Pokud byly všechny předchozí dny šéfa OPHK špatné, den s prezidentem (jak se mu ještě dlouho poté přezdívalo) byl vskutku nejhorší z nich. Nejen, že omylem při nuzné snídani pozřel laxativa, takže byl ještě těsně před setkáním několikrát na toaletách (a to byl ten samý den, kdy mu došlo, že po budově kromě „odborných" pracovníků pobíhají ještě dvě uklízečky, které si musí chodit ulevit na veřejné WC do supermarketu, protože je nikdo nepovažuje za důležité a většinou pomíjí jejich existence, což, jak se Namjoon toho rána dovtípil, byla asi diskriminace), ale zbytek příprav dokonce strávil s pláčem ve svém šatníku, kde střídavě ležel schoulený v klubíčku nebo si nacvičoval artikulaci.

Prezident Korejské republiky (ne té lidově demokratické, nýbrž té jižní) byl v té době Mun Jaein a měl členství v demokratické straně Korey, protože demokracii miloval. Respektu k ní ho naučil patrně jeho otec, severokorejský uprchlík.

No a nyní si v nejlepším obleku a rukavičkách, s neutrální náladou nakráčí do zasedací místnosti OPHK, nejvíce nenormálního zařízení jak v jeho milované zemi tak pod Sluncem. Když proti němu mínil zasednout šéf organizace, známější jako Kim Namjoon, ještě známější pod novou obchodní značkou „šulin", jak na potvoru se mu zasekla židle o roh stolu, se kterou začal zápolit tak citelně, až se jedno pojízdné kolečko odkutálelo. Místo zasednutí ke stolu si tedy nejprve nervózně popostrčil brýle (které nebyly dioptrické, ale byly alespoň slušivé) blíže ke kořeni nosu a nasucho polkl.

„Dobrý den, pane," uklonil se, pozdravil tedy prezidenta státu ještě ve stoje a byla to ta nejvyšší hláska, jakou za svého života kdy vydal.

„Dobrý den," pokynul mu hřmotným hlasem pan prezident a nabádal ho pohybem ruky, aby se posadil. „Podívejte, pane Kime," složil ruce na stůl, když se šéf organizace konečně posadil. „Já nevím, o jaký nejapný druh vtipu se vaše firma pokouší, ale stížnosti na ni se mi hrnou pod nos dnes a denně."

Šéf firmy znovu nasucho polkl. Netušil, co má staršímu muži povědět, aby ospravedlnil chování své i svých zaměstnanců, a tak zůstal raději mlčet a natáhl se pro sklenici vody, čímž poskytl prezidentovi prostor, aby pokračoval v hovoru.

„Odbor předcházení historickým katastrofám nemá v popisu práce dělat si z historie šoufky, přestože hlavní sektor se jmenuje tak příhodně, jak se tu jmenuje. Uvědomte si, že jediné, čeho jste za své kariéry dosáhl, bylo a) strkání nosu do věcí, které jste více rozdrbal místo, abyste je napravil a b), což je možná ještě horší, si tropíte legraci z velevážených pánů exekutorů tím, že jim pouštíte po domácku natočené porno. Nenutno dodávat, že pochybnější herce jste si snad ani najmout nemohl." Prezident se odmlčel, aby nyní i on svlažil hrdlo. „Vyslal jsem pár agentů tajných služeb, aby našli váš filmový štáb," pokračoval a šéf OPHK, který mu seděl naproti, v duchu popřál pánům agentům hodně štěstí. „I pro vás to bude lehčí, když budete spolupracovat," dodal prezident na konci proslovu. „Co říkáte, pane Kime?"

Tak se „pan Kim" rozhodnul poprvé ve svém životě říct někomu celou pravdu. Celou. Pravdu.

