Cesta domů trvala několik hodin. Za tu dobu ani jeden z nás nepromluvil. Já se soustředila na řízení a Aaron se díval před sebe nebo z okýnka. Ticho mezi námi bylo tak moc tíživé, že jsem už mále sáhla po rádiu, abych pustila nějaké písničky a tím vyplnila prázdný prostor mezi námi, ale nakonec jsem to neudělala.

Rukama jsem pevně svírala volant a snažila jsem se uspořádat si myšlenky, které se mi honily v hlavě. A měla jsem pocit, že Aaron dělal to samé. Tak moc jsem si s ním chtěla promluvit o posledních pár hodinách, které se odehrály, ale nevěděla jsem, jak začít. Navíc mi bylo jasné, že potom co se stalo, je Aaron určitě v šoku a nechtěla jsem jeho psychický stav ještě zhoršit, když sama jsem na tom nebyla nejlépe.

Věděla jsem, že bude nutné, abych Aarona odvezla do nemocnice, protože byl zraněný a já mu kromě prášků na bolest nemohla po cestě nic jiného poskytnout. Nejdřív jsem ale chtěla zajet k nám domů, abych Aaron zabalila do nemocnice pár věcí. Chtěla jsem se o něho postarat, dřív než...

Zastavila jsem na parkovišti blízko našeho bytu. Vypnula jsem motor a vytáhla jsem klíčky ze zapalování. I když jsem chtěla z auta vyskočit a utéct co nejdál od svých problémů a od své minulosti, zůstala jsem sedět a rozhodla jsem se, že se postavím pravdě čelem.

,,Měli bychom si promluvit," promluvila jsem do ticha, ale znělo to spíš jako zašeptání. Jako kdybych přišla o hlas.

,,Ano, to bychom měli," přikývl Aaron, ale nepodíval se na mě. Díval se před sebe a v jeho tváři se zračil smutek. Smutek a bolest.

,,Chci se ti za to všechno strašně moc omluvit. Nemusíš mi odpouštět, jen chci, abys věděl, že mě to mrzí a že jsem nikdy nechtěla, aby se něco takového stalo," řekla jsem potichu a otřela si slzu, která mi stekla po tváři. Nadechla jsem se, abych pláč potlačila.

,,Měla jsi mi říct pravdu, celou pravdu," povzdychl si Aaron. Neznělo to však vyčítavě, spíš smutně a lehce zklamaně. A zklamání bylo horší než kdyby mi něco vyčítal.

,,Já vím, ale nemohla jsem. Tolik jsem si přála zapomenout na mojí minulost a navíc jsem tě chtěla chránit. Chtěla jsem tě chránit před mojí minulostí, abys toho nikdy nebyl součástí. Ale ono si nás to stejně našlo," řekla jsem. Teď už jsem nedokázala být silná a zadržovat slzy. Rozbrečela jsem se.

Aaron se na mě konečně podíval. Než jsme se nadála, otočil se na sedadle ke mě a přitáhl si mě do pevného objetí. Aaron vždycky věděl, co v jakou chvíli potřebuju a teď jsem potřebovala někoho, kdo mě obejme a alespoň na chvíli mi poskytne iluzi, že vše je v pořádku.

,,Vždyť jsem se chtěli vzít, Chloe, mohla jsi mi říct všechno. Měl bych o tobě a tvé minulosti všechno vědět," řekl Aaron a jednou rukou mě hladil ve vlasech. Vždycky jsem milovala, když tohle dělal.

,,Já vím, ale bála jsem se, že mě odsoudíš, že tě to vyděsí a ty mě opustíš," vzlykla jsem a zabořila mu hlavu do ramene. ,,Nechtěla jsem přijít i o tebe."

,,O mě nikdy nepřijdeš," slíbil mi a políbil mě do vlasů. V tu chvíli jsme se rozbrečela ještě víc. Věděla jsem, že to co mu chci říct, je strašné a že mě bude nenávidět, ale já jsem chtěla být k němu férová. Po těch letech jsem se konečně rozhodla, že k němu budu upřímná a už ho nikdy nebudu vodit za nos.

,,Musím ti něco říct," vzlykla jsem a odtáhla se od něj. Utřela jsem si slzy a podívala se na něj. Aaron se na mě povzbudivě podíval a naznačil mi, ať pokračuju. ,,Chci ti říct, že jsi ten nejhodnější a nejúžasnější muž jakého jsem kdy potkala. Ty roky s tebou byly úžasné."

