Dělala jsem jako bych nepřišla vůbec pozdě. Hned jsem se dala do faktur a Russel s majitelem si zalezli k sobě do kanceláře. Podle hlasitého smíchu byli pravděpodobně nějací přátelé.

Z mojí práce mě vyrušil mobil. Colton se ujišťoval, že se nic nestalo.

,,S majitelem všechno v pořádku? Nechoval se k tobě jako blbec?"

Vyptával se jako by s tím měl něco udělat. Jeho textovce jsem se spíš zasmála. Představila jsem si hned, jak automechanik vyběhne na majitele společnosti, protože na mě měl připomínky ohledně pozdního příchodu.

Russel vyšel s majitelem z kanclu a rozloučili se. I mně věnoval majitel pozdrav a úsměv. Za to Russel mě sjel jako bych měla na čele složenku s jeho nedoplatkem. S nádechem jsem ho následovala, protože na mě kývnul.

,,Tak za prvé... už žádné pozdní příchody. A za druhé... vzhledem k tomu, že se válíš v posteli Coltonovi, tak to mezi námi klapat nebude, kotě."

Jako by mi to mělo vadit. Tomuhle bych nedala, ani kdyby byl poslední chlap na světě.

,,Neválím se mu v posteli. Chodíme spolu." přiznala jsem.

,,Říkej si tomu jak chceš. Pro mě to je stejné. Dnes tu tedy budeš o hodinu déle." vítězně si mě vychutnal.

Nemohla jsem namítat vůbec nic. Neměla jsem jinou práci a platit nájem jsem potřebovala. Navíc jsem byla domluvená s Coltonem, abychom se sešli s Carsonem a Joshem. Jejich smlouva prostě nesmí vyjít.

Aby toho nebylo málo, Russel si mě celý den vychutnával. Jak smutné bylo leckdy chování odmítnutých a zhrzených chlapů. Musela jsem přeskládat archív, udělat mu pořádek ve spisech a dokonce mi vrazil do ruky koště, abych mu zametla v kanceláři vysypané chipsy.

Bylo to sice ponižující, ale nemohla jsem po tom pozdním příchodu ani pípnout. Poklekla jsem a smetala hromádku na lopatku, když se otevřely dveře. Colton vrazil bez zaklepání do kanceláře a já prudce otočila hlavou. Nejdřív se podíval na mě a pak na Russela.

,,To jako vážně?" podíval se naštvaně na Russela, který překvapeně vstal a dělal, že nic.

,,Rozsypaly se mi tu chipsy." hájil se.

,,Copak je tu nějaká tvoje uklízečka? Od toho je tu ta Mexičanka, jestli si dobře vzpomínám." zvýšil Colton hlas.

,,Ale prosím tě. Je to jen pár dobečků." vysmál se Coltonovi.

,,Tak už se to k tobě doneslo, koukám."

,,Jo. Eaton mi to všechno řekl." oba se podívali na mě a já si tak trochu s tou lopatkou a smetáčkem v ruce připadala divně.

,,Tak si nech laskavě připomínky a jiné komentáře."

Až jsem zatajila dech, jak Colton s generálním ředitelem mluvil, ale asi věděl, co dělal.

Z práce mě Colton vzal tedy dřív. Russel ani necekl, což jsem se divila. Doufala jsem jen, že si mě ráno nepodá.

,,On si tě vážně prohlížel, jako by tě chtěl zezadu obtáhnout." zavrčel Colton sotva dosedl na místo řidiče.

,,Mmm... žárlíš?" nadzvedla jsem potěšeně jedno obočí a on se na mě vážně podíval.

,,Měl bych?"

,,Na Russela?" vyprskla jsem smíchy.

,,Dobře. Jsou tu jiní, na které žárlím." zaskočil mě až jsem na něho zůstala hledět.

,,Nemusíš." snažila jsem se ho uklidnit, protože mi bylo jasné, že myslel Carsona nebo Jerryho.

,,Nechceš jet?"

,,Jako řídit?"

,,Co jiného?"

,,No, já totiž... nemám řidičák. Táta mi sliboval, že mě to naučí, ale nestihl to."

,,Tak sedej." vystoupil a já na něho vyděšeně zírala, jak obcházel auto, aby mi uvolnil sedačku řidiče.

,,Počkej. Já ti to nabourám. Nemám na to talent." zdráhala jsem se toho.

,,Mám pojistku. Přesedni si."

Celá nervózní jsem si přesedla za volant a tentokrát to šlo s úsměvem. Carson mě sice základy naučil, ale chtělo to klídek. Celá nadšená jsem přijela až na parkoviště před byt a celá rozjařená vystoupila z auta.

,,Já to zvládla."

,,Nepochyboval jsem ani chvíli, že bys to nezvládla." zamrkal na mě.