Bylo skoro jedenáct večer. Penny seděla na posteli ve svém pokoji. Její kamarádka Gizelle se usadila na její židli. Předtím ji ale otočila tak, aby čelila Penny. Už dlouhých patnáct minut nemluvily. Obě zíraly na displeje svých mobilů. Gizelle se každou chvílí uculovala jako sluníčko, zatímco Penny musela zatínat všechny mimické svaly, aby se jí na obličeji nevytvarovala ta nejotrávenější grimasa.

Tak trochu si přála, aby se Gizelle konečně zvedla a šla domů. Bylo úterý. Zítra ráno měly školu. Chtěla být konečně sama.

Proklínala své rodiče a tu přiblblou slavnost, na kterou museli. Kdo krucinál pořádá oslavu v úterý? Kdyby nebylo slavnosti, Gizelle by se jí určitě nenasáčkovala do pokoje v deset večer.

„Tak co ta seznamka?" pronesla najednou Gizelle, konečně zvedla pohled z obrazovky mobilu. Penny pouze pokrčila rameny. Nechtěla se o tom bavit. Nechtěla už slovo 'seznamka' nikdy slyšet.

„Založ si ji teď, bude sranda," šťouchla do ní nohou Gizelle. Penny už své znechucení nadále nemohla skrývat.

„No ták," naléhala Giz. Nakonec vyskočila ze židle a hupsla do postele vedle Penny.

„Půjč mi mobil," řekla a bez toho, aby počkala, než jí ho Penny podá, jí jej vytrhla z ruky. Penny jí koukala přes rameno. Žaludek jí udělal několik kotrmelců, když viděla, jak Gizelle stahuje do jejího mobilu Tinder.

„Giz," povzdechla si.

„Když se do toho nemáš ty, udělám to za tebe," začala brebentit Gizelle, „takhle to v přátelství chodí. Moje bývalá kámoška ze základky si taky stáhla seznamku. To jsme pak celý večer vybíraly kluky a strašně se bavily. Fakt. Bude to sranda." Penny pouze zakoulela očima. Začala si odrypovat kůžičku kolem palců až do masa. Gizelle jí zatím zakládala profil. Jméno. Věk. Město. Popisek. Fotka.

„Tuhle ne," vykřikla Penny, když spatřila, jakou profilovku se jí chystá Gizelle vybrat. Stála na ní u ruského kola s cukrovou vatou v ruce. Blesk fotky zařídil, že měla červené zorničky. Navíc ten den bylo až příliš velké vlhko, tudíž se její vlasy podobaly krepovému papíru.

Gizelle ji nakonec nechala, aby vybrala fotku sama. Penny našla jednu, kde jí šla vidět jen polovina, ta lepší polovina, obličeje.

Hned jakmile byl profil založen, měla přijít ta pravá sranda, alespoň tak to Gizelle smýšlela. Jediné na čem se ale Penny bavila, byly hloupé popisky, které si kluci k profilu psali.

Máš ošklivého přítele? Ne? A chtěla bys?

Na škále mezi 1 a 10 seš ty devítka a já jsem ta jednička, kterou potřebuješ.

Sedni si mi na obličej a já se prožeru až k tvému srdci.

Chceš se u mě večer zastavit a kouknout na porno na mé nové plazmě?

„Tohle nemůžeš myslet vážně," kroutila hlavou Penny. Nevěděla, jestli se smát z pitomosti těchhle kluků, nebo brečet, protože i ona byla teď součástí stupidního Tinderu.

„Co třeba tenhle?" pronesla Gizelle, když se na obrazovce objevil kluk jménem Josh. Měl vousy. Nebylo překvapením, že právě ten Gizelle padnul do oka. „Je jen jednu míli daleko."

„Je mu dvacet osm," zakroutila hlavou Penny a swipla doleva. Stejně tak to udělala i s Georgem, Mattem, Seanem, Damianem, Phillipem a Thomasem.

„Ty se ani nesnažíš!" protestovala Gizelle, „takhle ti žádný z nich nenapíše."

„Vždyť já nechci, aby mi psali," řekla Penny a odpálkovala i Wesse, „nechci si psát s klukem, který neumí napsat jednu větu bez pravopisné chyby."

„Josh v biu žádnou chybu neměl," zamumlala Gizelle.

„Bylo mu dvacet osm," zasyčela se zaťatými zuby Penny.

Gizelle jenom pokrčila rameny. „Tak se pak nediv, že umřeš jako stará panna," Gizelle si neodpustila tuhle větu, kterou Penny taktéž slýchala na denním pořádku. Nic na to neřekla. Zavřela Tinder.

„Asi půjdu," prohlásila Gizelle a vstala z postele. Penny ji šla doprovodit ke dveřím. Popřály si dobrou noc a Penny byla konečně o samotě. Zavřela vchodové dveře a zamknula. Pak zkontrolovala, jestli je opravdu zamčeno. A pak ještě jednou.

Běžela po schodech nahoru, v hlavě je počítala. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět. Zaplula do koupelny, kde si opláchla obličej. Třikrát pak zkontrolovala, jestli zastavila kohoutek, i když samozřejmě už napoprvé viděla, že voda neteče.

Byla půlnoc. Kdyby se jí podařilo usnout, co nejdřív možná by mohla spát něco málo přes šest hodin. Oblekla se do pyžama. Předtím než zhasnula, zkontrolovala rozestavení digitálního budíku, lampičky a mobilu na nočním stolku. Všech těchhle věcí se třikrát dotkla. Všechno muselo být přesně na svém místě. Pak konečně zhasnula.

Nezavřela dveře v koupelně, blikla jí kontrolka v hlavě. Vyskočila z postele a utíkala do koupelny. Ještě předtím než zmíněné dveře, které byly doopravdy otevřené, zavřela, rozsvítila v koupelně světlo a zkontrolovala, jestli z kohoutku nekape voda. Nekapala. Stejně se ale kohoutku třikrát dotkla. Pak zhasnula. Zavřela dveře. Položila se zpátky do postele.

Co když není zamknuto,objevila se jí v hlavě myšlenka, která nechtěla odejít. Věděla, že zamknula.Kontrolovala to. Stejně ale vstala a utíkala dolů. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět.Šest. Sedm. Osm. Devět. Počítala schody. Zatáhla za kliku vchodových dveří. Bylo zamknuto, samozřejmě. Ještě dvakrát za ni zatáhla, naposledy co nejsilněji, abyse přesvědčila, že se nějakým zázrakem vážně neotevřou. Pak vyběhla nahoru, vhlavě napočítala do devíti. Zavřela se v pokoji a zalehla do postele. Srdce jí zevšeho toho běhání bušilo jako splašené. V hlavě si opakovala, že když se jí poštěstí a brzy usne, možná vážně bude spát těch šest hodin.