,,S tebou taky, Chloe," usmál se na mě. ,,A ještě lepší roky nás čekají," dodal a chytil mě za ruku a propletl si se mnou prsty.

,,O to právě jde," povzdychla jsem si a podívala se na naše propletené ruce. ,,Ty jsi úžasný a milující, Aarone a já si tě nezasloužím. Celé ty roky jsem ti lhala o své minulosti a když se potom objevil Ryan, neříkala jsem ti pravdu. Ty si zasloužíš být s tou, která tě bude milovat tak moc jako ty ji," řekla jsem a odhodlala se mu podívat do očí.

,,Chceš říct, že už mě nemiluješ?" zeptal se potichu Aaron a to, co jsme viděla v jeho očích mě zabolelo u srdce.

,,Ne, to rozhodně nechci, Aarone. Miluju tě a vždycky budu," řekla jsem rychle. Nelehala jsem mu, byla to pravda, každé moje slovo.

,,Tak v čem je tedy problém?" zeptal se nechápavě.

,,V tom, že jsem si uvědomila, že tě miluju jinak než ty mě. Jsi člověk, kterého si neskutečně vážím a o kterém vím, že by se o mě vždycky postaral a miloval by mě nejvíc na světě, ale já ti nemůžu slíbit to samé, protože..." zarazila jsem se. Musím mu to říct.

,,Protože sis uvědomila, že stále miluješ někoho jiného," řekl místo mě Aaron to, co jsem se mu tolik bála říct. ,,Jde tu o Ryana, že?" zeptal se a jeho jméno vyslovil lehce s nechutí.

,,Myslela jsem si, že jsem na něj zapomněla. Že jsem se za ty roky posunula, ale když se objevil ve městě... Znovu se to ve mě všechno probudilo. Nikdy bych tě s ním nepodvedla, to bych ti neudělala. Ale došlo mi, že když si tě vezmu, tak pro tebe nikdy nebudu tou pravou, protože vždycky budu milovat jeho," řekla jsem. Tohle bylo asi to nejupřímnější, co jsem mu kdy řekla. Nechtěla jsem ho ranit, ale musel to vědět.

,,Proč jsi mě tedy v Danielově bunkru nezastřelila? Měla jsi jasno koho chceš, tak proč ses mě nezbavila?" položil mi otázku, kterou mě vcelku zaskočil. Překvapeně jsem se na něho podívala. Jak se na tohle může ptát?

,,Nikdy bych tě nezastřelila. Ani Ryana, ani tebe. I kdybych nevěděla, že mi Liam dal pistoli se slepým nábojem, raději bych se oddělala sama, než abych si mezi vámi vybrala. Miluju vás oba," řekla jsem mu a doufala, že mě pochopí. Že pochopí, že to myslím zcela vážně a nikdy bych ho nezabila.

,,Takže co teď? Půjdeš za Ryanem?" zeptal se mě a moji předešlou odpověď už nekomentoval. Všimla jsem si, že má mokré a rudé oči a došlo mi, že nejspíš bude taky brečet. Nechtěla jsem ho vidět, jak brečí, lámalo mi to srdce.

,,Ne, za Ryanem nepůjdu," řekla jsem pevně a on se na mě překvapeně podíval. ,,Ryan a já jsme minulost. Navíc sám mi řekl, že být s ním není bezpečné. Zdá se že pro mě a Ryana není šťastný konec," smutně jsem se usmála.

,,Tak co budeš dělat dál?" zeptal se mě a pohlédl mi do očí. Já jsem raději pohledem uhnula a zadívala se na parkoviště venku. Venku byla mlha a byl jeden z těch dnů, kdy byste nejraději zalezli do postele s teplým hrnkem kafe a četli si nebo spali. Jenže my zatím seděli v autě na parkovišti a přemýšleli o nejisté budoucnosti.

,,Pojedu do Orlanda," řekla jsem a samotnou mě překvapilo, jak hezky ten plán zní. Měla jsem to udělat už dávno, ale pořád mě tady v New Yorku něco drželo.

,,Do Orlanda? Proč do Orlanda?" zeptal se nechápavě Aaron.

,,Protože když se tam otvírala ta nová nemocnice, tamější ředitel mi dal nabídku. Chtěl, abych tam pro něj pracovala. Shání totiž doktory, kteří by na té klinice pracovali," vysvětlila jsem mu.

,,Jak dlouho jsi tohle plánovala?" zeptal se mě. ,,Myslím, budoucnost beze mě," upřesnil. V jeho hlase jsem opět zaslechla zklamání.

