Jeho kamenné nohy vypadaly drobně, až působily spíše jako dívčí střevíce; nebyly větší než natažená mužská dlaň, ale stál na nich pevně, zpola zapuštěný do podstavce. Ondřej ty malé botky znal, stejně jako vyžehlené puky těžkých kalhot, které mu bez jediného záhybu splývaly ze štíhlých nohou až ke kotníkům, jenž se ztrácely pod štiplavě vonící záplavou barevných květů.

Lidé z Železného Brodu, údolního městečka s rozvíjející se sklářskou výrobou, se nikdy nevyznačovali přílišnou náklonností a citem pro květiny, poezii a nevšední krásu. Lidé z podhůří dokázali ocenit tvrdou práci, mozoly na rukou a vůni čerstvého chleba; chuť piva a šustění ženských sukní, které se o jarmarku roztáčely a vytvářely tak barevný roj okvětních lístků se stonkem tvořeným ze dvou štíhlých pevných nohou, zvyklých chodit po horách a loukách, které město obklopovaly.

Nebyli sentimentální, měkcí a rozmazlení, přestože se tu žilo mnohem lépe než jinde na venkově, i přesto, že byli pyšní na průmyslový rozmach, kterému se hospodářská krize posledních let téměř vyhnula. V malém údolí, jenž rozrážel líný, přátelský tok Jizery, se lidé na ulici zdravili, shlukovali do skupinek a smáli se, aniž by třebas jen jedinkrát za den zvedli hlavu k obloze.

Scházeli se na jarmarcích a trzích a o vánočních mších, o kterých se do kostela svatého Jakuba Většího nad Malým Rynkem sjížděli rodiny z širokého okolí; scházeli se v létě, aby si omočili nohy v potocích, aby vyvedli ty drzé horalky z vesnice s holýma nohama nahoru na Poušť, až ke kapli Jana Nepomuckého, kde je svalili do trávy pod statným kaštanem, zatímco se smály a házely těmi svými širokými bledými sukněmi, přes něž si pro tenhle den zavázaly čistou zástěru.

Poznával tváře, které se kolem něj míhaly a němě ho zdravily se slzami v očích. Přesto to bylo podivné, vidět tu většinu přátel zrovna v takovém čase – a při takové příležitosti. Na den svatého Františka tu moc lidí z vesnice nebylo: museli doma dodělávat poslední práce před přicházejícím podzimem a zimou, která jako by se blížila sedmimílovými kroky. Jako by se nikdy neměla zastavit.

Ondřej tu viděl jen několik svých známých ve svém věku – Helenu z Držkova ve svých nejlepších šatech s černou pentlí ve vlasech, jak v doprovodu své třináctileté, důstojně se tvářící sestry Rozárky, drží za ruku svého sedmiletého bratra a čtyřletou sestru, která se snažila sníst donesenou, narychlo natrhanou květinu tetluchy. Zjevný spěch a slzy, co při jejím vití byly prolity, nepovedené kytici dodával nádech hrdého smutku, s nímž Helena držela svá ramena zvednutá nahoře.

Její soused, koktavý Blažek, byl jako vždycky nedaleko. Odjakživa ji miloval hlubokou a nekompromisní láskou, která bere dech jednomu a dusí druhého. Byl o dva roky starší než Ondřej, ale kvůli pomalejšímu chápání, za které podle šeptandy mohl incident při porodu, se pachtil skrze třídy až do doby, kdy byl zbaven povinnosti školu navštěvovat. Pro všechny – především pro jeho ovdovělou, tuhou a přísnou matku, vdovu Hadíkovou – to byl důvod k obrovské úlevě. Kromě slaboduchosti trpěl řečovou vadou ze zaječího pysku, kvůli němuž byl pravidelně týrán.

Pravděpodobně ani nechápal, proč se tu dnes všichni sešli, ale poslušně se držel Heleny za sukně, zatímco se s dětskou bezelstností rozhlížel kolem sebe. Když spatřil Ondřeje, energeticky mu zamával – byl tvrdě vychováván, aby na sebe příliš neupozorňoval, tak na něj nezavolal, ale radost v jeho očích byla skutečná.

Ondřej k němu cítil podivnou a lítostivou shovívavost, smíšenou s odporem, stejnou jako cítíme k rozbitým hračkám zašlým prachem a prožraným červotoči, ale zakazoval si to tak cítit – přiměl se mu také nadšeně zamávat a nasadit na tvář radostný úsměv; byl trochu strojený, ale Blažek jemné nuance lidské grimasy nedokázal rozeznat.

