Ráno jsem se vzbudila docela brzy a nemohla jsem už znovu usnout. Chvíli jsem se ještě převalovala a přemýšlela o včerejší noci. Co jsem to zase sakra vyvedla? Všechno už vypadalo tak slibně a já to zase podělala.

Vstala jsem a oblékla jsem se. Poté jsem se vydala do obyváku. Šla jsem tak potichu, jak jen jsem mohla. Nechtěla jsem totiž vzbudit Ryana. Nedokázala jsem si představit, že se mu po včerejšku podívám do očí.

Naštěstí klidně ležel na gauči a oddechoval. Vydala jsem jsem se ke kuchyni, kde jsem si chtěla udělat snídani.

,,Dobré ráno," ozvalo se za mnou a já nadskočila. Otočila jsem se ke gauči, na kterém ležel Ryan a mžoural na mě. Asi jsem nebyla tak potichu, jak jsem si myslela.

,,A-ahoj," vykoktala jsem ze sebe. ,,Jak ti je? Nevypadáš moc dobře," konstatovala jsem při pohledu na něj. Měl opuchlé oči, vyschlé rty a vypadal zníčeně. Pořád byl však děsně sexy.

,,Cítím se jakoby mě přejel buldozér," ušklíbl se Ryan a zakryl si obličej rukama. ,,A hlava mi tak třeští," zaúpěl a převalil se na bok.

,,Přinesu ti vodu a nějaký lék, řekla jsem mu a šla jsem do kuchyně něco najít. V lékárničce jsem vyhrabala aspirin a do skleničky jsem nalila studenou vodu. Vrátila jsem se zpátky do obyváku a podala to Ryanovi.

,,Děkuju," usmál se na mě a lék si zapil. ,,Jak mě sakra napadlo, se takhle ožrat?" zeptal se sám sebe. ,,Vyváděl jsem moc?" obrátil se na mě.

,,Ty si nic nepamatuješ?" zeptala jsem se ho místo odpovědi a malinko se zamračila.

,,Skoro nic. Jen to, že jsem pil v nějakém baru a potom jsem tě potřeboval najít... už ani nevím proč. Udělal jsem něco?" zeptal se mě a napjatě čekal, co mu řeknu.

,,Ne, nic vážného se nestalo," zalhala jsem mu. Byla jsem tak ráda, že si nic nepamatuje, že jsem se musela malinko usmát. Vydala jsem se znovu do kuchyně, ale Ryanova slova mě donutila se zastavit.

,,Za tu včerejší pusu rozhodně půjdu do pekla," řekl a já se na něho otočila. Takže jsi včerejšek pamatoval! Sakra!

,,Myslela jsem, že si nic nepamatuješ," řekla jsem a polkla. V krku se mi začínal dělat knedlík a já měla pocit, že za chvíli nebudu schopná promluvit.

,,To je pravda, ale na žadný z našich polibků bych nedokázal zapomenout," odpověděl mi Ryan a podíval se na mě těma svýma nádherně ledovýma očima.

,,Udělali jsme to znovu. Znovu jsme se políbili! To není dobrý. Skoro za měsíc se vdávám a místo vybíraní svatebního dortu vzpomínám na starý časy," povzdychla jsem si. ,,Tohle se už nesmí nikdy opakovat, slib mi to, prosím," řekla jsem Ryanovi a zoufale se na něho podívala.

Ryan vstal z gauče a došel až ke mě. Rukou mě pohladil po tváři a palcem přejel po mých rtech. Chytla jsem jeho dlaň, ale místo toho, abych mu jí z mého obličeje sundala, přidržela jsem jí tam, aby jí neodtáhl.

,,To, že jsem tehdy od tebe odešel byla ta největší chyba v mém životě. Měl jsem se nechat raději zavřít, protože to by bylo stokrát lepší než se dívat na to, jak jsi s někým jiným," povzdychl si. ,,Ale pokud si to tak přeješ, tak tě nepolíbím, dokud mi to sama nepřikážeš," ušklíbl se, ale bylo vidět, že je stejně zdrcený jako já.

