Rozrazila jsem dveře a Carson mi nasupeně vyrazil naproti.

,,Co si o sobě myslíš? Jsem ti k smíchu?" spustil rozzlobeně.

,,Co sis myslel? Že všechno bude jako dřív? Že budu poslušně sedět doma, dělat ti služku a večer čekat až mě opícháš? Takhle sis to představoval?" ječela jsem na něho.

,,Neřvi, nepotřebuju tady dělat scénu celému baráku. A rozhodně jsem si nepředstavoval, že se tě tři měsíce nebudu moct ani dotknout a pak se dozvím, že od toho máš jiný." smál se tomu, zatímco se nechápavě opíral o stůl.

,,Nechtěj mě rozesmát. Vážně sis myslel, že budeme nerozlučný páreček, co se jednou vezme a bude mít děti? Ty víš, že ani za měsíc ani za rok ho nepřestanu milovat."

,,A proto mi děláš tohle? Měla by ses probrat! Udělal jsem pro nás snad málo? A ty mi to vracíš tím, že spíš s jinými?"

,,Jen jsem u nich hledala, co ty mi dát nemůžeš a oni vlastně taky ne." zavřískala jsem mu do obličej a on rozčílením zrudnul.

,,Zasraná děvko." zvedl paži a už jsem čekala tu facku, zatímco jsem zavřela oči, slzy lemovaly moje lícní kosti.

Zasloužila bych si jí, ale nic nepřicházelo.

,,Děláš si ze mě prdel? To snad ne!" otevřela jsem oči na známý cizí hlas.

Ve dveřích stál Russel a... málem se mi podlomila kolena. V celé své kráse s nějakou složkou v rukách nás s Carsonem pozoroval můj Colton. Všechno ve mně se vzbouřilo.

,,Vypadni!" procedil na mě Carson skrz zuby.

,,Kde je můj mobil?"

,,Tady." popadl můj telefon a hodil ho o zeď tak, že se roztříštil na několik kusů.

,,Seber se a táhni. Už na to nemám. Vezmi si jí a žijte si spolu šťastně." čapnul mě pevně za nadloktí a hodil mě přímo na Coltona.

,,Auuu!" ušklíbla jsem bolestí se a padala na Coltona.

Jeho ruce mě zachytily a postavily znovu za nohy. Třela jsem si bolestivé nadloktí od Carsonova sevření a to už nás obcházel a mířil pryč.

,,Jsi v pořádku?" zavrtěl Russel hlavou, jenže tenhle okamžik pro mě byl prostě moc silný.

Nemohla jsem dýchat ani mluvit. Všechno jakoby se zastavilo a udělala se tma, zatímco jsem padala do prázdna.

,,Tady máš mokrý ručník."

,,Sam, slyšíš mě?"

,,Už přichází k sobě."

Jako první jsem ucítila něčí prsty na mé tváři.

,,Sam!" probrala jsem se a nade mnou se třpytily ty bezkonkurenčně nejkrásnější oči, se kterými jsem se střetla na pěkně dlouhou dobu.

Pomohl mi se posadit a Russel očividně vzal velice ,,nenápadně" nohy na ramena. Ani jeden z nás nevěděl, co říct nebo jak začít.

,,Promiň." rozbrečela jsem se a popadla svojí kabelku opodál, abych zmizela než omdlím znovu.

,,Sam..."

Zastavila jsem se, ohlédla se, utřela si slzu, ale musela prostě utéct. Sotva jsem vyběhla ze dveří, narazila jsem omylem do Eatona.

,,Sam, neutíkej mi. Nejdřív si promluvte."

,,Nech jí, jen ať si jde." ozval se Carson za mými zády.

,,Tohle jsme si nedomluvili. Dostal jsem sem Coltona z New Yorku a ty po mně chceš, abych jí pustil?"

,,Proč mi tohle děláte?" těkala jsem nešťastně po Carsonovi a Eatonovi.

,,Chtěl jsem ti pomoct." přistoupil Carson blíž a vzal mojí ruku, aby mi do ní něco vložil.

Vzápětí jsem už viděla jen jeho záda. První dojem z té malé věci byl ten, že je to nějaká mince, ale když jsem rozevřela dlaň, byl to prsten. Byl to ten zásnubní od Coltona. Kde k němu přišel, když jsem ho hodila do toho jezera?

,,Colton je tvrdohlavý a nedokázal jsem ho sem dostat. Tušil, že se tu setkáte a toho se bál." spustil Eaton, zatímco jsem si nechápavě prohlížela ten prstýnek.

,,Sam, vrať se a promluvte si." přidal se i Russel.

Obrátila jsem se čelem k Eatonovi a ten ještě jednou pokývl hlavou směrem ke kanceláři. Vzala jsem tedy veškerou odvahu, protože tam byl ON. Můj Colton. Vkročila jsem do dveří a on seděl na té pohovce, kde jsem před chvílí ležela i já a držel si obličej v dlaních. Probralo ho až zavření dveří.