Po chvíli jeho pozornost opět přitáhla záplava květin, ve kterých se socha Masaryka už skoro ztrácela: Anežka mu byla schopná vyjmenovat všechny druhy květin, jenž tam byly, ale Ondřej na tu dálku přes hlavy ostatních přítomných, poznal jen několik z nich – řebříček, košatý koukol, hvězdnici, štůček sedmikrásek, zvonky, bílé, fialové a růžové chrpy, bodlinaté pcháče, slunečně žluté jestřábníky a sladce vonící mateřídoušku, ale tu nejkrásnější kytici nesla ve svém náručí Anežka Honzů.

Uvnitř sebe, dost hluboko na to, aby mu to nepřišlo na mysl, se divil, proč pláče. Byla ta poslední, do níž by řekl, že se jí smrt prvního československého prezidenta Masaryka nějak dotkne, nebo že pomyslí na to, co to pro národ, kterému dal svobodnou republiku, bude znamenat v dalších několika měsících.

Nebo co to bude znamenat teď, dnes, v tuhle chvíli, kdy několik desítek lidí stálo před budovou československého Sokola a mlčky a neosobně sdílelo stejný neosobní žal. Pár lidí se z toho bezejmenného davu tváří s prezidentem setkalo osobně před patnácti lety, když navštívil nedaleké Semily. Ti plakali nejvíc a nejfalešněji – možná pro zesnulého prezidenta, možná pro novou éru, která právě začínala s tím novým. Le Roi est mort, vive le Roi. Král je mrtev, ať žije král.

A poté, při bloudění očima davem, Ondřej spatřil vytáhlou postavu Rudolfa Liegense, jak postává sám u krámku na druhé straně ulice, opírá se o stěnu a mlčky zírá kupředu. Jeho jindy přítomné a pichlavé oči byly uhýbavé, neklidné. Těkal jimi sem a tam, skoro to vypadlo jako by na něco čekal nebo někoho vyhlížel – snad nějakého kamaráda nebo nějaký signál. Nebylo tak dávno, kdy by se Ondřej vydal za ním, už z dálky by na něj volal a se smíchem by mával, jako dítě, které předstírá, že se topí; ne, vůbec to nebylo dávno, kdy věděl, že může za Rudolfem kdykoliv přijít a říct mu všechno, co věděl.

Ale teď se ani nemohl přimět s tím, aby se mu svěřil o událostech letošního léta. Chystal se na to několik měsíců, neustále to odkládal, až ztratil i ten poslední kousek odvahy, jestli ho vůbec ještě někdy měl. Svědomí ho tížilo jako černý kámen, stahovalo ho pod vodu a ničilo ho, ale to nebylo nic proti tomu, že Rudolf sám má tajemství, která mu nechce sdělit.

To vědomí bylo těžké a hutné jako krev, jejíž rudá barva, nasáklá do tenkých okvětních plátků vlčích máků, které Anežka držela v náručí jako dítě, ho v koutku očí dráždila. Když si povšimla, že na květy nenápadně šilhá, přitáhla si je blíže k napínajícímu se živůtku. „Natrhala jsem je sama."

Na hrobě neznámého vojína, pomyslel si Ondřej mimoděk, aniž by se stačil zarazit, ale nedokázal to skrze stažené hrdlo vyslovit nahlas. Ne tak blízko mužům, kteří zírali na ty květy se stejnou nevěřícnou hrůzou jako když je viděli poprvé vyrůstat na udusaných polích, v horách a na prašných cestách, kde prolévali krev. Nešlo se dívat na ty květy a nepomyslet na to, k čemu to vlastně celé tehdy bylo.

Na nízké schody před budovou Sokola, zpola skrytých za Masarykovou sochou, se po několika dlouhých minutách postavil starosta, lehce zadýchaný, zakulacený mužíček, vzhledem připomínající nějaké malé vyplašené zvířátko. Neustále si otíral vysoké, do plešatého temena ubíhající, potem mastné čelo kapesníkem s monogramem, jenž nejistě žmoulal v dlani. Hlas měl kolísavý, skřehotavý ve výškách a tlumený v hloubkách, do kterých spadal ve chvílích nejistoty, když nemohl přečíst poznámky napsané drobným písmem na kartičkách ve velikosti poloviční pohlednice.

