Od havarovaného vozidla s československou poznávací značkou jim trvalo sotva čtvrt hodiny svižné chůze, než se dostali k prvním domům malého městečka v podhůří. Hustý les rychle ustoupil trávníkům a pečlivě ohrazeným pozemkům za malými zděnými domy. Po měsících vězení v divoké přírodě, kde se učili naslouchat tichým krokům a stínům, to byl prudký krok do nahoty civilizace.

Na každičkém rohu je pronásledovalo ticho, nepřátelské dusno spěchu a vztekle zaťatých čelistí. Okenice domů byly pečlivě zapečetěny, aby tlumily dopady kamenů, jejich němé svědectví leželo mezi záhony polámaných květin jako důkaz neklidných časů, do kterých se odvážili vstoupit.

Svět měl šedivou barvu, všechna pestrost vymizela, jako by se sama příroda rozhodla, že bude soucítit s obyvateli, kteří trpěli každý svým dílem a svou zásluhou. Akci zcela jistě musela následovat reakce, a to na obou březích téhle poklidné, zarytě mlčenlivé války, jež se vedla pomocí kamenů, kladiv, kyblíků s barvou, nůžek, zubů a nehtů a té nejhorší zbraně, jakou člověk vymyslel: slovy.

Ondřej se cítil jako vetřelec; dlažební kostky, na mnoha místech vytrhané z chodníků jako zuby z dásní, mu pod nohama povolovaly jako by se snažily ho srazit k zemi, kde bude snadné ho ukopat k smrti. Kdyby chodníky mohly vyprávět! Kolikpak lidské krve zůstalo ve spárách, přes déšť a intenzivní drhnutí kartáčem? Kolikpak skleněných střepů padalo jako křišťálový sníh na zem, aby se rozpustily horkem teplého dechu a těla, schouleně ležícího na podlaze země?

Kráčeli nerušeně skrze ulice, široké a nakloněné do strany, vyztužené kameny a dřevem, potem poctivých lidí, kteří zkrotili lesní mýtiny a břehy řek, aby tu jejich děti mohly žít beze strachu z hladových vlků. A hle! vlci jsou tu, vrčí a obnažují zuby, nesou si zraněnou pýchu jako štít a nesou kosy a kladiva a slova, která bolí.

Jsou tu vlci, kteří se nebojí ohně, kteří se ohněm krmí místo mateřského mléka: sledují je těma svýma otrávenýma očima, mlaskají krvežíznivostí a ze tmy vyjí pro pomoc, protože tady, v tomhle malém lesním městečku, stále vládne lev. Stále stojí na rohu, s loveckou puškou přehozenou přes rameno hlídá poklidný spánek svých dětí, ostražitě sleduje, jak vlci táhnou pryč na západ a je rád, ale zároveň se bojí, protože ví, že ti vlci se vrátí, vrátí se s dalšími, ještě horšími vlky a smečka zdolá lva.

Ondřej se díval na všechny ty muže, kteří nebyli vojáky: co jim bylo po cti, po slávě nebo hradech na vrcholu kopce? Měli jen své rodiny a ty staré pušky z Velké války, na které se nedalo spolehnout ani při těch nejlepších podmínkách. A přesto tu stáli, s těmi českými zatvrzelými výrazy a vrčeli a sledovali utíkající Němce, aniž by je pronásledovali. Jen ať si táhnou a nechají nás být!

Na tom příšerném bezbřehém šílenství bylo cosi statečného, pevného. Na terasách před domy, na ulicích, na rozích kamenných budov stáli muži; ti, kteří nedokázali stát, seděli na židlích, s puškou položenou na klíně s roztřesenýma stařeckýma rukama. Hodně lidí na ulicích mělo více či méně bílé obvazy, které obvazy nebyly: rány se zavazovaly kusy ubrusů, prostěradel a nočními košilkami.

