Následující dny bylo město jako v horečce. Každý se při sebetišším zvuku, jakkoli byl známý a každodenní, krčil na místě a očima ostražitě hledal jeho zdroj, aby se po chvíli narovnal a hlasitě se zasmál, aby od sebe odehnal strach a obavy, které si každý zakazoval připouštět. Nárok ho projevovat měly jen ženy a mladé dívky, a to více méně jen proto, aby měli muži záminku prokázat svou odvahu, dát najevo svou pohrdavost vůči strachu ze smrti a zapomnění.

Čím více času uběhlo, tím se paradoxně obyvatelé příhraničí uklidňovali, přestože hrozba útoku nepřítele, který je obklopoval jako lepkavá bažina, byla čím dál skutečnější. „Teď oslavují tu svou mizernou květinovou válku, ale potom... potom zase vezmou do rukou zbraně," jak to vyjádřil Václav Peroutka.

Ondřej s ním během těch teplých jarních dní, které následovaly bezprostředně po anšlusu, trávil hodně času. Být doma bylo téměř nesnesitelné: otec mlčel a jeho hrozivé ticho bylo ještě děsivější než obvykle; koupil si cigarety a Ondřej ho vůbec poprvé viděl kouřit. Ale stále to bylo lepší než matčino věčné strachování a měkké pofňukávání, které předcházelo výbuchům strachu a obviňování všech okolo.

Domů se vrátil na konci března. Matka se nevyptávala, ani o jeho dvoutýdenní nepřítomnosti, téměř vyhnanství, nemluvila, nepochybně na otcovo naléhání. Přesto bylo vidět, jak moc ji svrbí jazyk, jak moc chce Ondřejovi vyčíst, že tu nebyl, když ho tu nejvíc potřebovala, když má rodina držet pohromadě. Atmosféra jejich společně strávených chvil byla stále více chladnější a napjatější – především kvůli matce, která se ho cíleně snažila dohnat k dusivému pocitu viny.

Dny trávil na huti, nebo procházkami po okolí; ráno se vždycky snažil, aby se nasnídal co nejdříve; jakkoli brzo matka vstávala, on byl na nohou o hodinu dříve, takže pro trýznění mohla využívat jen čas u večeře.

Její útoky byly ostré jako skrytá čepel. „Je to hrozné, to s tím otcem od těch dvou hochů, co zmizeli," prohlásila jednou, sotva se po modlitbě, které věnovala stále více času, dali do polévky. Ondřej si nestačil nabrat první sousto, když zaútočila. „Rodiče by měli vědět, co se stalo jejich dětem. Vědět je vždycky lepší."

Otec se pečlivě díval do talíře a Ondřej polykal zlost. Ještě než půda vychladla, Michal a Štěpán zmizeli. Pro většinu lidí s vlastními starostmi to byl jen další klukovský útěk, další vlastenci, co se přihlásili k armádě. Jestli nad tím vůbec někdo hlouběji uvažoval, tak je vnímal jako syny národa, co si zaslouží obecnou úctu a setrvání v jejich paměti. Jediný, kdo doopravdy truchlil, byl jejich otec, vdovec po švadleně, starající se sám, jen s pomocí stále se zmenšujícího počtu ochotných sousedek, o svého nejmladšího syna, sotva pětiletého kloučka.

Ondřej se s ním poprvé setkal několik dní po jejich odchodu: byl bledý, předčasně strhaný stařec, sotva osmatřicetiletý. Měl obrovské smutné oči a třesoucí se rty; neustále se díval jinam, když s ním mluvil a žalostným hlasem a vyptával, jestli o nich něco neví, jestli mu nenechali nějaký vzkaz.

Pohled na něj bolel, ale slib byl silnější než soucit s cizím mužem, přestože to Ondřejovi trhalo srdce na kusy. Přemáhal se, skoro až s fyzickou bolestí, aby mu neřekl, že jeho dva synové odešli do Prahy, aby se přidali k armádě, jak to mnozí lidé z okolí předvídali. Dbal na jejich slib, že až tam dorazí, pošlou otci dopis, ve kterém mu všechno vysvětlí, i když se uvnitř sebe obával, že mu to stejně bude muset říct sám.