,,Celou cestu sem jsem to plánovala," sdělila jsem mu. ,,Když jsme byli v bunkru, nevěděla jsem, kdo z nás to přežije, ale slíbila jsem si jednu věc – pokud se odtamtud dostaneme, už nebudu plýtvat svým životem ani životem nikoho jiného. Myslela jsem si, že pokud se odtamtud dostaneme, vezmeme se a budeme šťastní, Aarone, ale potom mi došlo, že by to byla jen krásná iluze. To díky Danielovi jsem si uvědomila, co jsem vlastně zač a že jsem celou tu dobu byla s tebou hlavně proto, že jsem chtěla někoho, kdo mě neopustí tak jako mi to udělal Ryan. Někoho, kdo se mnou zůstane navždy a bude mě milovat. Byla jsem ale sobecká, protože sama jsem nebyla připravená někoho takhle stejně milovat a poskytnout mu to samé."

,,Takže jsi se raději rozhodla, že utečeš. Ode mě, od něho... Raději opustíš dva muže, kteří tě milují, než aby sis mezi nimi vybrala?" zeptal se mě a nadzvedl obočí. Přišlo mi, že je lehce naštvaný. Možná víc než lehce.

,,Málem jste kvůli mě umřeli..."

,,Ano, přesně tak, málem jsme kvůli tobě umřeli. Ale přežili jsme to a já jsem ochotný na tohle všechno zapomenout a strávit s tebou zbytek života. Protože tě miluju, Chloe. A když jsem ležel v tom sklepě, po tmě a bez vody, jediné na co jsem myslel, jsi byla ty. Myslel jsem na to, že to musím přežít kvůli tobě, abych tě mohl zachránit. A když se mi to nakonec povedlo, tak mě chceš opustit?" zeptá se zoufale.

,,Aarone, prosím, nedělej to ještě těžší než to je. Nechci, abychom se oba za pár let trápili," snažila jsem se mu to vysvětlit.

,,Vždyť jsme byli šťastní, Chloe!" vykřikl. ,,Byli jsme pár a byli jsme šťastní!"

,,Ale pro mě to byla jen iluze! Žili jsme až příliš dokonalý život... Já chci dobrodružství! Chci se každý den vzbudit a nevědět, co mě ten den zajímavého čeká. My dva jsme žili stereotypní život a já si jen nalhávala, že jsem šťastná," řekla jsem a rozmáchla rukama. ,,Nebyla jsem to já! Ty sis myslel, že víš s kým žiješ, ale skutečně jsi to nevěděl. Neznal jsi mojí minulost a já si hrála na dokonalou Chloe, která nikdy neudělala nic špatného. A já vlastně doteď nevím, kdo jsem. Ale jsem rozhodnuta, že to musím zjistit."

,,Můžeš to zjišťovat se mnou," zašeptal. ,,Chci si tě vzít, žít s tebou, mít s tebou děti. Proč prostě nezapomeneme na to, co se stalo a nezačneme znovu?" zeptal se mě a pravou rukou mě pohladil po tváři.

Na chvíli jsem se nad tím zamyslela. Zavřela jsem oči a představila jsem si, jak v krásných bílých šatech kráčím k oltáři, kde na mě čeká Aaron. Jak si říkáme ano a potom spolu odcházíme uličkou vstříc našemu novému společnému životu. Jenže potom se mi v mysli objeví Ryan. Ryan, který se dívá na mojí svatbu s Aaronem. Vidím v jeho očích bolest, vidím, jak se otáčí a odchází pryč. A mám chuť se za ním rozběhnout, protože on je ten, kterého doopravdy miluji, ten, kterého jsem vždycky milovala.

,,Promiň, ale já nemůžu," řekla jsem, když jsem otevřela oči. Aaron se zatvářil ještě víc sklíčeně. Jako bych mu vzala i tu polední kapku naděje. Jenže já to jinak nedokázala. Věděla jsem, že i přesto, že mě miluje a já jeho určitým způsobem taky, nikdy bych s ním nebyla tak šťastná.

,,Dobře, nutit tě nebudu a ani nechci," povzdechl si a odvrátil se ode mě. Vypadal naprosto zničeně. Z prstu jsem si stáhla snubní prsten s diamantem a podala mu ho.

,,Chci, abys ho dal dívce, která se na tebe bude dívat tak, jako jsi se vždycky ty díval na mě," řekla jsem a prsten mu vložila do dlaně. ,,Slib mi, že to splníš," požádala jsem ho a malinko se na něj usmála.

