Vrátil se asi po deseti minutách a všiml si, že stojím opřená o auto, a to stojí o kus dál.

,,Ty jsi s tím hýbala?" kontroloval polohu.

,,No, ty jsi neslyšel to troubení? Asi tři auta potřebovala do dvora." podrbala jsem se za uchem s mírným úsměvem.

,,Neříkala jsi, že neumíš řídit? Ty sis vlezla za volant mýho auta?" začal vyšilovat a to ještě netušil to hlavní. To jsem totiž zkoušela maskovat nohama u sebe.

,,Ale jo. Tak jsem popojela o kousek. To nestálo za řeč."

Bohužel mezi obrubník a pneumatiky by nestrčil ani papír. Moje snaha tedy byla v luftu a náhle jsem zjistila, že mírně odřené bylo i to zadní kolo.

,,Děláš si legraci?" poklekl k němu a studoval malou rýhu, která byla sotva viditelná.

,,Nemáš parkovat jako blbec. Copak jsem tady měla asi dělat?"

,,Rozhodně nelézt za volant mýho auta. Zničila jsi mi disk."

,,Omlouvám se. Zaplatím ti ho."

,,Tady nejde o peníze. Tyhle disky jsem dostal ještě od táty."

Bylo mi na omdlení. Ten přední disk ho zabije.

,,Tak jedeme už?" snažila jsem se to zamaskovat.

,,Přední je v pohodě?" popošel ke mně, ale já odmítala ustoupit.

,,Jo." štěkla jsem lživě.

,,Uhni." podíval se mi do očí, ale já se nehodlala hnout.

,,Je to jen škrábaneček, ty z toho děláš."

,,Sam, ukaž mi to přední kolo." to už začínal zvyšovat hlas a tak jsem si zarytě sedla před kolo a odmítala se zvednout.

,,Tady je fajn." vzhlížela jsem k naštvanému Carsonovi, který mě popadl za nadloktí a tahal od svého auta.

V následujících pár vteřinách změnil asi tři barvy. Nejprve zblednul, zezelenal, zrudnul a pak se na mě teprve otočil.

,,Promiň."

,,Jdeš pěšky."

,,Co jsem měla dělat? Ten idiot do mě šil, abych mu okamžitě uhnula. Neměla jsem na výběr. Neumím řídit. Nikdo mě to nenaučil. Můj táta umřel než jsme se k tomu dostali."

To už jsem se rozplakala jako malá holka. Bylo mi to líto. Carson si na tom zakládal a já mu to zničila. Tohle nebylo to samé jako tenkrát s tím bahnem. Tohle se nedalo umýt.

Utřela jsem si další stékající slzu a sklonila se ke zničenému disku.

,,Mrzí mě to. Vím, jaký to je. Aspoň něco ti po tátovi zbylo. Mně nic. Navíc jsem ti to teď zničila." neodvažovala jsem se na něho ani podívat.

Překvapilo mě, že obešel auto a postavil se ke mně.

,,Nasedni si."

,,Jestli chceš, půjdu pěšky. Zasloužím si to."

,,Dělej nasedej. Neřeš to." nechápavě jsem vzhlédla, jak najednou změnil názor.

Beze slova jsem raději nastoupila a sledovala, jak ubíhala cesta. Zastavili jsme u firmy. Carson tam zaparkoval svoje auto a za okamžik přiběhl s klíčky od jiného auta.

Vůbec jsem nechápala, co dělal. Pokynul mi, abych se posadila do bílého staršího Jaguára. Vyjeli jsme na jakési prázdné parkoviště za budovou a zastavil.

,,Tohle není automat. Měla by ses naučit nejdřív s tímhle. Tak sedej." vystoupil si a poručil mi, abych si vlezla za volant.

Vyděšeně jsem se chytila volantu a poslouchala Carsonovy příkazy. Ze tří pedálů jsem byla ještě víc v šoku než z těch dvou. Všude samý knoflík a tlačítko. Šla mi hlava kolem.

,,Stiskni levý pedál a drž ho, zatímco budeš řadit rychlost..." všechno mi důkladně vysvětlil.

Samozřejmě mi to asi třikrát chcíplo, takže jsem ho pomalu, ale jistě přiváděla k šílenství. S povzdechem se ke mně však naklonil a položil obě ruce na moje holá kolena. Myslela jsem, že omdlím.

,,Zvedej nohu z pedálu podle mě. Sleduj to."

Začal pomalu zvedat levou dlaň z mého kolena a podle něho pomalu pouštěla spojkový pedál. Někde v půlce pedálu zvedl i pravou z brzdy a naznačoval třetí nohu, která měla představovat plyn. Konečně jsem se rozjela a on se usmíval.

,,Nakonec nejsi takový kopyto."

,,Tak to děkuju za poklonu."

,,Ale vsadím se, že jsi slyšela, jak ti to sluší, jak jsi pěkná, ale že nejsi takový kopyto, to ne." pozvedl koutky k roztomilému úsměvu.

,,Dávám ti za pravdu."

Věnoval se mi asi dvě hodiny, kdy to přerušila jeho slavná Summer. Měla jsem chuť ten telefon rozkousat.

Vrátili jsme se tedy zpět ke Carsonovu autu s odřenými disky, ke kterým se vůbec nevracel. Dlužila jsem mu poděkování a ještě jednu omluvu. Posadili jsme se do auta a než jsem se připoutala naklonila jsem se ke Carsonovi, abych mu věnovala tu nejsladší pusu.

,,Za co to bylo?" zmateně se ohlédl dřív než jsem mu stačila cokoliv říct.

,,Děkuju za trpělivost a dlužím ti velkou omluvu. Víš za co." zesmutnila jsem a sklopila oči ke koberečkům.

Málem jsem se vsákla do té sedačky, když se otočil celý tělem na mě a opřel si loket o mojí sedačku.

,,Mohlo se to stát klidně i mně. Byla to částečně i moje vina. Příště si to zopakuješ, ale ke konci už ti to šlo." pousmál se.

Využila jsem situace a položila mu dlaň na tu jeho.

,,Něco takového pro mě nikdy nikdo neudělal."

,,Takových ještě bude, princezno."

Vážně mi řekl ,,princezno"? Měla jsem chuť ho líbat a nepouštět k té jeho náně.