Ve středu jsem si začala připravovat ten velký děkovný proslov pro Ryan. Vůbec se mi to dělat nechtělo a už vůbec jsem nechtěla jít na ten ples. Co jsem komu udělala, že mě tohle potkalo?

,,Takže bych ráda poděkovala panu Davisovi, za to, že jsem od něho měla klid šest let. Vůbec mi nebude vadit, když zase odprejskne z města. Zdá se, že mu to nikdy nedělalo problém. A blablabla..." zkoušla jsem si svůj proslov. Zatím to však nebyl ten oficiální. I když bych ho moc ráda použila.

Sesunula jsem se na svojí otočnou židli a začala jsem se točit. Tím, že se mi točila hlava, jsem alespoň na chvíli nevnímala svoje problémy. Zavřela jsem oči a zaklonila jsem hlavu. Bylo to uvolňující.

,,Ryan. Ryan. Ryan. Myslí si o sobě jak je dokonalý a my si to teď musíme myslet taky, protože dal naší nemocnici velký prachy. Jeeej! Všichni jsme nadšení!" říkala jsem nahlas další věci, které bych ráda dala do svého proslovu.

,,Vidím, že máš hodně práce," uslyšela jsem hlas ode dveří. Prudce jsem se na židli zastavila, až se mi udělalo nevolno. Ve dveřích jsem spatřila Ryana. Opíral se o futra a se zájmem mě pozoroval.

,,Jak dlouho už tady jsi?" zeptala jsem se ho nevrle. Svým tónem hlasu jsem se snažila zakrýt to, že jsem ho tady celou dobu vlastně pomlouvala.

,,Dost na to, abych si vyslechl tvůj názor na mě," ušklíbl se a vydal se ke mě. To se mi ale nelíbilo, tak jsem si stoupla a vydala jsem se k němu, abych ho poslala pryč. Bohužel se mi, z toho předešlého točení na židli, zamotala hlava a já jsem klopýtla směrem k Ryanovi, který mě však rychle zachytil, abych nespadla.

Nyní mě držel oběma rukama kolem boků a snažil se mi pomoct najít ztracenou rovnováhu. Chvíli jsem tam tak blízko sebe stáli a koukali na sebe. Když mi to došlo, sundala jsem ruce z jeho boků a poodstoupila.

,,Pořád mám ten reflex tě chránit," řekl Ryan a ušklíbl se. Když však viděl můj výraz, úšklebek mu z tváře zmizel.

,,Už mě chránit nemusíš. Stejně tě už za to nikdo neplatí. A o sebe už pár let postarat umím," řekla jsem mu chladně. ,,Mimochodem, potřebuješ něco nebo mě tady otravuješ jen tak?" zeptala jsem se ho a nadzvedla obočí.

,,Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys se mnou nešla na večeři?" usmál se na mě. Já se na něho překvapeně podívala. Zve mě na večři? Po tolika letech chce jít se mnou na večeři? Kde byl tenhle přístup před šesti lety?

,,Promiň, ale už něco mám," odmítla jsem ho slušně a přešla jsem ke svému pracovnímu stolu, kde jsem začala uklízet složky pacientů. Nebo jsem to alespoň předstírala.

,,A třeba zítra? Nebo někdy jindy. Kdy se ti to hodí?" nepřestával dotírat. Protočila jsem očima a povzdechla si, než jsem se na něho znovu podívala.

,,Víš, nemám teď moc času. Hodně pacientů a navíc ten ples..." snažila jsem se ho nějak slušně odkopnout, ale on se nedal. No jo, vždyť to byl Ryan.

,,Hele, Chloe, ohledně té večeře, bude to jen kamarádská večeře, nic víc. Chtěl jsem si s tebou prostě po těch letech popovídat," řekl mi. ,,Aniž bys na mě křičela," dodal s úšklebkem na rtech.

,,Ani mě nenapadlo, že bys tou večeří myslel něco víc," řekla jsem ledovým hlasem. Už jsem odmítala být k němu milá. Od ke mě také nebyl vždy nejmilejší.

,,Tak v čem je teda problém?" dožadoval se Ryan vysvětlení. Znovu jsem si povzdychla. Nevěděla jsem, jestli mu to mám říct. Ale na druhou stranu, stejně by na to jednou přišel.

,,Problém je v tom, že mám přítele, se kterým chci trávit, co nejvíce času. Nechci svůj drahocený volný čas věnovat někomu z minulosti," vysvětlila jsem mu. Hlavně ne tobě, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla.

,,Ty máš přítele?" zeptal se překvapeně Ryan. Koukal na mě, jako když malému dítěti řeknete, že Santa neexistuje.

,,Ano, mám. Chodíme spolu už čtyři roky," řekla jsem mu. Docela mě překvapilo, že je Ryan zaražený z toho, že mám přítele než z toho, že jsem ho odmítla. ,,Proč jsi tak překvapený? To sis myslel, že když se se mnou rozejdeš, tak už s nikým nikdy chodit nebudu?" zeptala jsem se ho trochu dotčeně.