Nemohl z mysli dostat jejich oči, vykulené a těkavé, když se s nimi loučil na nádraží. Vyprovodil je až k vlaku, kam nastoupili společně s houfem přespolních měšťanů, kteří byli v Železném Brodě jen na návštěvě za obchodem nebo za příbuznými. Jen málokdo třem chlapcům s dvěma batohy na zádech věnoval pozornost: snad jen jedna žena, věkem někde mezi jejich starší tetou a babičkou, plakala, když Michal a Štěpán nastupovali do vlaku. Jejích slz si ale všiml jen Ondřej.

„Hlavně na sebe dávej pozor," připomínal mu Štěpán vesele, naklánějící se z okénka dolů, až mu skoro koukaly nohy, „teď, když všichni hezcí kluci odejdou, budeš tu jediná tak říkajíc ucházející partie. Holky se o tebe poperou."

Ondřej se zmohl jen na chabý poloúsměv, kterým ocenil jeho škádlení. Anežka s ním od Štědrého večera nemluvila: nechala se jím odvést do svatojakubského kostela, kde se jako lasice zařadila mezi stojící pruhy jejich vrstevníků, aniž by někdo na lavicích zvedl pohled od svých sepjatých rukou.

Na to, aby se jim svěřil, že na dívky nemá ani pomyšlení, byl Štěpán příliš lehkomyslný a Michal příliš přísný a vážný. Pravděpodobně by jen utvrdil Ondřejovo temné podezření, že si za to může sám a nechal by ho v malomyslnosti, aniž by projevil jen špetku soucitu. Kdyby nebylo jeho přátelského mladšího bratra, nejspíš by spolu nikdy nenavázali nijak hlubší vztah – byli na to příliš odlišní.

Právě proto Ondřeje překvapilo, když Michal svého bratra za lem košile stáhl zpátky do kupé a sám vystrčil hlavu ven na chladný vzduch. Přísně se na Ondřeje zadíval temnýma očima, připomínajícíma kalné bahno, a smrtelně vážně parafrázoval Štěpánova slova: „Dávej na sebe pozor."

Nikdy neměl smysl pro humor ani co by se za nehet vešlo, takže Ondřej nemusel, ani kdyby se mu to podařilo, předstírat pobavení. Michal to myslel upřímně, ale ne starostlivě, jak by se snad mohlo zdát. Znělo to spíš jako kdyby ho nabádal, aby se během jejich nepřítomnosti nezapletl do něčeho špatného, jak si na to zvykl upozorňovat svého bratra. Ondřeje to nejprve rozohnilo (on se přece do žádných potíží sám nedostával), ale nabídnutou ruku, vystrčenou z kupé jako bílou vlajku, přijal na napnutých špičkách jako nabídku smíru.

Stisk trval jen krátce, Michalova ruka byla suchá a velká, s odřenými klouby a jizvičkami na hřbetu. Sotva Ondřej vyšplhal očima do jeho tváře, s tvrdě sevřenými čelistmi, za jeho zády pronikavě zapištěla píšťalka průvodčího. Skoro s úlevou pustil jeho dlaň a bez vyzvání o dva kroky ustoupil, aby mohl sledovat, jak Michal zmizel uvnitř, jen aby jeho místo zabrala Štěpánova zubatá tvář.

Zatímco se vlak s prudkým trhnutím a zaskřípěním kol, následovaným zasupěním srdce z kovu rozjel, Štěpán prudce mával, div si neutrhl ruku. Ondřej nechal rty zvlnit v úsměvu a také ji zvedl, ale než stačil pořádně zamávat, vlak nabral rychlost a skřípavě se rozjel kupředu, směrem k Turnovu.

Těsně předtím, než mu zmizel před očima v ohybu kolejí, Ondřej se z náhlého popudu rozeběhl a s rukama stočenýma před ústy jako hlásnou troubu za supějícím vlakem křikl: „Vy na sebe taky dávejte pozor!"

V oblaku kouře, který následoval vlak, se mu zdálo, že jeho směrem mávla ruka, aby mu dala najevo, že jeho slova slyšeli a berou je na vědomí, ale možná se mu to jen zdálo; možná už Michala a Štěpána, ta hulvátská a nemotorná dvojčata s očima stejnýma, ale v jiném tónu, nikdy neuvidí a oni si budou pamatovat Ondřeje Veselého jen jako hlupáka, co beze slov stál na nádraží, když utíkali z Železného Brodu.