„Zatracení partyzáni," zamumlal seržán, když prošli kolem obzvláště zamračeného muže s krvavým obvazem přes levé koleno. Sledoval ho, jak se sveřepě zaťatými rty kulhá přes náměstí, zpola opřený o sukovitou hůl – ztělesnění dokonalé lidské vytrvalosti, odhodlání překonat všechno, co mu osud položí do cesty.

Jejich hutně zelené uniformy barvy poctivé hráškové polévky přitahovaly ponuré pohledy všech okolo. Lidé si je měřili podezřívavě, ať už procházeli kolem s nákladem osobních věcí, nebo s puškami nebo jinými improvizovanými nástroji na zabíjení. Zvěst o jejich přítomnosti ve městečku šla od úst k ústům téměř viditelnou řekou. Nebyl žádný lidský vynález, který by dokázal překonat prachsprostou člověčí potřebu se svěřit, šokovat své sousedy věděním něčeho navíc.

Seržán beze spěchu došel na náměstí ke kašně, malému pítku, odkud pramen čisté vody tryskal z pootevřené lví tlamy. Posunul si pušku výš na rameni, vyhrnul si rukáv haleny a nabral si do dlaně několik loků čisté vody. Opatrně ji ochutnal a potom ji všechnu vysál; zopakoval to několikrát, až si naposledy přebytečnou vodou opláchl obličej. Kapky vody mu ulpěly ve špatně oholených vousech a v prohlubních tváře.

„Měl by ses osvěžit," vybídl Ondřeje zvolna, oklepávajíc si ruce. „Až si pro nás přijdou, tak možná nebudeme mít dost času na to, abychom si tu udělali příjemnou pauzu," dodal. Ondřejovi se zdálo, že má výjimečně dobrou náladu. „Doufám, že nám alespoň dají kus chleba a sádlo, když už."

Poslechl ho: voda byla chladná a sladká, ale nijak mu nepomohla k tomu, aby se cítil lépe nebo aby pochopil, o čem to seržán ksakru mluví. Nicméně odpověď k němu přišla brzy, tak, jak seržán předpovídal.

Malý mužík s kulatým bříškem a rudým podbradkem k nim spěchal v doprovodu statných a mlčenlivých mužů, přesných odrazů moderních pretoriánů. On sám byl dobře oblečen, dobře vykrmen, dobře ochráněn. Ale přesto se v jeho drobných očích objevil stín strachu, když se osobně přesvědčil, že zvěsti o dvou vojácích, kteří přišli ze směru, kam se utíkalo, jsou pravdivé.

„Mí pánové!" zvolal a roztáhl ručky do strany. Když se k nim přiblížil na několik kroků, Ondřej poznal, že mu dosahuje sotva po bradu. „Čemu – čemu vděčíme za takovou pozdní návštěvu? Nenechte se zmást – jsme vaší přítomností poctěni, nicméně se obávám, že tu není potřeba."

I přes legrační zjev bylo na jeho tónu něco výhružného. Kdyby Ondřej dosud váhal, z jeho výrazu si mohl být jistý tím, co seržán Kundera věděl od první chvíle, kdy se jim vyskytl pohled na vnitřní stav města a jeho obyvatel: nedávno tu proběhly těžké nepokoje, kterým padlo za oběť víc věcí než jen několik oken, skrytých před zraky ostatních neprostupnými okenicemi. Lid převzal zodpovědnost za své žití, za svou ochranu, kterou svěřili do srdcí a nářadí než do hradeb a policie.

Mohli se jen dohadovat, jaká temná a hrůzostrašná tajemství skrývali uprostřed temných domů. Seržán jako by se rozhodl přivlastnit právo je odhalit, ukázat na ně, vytáhnout je na denní světlo, kterého kvapem ubývalo a konfrontovat krvežíznivé obyvatele se šrámy na rukou s jejich nekonečností.

