Bylo to děsivě zmatené a impulzivní, naprosto netypické. Uvažoval o útěku, o hrdinském odevzdání se něčemu mnohem většímu než byl on sám, o následování dobrodružných románů, ale když to bylo tady, když do toho byl vržen, byl nejistý a vyděšený. Nedokázal si představit, jaké to bude mít následky.

Poté, co se s Rudolfem přestal pravidelně stýkat, naučil se chodit životem sám; myslel si, že se zbavil potřeby někoho následovat, ale když se před ním Rudolf znovu zjevil a znovu bez dovolení převzal otěže jako by se předtím vůbec nic nestalo, jako by jejich přátelství nikdy neutrpělo žádným rozkolem, Ondřej mu to dovolil – a bez námitek ho následoval zpátky na nádraží.

Někde v sobě cítil, že tohle je špatně, že to je jenom zkratka k tomu, aby nemusel převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, ale nemohl se tomu ubránit. Nutnost mít vedle sebe silného a vždy připraveného Rudolfa v něm byla příliš hluboko zakořeněná. Naučil se ho vnímat jako svou součást, svého učitele.

Všechny životní předěly byly spjaty s ním, s jeho radami nebo s jeho pouhou přítomností, zpola skrytou v pozadí. Teprve až když se vrátil do jeho života, kdy mu znovu zasahoval do rozhodnutí a utvářel ho, si Ondřej uvědomil, jak moc mu jeho ruka chyběla. Odpustil by mu vše: nemohl zapomenout na bolest, kterou mu způsobil, ale dokázal ji odsunout tak daleko, že ji nevnímal. Důležité bylo jen to, co je teď a teď tu byl Rudolf pro něj, teď společně utíkali – stejně jako tehdy.

„Tohle je naprosto bláznivý," vyhrkl Ondřej, když v sobě déle neodkázal zadržet úlek. „Nemůžu uvěřit, že tohle doopravdy dělám," zamumlal tišeji, spíše pro sebe než pro něj; vyslovil to nahlas, aby se to zdálo být reálnější.

Ale přesto se mu to nedařilo: bylo to jako sen, šílený a nespoutaná noční můra, která byla tak živá, že se jen zdála být opravdová. Cítil kůži a drásavou kousavost oblečení lidí, jež míjeli, slyšel jejich hlasy a dokázal rozpoznat jednotlivá slova, cítil pach oleje a smogu, štiplavé páry, kterou vypouštěl vlak jako drak dštící síru.

Netušil, jak se dostal do vlaku; měl dojem, že ho Rudolf skoro až hrubým násilím dostrkal na stupínek, kde se už automaticky chytil madla a vytáhl se nahoru. Nebo do něj možná strčil, vytáhl ho do vlaku jako neposlušného psa a dostrkal ho do kupé; Ondřej věděl jen to, že prudce dopadl na koženou sedačku u okna a hruď se mu svírala. Šílenost tohoto impulzivního rozhodnutí na něj dopadla jako obrovské kladivo.

Dav ostatních cestujících stál mezi ním a východem, ale i kdyby se odhodlal utéct, obával se, že kdyby vstal, nohy by se pod ním podlomily. Na první pohled poslušně, ale ve skutečnosti s nedostatkem schopnosti se bránit okolnostem, seděl na místě a zíral z okna na probíhající krajinu.

Během cesty spolu nepromluvili, nebo si to alespoň Ondřej neuvědomoval. Mimoděk zatínal ruce do sedačky a prohrabával si vlasy, až se mu nad čelem vytvořila neučesaná čupřina. Přestože se cítil sklesle a nepřítomně, aniž by to vnímal, opřel si čelo o chladné sklo a začal dřímat, až nakonec, ukolébán monotónním rytmem vlaku a teplem lidských těl, sklouzl do bezesného spánku.

Probudil ho až rázný dopad široké dlaně na jeho rameno. Ve spánku se schoulil na sedadle téměř do klubíčka, svaly měl všechny napjaté a po probuzení je měl ztuhlé a tvrdé jako kámen, bolavé, jak se do nich začala prudce hrnout krev.

