Mark se vzbudil s podivným pocitem. Ještě rozespalý vstal a zamířil do koupelny. U dveří se v polovině kroku zarazil, vrátil se zpátky a zůstal zírat na svůj odraz v zrcadle. Ve vlasech mu seděla rozkošná bílá ouška. A za zády se mu houpal stějně bílý, chlupatý ocas. Zkusmo potáhl za ucho, jen aby následně syknul bolestí. Tohle nebyl vtip. Zhluboka se nadechl, nesměl panikařit. Z chodby se ozval smích. Mark ztuhnul. Tohle kluci nesmí zjistit. Rychle na sebe natáhl pytlovité kalhoty a vytahanou mikinu. Ani jedno nebylo jeho, ale kdo to řešil? Ocas nacpal do kalhot a přes uši vytáhl kapuci. S povzdechem vyšel z pokoje a jen doufal, že nebudou kluci příliš všímaví.
Jinyoung chystal snídani, zatímco Jaebeom popíjel kafe u stolu. Mark si sedl vedle něj. Před nimi ležel plán na den. Mark po něm přejel pohledem a chlupy se mu zježily hrůzou (doslovně). Fanmeeting a natáčení Weekly Idol. Takhle tam rozhodně nemůže. Byl by z toho poprask...
"Jaebeom? Můžeme si promluvit?" otočil se na leadera.
Ten na něj překvapeně kouknul a přikývnul. Nestávalo se často, aby s ním Mark chtěl mluvit. Došli do pokoje, Mark zavřel dveře.
"Tak co se děje hyung?'
"Já tam dneska nemůžu," podíval se na něj.
"Je to jen fanmeeting. Budeme tam celou dobu s tebou." usmál se. Věděl, že hyung má občas problém s úzkostmi.
"Ty mi nerozumíš. Já vážně nemůžu." shodil kapuci a odhalil ouška.
Jaebeom na něj nevěřícně hleděl. Pomalu došel blíž a natáhl ruku.
"Můžu?" Mark přikývl. Opatrně přejel prsty po nadýchané srsti ucha. Lehce sebou cuklo.
"To lechtá." zasmál se Mark. Jaebeom zamrkal. Tohle nebylo jenom tak samo sebou. A rozhodně se Mark nemůže teď ukázat venku. Byl by to poprask a všichni by se po něm vrhali.
"Jenom uši?"
Mark zavrtěl hlavou a vysvobodil ocas z kalhot, hned to bylo lepší.
"Musíme to říct klukům. A vymyslet plán." povzdechl si Jaebeom a vzal Marka za ruku.
Ostatní už byli v kuchyni a věnovali se jídlu. Jediný Jinyoung sledoval dveře a čekal až se ti dva vrátí. A málem se utopil čajem, když konečně vešli.
"Prosím, že to není hloupý vtip?"
Mark jen zavrtěl hlavou. Ostatní k němu stočili pohledy. Jacksonovi se rozzářily oči. Právě se mu splnil sen. Naprosto. Už nějakou dobu si pohrával s myšlenkou, že by Markovi koupil čelenku s ouškama. Nebo aspoň mikinu. Teď už nemusel. Pak si všiml ocasu, který měl Mark omotaný kolem nohy. Dával tím najevo svou úzkost, i když si to neuvědomoval.
"Hyung! To je cute!" Mark lehce zrůžověl ve tváři.
Bambam se rovnou vrhl po jeho ocasu. Opatrně ho vzal do dlaní a začal ho hladit. Téměř jako plyšový. A Mark vypadal tak cute. A taky vyplašeně. S tím musel něco udělat. Otočil se na Jinyounga.
"Já chci být taky neko!"
"Stačí. Sednout. Všichni." zavelel Jaebeom a sám se usadil u stolu.
Mark se usadil vedle něj a Jinyoung mu přisunul jídlo. Ten se do něj s chutí pustil. Ani si neuvědomil, jaký má hlad. Youngjae ho sledoval se zvednutým obočím. Mark toho většinou moc nesnědl, zato teď do sebe snídani házel, jakoby týden nejedl. Ostatní si toho všimli taky.
"Hyung? Jsi v pohodě?"
Mark zvedl hlavu a nechápavě na kluky kouknul. Co bylo za problém?
"Jo?"
"Už sis podruhé přidal." vysvětlil mu Jaebeom.
Mark jen zamrkal. Opravdu? Ani si toho nevšiml. Jen měl hlad. A taky se chtěl natáhnout a zdřímnout si. Zarazil se. Tohle je přece přesně to, co dělají kočky, ne?
"Asi jsem kočka víc, než jsem předpokládal. Protože teď si chci zdřímnout." nafouknul tváře.
Kluci se rozesmáli. Jaebeom se zamyslel. Teoreticky se toho dalo využít. Aspoň než zjistí co dál.
"Mark hyung, běž spát. Manažerovi řekneme, že jsi nemocný. A z dneška tě omluvíme. My zatím zkusíme vymyslet, co dál." kývnul na kluky.
Mark se usmál, vstal a protáhnul se. Kluci na něj hleděli, vážně připomínal kočku. Hlavně když mu zastříhaly ouška.