„Patříme k Sosákům," promluvil po chvíli těžkého mlčení. V jeho hlase byla měkkost, skoro až dojemná přítulnost, ale oči, chladné a ostražité, nenápadně se rozhlížející kolem po němých tvářích domu, ho prozrazovaly. „Potřebovali bychom někde přespat a najíst, abychom se mohli zítra vrátit k jednotce," pokračoval medově, téměř zkroušeně. „Jsme na obhlídce hranic."

Každé jedno slovo byla pravda, ale Ondřej se nemohl ubránit pocitu, že seržán neskutečně sprostě lže. Ten malý muž s ochrankou to musel cítit také: sám vypadal jako zkušený lhář, takže měl přirozené sklony k tomu, aby podvodníka odhalil, ale protože seržána nemohl přesvědčivě usvědčit ze lži, a lidé kolem naslouchali, s jasně slyšitelným skřípotem zubů se sladce usmál. „Ale jistě, páni, co bychom to byli za Čechy, kdybychom se nepostarali o naše vojáky. Následujte mne."

Celé to páchlo falší a sladkou pastí, ale Ondřej neměl sílu ani odvahu se vzpírat seržánově zjevné přesvědčenosti a svrchovanosti nad touto situací: následoval celou skupinku, po očku sledovaný jedním mlčenlivým pretoriánem.

Vedli je do jednoho z nejhezčích domů na náměstí, možná toho, co bývalo radnicí, tváří městečka. Sgrafitové stěny byly poškrábané od kulek a záseků nože, od dopadu lidských hlav na omítku, kde nechaly jasně viditelné stopy, zahlazené čerstvým nátěrem, jenž páchl novotou a potlačovanou vinou.

Jako by celé město, všechny tváře, které je pronásledovaly cestou dovnitř, němě křičely: my museli! Není to naše vina, není to vina zvířete, když je zahnán do kouta a kouše. To není krev, která nám kape z rukou a z očí. To je hrdost, láska k našemu národu, pro který jsme ochotni krev nejen nechat téct, ale i prolévat. Cožpak tohle nežádá náš stát? Cožpak tohle není to, co každý musí dělat, aby přežil?

Vstupní síň bývalé radnice (nebo toho, co bývalo bylo radnicí) měla vysoký klenutý strop, malby na zdech a žádné obrazy. Do druhého patra vedlo ke stěně přilepené schodiště, jenž okamžitě připoutalo seržánovu pozornost. Ondřej nepotřeboval slyšet žádný tajný vzkaz, aby věděl, že seržán vystoupá nahoru, i kdyby měl jít přes jejich průvodce, ochranitelsky stojícími před schody.

Potřeba něco skrýt je pach viny, pomyslel si Ondřej věcně, když viděl mlčenlivý souboj seržána Kundery a malého mužíka, snad starosty zdejšího města, které vedlo neviditelnou válku. Věděl, že i když mají silovou převahu, seržán zvítězí, ať už to bude stát krev nebo ne. On se do toho druhého patra dostane.

„Dnešní dny jsou příšernou zkouškou pro nás všechny, viďte?" poukázal mužík hladce, beze stopy zášti nebo nedůvěry v hlase. „Člověk člověku nemůže věřit, nemůže si už být jistý ani před svými sousedy, před svou rodinou. Smrt pro Československo nepřijde cizí rukou, pánové. Přijde, když si Čech nebude moci být jistý před Čechem. Jak daleko jsme to dostali od sibiřských plání, viďte?"

Náhle jako by byl slabý, vyčerpaný vší tou nedůvěrou, všemi těmi malichernými boji, ve kterých neexistuje nic jiného než výhra, protože s prohrou skončí svět. Naducané tváře se mu vyfoukly jako pod lehkým dotykem dlaně, ruce spustil podél širokých boků a oči mu potemněly lhostejností a smutkem.

Boj byl vyhrán. Seržán, následován Ondřejem, bez odporu z jejich strany vstoupili na schodiště a vyšli po něm. Schody jim pod těžkými koženými botami křupaly a vrzaly tak naříkavě a ponuře, že Ondřej získal dojem, že se je snaží varovat, že zpívají litanii o tom, co tam mohou najít, a co nikdy nikde nenajdou. V téhle budově, v tomhle město ono něco, těžce nalezitelné něco navždy zmizelo.