Rozespale, s těžkými končetinami, se rozhlédl kolem sebe, až nad sebou spatřil úzkou tvář průvodčího; zpod placaté čepice na něj upíral temné oči, stejně tmavé jako hubený knírek, který se mu divoce ježil pod dlouhým špičatým nosem. „Je čas vstávat," prohlásil přísně, „jestliže tu ovšem nechcete zůstat celou noc," dodal s ostře posměšným akcentem. „To byste si ale musel koupit spáčenku."

Ondřej ve své rozespalosti vtip neocenil natolik, jak si průvodčí představoval; místo toho se narovnal na sedadle a nechápavě se rozhlédl kolem. Vagón byl téměř prázdný: kromě několika zpozdilců tu byli jen oni dva. Po sedačkách klouzaly paprsky slunečního světla a dodávaly zvolna temnoucímu vagónu strašidelný vzhled.

Mlčky si protřel oči a vytáhl se na nohy, pod nedůtklivým pohledem průvodčího, který si ho s notnou nedůvěrou měřil. „Jste si jistý, že to zvládnete sám?" zeptal se po chvíli, když to vypadalo, že se Ondřej svalí zpět na sedačku.

„Vůbec ne," zamumlal nepřítomně a rozhlédl se kolem sebe. „Prosím vás, neviděl jste tu Rudolfa? Cestovali jsme spolu..."

Průvodčí se zarazil a jeho výraz se rázem proměnil z přísně profesionálně zachmuřeného na starostlivý. „Chlapče," začal netrpělivě; posunul si čepici dozadu a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo, „chodil jsem kolem tebe sem a tam od chvíle, co jsi nastoupil, ale ani jednou jsem vedle tebe nikoho neviděl."

Ondřej nasucho polkl a rychle sklopil oči, aby průvodčí neviděl šok, co se mu tam usadil jako kal na vodě. „Dobře," odvětil prostě přiškrceným hlasem, „dobře, děkuji vám," dodal hlasitěji a spěšně kolem zamyšleného průvodčího prošel. Jakmile prošel dveřmi a vyběhl ven na nástupiště, slyšel za sebou jeho hlas, jak na něj volá, ale neotočil se; naopak přidal do kroku, aby byl co nejdříve co nejdál, jak to půjde.

Nemohl si pomoci: když procházel mezi neznámými kolejemi a lidmi, hledal v jejich cizích tvářích ty modré oči, které dobře znal, zasazené do ostrých rysů Rudolfovy tváře. Smířit se s tím, že v nestřežené chvíli utekl a nechal ho spát ve vlaku pro něj bylo mnohem jednodušší než přijmout, že Rudolf, poddajný a rázný zároveň, který ho přiměl konečně udělat ten poslední krok do propasti, byl jen výplodem jeho rozjitřené a zmatené mysli. Vidět neexistující dokáží jen věřící a blázni a Ondřej nebyl ani jedním.

Sotva se, pohlcen davem bezejmenných tváří, vymotal z nádraží, byl vyvržen do spleti podivných ulic. Praha byla pro nově příchozího velká a nepřátelská, přestože všude kvetly stromy a vzduch byl vlhký a plný života. Pod tím vším pozlátkem velkoměsta bylo cítit něco shnilého a podzemního, jako kdyby byla pod Prahou pohřbena obrovská mrtvola, kterou všichni cítili, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.

Pražané se mu zdáli cizí, pohrdaví a lhostejní. Motal se ulicemi města, aniž by si všímal všeho nového a starého kolem sebe a sbíral odvahu někoho oslovit. Nakonec se donutil zeptat na radu staré ženy s unavenýma očima, která s rozkročenýma nohama seděla na lavičce, čekající na něco, co Ondřej neviděl.

Stařena se na něj dívala zpytavě, zpola slepýma očima, s hlavou nakloněnou na stanu, aby lépe slyšela jeho podivný přízvuk a melodii. Ať už slyšela cokoliv, domyslela si toho zřejmě dost na to, aby pochopila, co po ní chce a zcela po lopatě nervóznímu Ondřejovi vysvětlila, jak se dostane na nejbližší správní oddělení československé armády, kde mu jistě poradí mnohem lépe, než jak to dokáže ona.