,,Ne, to ne," řekl Ryan a zakroutil hlavou. ,,Jen jsem z toho trochu... překvapený," vysvětlil mi a nervózně se podrbal na zátylku. ,,Jsem ale rád, že někoho máš. Doufám, že jsi s ním šťastná," pronesl trochu zhnuseně.

,,Jsem s ním velmi šťastná. Je opravdu perfektní," řekla jsem mu s úsměvem na rtech. Nevím proč, ale chtěla jsem mu ukázat, že i bez něho dokážu spokojeně a šťastně žít.

,,Tak to tu naši večeři asi odložíme," řekl Ryan a vydal se ke dveříme. Tam se však ještě naposledy zastavil a otočil se na mě. ,,Vyřiď, že pana Dokonalého pozdravuji," řekl s nuceným úsměvem a potom se vydal pryč.

,,Děkuju, vyřídím," zavolala jsem ještě za ním, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě ještě slyšel.

Nad celou touhle situací jsem protočila očima a vrátila jsem se zpět ke psaní toho děkovného dopisu. Jak to tak vypadá, budu tam muset napsat nějaké hezké věci, které bych Ryanovi nikdy neřekla. Ach jo.

**********

Když jsem večer přišla domů, Aaron tam ještě nebyl. Věděla jsem, že se z práce vrátí trochu později, a tak jsem se rozhodla, že nám zatím uvařím jídlo. Špagety se sýrovou omáčkou a kousky slaniny jsme milovali oba.

S Aaronem jsem si byli podobní v hodně věcech. Kvůli tomu nesouhlasím s teorií, že protiklady se přitahují. Já a Ryan jsem byli každý úplně jiný a podívejme se, jak to dopadlo.

Zrovna jsem prostírala stůl, když někdo zazvonil. Zamračila jsem se, protože jsem nevěděla, kdo by to mohl být. Vždyť Aaron má klíče a nikoho jiného nečekám.

Odložila jsem příbory, které jsem držela v ruce a vydala jsem se ke dveřím. Když jsem otevřela, stál před nimi mladý kluk v uniformě poslíčka.

,,Dobrý večer, jste Chloe Stoneová?" zeptal se mě ten kluk. Zaraženě jsem přikývla. ,,Tak tady mi to podepište, tohle vám přišlo," řekl a vrazil mi do ruky papír a tužku. Potom ze země zvedl velkou bílou krabici s fialovou mašlí.

,,Ale já si nic neobjednala," řekla jsem zmateně. Pohledem jsem přeskakovala z poslíčka na tu obrovskou krabici. Co v ní asi je? A od koho to je?

,,Někdo to pro vás objednal," pokrčil ten kluk rameny. ,,Jméno bohužel nevím," odpověděl mi na mojí nevyřčenou otázku.

Přikývla jsem a podepsala jsem mu ten papír o převzetí. Potom jsem mu ho i s propiskou podala a on mi na oplátku předal tu obrovskou krabici.

,,Tak hezký večer. A děkujeme, že jste využila našich služeb," řekl poslíček svojí naučenou větu a potom se vydal pryč.

Zabouchla jsem za ním dveře a vydala jsem se do obyváku, kde jsem krabici položila na gauč. Chvíli jsem na ní koukala než jsem z ní stáhla stuhu a rozbalila jí. Vec, která byla uvnitř, mi naprosto vyrazila dech.

Byly to ty nejkrásnější šaty, které jsem kdy viděla. Vzala jsem je do ruky a prohlédla si je. Vršek byl černý a krátký a z něho šla dlouhá sukně, která se leskla různými barvami. A ta látka byla tak hebká a krásná.

Všimla jsem si, že na šatech byla položená cedulka, která však upadla na zem, když jsem šaty z krabice vyndala. Sehnula jsem se pro ní a zvedla jí. Potom jsem si jí přečetla a doufala jsem, že ten, kdo mi ty šaty poslal, se podepíše.

V těhle šatech budeš vypadat naprosto dokonale. Doufám, že si na plese se mnou alespoň jednou zatančíš. - R

Hned mi došlo, že to je od Ryana a to se ani nemusel podepsat celým jménem. Teď bych tu krabici nejraději vyhodila z okna, ale ty šaty byly tak úžasné, že bych to nedokázala udělat.

V čem je vlastně problém? Půjdu na ten ples přece s Aaronem. V šatech od Ryana. A potom bude s Ryanem tančit. V šatech od něho. To nevypadá vůbec dobře.

_________________________

• Ahojte! Jsem tu s novou kapitolou a opravdu brzo. Je tady scéna Chloe s Ryanem a potom ty šaty, co jí poslal... Co na to říkáte? A co myslíte, že se na tom plese stane? :-)

• Budu moc ráda, když mi napíšete komentář a dáte vote :-)

- Eli