V prvních dnech podivné prázdnoty, která nastala v jeho okolí po jejich odchodu, Ondřej hluboko uvažoval nad tím, že by je následoval. Z němé dohody téměř o dva roky starších bratrů se nikdo nezmínil o možnosti, že by mohl jet společně s nimi: nebyl by jediný, kdo v těchto dnech zoufalé snahy něco udělat zfalšoval svůj věk, za mlčenlivého souhlasu lidí v armádním náboru. V čerstvých sedmnácti letech by mu po zběžném pohledu na světlé vousy a nečesané vlasy mohli i uvěřit.

Jakkoli lákavé a prosebné byly jeho myšlenky na zapojení se do počínající hysterie, která ovládla Československo chvíli po anšlusu Rakouska, zmizely jako zbytky sněhu, když se setkal s jejich otcem, zoufalým a zlomeným ze ztráty svých nezodpovědných synů. Tohle by nedokázal udělat; nedokázal by beze slova zmizet, přestože chápal, že ve své odvaze byli oba zbabělci.

Chápal jejich situaci, jejich statečnost podívat se skrze hledí pušky na lidskou bytost na druhé straně země nikoho a stisknout spoušť, zároveň se prolínající se strachem podívat se na dosah ruky svému zlomenému otci do očí a říct mu, že příště o nich uslyší jen jako o číslech ve statistice padlých.

Rozuměl tomu, ale nedokázal následovat jejich příklad: svým způsobem bylo snadné jen tak odejít, nasednout na vlak a nechat se vést vstříc svému osudu, nechat všechno za sebou a jen se nechat vést. Chtělo to zvláštní druh odvahy, odejít beze slova a neohlížet se, ale on ji neměl; neměl ale ani odvahu, tu skutečnou odvahu, postavit se před své rodiče a říct, že odchází, ať to stojí, co to stojí.

A tak Ondřej zůstal lapený mezi odvahou a Odvahou, které nejsou smiřitelné, které nemají soucit jedna s druhou. Dny se táhly beze změny, vrátily se do starých kolejí, kdy pracoval na huti a bloumal v okolí, po všech serpentinách a lesících s vyplašenou zvěří, se srnami se sametovou srstí a korálovýma očima. Krajina, jež znal od dětských let, stromy, na které se učit lézt, potoky, které přeskakoval a padal do nich, byly jako nové, nikdy neviděné. Až později pochopil, že si celé železnobrodské okolí procházel jen proto, aby se na vše mohl podívat novýma očima, aby si to zapamatoval.

„Začínáš bejt s tou svou posedlostí dětinskej," prohlásil Václav jednoho dne, když se do jeho domu zpola vyčerpaný Ondřej doplahočil a již bez povolení vlezl do koupelny, aby si mohl v umyvadle opláchnout zpocený obličej. Václava jeho předem nijak neoznámené příchody už dávno nevzrušovaly.

„Chceš-li být dobrým vojákem, pečuj o své zdraví," zadeklamoval Ondřej místo odpovědi a šplouchl si ledovou vodu na záda, odkud mu několik ledových kapek steklo mezi přes lopatky po páteři až k bedrům.

„To už rovnou můžeš bejt sokolík," odtušil Václav jednoduše a vrátil se k novinám. Rádio u jeho hlavy tiše hrálo, vždy připravené převzít veškerou pozornost lidí v pracovně. I to byl důvod, proč Ondřej čím dál tím víc času trávil u Václava a domů chodil jen přespávat: u Veselých rádio zatvrzele mlčelo.

Podle jeho matky ho jen rozptylovalo; snažila se synovu pozornost odvrátit od toho, co se dělo za jejich malým údolím, ale dosáhla jen toho, že chodil rádio poslouchat jinam. Ondřej to nijak nedával najevo, nebo se o to alespoň snažil, ale jeho pohrdání matčiným způsobem vyrovnávání se s novou a nebezpečnou situací pomocí popírání zjevného, bylo více než zřejmé; a tak se jeho snaha vyhnout se konfliktům stala vyhýbáním se matce.

