Mlčky prošly kolem kavárny, odkud voněla káva a čerstvé květiny; lidé seděli u stolků a distingovaně ukusovaly zákusky za tiché melodie, linoucí se z gramofonu uvnitř. Ženy byly oblečené do krásných šatů, měly matnou bledou pleť a zářivé modré oči – sloužily jako doplňky pro mladé a silné muže v uniformách se zářivě bílými zuby a dlouhými lebkami porostlými medovými vlasy. Všichni měly zjevné čisté a uhlazené rysy, které nebyly znehodnocené velkými nosy a vystouplými lícními kostmi.

Mimoděk zpomalily a postranními pohledy hltaly luxus, na který si slabě vzpomínaly z minulých let. Nejlépe to vyjádřila Izabel, jež s překvapivou záští mezi zuby procedila: „Tohle to jako reklama na árijskou říši – buďte bledí, světlovlasí a připravení na lepší zítřky." Tvrdohlavě upřela pohled kupředu, a aniž by na ně brala ohled, přidala do kroku, aby musely zrychlit také.

Talie si zrovna dnes obula nové boty, které neměla rozchozené, takže po pár krocích musela zpomalit a cupitat, aby je dohnala. Dech se jí krátil, klobouk jí klouzal z hlavy a lem šatů, ošuntělých a starých, jí hladil stehna. Palčivě si uvědomovala, že vedle těch krásných žen působí špinavě a uboze, a to ji nutilo cupitat usilovněji.

V jednu chvíli se jí podpatek zadrhl ve spáře dlažby – Talie se se zatajeným dechem na jeden příšerný okamžik vznášela ve vzduchoprázdnu, než se jí s máchnutím rukou podařilo znovu zachytit rovnováhu.

Klobouk jí definitivně sklouzl z hlavy i se sponkou, která jí držela vlasy pohromadě, takže se jí přímo před tou reklamní kavárnou pro Árijce svezly do tváře. Jejich smolná černota se provokativně zaleskla ve slunci, až téměř vyděsila všechny okolo. Talie se nadechla a pokusila se si zachovat alespoň stín důstojnosti i kdyby jen naschvál, aby jim všem dala najevo, že se jim jejich snaha nepodaří.

Když se ale sehnula, aby klobouk zvedla, koutkem oka zachytila provinilý pohled ženy sedící u nejbližšího stolku. Žena, téměř ještě dívka, rychle odvrátila zrak a skryla svou tvář do šálku s čajem, ale Talii neoklamala – neodvrátila se od ní jako Árijka, která je znechucená klopýtající Židovkou, ale jako někdo, kdo se stydí.

Právě ta provinilost a šikmost brady, svažující se do téměř slovanského podbradku ji prozradila. Erika. Talie svou dávnou kamarádku neviděla už řadu let – a to přesně od té doby, kdy musela přestoupit na jiné gymnázium.

Talie sklouzla pohledem na muže, který ji doprovázel. V hrudi se jí zvedlo znechucení a vztek tak jedovatý, že byla skoro přesvědčená, že to je obrovská kobra s dlouhými zuby. Už jen pohled na tu odpornou hnědou košili SA v ní bouřil krev.

Dost možná by v ní ta kobra rostla tak dlouho, že by se po tom chlapci s několika vousy na bradě vrhla a zaškrtila ho holýma rukama i před všemi hosty, aniž by myslela na nějaké následky. Musel svými zvířecími instinkty vycítit blízkého predátora, nebezpečí, ale když se ohlédl přes rameno, viděl jen dvě Židovky ve vybledlých šatech, jak mezi sebou zpola vlečou, zpola táhnou třetí.

Při zběžném pohledu vypadaly jako blízké kamarádky, ale stisk, jakým držely mlčky zuřící Talii, byl kamenný. Žádná z nich nepromluvila, dokud nebyly dostatečně daleko. Ale i když se blížily k židovské čtvrti, kde všechny bydlely, Izabelin stisk jen nepatrně ochabl.

„Co sis myslela, že dokážeš?" zeptala se s očima upřenýma před sebe. Kdyby Talie neslyšela její hlas těsně vedle svého ucha – tak blízko k sobě stály –, tak by netušila, že promluvila, protože při tom sotva pohnula rty.

Koutkem oka se podívala na Hildu, ale ta ani náznakem nedala najevo, že by se jí nějak chtěla zastat, přestože byla běžně s Izabelou v opozici. Musela cítit její pohled, protože nechala svou dlaň sklouznout z Taliiny paže; než aby čelila jejím otázkám, tak se rychle rozloučila, přestože měly ještě notný kus cesty společný.

Talie jejího rychlého odchodu, kterého si Izabel snad ani nevšimla, litovala ihned, jak jí stiskla ruku jako kleštích a odvedla ji do vedlejší uličky, kterou protínaly šňůry s čerstvě vypraným prádlem.

Izabeliny oči byly chladné a temné jako oči brouka, když Talii nemilosrdně přitiskla k špinavé stěně; prsty jí zaryla do kůže tak silně, až tlumeně vyjekla bolestí. „I kdyby se ti podařilo ho zabít – co by bylo potom?" Oči jí plány, ale syčela na ni tiše. „Myslela jsi na to? Kdybys žila dost dlouho na to, aby sis uvědomila, co jsi udělala, tajní by už byli u vás doma, sebrali by všechny."

„Izabel –" začala Talie stísněně se zvláštním pocitem klaustrofobie, ale její protesty byly ihned udušeny v zárodku, když ji Izabel, ohnivá bohyně pomsty, přirazila ke stěně, až Talii došel dech.

„Myslíš si snad, že by ušetřili tvou matku a bratra? Myslíš si snad, že by přišli k tobě domů a řekli: ‚Och, madam, je nám moc líto, že vyrušujeme. Vaše dcera právě zabila jednoho z našich, ale protože je váš židovský syn nemluvně, můžete zůstat doma, přece vás nebudeme hnát na gestapo, když kojíte!' Tohle si myslíš?!"

Byla tak zděšená ohněm doutnajícím v Izabeliných očích, že se nedokázala ani pohnout, natož promluvit. Po několika nekonečných okamžicích ji Izabel pustila a s posledním vzteklým pohledem odešla.

Předtím, než zmizela na hlavní ulici, prohodila přes rameno: „Přemýšlej nad tím. Příště už tam nemusím být."

Trvalo několik dlouhých minut, než se Talie byla schopná postavit na roztřesené nohy a upravit si zmačkané šaty. Až při této příležitosti si uvědomila, že její klobouk zůstal ležet na ulici před kavárnou.

Když si tu scénu vybavila, došlo jí, že ten podnik znala už dlouho, ale nepoznala ho, protože když nedávno přešel z desítky let trvajícího židovského vlastnictví, byl upravena pro Árijce – k zděšení Izabelina otce, bývalého majitele.