Ondřej spěšně poděkoval, ale než stačil vyjít směrem, který mu starou rukou naznačila, silněji než si myslel, že dokáže, ho chytila za předloktí. Mimoděk sklouzl pohledem na její dlouhé prsty, kostnaté a suché jako větvičky a odolal touze se jí vysmeknout. Upřela na něj bledé oči. „Nejsi na to moc mladý, chlapče?"

Její slepota a stáří mu dodaly odvahu se na ni měkce obořit. „Nejsem žádný chlapec, jsem muž, muž dost starý na to, aby mohl bojovat!"

Její úzké, propadlé rty byly vlhké slinami. „Takových chlapců, co si mysleli, že jsou dost staří na válku, jsem viděla dost na to, abych věděla, že jsi jako oni," svěřila se mu. „Hodně z nich jsem viděla zemřít, přímo pod těmahle rukama!"

Ondřej se zachvěl a prudce se jí vytrhl. Bez rozloučení se rozeběhl, pronásledován jejím suchým smíchem a paranoidními představami šílené ženy, která ve svém bývalém životě možná byla válečnou ošetřovatelkou. Před očima se mu na okamžik vynořila představa mladé ženy, držící poslední stráž u umírajících vojáků, s plícemi plnými plynu, s tvářemi roztrhanými od granátů.

Žaludek se mu sevřel jako v železné pěsti. Cítil, jak se mu z tváře vytratila všechna barva, stekla mu z obličeje na krk a nahrnula se mu do jícnu, odkud se mu nahoru do úst prudce vyšplhala kyselá šťáva.

Pořád na jazyku cítil pach a chuť zvratků, když konečně našel středisko armády. Snažil se slinami setřít tu nechutnou pachuť, aby z něj nebyla cítit, ale jen docílil toho, že měl plná ústa čerstvé krve. Naštěstí se mu nepodařilo potřísnit si oblečení, takže když pomalu stoupal po širokých kamenných schodech, dařilo se mu tvářit se důstojně.

Falešná, nebo hluboko vnuknutá sebedůvěra, kterou oplýval, ho téměř okamžitě opustila, když vystoupal až nahoru a po chvíli váhání pomalu přistoupil ke stolku, jedinému ve velké hale s několika dveřmi. Opatrně pohlédl na stárnoucího muže ve vojenské uniformě, jejíž opasek měl pod hranou stolu povolený, a slabě si odkašlal.

„Nečteš noviny mezi řádkama, mladej?" vyštěkl muž nerudně. „Byla to cílená provokace těch mizerných fašounů. Tak jsme se poprali, ukázali, jakej má každej barevný křidýlka a zase brzy hezky zalezeme do díry, odkud jsme vylezli, což bych radil i jim, pitomcům ufňukaným." Rázně se nadechl úzkým nosem, až to v něm zasyčelo. „Ještě jednou, říkám, ještě jednou si zkusí něco takovýho a přes tu držku dostanou!"

Ondřej nejistě přešlápl za nohy na nohu. Příliv informací a nadávek ho zmátl natolik, že mu chvíli trvalo všechno zpracovat: pochopil, že mimořádné opatření armády a svolání několika divizí bylo vyprovokováno, ale co z toho vyplývalo?

Nejistě se na úředníka zadíval: nejspíš trpěl rýmou, protože nosem s jasně rudou špičkou neustále pofrkával a supěl. Mračil se na štos dokumentů před sebou a neúprosným tahem červené pastelky podškrtával zřejmě náhodné kusy slov a odstavců. Zdálo se, že je plně zaměstnán, ale zároveň ho ta práce neskonale nudí; možná byl dokonce rád, že ho vyrušil a on měl důvod se zdravě rozčílit.

„Chtěl bych se přidat do armády," prohlásil Ondřej, sotva posbíral trochu odvahy, která ho ihned opustila, když úředník zvedl oči a probodl ho pohledem připomínajícím starého a vzteklého baziliška.

„To chtěj dneska všichni, mladej," odtušil a zapýřil se. „Postav se do fronty a neobtěžuj mě," doporučil mu, ale když se Ondřej ostentativně rozhlédl po prázdném sále, zkrabatil obličej a trochu schlípl. „Co kdyby sis počkal na to, až ti přijde povolávací rozkaz?" opáčil jednoduše po chvíli, kdy si ho pečlivě prohlédl; ani na okamžik z něj nespustil nebezpečně jedovaté pryskyřicové oči. „Dej mi legitimaci."

