,,Někdo tu musel být" snažil se si to nějak vysvětlit. Martha na to měla ale jiný názor. 

,,Ne, nikdo tu nebyl" nesouhlasila. 

,,Jak to můžeš vědět, byla jsi přeci skloněná nade mnou!" zvýšil trochu hlas. To jí poněkud vyděsilo. 

Ustaraně si povzdychl. 

,,Promiň" omluvil se. 

Pak rychlým krokem přišel k místu, kde s TARDIS přistál a namířil na něj sonickým šroubovákem, ten byl klidný, což znamenalo, že na místě nebyla žádná mimozemská aktivita, ve vzduchu ani nebylo cítit žádné železo, opravdu to vypadalo, jako kdyby jeho loď sama od sebe zmizela, to bylo ale zhola nemožné. Zkoušel se i dívat koutkem oka, zda-li tam nebylo něco skryto ale ani tak nic neviděl. 

,,Jak se teď odsud dostaneme?" zeptala se ho Martha. 

,,Musíme najít nějakou civilizaci" odpověděl. 

Ona se rozhlédla okolo sebe a pak se zamračila. 

,,Tady chceš najít civilizaci? Je to tu jen samý písek" protestovala. 

,,Budeme doufat, že není" řekl a upřel na ní svůj vážný pohled. Snad nikdy ho tak vážného neviděla. Raději už nic nenamítala a jen mlčky souhlasně kývla hlavou. Doktor od ní odvrátil svůj pohled. Otočil se kolem své osy a pak se jedním směrem vydal vpřed. Netušil kam šel, ani jestli to byl ten správný směr, ale rozhodl se následovat svojí intuici, věřil, že něco uvnitř něho ho k jeho milované TARDIS musí dovést ať je kdekoli. Martha ho samozřejmě následovala. Šli dlouho. Oběma už docházely síly. Navíc to vypadalo, že se bude brzy stmívat. Doktor se i přes to, že by měl civilizaci najít ještě před tím, než bude tma, zastavil.

,,Děje se něco?" zeptala se ho Martha a unaveně se posadila do písku. Odpověď nedostala. Věděla, že jí slyšel, nezopakovala otázku, jen si potichu užívala toho, že si může oddechnout.
V dály před ní, začalo nebe fialovět. Pomyslela si, že nejspíš přichází západ slunce. Zadívala se na tu scenérii. Uprostřed toho se těsně nad zemí něco zablesklo. 

,,Doktore?" 

,,Viděl jsem to" řekl a z ničeho nic se dal do běhu. Martha vyskočila na nohy. Nevěděla, jestli má na běh sílu. 

,,Poběž!" zavolal na ní, díky čemuž se rozhodla svoje síly zkusit. Běžela za ním. V dály před nimi se stále cosi lesklo. Když už skoro byli u té záhadné blýskavé věci, přestalo to. Doběhli na místo, kde lesk viděli, ale nic tam nebylo. Doktor opět vytáhl svůj šroubovák. 

,,Můžou to být halucinace z únavy" napadlo Marthu. 

,,To nejsou halucinace" prohlásil a ukázal jí světélkující šroubovák, který kromě modré záře vydával také podivné zvuky. 

,,Něco tu je" prohlásil. Klekl si na kolena a ruce zabořil do písku. 

,,Musíme kopat" 

,,Ale jak když nemáme lopatu?" 

,,Kdo nemá lopatu?" zeptal se jí se svým typickým šibalským úsměvem a vytáhl ze svého kabátu udělátko podobné lopatě s výsuvným držákem. Připraven na každou situaci pomyslela si s úsměvem. Ihned tento stroj rozložil a dal se do kopání. 

Pokud tam pod tím pískem něco bylo, muselo to být hodně hluboko, neboť kopal už nějakou chvíli, ale nic než písek ve vykopané jámě nebylo. Okolí se už stačilo zahalit do šera. To sebou přineslo i lehký noční vánek, díky němu se opodál sedící Martha trochu třásla zimou, měla na sobě jen lehké tílko. Doktor si toho všiml. Přestal kopat. Vysvlékl se ze svého kabátu a pověsil jí jej kolem ramen. 

,,Díky" usmála se na něho vděčně. 

,,Nejde to tak, jak bych si to představoval" přiznal a ukázal směrem k jámě. 

,,Mohlo by to být i horší" odpověděla a rukou poklepala na místo v písku vedle ní na znamení, aby si k ní přisedl. Její gesto pochopil. Sedl si k ní a nechal jí, aby si hlavu opřela o jeho rameno. Byla nejspíš hodně unavená, neboť během chvilky usnula. 

Probudilo jí ostré světlo. Otevřela ospalé oči ale musela je zase ihned zavřít, neboť jí do nich světlo pálilo. Několikrát rychle zamrkala, aby si zvykla. Už nebyla zima, spíš naopak, slunce už dávno vyšlo a všechno hladilo svými až příliš teplými paprsky. 

,,Dobré ráno" zavolal na ní Doktor, který už opět kopal jámu. 

,,Dobré" odpověděla a postavila se na nohy. Trochu se protáhla a oprášila si oblečení, všude měla písek. 

,,Děkuji za půjčení" pronesla, když přistoupila blíž k Doktorovi, sundala si z ramen jeho kabát a přehodila ho přes něho. Při tom pohybu z kabátu vypadl Doktorův psycho papír jemu k nohám. Pohotově se pro něho sklonil. Papír se v jeho rukou rozevřel. Něco v něm bylo napsáno. 

„Neexistuje" 

Jen jediné slovo, které zmizelo ihned, jak Doktor mrkl.