"Manažer je tady." zastrčil ocas do kalhot a na hlavu hodil kapuci. Sednul si vedle Jacksona a opřel se o něj. Najednou vypadal téměř nemocně. A když manažer vešel, zvládl i zakašlat. Manažer se na něj jen podíval a věděl, že je něco špatně.
"Mark je nemocný. Může dneska zůstat tady?" Jaebeom se díval na manažera a přitom si uklízel hrnek od kafe.
"Jistě, běž se prospat a odpoledne uvidíme, jak ti bude." přikývl manažer a ostatní popohnal.
Jacksonovi se vůbec nechtělo odcházet. Ne, když si z něj Mark udělal polštářek. Byl rád, že mu hyung tolik věří. Hodně to znamenalo. Znali se už dlouho, ale stále si Mark nechával hodně věcí pro sebe. Bylo těžké z něj dostat, co ho trápí. Mark byl hodně soukromá osoba. Ale občas měl chvíle, kdy se někomu z nich svěřil. Bylo jich málo, ale doufali, že se to zlepší.
Mark se zatím vrátil k sobě do pokoje. Zalezl si pod peřinu, stočil se do klubíčka a během chvilky usnul. Ani si proto nevšiml, že někdo vešel. Na polštář mu položil plyšáka. Chtěl mu ho dát už delší dobu, ale neměl odvahu. Ne, když se kolem pořád někdo motal. Teď měl skvělou možnost. Tak jí využil. Zase se potichu vytratil z pokoje a šel se připravit.

~~~

Kluci se vrátili z fanmeetingu plní nadšení. To vyprchalo v okamžiku, kdy vešli do dormu. Na sedačce seděl nějaký chlap a diskutoval s jejich CEO. Jaebeom si ho pozorně prohlídl. Byl divný, něco na něm přímo volalo 'Pozor!'. Nelíbil se mu. Jackson byl vždycky přímočarý.
"Hyung, kdo je ten chlap?"
Muž si je povýšeně prohlédl a otočil se zpět k CEO. Ten si povzdechl a pokynul chlapcům, aby si sedli. Ani se nehli.
"Doktor Min by si rád promluvil s Markem."
"Proč?" poprvé promluvil Yugyeom.
"Zdá se, že u pana Tuana se projevila vzácná genetická porucha, kterou je třeba prostudovat a vyléčit."
"Kecy. Chcete z něj udělat laboratorní krysu." postavil se před dveře k pokojům. "Jste jen zrůda, co mučí lidi."
"Yugyeome! Jak se to k panu doktorovi chováš?" manažer byl překvapený jeho chováním.
"Zmizte, nebo vám pomůžu." ukázal na dveře a narovnal se.
Ostatní jen mlčky sledovali jejich výměnu. Automaticky se přesunuli na Yugyeomovu stranu. Doktor se zvedl a odešel.
"Ještě se uvidíme, pane Parku."
Kolem Yugyeoma se omotaly zezadu ruce. Mark všechno slyšel. Ten člověk se mu nelíbil. Zněl povýšeně a to, co říkal jejich CEO, se mu vůbec nelíbilo.

POV
Mark pokojně spal, když slyšel klapnout dveře. Přesunul se ke dveřím a vykouknul z pokoje. V chodbě stál cizí muž s chirurgickými rukavicemi na rukou. Rozhlížel se dokola. Mark potichu zavřel dveře a přetáhl před ně komodu. Následně vytočil číslo jejich CEO.
"Hyung, někdo je v dormu."
"Hned tam budu."
Mark se opřel o komodu a poslouchal zvuky na chodbě. Slyšel jeho kroky.
"Kdepak jsi kočičko? Já si tě najdu."
Mark se otřepal. Měl strach. V ruce svíral plyšáka, co našel na posteli. Věděl od koho byl. Muž se zase vracel kolem jeho pokoje.
"Mně neutečeš ty malá zrůdo. A až tě dostanu, zavřu tě do klece kam patříš a..." už nedokončil, protože se otevřely dveře.
Park Jinyoung vešel do dormu svých svěřenců. Telefonát od Marka ho vyděsil. A muž stojící v obýváku jen potvrdil jeho obavy. Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.
"Kdo jste a co tu chcete?"
"Jsem Dr. Min. Byl jsem požádán, abych zkontroloval jistého pana Tuana."
"O nic takového jsem nikoho nežádal."
"Ne, vy ne, ale sousedé. Všimli si podivného chování pana Tuana, na které nás upozornili."
"To nevysvětluje, jak jste se sem dostal. Ani co tu děláte. Kluci jsou mimo dorm. Mají program."
"Oba víme, že pan Tuan je zde. A jak jsem se sem dostal? Dveřmi, jak jinak. Správce budovy mi otevřel."
J.Y.Park jen zíral na muže před sebou. S takovou arogancí se už dlouho nesetkal. Jak ten člověk mohl jen tak vejít do cizího bytu. A jak věděl, že tam Mark je?
"No, stále jste mi neřekl, co chcete po Markovi."
