Kdyby měl o Vánocích roku 1937 – Vánocích, o kterých se následujícího léta naučil přemýšlet jako o „posledních" – o něco více předtuchy nebo možná vnímavosti jako jeho otec, jako všichni ti, kteří slyšeli ono vzdálené hřmění hromu daleko za horami, jež se kolem jejich městečka rozpínaly jako ochranná náruč, možná by si dokázal mnohem více vážit hvězdného nebe během Štědrého večera.

Štědrovečerní večeře vypadala jako smuteční obřad; příšerně tísnivému dojmu nezabránil ani pečlivě vystrojený pokoj s košatým stromem obaleným všemi možnými sladkostmi a ozdobami, ani opulentní večeře. Byly to drobnosti, narušující falešnou bodrost Vánoc: neustále zapnuté rádio, tiše mluvící v rohu místnosti; týdny staré noviny s ohmatanými rohy, puntičkářsky složené do komínků; knihovna s prázdnými místy, zejícími dírami jako po vypadlých zubech, kde ještě před měsícem byly německy psané knihy; zapálená svíčka v okně, kde nikdy nebyla.

Nejviditelnějšími a zároveň nejtíživějšími důkazy napjaté atmosféry byly lidské tváře, co obklopovaly barevný stůl a jejich hlasitá slova a hysterický smích, který se pokoušel skrýt nervozitu, ale naopak ji prozrazoval. Nebylo pochyb o tom, že každý u stolu přemýšlí nad tím, jestli se tu další rok všichni sejdou.

Ondřej si pamatoval, že více než pět let se každý rok u vánoční tabule mluvilo o politice, a o válce, o které jako by nikdo nepochyboval. Mluvilo se slušně, ale hlasitě a vesele jako v hospodě: „Vyhrajeme! Jen ať si to zkusí! My se nedáme!" Klepalo se džbány a poháry s pivem, smálo se a vyhrožovalo neviditelnému nepříteli, skrytému ve tmě, daleko od světla, které panovalo uvnitř, kde bylo bezpečí.

Letos nikdo nemluvil o ničem za hranicemi hlubokého údolí; mluvilo se o úrodě, o skle a práci; o dřevě na zbytek zimy, o mrazech a o divadle. Mluvilo se o autech a penězích, které by byly potřeba na vylepšení domu, o zasetí zahrádky novými druhy květin. Nikde nepadlo slovo válka, ale přesto každý napínal uši, když se z rádia ozval hlasitější projev, třesoucí se, že znovu uslyší ten děsivý, záští naplněný hlas, který pomalu prostupoval do snů každého z nich.

Když byly všechny talíře sklizeny ze stolu, nastala obvyklá prodleva mezi jídlem a chvílí, kdy se mohli zvednout a jít na půlnoční mši do kostela svatého Jakuba Většího; byla to chvíle, kdy nikdo nevěděl, co říct, jaké téma ještě vytáhnout, jakými slovy zaplnit prázdno, které zde nedopatřením vzniklo.

Ondřej mlčky vyčkával, s jedním okem otočeným na svého věčně trpělivého otce, zvolna upíjejícího čistou vodu. Jeho téměř božsky němá trpělivost byla jako popostrčení pro jeho bratrance Tomáše, který zuřil a radoval se se stejnou intenzitou, v rychlém sledu po sobě. Než začal mluvil, zhluboka se napil napěněného piva a hlučně položil sklenici na stůl, až sebou jeho křehká a věčně třesoucí manželka trhla.

„Anis mi ještě neřek, jak to s náma vůbec vidíš, Milane," prohlásil a opřel si masité, tuhé předloktí o stůl. „Mluvil sem o tom s klukama v hospodě a my – to jako myslim nás, ty tvrdý brodský chlapi, víš přece – jsme v tomhle za jedno. Jen ať přijdou, říkám já!" dodal hlasitěji, aby podtrhl, co tím chce říct. „Jen ať si přijdou! Jen ať si pro nás přijdou, pruský psi! Vyprášili sme je už před dvaceti léty, zvládneme to znovu! Nenji nic, co bysme neuďáli pro ten náš stát – pro naši republiku, Milane!"

Matka Ondřejovi svírala ruku tak pevně, až to bolelo, ale neměl sílu ani odvahu na to, aby se z jejího sevření vymanil nebo ji požádal, aby se trochu uvolnila. Naopak ji také stiskl; stejně jako ona potřeboval cítit, že je stále vedle něj, že stále dýchá a její rudé tváře mezi světlými vlasy jsou pořád teplé.