,,Pokusím se," řekl po krátké odmlce.

,,Děkuju. A doufám, že mi někdy odpustíš," řekla jsem. Poté jsem se k němu naklonila a letmo ho políbila na tvář.

,,A já doufám, že najdeš to štěstí, které hledáš," řekl na oplátku. ,,Jsi nejúžasnější holka, kterou jsem kdy poznal a nikdy na tebe nezapomenu."

,,A ty jsi ten nejlepší mužskej. Nějaká holka bude v budoucnu moc šťastná, že tě má," sdělila jsem mu a naposledy ho obejmula. ,,Zajdu ti do bytu pro věci a odvezu tě do nemocnice, aby tě ošetřili," informovala jsem ho. Aaron přikývl a nic dalšího nenamítl. Vystoupila jsem z auta a vydala jsem se do našeho společného bytu.

Když jsem odemkla dveře bytu a vešla dovnitř, dýchla na mě vůně domova. Tady jsem bydlela několik let a vždy jsem se tady cítila v bezpečí. A dnes jsem tu nejspíš naposledy.

Abych se znovu nerozbrečela, vytáhla jsem ze skříně v ložnici sportovní tašku a naskládala do ní nejdůležitější věci, které by Aaron mohl v nemocnici potřebovat. Zavřela jsem jí na zip a vydala se zpátky do auta.

Cesta do nemocnice byla krátká a opět jsme jeli v tichosti. Když jsem zastavila na nemocničním parkovišti, vystoupila jsem z auta a oběhla ho, abych Aaronovi pomohla vystoupit.

,,To já bych měl být ten gentleman a otevírat ti dveře od auta," ušklíbl se. Byla jsem ráda, že začíná žertovat, to bylo dobré znamení.

,,Jsem doktorka a mojí povinností je pomáhat zraněným," informovala jsem ho a zářivě se na něj usmála.

Dovedla jsem ho do budovy a potom na pohotovost. Tam se ho hned chopil tým nejlepších lékařů. Věděla jsem, že jsou nejlepší, byli to přeci moji kolegové. O Aarona bylo dobře postaráno.

,,Brzo se uzdrav. A až se vrátíš z nemocnice, ber poctivě všechny léky, které ti dají a choď na všechny rehabilitace, které ti doporučí," poručila jsem mu.

,,Slibuju, doktorko Stoneová," přikývl a chytil mě za ruku. ,,Pošli mi z Orlanda pohled," mrkl na mě.

,,Možná i dva," slíbila jsem mu. ,,Sbohem, Aarone," řekla jsem a pustila jeho ruku.

,,Sbohem, Chloe," rozloučil se se mnou. Pohled v jeho očích byl stále smutný a zraněný a já věděla, že musím rychle pryč, jinak se znovu rozpláču.

,,Klíčky od bytu ti nechám pod rohožkou. Slib mi, že se o ten nádherný byt postaráš," řekla jsem mu ještě před tím, než jsem se vydala pryč.

,,Postarám, slibuju. A teď už běž, jinak tě budu znovu prosit, abys zůstala," řekl mi a kývnul ke dveřím. Přikývla jsem a vydala se pryč. Už jsem se ani jednou neotočila, protože jsem se bála, že kdybych to udělala, mohla bych si to celé ještě rozmyslet a to jsem nechtěla.

Musela jsem si jít domů zabalit, zavolat řediteli nemocnice v Orlandu, ale hlavně zajít k naší ředitelce nemocnice a podat výpověď. Oznámit Olivii, že odcházím, bude možná ještě těžší než to říct Aaronovi. Ale potom, potom už budu konečně volná.

_______________________

Ahojte! ❤️
Ač je to skoro k neuvěření, jsem zpátky! A to po hodně, hodně, hodně dlouhé době, za což se vám všem moc omlouvám, ale tak nějak nebyla inspirace ani chuť. I když to, jak tenhle příběh má skončit, mám v hlavě už od té doby, co jsem to začala psát 😉

Doufám, že to teď už konečně dopíšu, protože si zasloužíte vědět, jak příběh Ryana a Chloe dopadne ❤️ a já sama to chci už uzavřít, protože tenhle svůj příběh miluju a fakt mě baví ho psát, ale už by měl být kompletní 😅

Budu ráda, když mi do komentářů napíšete své teorie, jak to celé skončí 😉

- Eli