"Pan Tuan patrně trpí jistou vzácnou a závažnou genetickou poruchou. Je třeba ho podrobit podrobné anamnéze. Přijel jsem ho odvézt do našeho zařízení, kde se na tyto poruchy specializujeme. Tak kdybyste pro něj došel, abychom mohli jet."
Mark je poslouchal zpoza dveří. Ten člověk byl naprosto nestydatý. Jak se mohl chovat tak arogantně? A to si vážně myslel, že s ním Mark někam půjde? Ani ho nenapadne. To radši uteče. Nebo odjede domů, do L.A: Tam bude v bezpečí. Jenže to by se prvně musel dostat ze země.
Vyrušilo je otvírání dveří a nadšené hlasy kluků
Konec POV

"Kdo to byl?" Jaebeom se otočil na jejich CEO.
"Sám nevím. Ale vůbec se mi nelíbil. A ocenil bych, kdybyste mi vysvětlili o co tu jde."
Mark s povzdechem vyšel zpoza kluků a odkryl uši.
"Prostě jsem se takhle vzbudil. Nevím jak ani proč."
J.Y.Park na něj zůstal chvíli hledět. Pak si sedl a zamyšleně psal něco do telefonu.
"No, to by vysvětlovalo hodně. Teď už aspoň vím, co dělat. Vás zatím přesuneme do bezpečného domu."
Kluci na něj jen zírali. Nečekali takovou reakci. Nevěděli co mají dělat. Dokonce i Jaebeom byl ztracený.
"Sbalte si nejnutnější věci. Za chvíli je tu odvoz."
Šli si sbalit. Do tašek naházeli jen to nejnutnější. Telefony dali do jedné tašky. Manažer s nimi už kdysi procházel krizový plán. Nic, podle čeho by je mohli sledovat. Mark do tašky naházel oblečení a fotky s klukama. Nahoru hodil boty a plyšáky, co měl od kluků. Sedl si na postel a hleděl před sebe. Bál se. Opravdu se bál. Ne o sebe, ale o kluky. Co všechno se jim mohlo stát. Možná by měl odejít jen on.
J.Y.Park sledoval kluky. Slyšel nějaké zvěsti, ale tohle bylo poprvé, co se setkal s někým takovým. Existovala skupina vědců, říkali si Institut pro genetické poruchy. Ale to byla jen výmluva pro trýznivé mučení lidí, kteří se odlišovali. Jako Mark. A on nemohl dopustit, aby někdo z jeho chlapců takhle trpěl. Ne. Rozhodně ne.
Před domem zastavila dvě auta. Jedno bylo vojenské, druhé obyčejný tranzit. Z vojenského vystoupili dva muži v uniformě a přešli do domu. Muž v tranzitu jen stiskl zuby k sobě. Tohle jim kazilo plány. Velmi.
Muži došli ke dveřím. J.Y.Park jim otevřel. Kluci si je podezřívavě prohlíželi.
"To jsou mí přátelé. Kdysi jsme spolu sloužili. Zajistí nám bezpečný odvoz."
"Dole stojí tranzit. Chlap v něm nebyl nadšený, že nás vidí."
Kluci si vzali svoje tašky, telefony předali manažerovi, který měl jet jinam. Vyšli z budovy, Mark byl v obležení ostatních. Nastoupili do auta a vyrazili. Mark se tiskl k Jaebeomovi, nevěděl, jestli těm mužům může věřit.
"Ten člověk, viděli jste ho dobře?" otočil se na ně jeden z nich.
"No, jo?"
"Velmi dobře. Konečně máme v ruce něco, co jim zlomí vaz. Říká si Dr.Min, ale je to jen nedoučený lékař. Vyhodili ho z univerzity. Přidal se k Institutu, postupně ho přetvořil v organizaci zabývající se genetickými mutacemi. Nezákonnými operacemi s lidskou DNA, abych byl přesný. Zatím se našlo kolem 15 obětí. Bohužel žádná z nich už ho nemohla identifikovat."
"Takže chtěl Marka zkoumat?"
"Dá se to tak říct. Ale obávám se, že v tom je víc. Myslím, že ho chtěl pro sebe. Pokud chápete, co tím myslím."
Auto zůstalo v šokovaném tichu. Jaebeom přitiskl Marka k sobě. Nepřipustí, aby se mu něco takového stalo. I kdyby měl toho chlapa zabít. Muži vpředu něco řešili.
"Připoutejte se. Bude to trochu houpat."
Na to se auto rozjelo rychleji a předjíždělo auta okolo. Prudká zatáčka, pak další. Předjíždění a další zatáčky. Kluci už nevěděli, kde jsou. Bambam se tisknul k Yugyeomovi. Měl strach. Co když nejsou ti, za koho se vydávají? Co když je to past? Auto znovu zahlo a zastavilo. Všude byla tma.
"Co se stalo?"
"Nic, jen jsme změnili dopravní prostředek." Na to se tma rozjela. Pomalu, rovnoměrně.
"Jsme v náklaďáku. Takhle nás nemůžou sledovat. Aspoň ne hned. Zkuste spát."
Nakonec postupně všichni usli. A někde v ulicích Soulu nadával muž v tranzitu, protože je ztratil.