Ondřej cítil bezprostřední nebezpečí, ale přesto se nemohl ubránit zvědavosti; podíval se na svého otce, dychtivý jeho odpovědi. Dal si načas: nejprve se znovu hluboce napil, nepochybně proto, aby získal ještě trochu času, a pečlivě odložil sklenici. Jeho slova byla opatrná, ale rozhodná. „Jestli nás Německá říše napadne, tak se nedokážeme ubránit," řekl klidně, vědomý si každého slova.

Ticho se ještě prohloubilo; Ondřej slyšel každý zadržený nádech a zabušení srdce, ale to nebylo všechno, co chtěl otec říct: se sklopenýma očima, s rukama položenýma na stole, pokračoval: „Jestli se za nás nepostaví Sovětský svaz, který by zastrašil Polsko, aby nás nechalo být, jestli na Třetí říši ze západu nezaútočí Francie s Anglií, jestli Jugoslávie a Rumunsko nedodrží smlouvu a nezatlačí na Maďarsko, zůstaneme sami, odsouzeni k zániku."

Politická situace za tím vším byla příliš složitá na to, aby byla na přetřes v hospodě, kde neviděli dál než za státní hranice, pečlivě bráněné po Velké válce, takže toto vysvětlení Tomáše zmátlo natolik, že ho přešel počáteční vztek. Na Ondřeje otcovy znalosti udělaly dojem; avšak ho i vyděsily.

Matčin stisk zesílil: z ujišťujícího se stal téměř zoufalým, toužícím po útěše, kterou jí ale Ondřej nebyl schopný poskytnout. Sám byl vyděšený k smrti, ale zároveň se cítil živý – živý jako když se pod vedením Václava Peroutky na jejich pravidelných trénincích naučil správně nějaký chvat, který úspěšně využil k vítězství v souboji se Štěpánem a Michalem. Cítil se jako zrádce, ale musel souhlasit s Tomášovými bojovnými slovy, vyplivnutými na jeho otce jako hadí jed: „Tak alespoň zemřeme hrdí!"

Nejen, že to viděl, ale doslova cítil, jak jeho otci ztuhly všechny svaly v těle. Mrtvej budeš k ničemu, chlapče. Násilím se ovládl. „Dal bych přednost tomu, že jako národ zůstaneme hrdí a naživu," odvětil jednoduše.

„Někdy si prostě musíš vybrat, děj se, co děj," zabručel Tomáš s očima přivřenýma do úzkých škvírek, „a pokud si mám vybrat, tak k čertu s tím vším! Budu radši mrtvej hrdina než živej zbabělec. Nemohl bych se vrátit ke svý ženě a dětem, do svý rodný vesnice, to bych nemohl být Čech!"

Ondřej cítil, že by měl promluvit, něco říct, sebrat odvahu a vmést Tomášovi do očí, že jeho otec je ten největší Čech, jakého zná a že nemá žádné právo ho osočovat, když za dob Velké války byl sotva odrostlý chlapec, ale všechna slova se mu zadrhla v hrdle. Šum tmy a nervozity protnula až jeho matka, hrdinka všedních dní, když se zvedla a klidně se usmála: „Měli bychom vyrazit do kostela."

Nevšiml si, kdy pustila jeho ruku: až když viděl, že je prázdná, na kůži ho zaštípal chlad. Všichni její měkký pokyn vzali na vědomí a rozbili atmosféru uzavřeného kruhu, když jeden po druhém začali vstávat a s tichým vrzáním odšoupávat židle od stolu. Ondřej se nezdržoval, aby čekal na ostatní; co nejklidněji, aby to vypadalo, že nespěchá, se přesunul do předsíně, obul se, kolem krku si omotal šálu a popadl těžký otcův kabát, který našel na půdě; nosil ho, protože se v něm cítil víc dospělý.

Než ale stačil vyběhnout ze dveří, ba než stihl vzít za kliku, za jeho zády se ozval tichý hlas: „Někdo na tebe před kostelem čeká?"

Rozpačitě se na matku otočil, netušíc, co by na to měl odpovědět, ale matka ho naštěstí po chvíli vysvobodila; přistoupila k němu a upravila mu uzel šály, aby mu lépe seděl pod krkem. „Tak ji nenech čekat," zašeptala a měkce ho políbila.

Ondřej si překvapeně všiml, že musí stoupat na špičky, aby na něj dosáhla. Dávalo mu to jistý pocit hrdosti, téměř až pýchy, ale zároveň ho to podivně rozesmutnilo: vypadala tak křehká a drobná, když se svezla zpátky na paty a stála před ním s tím svým nejistým úsměvem na rtech.

Pokusil se úsměv oplatit, ale podařilo se mu jen jemně zvlnit rty. Vzal do zkřehlých prstů kliku a prudce otevřel domovní dveře; do chodby se nahrnul chlad a slaboučké sněhové vločky, které roztály ještě, než dopadly na podlahu. Mráz se mu prodral skrze švy a stehy oblečení až na kůži, kam ho zuřivě kousl. Mimoděk se otřásl a bez ohlédnutí vyběhl ven, aby mohl co nejdříve zavřít dveře.

