Jakmile Ryan zastavil na parkovišti před nemocnicí, vyskočila jsem z auta a běžela do budovy aniž bych na něho počkala. Potřebovala jsem Aarona hned vidět a bylo mi jedno, co si o mě budou lidi myslet, když poběžím nemocniční chodbou a skoro do každého vzazím.

,,Chloe, stůj!" zavolala na mě Hanna, okolo které jsem musela proběhnout, aniž bych si jí všimla. Zastavila jsem se a počkala, až ke mě dojde.

,,Kde je?" zeptala jsem se jí místo pozdravu. Cítila jsem, jak se celá klepu. Bylo to už podruhé za pár měsíců, co někdo z mých blízkých skončil v nemocnici. Jenže tentokrát to nebyla nehoda. Za tátův infarkt nikdo nemohl, ale za Aaronovu bouračku ano.

,,Pojď se mnou," pobídla mě Hanna a vydala se chodbou k pokojům, kde leželi pacienti s vážným zraněním. Šla jsem za ní.

Hanna se zastavila před dveřmi číslo 57. Otevřela je a nechala mě vejít dovnitř. Můj pohled padl na Aarona, který ležel na nemocničním lůžku. Levou ruku a pravý kotník měl v sádře. Na obličeji měl pár krvavých odřenin, které mu doktoři zalepili náplastmi a ty hlubší zašili.

Když jsem viděla, že je v pořádku (v rámci možností) a hlavně naživu, rozběhla jsem se k němu, abych ho obejmula.

,,Chloe," vydal ze sebe a zdravou rukou mě pohladil po zádech. ,,Jsem rád, že jsi tady, ale drtíš mi ruku a žebra," zasténal a já se rychle odtáhla. Otřela jsem si pár slz, které mi stekly z očí a usmála jsem se na něj. Tohle byl ten pravý Aaron.

,,Promiň, jen jsem se o tebe bála. Jsem ráda, že žiješ," řekla jsem mu a opatrně ho pohladila po tváři. Usmál se na mě.

,,Nechám vás tady teď o samotě, abyste si promluvili. Příjdu později," oznámila nám Hanna a já jí za to byla vděčná.

,,Co se vlastně stalo?" obrátila jsem se znovu na Aarona. Chtěla jsem se ho zeptat na všechny ty detaily ohledně té bouračky.

,,Vlastně ani sám přesně nevím. Vracel jsem se domů a celou cestu za mnou jelo černé auto. Ať jsem zrychloval jak jsem chtěl, vždy mě dohnalo. Byl jsem asi jen 5 kilometrů od New Yorku, když se na mě začalo tlačit a potom... vytlačilo mě ze silnice. Sjel jsem do příkopu a to poslední, co si pamatuju je, že se auto dvakrát přetočilo. A potom mám tmu. Probudil jsem se až tady v nemocnici," řekl Aaron a vzal mě za ruku.

,,Tolik jsem se o tebe bála. Myslela jsem, že už tě neuvidím," hlesla jsem a podívala se mu do očí. ,,Které monstrum ti tohle mohlo udělat?" zeptala jsem se a přejela mu prsty po ráně na čele.

,,Už jsem dával policii výpověď. Určitě je brzo dopadne," slíbil mi Aaron, ale já tomu nevěřila. Ten, kdo to udělal, byl opravdový specialista a ten se nenechá jen tak dopadnout.

,,Nevím, co bych dělala, kdybys..." Tu větu jsem nedokončila. Nebyla jsem na to dost silná. Aaron to věděl, a tak se ke mě raději naklonil a políbil mě. Cítila jsem, jak se bolestivě zakřenil a jeho svaly zacukaly. ,,Bolí to?" zeptala jsem se ho a odtáhla se od něj.

,,Kvůli tobě to přežiju," mrknul na mě a políbil mě znovu. ,,Víš, co byla poslední věc, na kterou jsem myslel, když jsem měl pocit, že umřu?" zeptal se mě a já zavrtěla hlavou. ,,Na to, že už tě nikdy nepolíbím," řekl a já se usmála.