„Mohl bych jím být, kdybych na nějaké skotačení měl teď čas," odsekl Ondřej napruženě, ždímajíc si mokré vlasy.

Václav se suše uchechtl a beze spěchu se na něj pootočil. „Nemysli si, že nevím, co tam v těch lesích celý dny děláš, Ondro. Čteš ten hloupej leták jako nějakou zatracenou Bibli. Nenji to žádný slovo Boží, je to jen propaganda."

„Není to žádnej hloupej leták," zabručel Ondřej chabě. Na svou obranu nemohl skoro nic říct, koneckonců ani nebylo co: nehodlal se svěřovat, že opravdu pečlivě nacvičuje cviky z několikastránkové příručky armády, která byla už rok pravidelně k dostání na každém novinovém stánku.

„Hlavně mi neříkej, že se vážně chceš přidat do armády," pokračoval Václav pohrdlivě, „protože to by dost ovlivnilo, co si o tobě myslím." Než se Ondřej stačil rozčílit, klidně pokračoval: „Po tom směšným divadle, co prej předvedli rudý hlavy v Karlových Varech, je jistý, že válka bude. Je jedno, estli to začne za měsíc nebo za rok – prostě bude. Čemu pomůže, když tomu poběžíš naproti? Chcípnout první nenji odvaha."

„Nezaútočíme první," prohlásil Ondřej, záměrně se vyhýbajíc přímé odpovědi na jeho ledabyle položenou otázku, „nejsme blázni, ani se nesnažíme rozpoutat válku. Rakousko si připojení k Reichu odhlasovalo."

Václav si se suchým trhnutím narovnal noviny, do kterých zíral už od rána, kdy se Ondřej vydal do lesa na své obvyklé ranní cvičení. „Ty jenom čekáš na nějakou záminku, abys moh stejně jako kluci zdrhnout a přidat se k armádě, aniž bys musel někomu cokoli říct nebo vysvětlovat," shrnul jednoduše.

Přímočarost a správnost jeho tvrzení Ondřeje vyvedla z míry natolik, že chvíli nevěděl, co na to říct. Mlčky otevřel a zavřel ústa; aby se mohl vyhnout odpovědi, nápadně rychle se odvrátil a se zakašláním si sčesal vlhké vlasy dozadu, aby mu nepadaly do očí. Všiml si, že se jeho obličej za poslední týdny hodně změnil: kůže se mu ošlehala, měkké vousy ztuhly a ztmavly, přestože byly neustále o odstín světlejší než jeho vlasy, tmavé jako kůra bříz na podzim.

Těžká práce na huti, kde konečně přestal jen držet formy na foukání a začal tahat píšťaly s nabaleným jádrem skoro tekutého, do oranžova sytého skla, a pravidelné těžké cvičení na čerstvém vzduchu jeho tělo, do té doby chlapecky zaoblené, tvrdlo a začalo se rýsovat do téměř mužského tvaru.

Zatímco se prohlížel v zrcadle, sám trochu překvapený ze všech těch prudkých změn, kterými procházel, nevšiml si Václavova pronikavého pohledu, kterým po za jeho zády propaloval. Když ho zachytil v odlesku zrcadla, zpola se na něj otočil; čekal, že se Václav provinile odvrátí, ale on na něj jen dál pevně upíral staré šedivé oči, tvrdé jako ocelové nebe těsně před bouřkou. „Ať uděláš cokoliv, tak si pamatuj, že máš utíkat hodně rychle a na druhou stranu, než kam chceš běžet, jasné?"

Ondřej se chtěl s nadsázkou zeptat, jestli totéž doporučil i Michalovi a Štěpánovi, když se s nimi loučil se zabalenými chleby, ale vážný tón, tak nezvyklý od věčně ledabylého Václava, mu rychle zmrazil slova na rtech. Mlčky přikývl a zamumlal něco ve smyslu, že si to bude určitě pamatovat.

„Zní to jako rada, co by mi jednou mohla zachránit život," poznamenal po chvíli s lehkým uchechtnutím, když sebral dech. Na konci dubna, toho příšerného roku, který sotva začal, ještě netušil, jakou pravdu v sobě ta uštěpačná slova skrývají.