Vyhrnul si široký límec plstěného kabátu nad krk až k uším a roztržitě si zasunul ruce do kapes; zpola se předklonil, aby se mu ostrý vítr nehnal do tváře a napůl slepý rychle prošel skrze ulice na Malý rynk, odkud ke kostelu vedly chatrné schody. Nenápadně je minul, prodral se skrze malé skupinky přicházejících věřících a vyběhl klikatou uličkou směrem ke hřbitovu. Byl sotva v polovině, když byl tak zadýchaný, že si pečlivě uvázanou šálu povolil a nechal ji vlát za sebou.

Zastavil se až když před sebou viděl obrys vysoké kamenné zdi, měkce osvícené měsícem v úplňku a žlutě zářící pouliční lampou. Ostražitě se vyhnul světlu z osvíceného okénka domku hrobníka a odběhl za roh, do prudkého kopce. Náledí, držící štěrk pohromadě, ho stahovalo dolů na úpatí, takže po chvíli musel přeskočit příkop do hlubokého sněhu, aby se nahoru vůbec nějak dostal.

Dech se mu krátil námahou, ale neustal a úspěšně vyběhl až nahoru, kde se cesta křížila do menší, lesní cestičky, vyšlapané drobnými botami. Prošel alejí stromků, neposlušně rostoucími všemi směry, až došel na volné prostranství, které koruna stromů chránila před sněhem.

Z malého plácku přitahovala pohled malá vyvýšenina, téměř útes, trčící nad hlubokou propastí, na jejímž svahu ležel hřbitov s mohutnými náhrobky, slabě poprášenými vlhkým sněhem, který nestačil roztát.

Na jejím nejvyšším bodě stála drobná postava s jasně viditelnými křivkami, které kabátek bez jasně daného tvaru nedokázal skrýt. Ondřej se letmo pousmál a jako šelma vykročil kupředu; byla zamyšlená a země posetá jehličím a mokrým listím byla měkká, takže se k ní mohl přiblížit na dosah zcela neslyšně. Chytil ji do náruče a sevřel ji, ne tvrdě, ale dostatečně na to, aby se mu nevykroutila a leknutím neseskočila ze stráně dolů, kde by docela jistě nalezla smrt.

Jak očekával, sotva ucítila na těle cizí dotek, zaječela jako hejkal a začala sebou škubat. „To jsem já," zašeptal v pauze, když se musela nadechnout, „klid. Přece nechceš, aby nás slyšelo celé město," dodal pobaveně.

Anežka sebou škubla jako losos a v nestřežené chvíli se z jeho sevření vykroutila. Vlasy, které si jistě před odchodem z domu pečlivě učesala, měla rozcuchané: kudrnaté prameny, padající jí na bílé čelo, připomínaly čertovské růžky. Ondřeje to přimělo se tiše, tlumeně rozesmát, což Anežku rozlítilo k nepříčetnosti.

Aby se zbavila přebytečného vzteku, prudce ho ručkou praštila do ramene, prudce a silně, ale přes kabát to sotva cítil. „Ty darmožroute!" vyjekla zlostně, když se dál smál. „Ty ničemo! Ty strašidlo sklářské! Hatrusníku!" zaječela bezmocně. „Nenávidím tě, ty mrchožroute!" kvílela, dupajíc nohama do měkké půdy. Do velkých očí jí stouply slzy, což Ondřeje konečně přimělo se ovládnout.

„Ale no tak, Anežko," zašeptal vemlouvavě, „jen jsem si z tebe utahoval. Takové děvče jako ty se přece jen tak něčeho nebojí!" Počkal, až se od něj s rukama na tváři odvrátí a obezřetně se k ní přiblížil. „Odpusť mi to přeci," dodal lísavě a opatrně ji objal rukama kolem pasu.

Cítil, jak se na jeho hrudi třese a zastyděl se. Pod studem ho ale zaštípalo něco silnějšího, mnohem méně milujícího a netrpělivějšího. Než se tím nechal ovládnout, nepatrně se od Anežky odtáhl.

Ona se ale nehodlala své momentální citové převahy tak snadno vzdát: přitáhla si ho za lem kabátu a zabořila mu tvář na hrudní kost, až to bylo skoro nepříjemné. „Myslila jsem si, že je to nějaké strašidlo, co mě chce zabít," zamumlala kvílivě. „Přeci víš, že tady byla kdysi šibenice, kde se lidé oběšovali!"