,,To se nestane," řekla jsem mu a svoje rty znovu přtiskla k těm jeho. Aarona jsem opravdu milovala. Ale člověk si uvědomí, že někoho miluje až ve chvíli, kdy ho ztratí. A protože jsem Ryan už jednou ztratila, tak vím, že miluji i jeho. Jenže v tuhle chvíli jsem se nechtěla rozhodovat. Nechtěla jsem si vybírat mezi Aaronem a Ryanem i když jsem věděla, že to jednou budu muset udělat.

,,Mimochodem, tu ruku mám tentokrát opravdu zlomenou," řekl Aaron a kývnul ke své ruce, na které měl sádru. Věděla jsem, že tím naráží na naše první setkání.

,,Vážně? A já si myslela, že zase jenom simuluješ a snažíš se sbalit nějakou doktorku," řekla jsem se smíchem.

,,Tu nejhezčí jsem už před pár lety sbalil," usmál se na mě a já na něj. Tohle byla jedna z našich nejhezčích chvil, které jsem spolu zažili. Zůstala jsem u Aarona sedět a užívala jsem si tenhle moment naplno.

**********

Musela jsem usnout, protože když jsem otevřela oči, ležela jsem napůl na Aaronově lůžku a napůl na plastové židli. Všimla jsem si, že Aaron také spí. Potichu jsem se zvedla a vydala jsem se ven z pokoje. Na chodbě seděl Ryan a také spal. Nechtěla jsem ho budit i když jsem mu dlužila poděkování za to, že mě odvezl do nemocnice. Sama bych asi nebyla schopná řídit, protože jsem se před tím tolik klepala.

Vydala jsem se dlouho chodbou k Hanně do ordinace. Podle toho, že bylo poledne, jsem věděla, že bude mít pauzu. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř.

,,Ahoj," pozdravila jsem jí. Hanna seděla za stolem a jedla zeleninový salát, který si přinesla z bufetu. ,,Proč nejsi v jídelně?" zeptala jsem se jí a sedla si na židli vedle jejího stolu, která sloužila pro pacienty. Já si teď také připadala trochu jako pacient. K smrti vyděšený a unavený pacient.

,,Bez tebe mi tam nechutná," řekla a usmála se na mě. Poté se sehnula pod stůl a z igelitové tašky vytáhla bagetu s kuřecími řízky. ,,Dej si jí, dodá ti trochu energie," řekla a bagetu mi podala.

,,Díky," řekla jsem a vděčně se na ní podívala. Hanna byla opravdu kamarádka k nezaplacení. ,,A taky díky, že si mi ráno zavolala kvůli Aaronovi," dodala jsem.

,,To je jasný," přikývla a na vidličku si napíchla další kus salátu. Přišlo mi, že se nějak moc usmívá. Nikdy jsem jí snad neviděla, aby se až takhle moc culila. Něco se děje. Veděla jsem to.

,,Proč se tak usmíváš?" zeptala jsem se jí a ona se pokusila svůj úsměv skýt tak, že se kousla do rtu. Ale potom to nevydržela a znovu se začala usmívat od ucha k uchu.

,,To nic, to já jen tak," řekla, ale já věděla, že lže. Znala jsem tenhle úsměv, ale u Hanny jsem ho nikdy před tím neviděla. Až dnes.

,,Ty jsi zamilovaná!" vykřikla jsem. Když to Hanna uslyšela, zčervenala a zakryla si rukama obličej. No tohle! Hanna, holka, o které jsem si myslela, že se nikdy nezamiluje, se právě do někoho zabouchla.

,,Možná, že jsem, ale co," řekla a mávla nad tím rukou. ,,Nebyl by to první ani poslední kluk," pokrčila rameny, ale stále se usmívala jako sluníčko.

,,Han, ale ty jsi nikdy do žádného z těch kluků zamilovaná nebyla. Ale těd jsi! Kdo je ten pan Záhadný? Chci znát všechny detaily," řekla jsem nedočkavě.

,,Vadilo by ti moc, kdybych si to zatím nechala pro sebe? Nechci to pokazit. Ale až to bude opravdu vážné, tak ti všechno povím, slibuju," řekla mi a já se na ní usmála. I když mi bylo líto, že mi to nechce říct, chápala jsem jí. Ona taky nevěděla všechno o mé minulosti.

