Bylo pozdě odpoledne, kdy jsem přesně podle plánku nemocnice křižovala liduprázdné chodby, abych se dostala do archivu pitevny. K mé velké smůle byl archív hned vedle mrazáků. Jen to pomyšlení mě znechucovalo.

S hlubokým nádechem jsem prošla prosklenými dveřmi do jakéhosi sálu. Ty nerezové stoly mi naháněly hrůzu. Obešla jsem je a nakračovala opatrně okolo těch mrazících šuplíků s mrtvolami. Přesvědčovala jsem sama sebe, že jsou prázdné. Ve světle jen osvětlení z chodby jsem vzala za kliku místnosti, kde měl být údajně archív. Zavřela jsem za sebou dveře a rozsvítila svůj mobil, abych se tu mohla lépe zorientovat. Sice tu bylo malé zamřížované okno, ale žádné světlo z něho nešlo, protože se venku setmělo.

Popošla jsem dopředu a o něco zakopla. Posvítila jsem si pod sebe a málem dostala infarkt. Někdo tam měl nohy.

,,Co tu děláš?" vytáhla jsem z kapsy pepřový sprej pro všechny případy.

,,Sam?" ozvalo se zašeptání a urychleně povstal.

Poznala jsem mužskou postavu a vzápětí i Coltona. Ulevilo se mi, ale co tu dělal zrovna on?

,,Co tu, zatraceně, děláš?" začala jsem se vztekat.

,,A co tu děláš ty? Jsi normální? Slídit na pitevně?"

,,Serena, že jo?" došlo mi, že ta všechno věděla a vůbec s tím nesouhlasila.

,,Nechtěl jsem, aby ses dostala do problému a navíc mám taky zájem o znovuotevření toho případu. Zjistila jsi od toho šerifa něco?"

,,Něco mám nahrané. Potvrdil mi, že ho Josh podplatil a zfalšoval lékařskou zprávu. Proto jsem tady. Chci vědět, co je v té pitevní zprávě."

,,Jestli nějaká vůbec je."

Svítila jsem mobilem na regály se stohy složek, aby Colton nalezl tu potřebnou. Žádná abeceda jim nejspíš nic neříkala a tak se to tím pádem pro nás dost prodloužilo. Colton byl důkladný a dokonce procházel i každou složku zvlášť. Bylo to zdlouhavé, ale pokud jim neříkal nic abecedný pořádek, třeba jim nemusel nic říkat ani vkladový.

Tak ráda jsem Coltona viděla, ale on se ke mně choval spíš odměřeně. Věnoval se jen tomu archívu a přitom mi tak šíleně chyběl. Stýskalo se mi po jeho vůni, pohybech i hlase. Pořád se na mě zlobil, ale přišel, protože mu na mě možná ještě trochu záleželo. Nechtěl, abych se dostala do potíží.

,,Co je to za zvuky?" naslouchala jsem nějakému pravidelnému ťukání.

,,Řekl bych, že prší." odfrkl znuděně.

Archív jsme částečně prohledali, když se z vedlejšího sálu ozvaly nějaké jiné zvuky. Vrhli jsme na sebe s Coltonem šokované pohledy a už mě táhl pod stůl.

,,Tam se oba nevejdeme." vrčela jsem a snažila se nacpat pod desku.

,,Budeme muset."

Nejspíš by se mezi nás nevěšel ani papír, protože za námi ještě zasunul židli na kolečkách, aby pod stůl nebylo vidět. Ani jsem nedýchala, když se otevřely dveře a začal tudy procházet někdo z ochranky.

,,Hele nikdo tu není. Asi máš to pohybové čidlo rozbitý." vydechli jsme a dveře za ním se znovu zavřely.

Bohužel zvuk zamykání nás donutil se chytit za hlavu a začít se rozčilovat.

,,Fakt je zamčeno." zkusil ještě kliku, ale beznadějně.

,,A tohle bylo co?" nadskočila jsem úlekem, když venku zahřmělo.

Tohle už na mě bylo moc.

,,Bouřka. Bojíš se bouřky?" zavrtěl naštvaně hlavou.

,,Venku je bouřka. Já jsem zamčená na pitevně s mrtvolami a ve tmě. Chodí tu ochranka s bouchačkou a mám být v klidu?"

,,Pokud si dobře vzpomínám, šla jsi sem sama."

,,Všechno je prostě proti mně."

Zahřmělo a já nadskočila úlekem až jsem popadla Coltona za rameno. Lehce se ošil a snažil se mě setřást. Jenže zvuky z vedlejšího sálu se opakovaly a my urychleně běželi znovu pod stůl.

Pevně jsem zavřela oči a měla před sebou jeho obličej. Seděl sice bokem ke mně, ale já jsem měla zpět všechny vzpomínky na něho. Stačilo mi, že se ho dotýkám stehny.

,,Říkám ti, že tady nikdo není. To tvoje čidlo je asi nějaký v prdeli, protože jsem tady akorát já. Tak jdi do háje, buzerante." ozvala se ochranka a zase zmizel za zamčenými dveřmi.

Colton chvíli ještě vyčkával a já chtěla využít situaci, jenže zahřmělo a já se přitiskla ke Coltonovi co to šlo. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a držela se ho okolo krku jako klíště.

,,Sam." promluvil na mě jako by mě chtěl snad odstrčit.

,,Chybíš mi. Strašně moc."

,,Nejsem tady, abych něco urovnával." povzdechl si.

,,Já vím. Podělala jsem všechno. Nenutím tě, aby mezi námi něco bylo. Chtěla bych tě jen občas vidět a popovídat si."

,,Co Carson?"

,,Co s ním? Viděla jsem ho naposled na tom hřbitově."

,,A já si myslel, že spolu skončíte."

,,To jsi myslel špatně."

,,Hele to už je fuk. Musíme najít tu složku."

,,Jestli tu vůbec je." hrnula jsem se za ním z pod stolu.