Československá pětikoruna se točila na drážkované straně stále dokola. Vydávala kovově tlumený cinkot, jak se kov třel o dřevo. Sledovali ji s přivřenýma očima: vyvolávalo to mžitky, jak se dvouocasý lev se slovenským dvojitým křížem a trojvrším vyraženým na hrudi, střídal s velkou pětkou na opačné straně.

Trojan, širokobradý drobný mužík s pichlavýma černýma očima a tmavými chloupky na kloubech rukou, zručně jako by ze vzduchu vytáhl další pětikorunu a roztočil ji jako káču. „Ein Volk, ein Reich, ein Führer," zadeklamoval, roztáčejíc třetí a poslední korunu, která tančila sem a tam jako opilec kráčejí v noční ulici. Řasy se mu otřely o svažující se linii obočí. „Deutschland über alles."

„Drž hubu!" okřikl ho Kolčava prudce, nervózně těkající očima sem a tam po místnosti. „Jako by snad nestačilo, že ty mršoviny slýcháváme každej den z rádia. Ještě ty začínej!" vyzval ho zle, hledající záminku, aby ho praštil.

Ten den byl mrzutý. Samo počasí venku, sklánějící se k babímu létu, jako by plakalo nad tím, co se pod ním děje: mraky, které se k nim blížily ze západu, byly těžké a tmavé jako noc; přesto z nich nepadala ani kapka. Jen se tam vznášely, zamračeně na ně hleděly a jen čekaly – snad na nějaký signál.

Trojan s drzým úšklebkem pleskl rukou o stůl a všechny tři mince s kovovým lusknutím lehly pod jeho dlaň. Obdélníková tmavá místnost ztichla: ozývaly se jen unavené vzdechy podřimujících mužů, sedících nebo ležících kolem stolu, který zaplňoval většinu pokoje, nepříjemného a neosobního, bez jediného koutku, jenž by na ně dýchal domáckostí, tak vzdálenou od toho, co potřebovali.

„Ale rádio snad pustit můžu, ne?" prohodil ledabyle, s rukou napůl nataženou ke skříňce, tiché a tmavé jako všechno kolem. Aniž by čekal na odpověď, prudce otočil knoflíkem a rádio magicky ožilo. Prakticky ihned kolem sebe začalo šířit atmosféru pohybu a lidí, obrovského davu lidí, který burácel a prskal jako dešťové kapky dopadající na plechové dno pánve. Tak zní šílenství ve své nejkoncentrovanější podobě.

„V dubnu se rozplynul tisíciletý sen. To, co před tisícem let začali germánští císaři, dokončí nyní Adolf Hitler. Pro tuto myšlenku jsme trpěli a bojovali, pro tuto myšlenku v uplynulých dnech zemřelo mnoho našich druhů. Nebyla a není pro nás sudetské Němce žádná větší víra než tato dvě slova: Adolf Hitler!"

Do všeobecného potlesku a jásotu, který pronikal do jejich kostí jako nějaká lezavá nemoc, vstoupila cizí ruka a utnula ten hluk tak náhle, jako začal. „Co kdybyste místo těhle šitů dělali něco alespoň trochu užitečnýho?" prohodil seržán Kundera řečnicky. Přejel po nich lačnýma očima a pevně stiskl rty, ve tváři úplně bílý – zda strachy nebo vzteky, se Ondřej neodvažoval hádat. „Všichni víme, že jsme ve sračkách. Ať budete potřebovat vědět něco dalšího, řeknu vám to. Buďte bez obav."

Před jeho vojenskou autoritou zkrotli, přestože mnohým z nich – zvláště Kolčavovi, který byl ve tváři ještě víc rudý jen normálně. Nepochybně v tu chvíli myslel na svou rodinu, svou ženu a rodiče, které nechal v pohraničí; nedaleko od místa, odtud tato slova zněla jako jedovatý proud.

„Pojď se mnou, zelenáči," prohlásil seržán najednou, aniž by se na Ondřeje podíval. Ten, slyšíc jeho hlas, zmateně a trochu bázlivě zvedl pohled. Dosud se mu dařilo se seržánově přítomnosti vyhýbat, ale teď to vypadalo, že se osobní konfrontaci nevyhne. „Potřebuju zkontrolovat koridor, tak se to alespoň naučíš, abys tu byl co k čemu," dodal nevybíravě, s jasně slyšitelným opovržením v hlase.