,,Děkuju," řekla jsem a objala ho. Poté jsem mu dala pusu na tvář. ,,Bude to tak pro nás oba lepší," dodala jsem a odtáhla se.

V ložnici začal zvonit můj mobil, tak jsem se na Ryana omluvně podívala a vydala se hovor zvednout. Volala mi Hanna.

,,Ahoj, není na tebe moc brzo?" zeptala jsem se jí a snažila se znít co nejveseleji. I když jsem si byla jistá, že před Hannou svoje pocity neskryju.

,,Ahoj," pozdravila mě a v jejím hlase bylo slyšet něco zvláštního. ,,Promiň, že tě ruším, ale kdy se ti naposledy ozval Aaron?" zeptala se mě místo toho, aby odpověděla na mojí předchozí otázku.

,,Včera mi psal asi v deset večer," odpověděla jsem jí. ,,Proč se ptáš?" zeptala jsem se opatrně.

,,Chloe, nad ránem přivezli do nemocnice Aarona, měl autonehodu. Asi bys měla přijet," řekla Hanna a já jsem málem upustila mobil na zem.

,,Žije?" zeptala jsem se na to, co mě teď zajímalo ze všeho nejvíc. Aaron mě autonehodu! Jak se to sakra mohlo stát? Vždyť je skvělý řidič.

,,Ano, žije a bude brzo v pořádku. Všechno ti řeknu až dorazíš," uklidnila mě Hanna a poté hovor ukončila.

,,Je všechno v pořádku?" zeptal se Ryan, který právě vešel za mnou do ložnice.

,,Aaron měl autonehodu," řekla jsem mu aniž bych se na něj podívala. Pořád jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Najednou mi mobil zapípal a ohlásil tak, že přišla nová zpráva. Otevřela jsem jí a přečetla si její obsah.

Aaron byl dobrý řidič, ale já jsem lepší. Držím jen svůj slib - zbavuju tě Aarona za políbení Ryana. Nemáš zač ;-)

,,To ne," vydala jsem ze sebe přidušeně. Takže já jsem mohla za to, že Aaron měl autonehodu? Ne, to nemůže být pravda.

,,Co se děje?" zeptal se Ryan a šel ke mě blíž. Mobil jsem proto raději rychle uzamkla a strčila ho do kapsy.

,,Musím jet do nemocnice," řekla jsem mu místo odpovědi a vydala jsem se do chodby pro boty.

,,Budu řídit."

**********

Ryan projížděl New Yorkem, jak nejrychleji dokázal. Seděla jsem na sedadle spolujezdce a přemýšlela jsem. Nedokázala jsem si vůbec představit, že bych o Aarona přišla. Možná, že jsem stále milovala Ryana, ale to neměnilo nic na tom, že Aarona mám ráda taky. A to byl asi můj největší problém. Aarona jsem měla ráda, ale Ryana jsem milovala.

Vzpomněla jsem si na to, jak jsem Aarona poprvé poznala a nad tou vzpomínkou jsem se musela pousmát.

,,Chloe! Vůbec nestíhám! Mohla bys prosím vyšetřit jednoho pacienta na šestce?" zeptala se mě Hanna a vrazila mi do ruky formulář, který se vyplňuje při prohlídce.

,,Co mám s tebou dělat," zasmála jsem se a pokroutila hlavou. Hanna se na mě vděčně podívala a odběhla pryč.

Vydala jsem se k pokoji číslo šest, kde měl čekat pacient. Otevřela jsem dveře a vešla do místnosti. Na lůžku seděl jeden z nejkrásnějších mužů, které jsem kdy viděla. Měl blonďaté blasy, opalenou pleť a na bradě mírné strniště. Působil mile a navíc vypadal, že mu není o moc víc než mě.

,,Dobrý den, jsem doktorka Stoneová," představila jsem se mu a došla jsem k němu. ,,A vy musíte být..." podívala jsem se do zdravotní karty a snažila jsem se najít jeho jméno.

,,Aaron Wilson," předběhl mě. Ať se mi to zdálo nebo ne, přišlo mi, že se na mě usmál. Raději jsem to ignorovala a věnovala se raději jeho zdravotním problémům.