Ondřej viditelně znervózněl: kapsa, v níž ji měl, mu těžkla a táhla ho dolů. Statečně se pod stále víc zaujatým pohledem úředníka prohrábl v kapse kabátu, v kalhotách, dokonce si sáhl i do rukávů a potom celý proces zopakoval, zatímco mu nenalezitelná legitimace propalovala díru do stehna.

„Nemůžeš ji snad najít?" zeptal se ho se sladce jedovatým úsměvem. „Říkám pořád, že by tu měli mít ňákej vyhrazenej kumbál pro všechny ty zobany, který nemůžou najít svou legitimaci, když ji potřebujou."

„Musel jsem ji nechat někde ve vlaku," zamumlal Ondřej zahanbeně, klopící oči dolů na špičky okopaných bot. Nebyla šance, že by ho tenhle muž nechal projít dál bez průkazu, ale přesto bylo lepší ho zapírat než ho předložit a přiznat, že by měl jít na vojnu až další rok a teď tu nemá vůbec co dělat. Zatím ho chránilo úředníkovo pobavení, ale to ho brzy přejde a on ho vyhodí na ulici.

Úředník si ho stále měřil očima, ale pohled mu o něco změkl. „Měl bys bejt doma, kopat do míče a nosit kytky svýmu děvčeti," poznamenal mírně jako by mu četl myšlenky. „Já už viděl stovky takových jako ty: většinou končej na hřbitově," dodal temně. „měl by ses vrátit domů a děkovat Bohu, že si můžeš užívat poslední měsíce svýho dětství, chlapče. Na válku sou ty jiný chlapi. Pro někoho jako seš ty to není – a měl bys bejt koneckonců i rád," zopakoval zachmuřeně.

Přestože Ondřej v srdci věděl, že to myslí dobře a naprosto upřímně a že má pravdu, jeho návrh ho rozzuřil, stejně jako oslovení „chlapec". Měl nutkavou potřebu se proti tomu ohradit, dokázat, že už je dost starý na to, aby mohl bojovat, aby chápal, co je vlast a že za ni stojí umírat. Nebo si to alespoň myslel.

Cítil spravedlivý vztek – na průvodčího ve vlaku, na tu šílenou stařenu s jejím zlovolným smíchem, na tohoto úředníka, a nakonec i na sebe, že je tady a není doma se svými rodiči, se kterými by se mohl rozloučit. Vztekal se na všechny lidi za překážky, které mu byly silou, jejíž skutečný rozsah nedokázal určit, kladeny do cesty. Zdálo se mu, z čiré potřeby svalit na někoho vinu, jako by mu bránili následovat osud.

Ale osud, ať byl jakýkoli, si jako vždycky našel způsob, aby ho přivedl zpátky na cestu, kterou se měl dát. Tentokrát přímo před něj přivedl muže s dlouhými končetinami na těle pevného a pružného staršího vojáka.

Ondřej ho poznal ihned, přestože měl jinou uniformu a značně zestárl v očích, které se již neleskly bezstarostnou přátelskostí, s jakou se k němu tehdy choval. Majoru Jelínkovi ale chvíli trvalo než v dospělejších rysech Ondřejova obličeje, který už ztrácel chlapecké rysy, poznal jediného syna Milana Veselého.

Viděl na jeho tváři, když pomalu sestupoval po širokých schodech, že při pohledu na něj zaváhal; vráska mezi obočím se mu nepatrně prohloubila, únavou potažené oči přimhouřil do úzkých škvírek a hlavu naklonil na stranu v bezmyšlenkovitém zamyšlení. Ondřej se na něj mírně díval, zatímco bez hnutí stál na místě, aby mu umožnil, aby si jeho tvář, jež mu jistě byla povědomá, mohl snadněji zařadit.

Náhle se mu tvář rozzářila a on jako by omládl o několik let. „Ondřej!" vyhrkl a mrštně seběhl několik zbývajících schodů, které je od sebe dělily. Pod krustou radosti nebyl ani stín překvapení, čehož si Ondřej okamžitě všiml.