Ta zněla ve zkratce (která není až tak zkratkovitá jako spíše hodně obsáhlá) nějak takto: Jak pravily kroniky, kdysi dávno, za devatero horami a devatero řekami odsud (od Soulu, lépe řečeno od místnosti, ve které probíhalo jednání šéfa OPHK s prezidentem) se jeden nuzný muž v roce 1840 rozhodnul vybudovat tvrz a stát se šlechticem, protože co na tom proboha může být těžkého, není-liž pravda? No a protože existuje jistý odbor, který se zabývá „změnou životního stylu chudších vrstev ve věku předchozím" (odbor historické diskriminace nebo tak nějak se to jmenovalo), nasadil do akce svoje lidi. No a protože tento odbor samozřejmě nediskriminuje, poslal budoucímu šlechtici ze svých řad ženy i muže. 

Ti bývalému žebrákovi opravdu pomohli, seč mohli, a i když nepostavili tak úplně hrad jako spíše zříceninu, čerstvý pán domu byl z jejich práce nadšen natolik, že si je všechny najal jako služebnictvo. Tak vznikl pozoruhodný historický úkaz - většina poddaných vlastnila více jmění než jejich pán, který jak byl šeroslepý, nevšimnul si příliš, že jsou ověšeni takovými podivnými nablýskanými cetkami. Osmý div světa však neměl dlouhého trvání, poněvadž sluhové svému pánovi co nejvíce majetku zanechali, čímž naznačili, že nemají zapotřebí být nadále sluhy, a tak jeden po druhém začali mizet. S výjimkou té jedné ženy, která utéct nestihla a nestihla utéct proto, že mezi majetek, který organizace svému šlechtici odkázala, se omylem přimíchala její cestovní cetka (to je podle Namjoona takový „tintítko, který vás prostě bere na cestu časem, to snad chápete, že jo?"). Touto cestovní cetkou ukázal se býti prsten.

Po pár měsících, kdy dotyčná zoufalá žena zůstala v zájmu hledání své cetky na hradě („...a to všechno bez jakékoliv záznamní cetky někde v okolí, proto je nutný dodat, že záznamy z této doby se dohledávaj blbě, ale to bystrý rozum pana prezidenta jistě už pochopil..."), se tak nějak stala dvojí družkou v dobrém i zlém svému opuštěnému pánovi. „Dvojí družkou" se myslí, že byla zároveň takovou tou družkou prostě „na pokec" stejně jako takovou, která s pánem při hledání svého pokladu, neplánovaně otěhotněla. Tak se jí v roce 1852 narodil synek, kterého pojmenovala Taehyung, a ten se pro změnu stal dítětem dvojí doby, ačkoliv to sám o sobě nikdy nezjistil.

A protože její synek začal vyrůstat v jiné době, než byla ta její, a její nyní již nejen téměř slepý, ale i dementní muž potřeboval až do své smrti neustálou péči, považovala (nyní již nejspíš bývalá) zaměstnankyně odboru historické diskriminace za nerealistické chtít se ještě kdy vracet k původnímu životu, a tudíž pro ni hledání prstenu na dobrých deset let ztratilo smysl, snad na něj na okamžik i zapomněla.

Otázka, jejíž odpověď nás všechny dozajista zajímá, zní: Jak tedy skončili prsten i žena se svým synem v rukou trhanského mafiána?  

Nuže, když bylo Taehyungovi necelých jedenáct let, stala se v jeden den příšerná tragédie následovaná hned třemi přepadeními. Tragédií samozřejmě bylo, že stařičký mocnář tvrzi natáhnul brka, a své nebohé ženě odkázal celou tvrz, protože syn ještě nebyl dospělý a on nikoho jiného neměl. No a poslední, co nešťastná vdova zrovna potřebovala, bylo mít ještě tak na krku tuhle zříceninu. 

Než odbylo poledne, pokusil se o přepadení tvrzi zbrusu nově vzniklý odbor, jmenovitě OPHK, jehož původní šéf („nějak Dohoon a hlavně pitomec" jak tvrdil Namjoon) poslal do terénu nějaké úplně vypatlané voly, kteří si mysleli, že když si zahrajou na podělanej gang, tak jim vyjukaná panička dá ten přiblblej prsten, o němž se nějaký úlisný úředník jen tak náhodou v kronikách dozvěděl, že vůbec existuje, a kvůli němuž má OPHK hned první měsíc své existence průser. Ti se však vypařili poté, když zjistili, že je pro ně prsten příliš těžké najít.

