Byl to ten samý hlas. Ten, který ho celou dobu jako kdyby pronásledoval a našeptával mu věci, kterým ani pramálo nerozuměl.

,,Co jsi zač?" zajímalo ho.

Dostal však odpověď, které nerozuměl.

,,To není ta správná otázka" neznámý hlas v té chvíli už nevycházel jenom ze sluchátka, ale vypadalo to jako by vycházel i ze všech čtyř stěn okolo něho.

,,A jaká je tedy správná?" vyřkl Doktor a otočil se kolem dokola, doufal, že třeba zahlédne něco neobvyklého, nějaký další zdroj toho hlasu.

,,Co jsi ty zač?" ozvala se otázka.

Doktor se pousmál.

,,Já jsem Doktor" pronesl hrdě.

,,Ne, to nejsi"

,,Ale ano, jsem jeden z pánů času" vysvětloval tomu hlasu, ale pak se zadrhl. Svůj pohled sklopil k zemi.

,,Poslední z pánů času" dodal potichu.

,,Žádní páni času neexistují a stejně tak ani ty" protestoval hlas.

Na Doktorově čele se objevila nepatrná vráska.

,,Jak bych nemohl existovat, stojím tu, a vůbec, kde je Martha?" napadlo ho se zeptat, už o ní pěknou chvíli nic nevěděl a to se mu vůbec nelíbilo, měl o ní strach, zvlášť když se dělo něco čemu absolutně nerozuměl.

,,Jaká Martha?"

,,Martha, moje společnice"

Místností se ozval hrdelní smích.

,,Myslíš tu, co sis jí jen vymyslel?"

Doktor se zamračil.

,,Stála tu se mnou, a když vypadly pojistky, tak i s Wastrou zmizela"

Hlas dál protestoval.

,,Nikdo tu s tebou nebyl, stejně jako ani ty tu nejsi, všechno tohle je jen představa jedné zblouzněné duše"

Doktor se naštval. Odmítal ten hlas dál poslouchat. Položil sluchátko, které stále křečovitě svíral v ruce na jeho místo a vyšel spěšným krokem pryč z místnosti. Chtěl najít Marthu, chtěl vědět, že je v pořádku, doufal, že jí někde najde s Wastrou.

,,Nemůžeš je najít" ozvalo se mu v hlavě.

Ignoroval to. Procházel skrz loď, prohledával každou místnost, ale nikde svojí společnici nenašel.

,,Přiznej si to, jsou to jenom tvé představy"

Nevšímal si toho hlasu. Nechápal co se tu děje.

,,Co si s ní udělal?" vykřikl po chvíli ticha naštvaně.

,,Podívej se na svoje dlaně" pobídl ho klidně hlas místo odpovědi na jeho otázku.

Odmítl ho poslechnout. Celé jeho tělo zaplavovala vlna vzteku.

,,Jen se podívej"

,,Podívej se!"

Hlas v jeho hlavě už skoro křičel. Ještě chvíli a asi by mu hlava vybuchla. Zvedl poraženě své obě dlaně do úrovně očí.

,,Tak, co vidíš?" zeptal se ho hlas, nyní už zcela klidně.

Doktorovi se zatajil dech. To co uviděl, ho vyvedlo z míry. Párkrát zmateně zamrkal, jakoby si myslel, že to byl jen nějaký přelud. Znovu se pozorně zadíval na své dlaně. Konečky prstů jakoby pomalu mizeli. Viděl skrz ně.

,,Přiznej si to, neexistuješ"