Když vešli do místnosti vpravo, bez zaváhání, že vstupují do špatné místnosti, Ondřej tak náhle a jasně pochopil, čí smrt tu cítil. Nebyla toho muže, který ležel uprostřed salónku na zádech, s očima bíle vytřeštěnýma a upřenýma do stropu na křišťálový lustr, ve kterém chybělo několik svíček; tady zemřelo lidství.

Kromě mrtvého muže, jehož krev protékala mezerami spár do přízemí, stál u okna ještě jeden muž. Byl starý, seschlý sluncem jako křížala. Žvýkal tabák, který svou kyselostí na okamžik přebil pach krve a počínající hniloby. Aniž by si všímal jejich přítomnosti, leštil pušku umazaným hadříkem; hnědé, mazlavé sliny vyplivoval přímo na koberec, špinavý od bahna, krve a ztráty soudnosti.

„Neslyšeli jste o tom?" zavrčel nepřátelsky, očima těkající sem a tam. „V pohraničí nám vyhlásili stanné právo – jako by to snad mohlo bejt k něčemu dobrý," dodal vztekle a dost jadrně si odplivl, div se netrefil na jejich boty, stále zamazané od směsi vlhkého hnědého bahna a suchého jehličí.

Kunderovy oči, orámované měkkými řasami, byly chladně tmavé jako obsidián. „Stanné právo není totéž co žádné právo." Popošel blíž, ve své drobné konstituci skrýval velkou sílu vojenské autority. Natáhl prst a obřadně, bez toho, aniž by od muže před sebou odvrátil oči, ukázal na mrtvého muže. „Tohle není vaše právo. Tohle není právo vykonané na místě. Tohle," zdůraznil pevným hlasem, hřímajícím rozhořčením a vztekem, „tohle je prachsprostá poprava. Vražda."

V Ondřejovi ztuhly svaly. Na jeden hrozný okamžik si myslel, že je jen přeslechl. Ale ne, on to skutečně řekl. Vyslovil to slovo, které se nad nimi vznášelo od chvíle, kdy spatřili toho muže ležet na podlaze se svatozáří sražené krve kolem hlavy.

Muž zvedl oči a neomylně je zapíchl do těch Ondřejových. Neomylně z nich vyčetl strach a odpor; na okamžik jako by se zarděl, jako by se v jeho křesťanské duši ozval hlásek, co ho nabádal k poslušnosti a úctě. Na okamžik jako by se zastyděl za to, co spáchal, za to, že tváří v tvář svému sousedovi, kterého znal od mládí, před tváří Boha, který se od nich už dávno odvrátil, se provinil nejtěžším hříchem.

Nebyla hymna, nebylo vlasteneckého pokřiku ani omluvy, která by dokázala smýt krev, která mu ulpěla na rukou. Věděl to, a jeho duše byla odsouzena k zániku, k věčnému ohni tam, kam podle svého mínění poslal toho muže, který ležel před ním, pečlivě položený na zemi, na chladné zemi, kde ho již nemohlo nic bolet.

V jeho očích byla touha po odpuštění, po laskavé a vstřícné ruce, která by otočila ručičkou hodin a vrátila ho do chvíle, kdy zvedl nabitou zbraň k líci. Sklopil pohled a jeho tvrdá ústa se zapřela, zapřela čin, který před ním ležel.

„Nevím, odkud jste přišli vy," odtušil pečlivě kontrolovaným hlasem, „ale tady, kde jsme teď, jsme na území, se kterým se nepočítá."

Byl to lhář, dost špatný lhář, který věděl, odkud přišli, což mu dávalo do rukou náboj, co bolel. Nemohli přijít odnikud než z linie pohraničí, který lemoval límec Sudet, horkého území, jehož půda, neúrodná a tvrdá, ale která voní domovem, byla zdí, do které se opírali z obou stran.

