druhé září 1938
                                                                                                     v Magdalénině klínu

Drahý otče,

je to zahanbující, že tohle musí psát syn svému otci, ale ve zvyku upřímnosti, ke které jsi mne vedl, se Ti musím přiznat, že jsem dlouho (snad až příliš dlouho) sbíral odvahu, abych Ti napsal tento dopis. Vím, na co čekáš a vím, že Ti dlužím obrovskou omluvu za všechno, co jsem Tobě a matce způsobil svým náhlým odchodem. Snad bych se neodvážil ani teď, hnán hanbou a potřebou se vám řádně omluvit z očí do očí, ale otče... bojím se, že bych v tomto životě již nemusel mít příležitost.

Z druhé ruky vím, že se oba jste o mé aktuální situaci informováni z důvěryhodného zdroje, který je nám oběma dobře znám. Náš společný přítel, který se spíše Tvým přítelem a mým rádcem a mentorem, se uvolil, že Ti tento dopis předá. Nicméně v těchto dnech si nikdo nemůže být jistý ani před svým stínem, omluvte tedy mou tajnůstkářskost, jež by se vám snad mohla zdát přehnaná.

Drahý otče! Na světě neexistuje papír, který by mohl snést tíhu, která mi leží na hrudi, ten stesk a hanbu, kterou cítím. Snad je to jen dobře, protože jak Tě znám, jen by tě to bývalo bylo zarmoutilo. Odpusť mi mou zbrklost a unáhlenost. Jak tuším, že víš, neomlouvám se snad kvůli tomu, že bych toho v důsledku litoval. Znáš mne až moc dobře na to, abychom oba už dávno předtím věděli (a po právu se báli), že tahle chvíle jednou přijde, lhostejno kdy a za jakých okolností. Snažím se uvěřit, že i když jsi byl jistě (po právu) nahněvaný, někde ve své duši jsi mi už odpustil.

(Jestli ne, dovol prosím hříšníkovi, zbabělému a ustrašenému chlapci, aby v tichu svého již tak ztrápeného svědomí doufal a čekal na den, kdy se tak stane. Pakliže mne odpuštění najde až v záhrobí, snad upokojí mou duši.)

Odpusť – vím, že mluvit o smrti přináší smůlu a přitahuje pohled smrťáka, ale nemohu si pomoci. Časy zavírání očí před pravdou již dávno minuly; kromě toho jsem si možná zcela neprozřetelně ve společnosti, v jaké se poslední týdny pohybuji, navykl mluvit otevřeně o všem, co komukoliv z nás přeběhne přes jazyk.

Občas to vnímám jako obrovskou změnu, dlít skoro tak říkajíc v ‚odlehčení mravů' (tati, zadrž ve svých soudech! I když možná nejsou lidé jako lidé, a lesník bude mluvit jinak než rektor z Prahy, po několika pivech a studených buřtech mluvíme všichni stejně – možná je to tak dobře. Jistě je to změna od doby, kdy jsem si musel dávat pozor na to, co říkám, ať jsem byl v přítomnosti kohokoli, ale čím déle tu jsem, čím déle poznávám svět, jenž jsem se rozhodl přijmout za svůj, zjišťuji, že život je všude stejný.

Drahý tatínku, jistě pochopíš mé zdráhání a opatrnost v popisu prostředí, kde setrvávám. Věřím, že pochopíš, že opatrnosti není nikdy dost, v těchto dnech, kdy lidé mají oprávněný strach z šustění listů, z křivého pohledu souseda. Nemysli si, že bych snad pochyboval o Tvé oddanosti věci, které jsem se rozhodl zasvětit život. (Ochraňuj Bůh, aby Ti takový stín podezření byť jen přeběhl po mysli!)

Pod pečlivým pohledem našeho přítele, s notnou pomocí svých přátel, se pokusím vylíčit Ti náš každodenní život, který jsme se naučili vnímat jako měkký postup dní, bezpečný koloběh života, před nímž a po němž už nic není.

Snad Tě poněkud uklidní, že jídla a oblečení mám dost, v přijatelné kvalitě. Pravda, jen výjimečně se strava, kterou si buď samovolně opatřujeme a upravujeme, nebo dostáváme, rovná matčiným houbovým řízkům nebo poctivé česnečce, vrchovatě naplněné v hlubokém talíři, s přiloženým pořádným kusem chleba a vajíčky natrhanými na kusy tak velké, že se sotva vejdou na lžíci.

V takových chvílích, když sedím u stolu z těžkého dřeva, vybledlého z nedostatku vzduchu, kam byl pohřben, aby sloužil svému účelu ještě dlouho, předlouho poté, co já sám budu dlít v podzemí, nechráněn betonovými stěnami, učím se si vážit chvil ze svého ‚minulého života'. Je pozdě, já vím, ale vzpomínky mi pomáhají se snáze smířit s tím, že možná již nikdy žádné jiné mít nebudu.