Ondřej neměl sílu ani odvahu se tomu bránit: koneckonců i když to musel vykoupit tím, že byl v jeho společnosti, mohl se z dobrého důvodu vzdálit té svíravé atmosféře v jejich největším řapíku, kde se mlčky scházeli.

Snažil se, aby z něj entusiasmus příliš nesálal, ale přesto na sobě cítil mrzuté pohledy ostatních, když prudce vyskočil z dlouhé dřevěné lavice, přiražené ke stolu a jedním zručným pohybem stáhl svou blůzu z tuhé látky a zbraň. Seržán ani nestihl vystoupat po schodech nahoru na plácek, když ho Ondřej dohnal, jen napůl zadýchaný, šťastný z námahy.

Vzduch byl vlhký, voněl přicházejícím deštěm, který ale nepřicházel. S přicházejícím podzimem se nebe zatahovalo, noc přicházela dříve: když vyšli ven, zakousla se do nich zima, zvolna přicházející z tmavých lesů.

Seržán nezaváhal, a Ondřej také ne. Po těch týdnech a měsících, které v okolních lesích strávil, znal každý kout, každou vystouplou větev, jež vyvěrala z měkkého podloží ven. Orientoval se podle zvuku jeho kroků, které se ozývaly kousek před ním; nenechával se zmást šustěním větviček, jemnému přecházení zvířat, ztuhlých v poloze, v jaké zaslechli vetřelce, narušitele jejich klidu.

Les byl plný míru, tmy a vůně, které se mísily dohromady a přecházely jedna v druhou: smůla, jehličí, vlhký mech. Ondřej naslouchal všem těm pachům, tiše dýchal a zručně kladl jednu nohu před druhou. Ta slova z něj vyrazila náhle, aniž by se nad tím zamýšlel: „Proč mě tak strašně nesnášíš?"

Seržán vypadal překvapeně; ale jen na okamžik, než svou tvář zase stáhl do pochmurného výrazu všeobecného neštěstí. „Takhle to vůbec není, bažante. Tady si nemůžeš dovolit cítit nenávist, lásku nebo něco jako naději, chápeš? Jsi mi ukradenej, greenie. Mám to tu na povel a mou povinností je, aby to tu klapalo, abychom se tu dokázali ubránit tak dlouho, jak to bude nutný. A to půjde jen tak, že tu budu chlapi schopný postavit se k tomu všemu čelem. Není to osobní."

Jakkoli bylo jeho vysvětlení strohé a soukromé, Ondřeje přesvědčilo. Na okamžik ucítil tíhu odpovědnosti, jež byla na jeho ramena položena, a všechna zášť, kterou z něj cítil, se rozplynula.

Na jeden prchlivý okamžik, kdy se jejich oči střetly ve stínu tmavých stromů, byli jen dva mladí muži se stejnými sny, stejnými strachy, stejným unaveným pohledem a bolestí, jež si nechtěli připustit. Člověk se někdy musí smát, už jen ze strachu, aby se nerozplakal. Ale jsou chvíle, kdy ani smích nepřichází.

„Chtěl bych, abys mi věřil," prohlásil Ondřej pomalu. Po spánku mu stékal čůrek studeného potu, který se v chladu lesa vzal bůhví odkud.

Mohl na to říct mnoho slov, úsečných, kousavých, vděčných; ale seržán po chvíli odvrátil oči a řekl to, čeho se Ondřej bál, ale co zároveň chtěl slyšet. Co potřeboval slyšet, aby mu dokázal věřit. „Až si to zasloužíš, budu první, kdo za to bude vděčný, bažante. Ale do té doby se ode mě drž dál."

To mu Ondřej hodlal splnit více než s úlevou. S mírným úsměvem, který se mu na tváři vyloupnul zdánlivě bez dobrého důvodu, následoval seržána dál do lesů; kráčel v otiscích jeho stop až do míst, kde se lesní krajina svažovala do civilizace, kde vzduch voněl lidmi, odkud byla zvířata vyháněna nebo držena v klecích. Prudký svah, který je překvapil mezi dvěma břehy, skrze které protékala cesta, seběhli s prudkým zadýcháním a nepříjemným tahem pušky na rameni.