Až přijde čas, který se kvapem blížil, budou lvi odcházet na druhou stranu než vlci, které teď měli za zbabělé kořistníky. Budou buď utíkat se vším tím málem, co se jim podaří pobrat do náruče, nebo zemřou na své půdě. Zapomenutí hrdinové, příliš odvážní na to, aby utekli; příliš zbabělí, aby vzali svůj život do vlastních rukou a otočili se zády k všemu, co budovali. Dřevo shoří, zuby vypadají, člověk zůstane.

V místnosti bylo ticho, přerušované jen nádechy a vzdáleným tikotem nástěnných hodin. Náhle se venku na schodech ozvalo zabušení energetických nohou; seržán a Ondřej právě včas ustoupili přede dveřmi, aby je jimi právě přicházevší kněz nepraštil. Jakmile mu oči padly na mrtvolu muže, pokřižoval se.

Tenké rty se mu v mladém bezvousém obličeji ztrácely, když přiklekl k muži a položil mu dlaň na studenou a tuhou hruď. Slova, která z jeho rtů vypadávala, Ondřej jen sotva zaslechl: „...ať ti vyjdou naproti a přijmou tě mezi sebe. A představí tě před trůnem Nejvyššího. Kéž tě přijme Kristus, který tě zavolal. Ať ti dá Pán věčné odpočinutí a věčné světlo ať ti svítí."

Mimoděk sklopil oči a sepjal ruce před sebe. Když mladý kněz začal mluvit k Bohu, skoro se zarděl, jako kdyby naslouchal cizímu rozhovoru. Přesto se nemohl ubránit tomu, aby jeho slova ve všeobecném tichu nezaslechl. „Do tvých rukou, Bože, svěřujeme našeho bratra, neboť věříme, že žije, i když zemřel a prosíme tě: ať mu všechno, čím se v lidské slabosti provinil, tvá milosrdná láska odpustí." Sklonil hlavu, pustil mužovu mrtvou ruku a znovu se pokřižoval. „Skrze Krista, našeho Pána. Amen."

Opatrně mu zatlačil oči; víčka byla tuhá, šlo to špatně, protože oči byly vyschlé jako troud. Chvíli posečkal, hlavu skloněnou v tichých myšlenkách než se, smířený s hrůzou, které byl svědkem, zpola otočil. „Modli se za odpouštění, Matouši," poznamenal tiše, „protože já totiž nevím, jestli jsem hoden toho, abych tvůj skutek hodnotil. Na tohle jiní a jinde než zde na zemi."

Ticho se protahovalo, nepříjemně houstlo společně s tmou za okny, pootevřenými ven do mrazu. Prostupovala je hrůza toho, co se tu před nimi odehrálo. Zdálo se to být vzdálené, daleko všedním dním, ale přesto to bylo jaksi očekávané, jaksi normální. Možná právě to na tom všem bylo tak děsivé. Ta absence šoku.

„Jsme ztracení," zašeptal Matouš, „cožpak to nevidíte? Buď se necháme zamordovat jako psi ve svých vlastních domovech, které jsme vlastníma rukama, těmahle rukama," aby ta slova ještě víc podpořil, zvedl mozolnaté dlaně a zadíval se na ně, jako by je ještě nikdy neviděl, „vybudovali, nebo se jimi staneme a budeme kousat a štěkat a trhat tak dlouho, až se staneme šelmami, krutými a nelítostnými zvířaty, na které Bůh svým milosrdným zrakem neshlédne. Cožpak to nevidíte? Jsme ztraceni!"

Hleděli na něj nechápavě, dívali se na jeho pohybující se rty, když už žádná slova nezněla. V uších se jim stále ozývala ozvěna, když si muž, kterému kapaly sliny žvýkacího tabáku po bradě, vsunul hlaveň pušky, kterou čistil, do úst a vystřelil. Ozvala se rána. A ta rána zněla jako když praskne schod.