Druhé, nejmírumilovnější, „přepadení" se odehrálo v podobě nových kolegů čerstvé vdovy, kteří přišli převlečení za mnichy jako na zavolanou, aby za prvé prohledali tvrz od shora až do podzemí a za druhé pohřbili nebožtíka a uctili jeho památku (nejlépe ne Taehyungovi na očích). Jednomu bystřejšímu z mnichů se povedlo obojí zaráz, našel totiž prsten mezi nebožtíkovými půlkami, takže ten si na prstenu celé ty roky doslova seděl.  

No ovšem ještě mezitím přišlo to třetí (jediné opravdové) přepadaní, které spáchal Sup Jin a jeho mafiánský gang. Zde se příběh jemně liší od Taehyungova příběhu. Matka mu totiž namluvila, že mafián Jin tatínka vydíral tím, že pokud nepošle jeho i s matkou za dobrodružným posláním s těmito pány, tak mafiáni tatínka, který byl ve skutečnosti už mrtvý, zabijí. Malý hošík samozřejmě nechtěl, aby kvůli němu tatínek umřel. A tak ještě ve svých třiadvaceti letech neměl tušení, že jeho otec je dobrých dvanáct let pod drnem.

Ve skutečnosti, a to je zde to důležité,  přišel mafiánský boss k takřka vyřízené věci. Cestou k tvrzi mu stačilo jen zastřelit pár mnichů, než narazil na posledního z nich (toho s prstenem), ženu a malého chlapce. První, čeho si mafiánský boss všimnul, byl samozřejmě ten prsten, který dotyčnému mnichovi nakázal „fofrem navalit". Potom dal mnichovi i tomu zbytku na výběr, jestli chtějí raději zastřelit nebo se přidat k jeho družině a všichni tři (i když za chlapce nejspíš rozhodla matka) si vybrali to druhé.

Dalo by se tedy říct, že Sup Jin přišel k prstenu stejně jako naprosto ke všemu, čili naprostým omylem a docela zadarmo. Když Jin do prstenu kousnul, aby si ověřil jeho pravost, zaklel. Zjistil však, že je to laciná cetka, o které věděl rovnou jak ji využít. No a protože laciných cetek není nikdy dost (a tohle byla taktéž jediná část příběhů, se kterou odborář Namjoon ani jistá slečna Yoonji, kteří by tímto faktem mohli být lehce řečeno šokováni, nebyli zatím obeznámeni), dal si jich Sup Jin vyrobit dalších deset jen tak do zásoby (protože dle jeho nejznámějšího výroku přeci „ten, kdo je daňovým podvodníkem, může být i sňatkovým").

A kvůli TOMUTO VŠEMU by si šéf OPHK dovolil poníženě požádat veleváženého pana prezidenta, aby jej dále nechal vykonávat svou práci.

Prezidentovi to celé znělo jako fraška a snůška lží i poté, co mu Namjoon ukázal oficiální dokumenty. Proto se rozhodnul Odbor předcházení historickým katastrofám sám ze své moci na dobu neurčitou uzavřít.   

Když se šéf toho dne vrátil za ženuškou domů, celé jí to převyprávěl („srát už na ten podělanej únik informací, vždyť seš přece moje žena") a prohlásil, že odteď už není demokrat. 

Chytrá Soyeon jeho blábolení příliš neposlouchala, ale něco ji napadlo: „Tak to ne, miláčku," zavrtěla rezolutně hlavou. „Takhle s mým drahým nikdo vyjebávat nebude, ani kdyby byl třeba čínskej král." V zamyšlení vstala a pohladila svého muže po tváři.

Ten se jí zeptal: „A co teda navrhuješ?" 

A ona no to: „My dva se dnes večer do tý firmy vrátíme a šlohneme jim to blbý PRSO!"