Cesta probíhala rovně doprava i doleva, ale něco, něco na ni bylo znepokojivého. Byla po obou stranách olemována mělkým příkopem naplněným planě rostoucími divokými keříky, které nikdo neupravoval, kapradím a plevelem lesních rostlin a napadaných větví. Ale přesto tu bylo něco, co do krajiny nezapadalo. A potom to uviděl.

Ondřeje zamrazilo do morku kostí. Tmavé auto, s čumákem naraženým do strouhy u lesní cesty, bylo poseté drobnými oděrkami a hoblinkami kovu, který byl roztavený silou, která ho zasáhla. To auto někdo přímo zepředu, stojíc na cestě, rozstřílel z těžké pušky vysoké kadence – prudce, s nenávistí, jaká nemohla být směřována jen na člověka nebo lidi, kteří v něm seděli, nic netušíc o blížícím se nebezpečí.

To, čeho se obával, totiž mrtvých těl, nikde nenalezl, přestože se seržánem auto několikrát obešli, s pohledem ukotveným do uleželé trávy. Až po chvíli se odhodlali hledat uvnitř: vnitřně je uklidňovalo, že oboje dveře jsou otevřené dokořán; nemuselo to znamenat nic, nebo jen to hrozné.

Když seržán přejel rukou po koženém potahu sedačky, prsty se mu zabořily do ještě vlhké vrstvy krve. Promnul ji po bříškách prstů. „Není tu tolik krve, aby nemohli odejít po svých. Jestli je někdo neodtáhl," usoudil po chvíli s temnou přesvědčeností. Chladnokrevně se poohlédl kolem jako pátrací pes, přikrčil se a možná dokonce začichal, s obličejem jen kousek od karosérie auta.

Nakonec byl nucen mlčky uznat, že nemá ponětí, jaký osud ty lidi uvnitř auta postihl; přestože na něm Ondřej viděl děsivé tušení, se kterým se mu ale nejspíše nehodlal nijak svěřit. Než se však stačil zeptat, nebo se byť jen pokusit z něj vymámit nějakou domněnku, jeho pozornost upoutal pohyb na cestě.

Zpoza záhybu silnice, z místa, odkud muselo vyjet tohle podivné auto s duchy, se vynořila malá skupinka lidí: matka s pečlivě sčesaným účesem, ze kterého se námahou pochodu vymanilo několik tenkých proužků světlých vlasů; na zádech nesla velký ruksak plný věcí, na hrudi měla šátkem připoutané malé dítě, které si přidržovala rukou; vzorně mlčelo stejně jako jeho matka a holčička, kterou táhla za sebou.

Něco na jejich pohybu, rozvážném, ale spěšném, bylo zoufalé. „Před čím utíkají?" zeptal se Ondřej, ztělesněná nechápavost. Při zvuku jeho hlasu se žena otočila: podvědomě před jejíma tmavýma očima plnýma chladné nenávisti ucukl.

Seržán se ušklíbl; beze strachu nebo studu si palec zahákl o řemínek pušky, která mu zcela nečině visela přes rameno. „Ne před čím, bažante," odvětil jednoduše, s tvrdým pohledem upřeným na procházející rodinu, která se jim na úzké cestě snažila co nejvíce vyhnout, v čemž jim seržán, pasivně stojící uprostřed pěšiny, nijak nepomáhal. „Správná otázka je před kým. A odpověď je: před tebou. Českým utlačitelem."

Ondřej zmateně otevřel a zavřel ústa. Ohlédl se po rodině s tvrdými rysy, po malé dívce s krátkými šatičkami a velkou mašlí ve vlasech, kterou za jednu ruku shrbená matka táhla dál. Volnou ruku si cpala do úst; dívala se na Ondřeje zcela bezelstně. Jim že by měl snad nějak ublížit?

Zalila ho chladná nenávist a spravedlivé pohoršení z křivého nařčení. Co za ďábla může být člověk, který nutí normální lidi, obyčejné sousedy, které vídával denně na ulicích, do podoby nenávistných klubíček ublíženosti, které si myslí, že každý lidský ústrk na světě byl namířen z českých úst proti nim? Staletí žili Němci a Češi vedle sebe, spojeni stejnými každodenními starostmi a radostmi, a teď utíkali z domovů svých předků do močálů, kam je táhl obludný hlas a světlo bludiček.