Nemohu ani vypovědět, jak moc se mi stýská po teplých večerech, kdy jsme jen tak seděli u ohně na louce, namačkáni na sebe, ohřívající se od plamenů a svého tepla, protože jsme si samozřejmě zapomněli (nebo snad nechtěli) vzít více dek a tlustších kabátů. Dívali jsme se do ohně a ohřívali si na kost zmrzlé kusy jelit a klobás, napíchnutých na ořezané kusy klacků, které jsme – hrající si na strašidla – nacházeli v lese, pohozené jako dávno mrtvé kosti pod tuhými kmeny dosud žijících stromů.

Vzpomínám si, tak živě jako nikdy předtím, že jsme se často krčili ve stínech a děsili matku, která se vždycky melodramaticky vyděsila, koulela očima a předstírala mdloby. Bože na nebi, kéž bych nikdy nezapomněl zvuk jejího smíchu, bezstarostného a upřímného! Jeho ozvěna se mi ztrácí, jakkoli se snažím ho v noci zaslechnout. Občas, někdy nad ránem, kdy všichni spí nejtvrději, se mi zdá, že ho slyším.

Tatínku, moc se bojím, že vzpomínky jsou to poslední, co mi zbývá. Často přemýšlím nad tím, z čeho je stvořen člověk. Jistě, tělo tvoří kosti, maso, krev a svaly a srdce a mozek a také ostatní vnitřnosti a kousky, všechno obalené kůží. Ale co je pod tím vším? Co je ono TO, které tvoří člověka, které zajišťuje, že je každý člověk jiný než druhý?

Matka by řekla, že je to duše. Ale co je to duše? Kousek plynu, který vypustíme z úst, když zemřeme? Stále častěji si myslím, že to jsou právě ty vzpomínky na naše blízké a jejich vzpomínky na nás, které nás drží naživu. Smrt si vezme tělo, vymačká z něj všechnu šťávu a zanechá ho prázdného, připraveného na to, aby příroda vykonala zbytek. Je to dokonalý způsob, který zajistí, že nic nepřijde nazmar.

Ale co se stane se vzpomínkami? Pokud přistoupím na to, že duše je tvořena vzpomínkami, že vzpomínky tvoří duši, půjde do Nebe, jak myslí matka? Pamatuji si, jak se mnou, když jsem byl mladý, mluvila o Ježíšovi, o tom, jak je důležité se chovat správně, aby na nás byl Bůh hrdý, aby nás mohl po smrti přijmout do svého království. Zanechalo to ve mne velký dojem. Již tehdy jsem byl svým jednoduchým dětským způsobem fascinován tím, jak se tam všechny ty duše můžou vejít. Matka by řekla, že Nebe je bezmezné, že je nekonečné, ale tomu já nevěřím. Nechci tomu věřit. Přijmout nekonečnost Nebe by znamenalo, že by i na Zemi mohlo být něco nekonečné – že i válka nemusí nikdy skončit.

Rád bych věřil tomu, že Nebe je pouhou přestupní stanicí, úschovnou pro duše lidí, kteří stále žijí ve vzpomínkách přeživších. Možná právě proto jsou války tak hrozné, tak strašně nelidské: berou si nejen duše vojáků, ale kosí i jejich otce, matky, manželky, děti – a poté nezůstává nikdo, kdo by vzpomínal. Definitivní smrt.

Tati, jestli v téhle válce zemřu, nechci po Tobě nic než vzpomínku. Slýchával jsem spoustu historek o padlých vojácích, kteří ani nemají hrob, protože se jejich těla nenašla, nebo byla v takovém stavu, že se nedala převést. Chápu, že Tobě a matce by to mohlo být líto, ale kvůli mne nemusí. Vzpomínky žijí v hlavě a v srdci, nepotřebují žádné tělo, které by se k nim pojilo. Mimo to... pakliže bych se měl vrátit ve stavu, kdy bych měl být poznán jen podle své uniformy, budu raději, když si mne budete pamatovat jen jako hloupého kluka, který padl pro svou vlast, blbce pro dobrou věc.

Nechci Tě zatěžovat jen takovými ponurými tématy, otče. Aby sis nemyslel, tady, kde jsem, v klíně Magdalény, se umíme i smát. Nechci, aby sis myslel, že jsem tu jen proto, abych se bavil, to vůbec ne: ani jeden z nás nezapomíná na účel, pro který tu jsme, ale časem nebezpečí otupí, mysl si zvykne na rutinu, na známé obrysy, na stíny, které klouzají sem a tam každý den po stejné linii.