,,Dobře, doufám, že vám to výjde," popřála jsem jí a potom jí obejmula. Když jsem společně dojedly, zvedla jsem se a šla jsem zpátky do pokoje, kde ležel Aaron.

Ryan pořád na chodbě před pokojem spal. To stejně Aaron. Chvíli jsem ho pozorovala, jak spí, ale potom mojí pozornostu upoutalo něco jiného. Na nočním stolku, vedle Aaronova lůžka, stála kytice růžových růží, která tady před mým odchodem nebyla. Někdo jí sem musel přinést, když jsem byla s Hannou.

Pomalu jsem ke stolku došla. Snažila jsem se být potichu, abych Aarona nevzbudila. Opatrně jsem se kytice dotkla a přejela jsem po ní rukou. Byla nádherná. Děsivě nádherná. A to byl ten problém.

Všimla jsem si, že mezi růžemi je vložená cedulka. Vytáhla jsem jí a přečetla si vzkaz, který na ní byl.

Chceš vědět, kdo jsem? Je čas to zjistit. Přijď hned před nemocnici. Sama.

Zalapala jsem po dechu. Opravdu se mám teď dozvědět, kdo celou tu dobu stojí za těmihle děsivými zprávami? Poznat toho, kdo málem zabil Aarona? Věděla jsem, že je to nebezpečné, ale na to jsem byla, až moc tvrdohlavá a zvědavá na to, abych tu zprávu ignorovala.

Vzala jsem si ze židle bundu a oblékla si jí. A potom jsem se vydala pryč z pokoje se zprávou v kapse.

,,Chloe," oslovil mě Ryan, který už byl vzhůru. Měla jsem vědět, že Ryan bude pro mě překážka. Tak jako vždy. Jenže teď to bylo důležité a já musela zařídit to, abych se dostala z nemocnice ven. A bez něho.

,,Ahoj," pozdravila jsem ho. ,,Moc děkuju, že si mě sem přivezl," poděkovala jsem mu a posadila se vedle něho. Věděla jsem naprosto přesně, jak Ryana obehrát a získat potřebný čas.

,,Není zač. Jsem rád, že je Aaron v pořádku," řekl a chytil mě za ruku. Usmála jsem se na něho. Teď nebo nikdy.

,,Nevadilo by ti, skočit mi prosím pro kafe?" zeptala jsem se ho. ,,Zapomněla jsem si peněženku doma a teď mám pocit, že bez kafe za chvíli odpadnu," řekla jsem mu a nervózně se usmála.

,,Jasně, hned to bude," řekl a postavil se. Řekla jsem mu, kde automat najde a sledovala jsem, jak odchází chodbou pryč. Poslala jsem ho až k tomu nejvzdálenějšímu automatu, abych získala čas.

Když mi zmizel z dohledu, vstala jsem a rychle se vydala pryč z nemocnice. Netrvalo mi to ani dvě minuty a už jsem stála venku. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Všude bylo spousta lidí a já neměla nejmenší tušení, jak najdu autora těch anonymních zpráv.

Otočila jsem se kolem dokola a snažila se uvidět někdo podezřelého. Nic. Šla jsem na parkoviště a stoupla si na zídku, ze které jsem měla lepší výhled na okolí.

A potom jsem ho uviděla. Stál naproti přes ulici a díval se na mě. Myslela jsem si, že tohle je jen sen, jen děsivá noční můra. Nebo alespoň jsem v to doufala. Tohle nemohlo být skutečné. Nemohl to být on. Jenže podle toho, jak se ušklíbl mi došlo, že to celou tu dobu nemohl být nikdo jiný.

_______________________

• Ahojte! Jsem tu s novou částí, kterou jsem si opravdu užila, když jsem jí psala 😊

• Teď už víte, že ten, kdo posílá zprávy je muž. Napište mi do komentářů, kdo si myslíte, že to je. A já vám prozradím, že v příští části se už konečně jeho identitu dozvíte 😉

• Moc děkuju za všechny votes komentáře ❤ a mimochodem, první díl už má 50K přečtení, což je pro mě úžasný ❤ moc vám děkuju

- Eli