Seržánův klid byl zástěrkou něčeho hrozného, bublajícího pod povrchem jako láva. Jeho hlas byl klidný a vyrovnaný, bez nějakého citového zabarvení, ale pod tou slupkou byla cítit neutuchající zášť a vztek. „Deutschland, Deutschland über alles," zarecitoval měkce, s dokonalým saským přízvukem. „Über alles in der Welt, wenn es stets zu Schutz und Trutze, brüderlich zusammenhält."

Žena ztuhla, ramena se jí narovnala, ale neohlédla se, přestože Ondřej jasně viděl, že se celá třese. Od někoho tak tvrdého a zapšklého neočekával slabost ba ani pláč: seržánův skrytý výsměch ji v její nenávisti jen utvrzoval.

Z recitace přešel do měkkého popěvku, zcela odlišného od tvrdé němčiny, kterou se Ondřej naučil slýchávat z rádia, němčiny podbarvené šuměním rádia, jak přenášela ta silná slova daleko k posluchačům, kterým byla nepřímo určena. „Von der Maas bis an die Memel, von der Etsch bis an den Belt," jeho hlas nabyl na slavnostnosti, „Deutschland, Deutschland über alles, über alles in die Tschechien."

Ta slova byla jako nůž – řezající nejen do ženy, která je, i když zdálky, slyšela. Ondřej se nepříjemně ošil, jako by čekal, že se za jeho zády vynoří další lidé, vždy připravení využít jakoukoli záminku. A náhle přišel smích, bublavý a ponořený hluboko v jeho hrudi. Vše, co ho obklopovalo, bylo tak příšerně absurdní.

Toužil běžet za tou ženou s jejími dětmi, které tahá z jejich domovů; toužil za ní běžet, vzít ji za rameno, ztuhlé vztekem a nespravedlností, sáhnout ji na srdce, plné lásky a víry v něco, co nikdy nepoznala, v pravou lež, které věřila, protože neměla na výběr; chtěla za ní běžet, obejmout její dceru a zeptat se: Odkud se bere všechna na nenávist? Proč musí být války, když jsou pole, která potřebují osít, lidé, kteří potřebují být nakrmeni, synové, kteří potřebují ženy, které budou milovat. Povězte mi, zaprosil by, proč se lidé nenávidí?

Náhle se cítil unavený, vyčerpaný vší tou příšernou absurditou, která se kolem nich táhla jako med. Ty děti by měly být doma, měly by si hrát před domem, kde se narodily, měly by si hrát s jinými dětmi, protože děti nedokážou pochopit tu malichernou nenávist jejich rodičů. Děti mají vlastní jazyk, nenechají se zmást jinakostí jejich řeči. Vymyslí si zkratky, posunky a úsměvy, které se vysloví všude na světě stejně.

V uších mu znělo šílenství, předzvěst utrpení, které po sobě zanechá jizvy ještě tisíce let. „Beneš se domnívá, že může prostě jen tak týrat tři a půl milionu lidí! Pan Beneš má sedm milionů Čechů, tady ale stojí pětasedmdesátimilionový národ!"

Šest set tisíc sudetských Němců, šest set tisíc žen se zkroucenými zády, holčiček s pěstmi v ústech, batolat zabalených v látkových kapsách, položených na matčině dýchavičné hrudi. Všichni ti, s bosýma nohama kráčející kupředu za lepšími zítřky, které se vznášejí za oparem krve a bolesti jejich bývalých sousedů. Desetitisíce týraných mladých mužů, snášejících pohledy svých sousedů, rudý pach československé krve prolité na sněhobílých pláních; tisíce mrtvol s vytřeštěnýma očima, zavražděnýma se zvukem československé hymny v uších.

Matko, zavolal na její vzdalující se záda, zkroucená pod tíhou vnuknuté nenávisti, prosím, řekněte mi, proč jsou války? Proč odcházíte, proč si myslíte, že jeden muž dokáže změnit svět? Proč si myslíte, že svět, který má být založen na krvi, je správná věc? Matko, tam, kde rostou vlčí máky, neroste obilí.