Jistě nebudeš potěšen (nebo Tě to naopak opravdu pobaví), když se Ti svěřím, že jsem se naučil hrát karty. Docela obstojně, nutno říci. Stále nestačím na Pěnkavu, docela malého potulného ptáka, který se tu čas od času zastaví, aby nám zazpíval několik písniček, které se hrají na druhé straně lesa, ale již jsem několikrát porazil Kance, který je sice zatvrzelý hráč, velký jako hora, se zuby přečnívajícími mu přes rty jako výstavními kusu, ale když se naučíš v jeho výrazu číst, zjistíš, že se Ti otevírá jako kniha. Nikdy nedokáže utajit stav svých karet – proti takovému je skoro hanba hrát.

Přestože jsem od Tebe upozorněný na osidla hráčství, která polapila i silnější a zkušenější muže, abych se nenechal svést, musím se Ti přiznat, že za dlouhých večerů a nocí na hlídce, kdy měsíční světlo poskytuje moc málo prostoru k tomu, abych mohl číst těch několik knih, které se sem různými, téměř dobrodružnými oklikami dostaly, nechávám se svést k partii karet. Kromě toho, že vzájemně poznáváme své taktiky, nuda se k nám dostává podle tak, že v celé Magdaléně není co dát v sázku, což velice kulturně rozvíjí naši obrazotvornost: kromě let života jsme se sázeli i o roky služby. (Snad mi dovolíš, abych s drobnou dávkou hrdosti dodal, že zatím přesluhuji.)

Žel Bohu, kromě karet a cvičení, které nás ovšem po častém a jednotvárném opakování unavuje a vyčerpává jak fyzicky, tak duševně, tu není co dělat. Nudu každý řeší po svém; ve výsledku to znamená, že všichni přečetli všechno, co tu je, všichni všechno umyli, vše vyčistili, vše opravili, vše vyleštily. Přál bych ti vidět knoflíky na našich uniformách! Jsou nejen přišité v jedné řadě tak způsobně, že by každý generál mlčky zbledl žárlivostí, ale lesknou se tak, že září jako hvězdy.

Je to skorem děsivé, ale nekonečné čekání na vytržení, na chvíli, kdy se postavíme kupředu, s tváří neodvrácenou jako muži, a budeme moci konečně prokázat svou hodnotu – nejen národu a naší republice a našim generálům, kteří nám svěřili vládu nad osudem našich rodin a sousedů, ale i sami sobě. Čím více čekáme, tím více pochybujeme o vlastní síle, o tom, že nezklameme, až nastane čas. Každý z náš by již chtěl ukázat, ukázat všem, našim přátelům i nepřátelům, že Češi jsou bojovníci, kteří se nevzdávají.

Vnímáme tu tíhu, kterou jsme na sebe převzali, a jsme na sebe hrdí, ale zároveň se bojíme, to je něco, co musím přiznat – snad bych se to neodvážil říct to nahlas, ale Tobě to svěřit mohu. Nebojíme se smrti, ne v prvopočátku; snad si ani nechceme připustit, že by se to mohlo stát, či že to je dokonce jediné vyústění naší situace. Dokonce v tom tkví náš úkol: žít a bojovat tak dlouho, dokud budeme moci.

Uvědomuji si, že náš odkaz nebude žít dlouho, ale přesto bude žít déle než my. Dokud tu bude byť jen jediný Čechoslovák, který bude mluvit česky, bude znát naši hymnu a ve svém životě nezapomene na to, co pro naši malou republiku udělal každý jeden z obránců naší země, lhostejno zda v uniformě či v sukni, náš odkaz bude naživu. Stejně jako my v sobě neseme sílu našich otců a dědů, stojíme zde, hrdí a připraveni bojovat a zemřít. Alespoň v to doufám.

Nevím, zda se k Tobě dostal československý manifest „Věrni zůstaneme" od významných českých spisovatelů. Tam, kde jsem, není místo, kde by nebyl: je prodchnut ve stěnách, ve střeše, v podlaze. Každý z nás kolem několika výtisků chodí každý den, každičký den. Není slova, které bychom neznali – známe ho stejně důsledně jako přísahu, kterou jsme skládali, pod kterou jsme se stali bratry:

‚Ve jméně národní svobody a státní samostatnosti, vybojované před dvaceti lety, vyzýváme všechny věrné občany Československé republiky: pevně odhodláni, s obětavostí a nezlomnou vírou ve vlastní věc, držme celistvost a nedotknutelnou svrchovanost tohoto jediného našeho státu! Jen v pevné jednotě je naše nepřemožitelnost a síla.