,,Tak co vás trápí, pane Wilsone?" zeptala jsem se ho a přejela ho pohledem od hlavy až k patě. Zastavila jsem se u jeho pravé ruky, za kterou se držel.

,,Asi jsem si zlomil ruku," konstatoval. Musela jsem se usmát. Přišlo mi vždy vtipné, když mi pacienti říkali svojí diagnózu místo toho, aby mi řekli, co je bolí.

,,A co jste dělal?" zeptala jsem se ho a nadzvedla obočí. Co tak hezký kluk může dělat, že si u toho zlomil ruku? To mě opravdu zajímalo.

,,Hrál jsem tenis a upadl jsem. Na ruku," vysvětlil mi a ukázal mi svojí nemocnou ruku.

,,Můžu se podívat?" zeptala jsem se ho a on přikývl. Ruku jsem mu pomalu prohmatala. Musela jsem uznat, že měl docela dobré svaly.

,,Au!" zařval, když jsem se dotkla jeho zápěstí a ucukl. ,,To docela bolí," postěžoval si.

,,A to jsem se vás jen dotkla," řekla jsem a usmála se. ,,Opravdu se vám to stalo při tenise?" zeptala jsem se ho a znovu si jeho ruku prohlédla.

,,Ano, proč?" zeptal se docela v rozpacích a zdravou rukou si prohrábl svojí blonďatou hřívu. To jsem dělala vždy já, když jsem byla ve stresu.

,,No, upřímě, viděla jsem už spoustu zranění z tenisu, ale tohle je úplně jiné. Nedokážu si moc představit, jak se vám to stalo," řekla jsem a podívala se mu do očí, které měly tmavý odstín.

,,Fajn, upadl jsem na schodech," přiznal se nakonec a já se zasmála. Neposmívala jsem se mu, jen mi přišel roztomilý, když se mě snažil oblafnout.

,,Proč jste mi to neřekl rovnou?" zeptala jsem se ho. Neviděla jsem totiž žádný důvod k tomu, aby mi nechtěl přiznat, že upadl na schodech.

,,Nechtěl jsem, abyste si myslela, že jsem nějaké nemehlo, co ani po schodech neumí chodit," řekl a já se ušklíbla. ,,Navíc tenis se mi zdál jako mnohem lepší způsob, jak si něco zlomit," usmál se.

,,Rozhodně je to víc sexy než ty schody," připustila jsem. Tentokrát se zasmál on.

,,Tak teď už mě snad chápete, že jsem před tak krásnou doktorkou nechtěl vypadat jako totální idiot," řekl mi.

,,To bych si o vás nikdy nemyslela," mrkla jsem na něho a poodešla jsem od lehátka, na kterém seděl, ke stolku, kde byly obvazy. ,,Tu ruku zlomenou nemáte i přes to, že jste křičel jako malá holka. Máte to jen naražené," informovala jsem ho a malinko se ušklíbla.

,,Tak to jsem rád. Vypadá to, že až tak velký nemehlo nejsem," řekl a vypadalo, že se mu ulevilo.

Vzala jsem obvazy a ruku jsem mu opatrně obvázala. Celou dobu jsem na sobě cítila jeho pohled, proto jsem se raději dívala jeho ruku a ne na něho.

,,Nechte tu ruku v klidu a moc jí nenamáhejte. A za týden se mi přijďte ukázat," řekla jsem mu instrukce a povzbudivě se na něho usmála.

,,Děkuju," řekl a zvedl se z lehátka. ,,Budu se těšit, doktorko Stoneová" usmál se na mě a poté odešel z ordinace.

,,To já taky," zašeptala jsem. Byla jsem jistá, že mě neslyšel, protože byl už dávno pryč. Oba jsem však věděli, že tohle nebylo naše poslední setkání a že toho spolu zažijeme ještě hodně.

_______________________

• Ahojte! Blíží se prázdniny a to znamená více času na psaní! Hurá! Taky jste tak rádi jako já? 😊

• Doufám, že se vám kapitola líbila. Co říkáte na seznámení Aarona a Chloe? A máte už svůj typ na toho, kdo posílá ty zprávy? Nebojte, brzo se to už dozvíte 😉😄

- Eli