„Přeci by sis nemyslela, že tady straší," odtušil. „Jediná strašidla, co v tomhle kraji jsou, jsou ta, která vidíš ve dne."

„Pro tebe je všechno tak jednoduché," opáčila uplakaně, „jsi se vším hned hotový, aniž by ses zajímal o to, co si o tom myslí ostatní – a vůbec! Chtěla bych jít zpátky do kostela, abychom stihli mši," dokončila uraženě.

„Nechovej se jako dítě!" odsekl Ondřej nepříjemně. Zaplavil ho pocit marnosti a vzteku, ale silou vůle ho zatlačil do sebe, aby se nepřestal ovládat a neudělal by něco, čeho by potom litoval. „Chtěl jsem dnes večer být jen s tebou, o samotě. Tohle jsme přeci chtěli oba, dohodli jsme se na tom už dávno."

Anežka se i přes svůj obvyklý temperament zdála být vyděšená jeho náhlým záchvatem vzteku. Nechal své ruce sklouznout z jejích paží a odvrátil se. Pohltil ho pocit frustrace, který se nedal nijak ztlumit. Teplo, které ho zahřálo cestou nahoru, ho zvolna opouštělo; od prstů na nohou mu hluboko do kůže začala zalézat zima, stoupající do kotníků a kolen. Zastrčil si ruce do podpaží a tupě dupal na místě.

„Jen jsem s tebou chtěl být chvíli sám," prohlásil zpola nepřítomně. „Copak máme někdy jindy příležitost mít chvíli pro sebe?" Odmlčel se a sklopil oči, aby ho ta palčivá bělost sněhu nebodala do očí. „Nemohli bychom... nemohli bychom si prostě sednout a chvíli spolu být?" zaprosil. „Jen tak?"

Uvědomoval si, jak zoufalé jeho prosby jsou, ale zima byla příliš hrozná, smutek v jeho duši příliš hluboký a strach příliš skutečný, než aby se za to v tuhle chvíli mohl stydět. Vše, co chtěl, bylo na okamžik cítil její horko.

Musela mu to vidět na očích, proto svolila – důstojným přikývnutím hlavy, jako královna, která rozdává svou milost odsouzenému na smrt. Ondřej se tak cítil; ale nemyslel si, že by její objetí mohlo mít sílu na to, aby ho vysvobodilo z osidel, která se kolem něj čím dál těsněji utahovala.

Přitáhla si jeho hlavu do prohlubně krku a ramene a nechala ho, aby ji objal kolem pasu. Zpola se o ni opřel, až pod jeho vahou společně zakolísali, div nespadli ze srázu dolů až ke hřbitovním zdím. Stiskl ji pevněji, aby ji udržel na nohou a zadíval se jí přes rameno na malé městečko schoulené v důlku širokého údolí, jehož stěny se zvedaly nahoru jako miska, v jejímž středu se leskl tenký proužek řeky.

Zvedl pohled nahoru, na temné nebe s několika nicneříkajícími jiskřičkami hvězd, jejichž světlo se mihotalo a chvělo zároveň s tím, jak pohyboval hlavou. Čím déle se díval nahoru, tím více se mu nebe před očima rozpíjelo do jedné matné skvrny s několika rozmazanými světlými pruhy.

Ondřej si nechal oči naplnit slzami, bolavými, pichlavými a ostrými jako skleněné střepy. Zavřel je a nechal si je stéct po tvářích. „Bude válka," slyšel se říkat. Netušil, proč to řekl nahlas, proč to řekl Anežce – někde hluboko uvnitř cítil, že někomu to říct musí, musí to nechat zaznít nahlas, aby uvěřil, že je to pravda, přestože to už dávno věděl. Vytušil to z otcových vyhýbavých pohledů, z všeříkajícího mlčení všech okolo, ze sousedů, kteří se teď hluboko pod nimi v kamenném kostele choulili na studených lavicích a snažili se najít útěchu v prázdných slovech mrtvé sochy.

„Bude válka," zopakoval hlasitěji, tupěji, „nezáleží na tom, kdy a kde a čí to bude vina. Já v ní budu bojovat. I když..." zarazil se a hlouběji se nadechl, aby získal sílu to vyslovit, „i když mám hrozný strach."

Necítil se připravený na to, aby se v šestnácti letech definitivně rozhodl účastnit se války: bojovat v ní bylo něco abstraktního, neskutečného. Nedokázal si představit, co všechno to sebou nese, co to znamená; jaká je skutečná síla ve slovech zabij, nebo budeš zabit. Hvězdy byla jen světla, sníh byl mrazivý a bez chuti, oheň přinášel teplo.

„Víš, Ondřeji," promluvila tichým, uslzeným hlasem; netřásl se, ale byly za ním slyšet slzy, „občas je opravdu těžké tě milovat."