Zůstaňme věrni sami sobě, věrni zásadám, z nichž se naše samostatnost zrodila. Přes všechny politické, stavovské a třídní rozdíly semkněme se u víře v demokracii a svobodu, v úctě k právu a k sociální spravedlnosti! Stůjme do všech důsledků za těmito zásadami, vlastními našemu národu a společnými všemu vzdělanému lidstvu! Nedopusťme, aby v naší vlasti byly ohrožovány mravní základy kultury a lidských práv! Nedopusťme, aby věrný občan republiky byl utiskován nebo vylučován z národa pro své přesvědčení, pro svůj původ nebo vyznání!

Jako žádal památný květnový manifest z roku 1917, tak žádáme i dnes vládu a pověřené zástupce lidu, aby jednali podle vůle lidu jako mužové nezávislí, pamětlivi jen zájmů celku. Jako tehdy i dnes věříme, že budoucnost patří Evropě demokratické, Evropě národů svéprávných a svobodných, a nikoli panství jedněch nad druhými.'

Nechci tě nijak zahanbit, tati. Nevím toho příliš o Tvé minulosti nebo o naší rodině: náš společný přítel, přestože (odpusť mi tu zvědavost, kterou se snažím ukojit za Tvými zády) mám podezření, že toho ví mnohem víc než mi říká, je z pochopitelných důvodů, z věrnosti k tobě a vrozené slušnosti, skoupý na slovo.

Nevím, zda budeme mít někdy možnost dohnat všechna ta slova a roky, jež jsme promarnili, ale nakonec na tom ani tolik nezáleží: i kdybys byl má rodina jen Ty, je to dost, abych se bál, že Tě zklamu, že nebudu tak dobrý voják, jakým bych chtěl (jakým bych měl) být. Vím, co je v sázce, co je už tolik let v ohrožení, co všechno, těžce vydobyté a vykoupané v české krvi, hrozí padnout do nepřátelských rukou. Ale přesto nemohu v noci usnout ze strachu, že Tě zklamu, protože tváří v tvář smrti neobstojím.

Nikdy jsem se nepovažoval za hrdinu. Ty jsi ho ze mne ani nikdy nechtěl mít, nebo ses již dávno v mém dětství vzdal naděje, že bych někdy byl schopný dosáhnout hrdinských věcí, že by někdy naše jméno bylo vyšité zlatou nití v rudých dějinách Československa. Kdo touží po slávě, bývá zatracen – věz, tati, že já o slávu nestojím, vím, jak je vrtkavá. Stačí mi, že když budu vědět, že v Tvých očích jsem někdo, kdo si zaslouží poctu bojovat o naši budoucnost. I za cenu, že se stanu historií.

Drahý tatínku! Vím, že máš pochybnosti, že ve mne stále vidíš toho malého hocha, který se hodil za kusem provázku, který plakal, když ho kousl pes, který se bál skočit z trámu ve stodole do kupky sena jako všichni jeho přátelé před ním. Možná jsem stále tím malým chlapcem, který se bojí. Možná ano, možná jím nikdy být nepřestanu, ale tati, věř, že jsem za ty roky a měsíce zde dospěl. Stále se budu bát – možná nezemřu jako hrdina, ale slibuji, že budu prožívat čas, který mi byl dán, tak, že se nebudu bát Ti v posmrtném životě (jedno kde se sejdeme) pohlédnout do očí. Ať zemřu dnes, zítra nebo za padesát let, udělám vše, abys na mne byl hrdý, tati. Přísahám.

P.S.: Jestli Tě mohu požádat o laskavost, tlumoč něco z mých slov, to, co uznáš za vhodné, pro mého učitele, kterému dlužím za odvahu stát proti silnějším. Naučil mne toho mnohé, víc, než co mu kdy budu moci nějak splatit. Poslat více než jeden dopis by bylo sprosté chtít po našem společném příteli, ale myslím (a věřím), že bude rád, když uslyší (byť z Tvých úst), že jsem v pořádku a nestrádám.

Pakliže potřebuješ můj souhlas, předej tento dopis nebo slova z něj komukoliv, kdo snad zatouží slyšet o mém osudu. Vím, že si myslíš, že víš, na koho teď myslím a v koho doufám, že se bude zajímat o to, jestli jsem naživu. Nikdy jsme se spolu o lásce nebavili, ale jako Tvůj syn jsem stačil pobrat dost na to, abych poznal cenu lásky a bolest, kterou způsobuje. Sladká bolest, přesto stále bolest. Stačí mi vědět, že bude šťastná, kdekoliv i s kýmkoliv. Jestli se nás osud po válce rozhodne svést dohromady, vysvětlím jí všechno sám, pakliže o to ještě bude stát.

Pravda zvítězí nad lží a nenávistí.

                                                                                                    Navždy Tvůj milující
                                                                                                                              Ondřej