,,Dokore, co si myslíš, že tu je?" zajímala se Martha, trochu se obávala toho, co za bytost tam najdou. 

,,To nevím, každopádně to vypadá, že je to zraněné, takže se nemusíš bát" odpověděl. Martha se na něho zamračila. 

,,Já se nebojím" namítla, i když to nebyla tak úplně pravda. Na to jí Doktor neodpověděl. Sonickým šroubovákem otevíral objevené kovové dveře, dokud se neozvalo potichu cvaknutí pantů. Pak se natáhl po klice. Martha instinktivně složila dlaně v pěst a podívala se na Doktora, ten jí pohled opětoval a kývl hlavou, Martha také kývla na znamení, že má dveře otevřít. Doktor tak tedy udělal. 

Po otevření se před nimi objevila dlouhá tmavá chodba. Doktor zašmátral ve svém dlouhém kabátu a vytáhl z něho malou stříbrnou baterku, v chodbě nebylo vidět ani na krok. Rozsvítil tedy baterku a pomalu se s Marthou v patách vydal chodbou. 

Zničehonic začal kuželovitý paprsek světla z baterky s každým jejich krokem slábnout. Doktor s ní zkusil zatřepat a párkrát do ní i bouchnul dlaní, ale nepomohlo to. Paprsek pomalu zhasínal, až se ocitli v úplné tmě. 

,,Doktore" zašeptala se strachem v hlase Martha a poslepu nahmatala jeho dlaň. On jí její dlaň stiskl. Nechtěl, aby se mu v téhle tmě někde ztratila. 

Vytáhl šroubovák a zkusil jak silná je jeho modrá zář. Docela ho to zklamalo, neviděl totiž ani na svoje nohy natož na cestu před nimi. I přes to se pomalými kroky vydali dál. 

Neexistuje, nic z tohohle neexistuje

Rozezněl se najednou v Doktorově hlavě temný hlas. 

,,Slyšela si to?" zeptal se ihned Marthy. 

,,Co?" nechápavě se ho zeptala místo odpovědi. 

,,Jen jsem měl pocit, že slyším nějaké kroky" zalhal.

Všechno je jenom ve tvé mysli, jen já jsem skutečný

Ozvalo se mu znovu v hlavě. Nechápal to. Kdo mu tohle našeptává a proč? 

Já!

Vykřikl najednou hlas tak nahlas až sebou Doktor polekaně škubl. 

,,Děje se něco?" polekala se i Martha. 

,,Ne" odpověděl rychle Doktor a přidal do kroku. Doslova za sebou Marthu táhl. 

,,Doktore zpomal" okřikla ho. Nechápala, co se to sním, najednou stalo, poslední dobou jí přišel, že nebyl ve své kůži. Nechtěla se ho ale znovu ptát, jestli se něco neděje, nejspíš jí to nechtěl říct, kdyby jo řekl by jí to, už když se ptala poprvé. 

Ty sám neexistuješ

Jsi jen ve své mysli

Ozývalo se v Doktorově hlavě pořád dokola a on ničemu z toho nerozuměl. Byl rád za tu tmu, co je obklopovala, tak aspoň Martha neviděla jak se asi šokovaně a zároveň zamyšleně tváří a nebude mít podezření, že se něco děje, nechtěl jí s tímhle zatěžovat, stačila ta prekérní situace s TARDIS. 

Oba dva mlčky postupovali tmou, až do té doby kdy narazili do jakési stěny. Doktor na ní zasvítil šroubovákem a zjistil, že to jsou další dveře, dal se tedy do jejich otevírání. 

Po otevření jejich zrak spočinul na zeleném stvoření schouleném v rohu malé místnosti. Doktor se k němu pomalu přiblížil. Martha raději zůstala stát před dveřmi. 

,,Ahoj" pozdravil Doktor přátelsky stvoření, to se ani nepohnulo. 

,,Jsi raněný?" snažil se dál navázat rozhovor. 

Na to se stvoření začalo otáčet tváří k němu. 

,,Raněná" odpovědělo, než se úplně otočilo. 

,,Jsem madame Wastra a vy?" dodala a podívala se Doktorovi do očí.