„Chlapec se chce přidat k armádě," poznamenal úředník za jejich zády, aniž by ho k tomu někdo vyzval; pravděpodobně si i před svůj nedostatek čichu způsobeného rýmou všiml napětí, které se mezi nimi rozhostilo. Aby svá slova potvrdil, rázně popotáhl a prudce se vysmrkal do našedivělého kapesníku. „Ale nemá u sebe legitimaci a podle všeho na to ani není dost starý," dodal žalobně.

Ondřej se na majora Jelínka koutkem oka ostražitě podíval. Věděl, že když si na něj takto snadno vzpomněl a dokázal si ho zařadit, vzpomene si i na to, že mu svůj věk říkal – pro vojáka bylo snadné si během okamžiku vypočítat, že rozhodně není dost starý na vstup do armády; nehledě na to, že by byl veden na odvodu.

Obával se, že jeho šance na naplnění jeho povinnosti, tak, jak ji vnímal, se razantně snižují. Od majora Jelínka nemohl očekávat nic jiného než o něco slušnější vyhazov, následovaný mnohem ponižujícím návratem do Železného Brodu. Už jen to byl důvod, proč se snažit nějak angažovat.

Nestačil se ani zamyslet nad variantou, že by se mu doprošoval, ba ani nedostal možnost se nějak ozvat, protože Jelínek se na vlezlého úředníka s rudým nosem ze své hřmotné výšky laskavě usmál. „To není třeba, pane Houžvičko, Ondřej je tu na mé osobní pozvání. Děkuji vám, že jste se o něj postaral – neočekával jsem, že dorazí takhle brzo a svépomocí, právě jsem se pro něj chystal jet na nádraží."

Byla to jedna obrovská a průhledná lež, ale Ondřej měl dost duchapřítomnosti, aby se na pana Houžvičku také usmál, nebo se o to alespoň pokusil. Netušil, jestli tomu uvěřil, ale major Jelínek stál na potravinovém žebříčku dost vysoko na to, aby si jeho slova, jakkoli neuvěřitelná, nedovolil zpochybnit.

Jelínkova těžká ruka Ondřejovi tvrdě dopadla na rameno, až mimoděk vydechl. „Vlastně je dobře, že jsi tu tak brzy," prohlásil spíše k panu Houžvičkovi než k němu, „nemusíme se tu dál zdržovat a můžeme hned vyrazit."

Vskutku se nezdržovali – jakmile to dořekl, stále držíc Ondřeje za rameno ho nasměroval ke schodišti a začal ho mírně, ale neúprosně postrkovat kupředu. Ani neměl čas se otočit na pana Houžvičku a více či méně ironicky mu poděkovat za příkladnou péči: snad mu to bylo vidět na obličeji, a proto ho Jelínek držel v dostatečné vzdálenosti. Pustil ho až ve chvíli, kdy se ovanul čerstvý večerní vzduch.

Ondřej se nejistě zastavil na obrubníku chodníku, zatímco Jelínek prudce obešel černý Superb, který si pamatoval z loňské návštěvy v Železném Brodě; tehdejšího řidiče, který mu nabízel cigaretu a říkal mu „čéče" nikde neviděl: dopředu k volantu si sedl sám major a zpola houkl na Ondřeje: „Nastoupíš si?"

Opatrně přistoupil ke straně spolujezdce a skrze zpola stažené okénko se ho tiše zeptal: „Chcete mě odvést zpátky domů?"

Major Jelínek neklidně klepal dlouhými prsty do volantu, zírajíc před sebe; nastartované auto tlumeně vrčelo a šeptalo do probouzející se Prahy. Když se Ondřej posadil do tvrdé sedačky, major nechápavě odvrátil oči od nepohybující se silnice, jako by k němu jeho otázka teprve teď dorazila a zopakoval: „Domů?" Pootočil volantem a s trhnutím vyrazil vpřed. „Myslel jsem, že chceš do armády."

Bylo vidět, že není dobrý řidič, byl nervózní a těkavý, ale přesto se mu dařilo postranním pohledem zachytit Ondřejovu nechápavou tvář. Koutkem úst se pousmál. „Tvůj táta mi už před časem psal – Houžvičkovi jsem nelhal, věděl jsem, že jednoho dne dorazíš; jen jsem nemyslel, že to bude takhle brzo."