„Sešli jsme se tu dnes..." začal pomalým, rozvážným hlasem, roztřeseným a tichým, až kňouravým. Vzápětí si důkladně pročistil hrdlo odkašláním, schválně natahovaným, aby získal co nejvíce času a oddálil tak nutnost pokračovat. „Při velice smutné příležitosti... úmrtí našeho historicky prvního prezidenta, pana Tomáše Masaryka... Na svou funkci abdikoval již před dvěma lety, ale i když nedávno opustil náš svět, v našich srdcích už zůstane navždy," dokončil rázněji, spokojený sám se sebou za tak důvtipný a emotivní závěr.

Ponechal si chvíli oddechu, aby jeho slova mohla důkladněji zapůsobit na publikum, a nepatrně se zhoupl na patách vyleštěných bot. „Věnujme teď chvíli vzpomínce na jeho život a za zásluhy, jež stály... jež stály za vnikem našeho československého státu, který stál a stojí na..."

Ondřej, poslouchající jeho proslov na půl ucha, s jistým šuměním v uchu zjišťoval, že se dav za jeho zády vlní a hučí jako neklidná řeka. Pokoušel se to zprvu ignorovat, ale když šum nabýval na hlasitosti a přitahoval pozornost i lidí vepředu, kteří stáli vedle starosty jako jeho čestná stráž, také se otočil, pokoušejíc se očima najít zdroj neklidu; přes hlavy ostatních ale nic podezřelého neviděl.

„Co se tam vzadu děje?" zeptala se Anežka nervózně, mimoděk svírající rudou kytici máku v náručí jako záchranný kruh v nekonečné temnotě oceánu, a dala tak Ondřejovi možnost se o to začít zajímat.

S úlevou odvětil: „Dojdu to zjistit – zůstaň tady, za chvíli budu zpátky," a než se stačila zmoci na protest, zmizel v davu, nepokrytě neklidným a rozbouřeným. Doprovázel ho starostův hlas, který začal nabývat na síle a na kvílivosti, jak se snažil přehlušit hlasitý šepot několika desítek lidí, kteří sebou kroutili a dupali a kašlali a ptali se člověka vedle, jestli vidí něco víc než oni.

Ondřej se mezi nimi nejprve snažil protáhnout s neustálou omluvou na rtech, ale snaha být slušný brzy ho začala unavovat, takže se začal poněkud neopatrně drát mezi lidmi za pomoci jemných šťulců lokty. Když už se ho začínala zmocňovat panika, že nedojde na konec, dav ho vyvrhl ven jako nechutné sousto něčeho zkaženého – tak divoce a prudce, až zakolísal; jen včasným prudkým máchnutím rukou do strany se mu podařilo neztratit rovnováhu a nepraštit sebou na silnici, rovnou do bahna.

Když se vypotácel z davu a hlava se mu přestala točit, okamžitě rozeznal, co vzbudilo takovou pozornost – přímo před ním, po hlavní cestě, která protínala město podél řeky Jizery, se kodrcal velký, plně naložený vůz.

Na provizorním kozlíku polorozpadlého kočáru seděl muž s rameny sklopenými dolů a posunutými dopředu jako krvavec; zarytě se díval před sebe, tenké, do masa rozkousané rty měl pevně stisknuté, až mu zbělaly a vytvořily tak bledou jizvu v jeho zrudlé tváři. Tmavá a hustá obočí, která jako by se sama od sebe pohybovala sem a tam, stínila dvě živé černé oči, zlostně přimhouřené.

Protikladem proti mužově černé zlobě byla plavovlasá žena, rozvážně kráčející vedle vozu. Za ruku vedla dvě malé děti; další, ještě novorozeně, měla kusem látky položené na hrudi mezi velkými, nateklými prsy. Nebyla krásná – měla příliš velká a široká ústa, slabomyslné, jednoduché oči měla příliš daleko od sebe a její nos, dlouhý s rozšířenými nozdrami, vytvářel na jejím obličeji značnou asymetrii. Vypadala jako roztrhaný obraz, který se někdo snažil nešikovně slepit. Ovšem i přes svůj nelichotivý vzhled přitahovala pohledy všech okolo: ne krásou, nebo důstojností, ale tou přízračnou, nezlomenou vůlí, s níž beze spěchu kladla jednu nohu před druhou.

Její oči byly prázdné, mlčenlivé, ale přesto plné jakési znepokojivé touhy. Možná po odpovědi, kterou ještě neslyšeli, která by jim vysvětlila, co se stalo a především proč se to stalo; proč se to stalo ze všech možných lidí právě jim. Prostá čistota němé dětské neschopnosti pochopit lidské zlo a sobecké pohnutky, které jsou ukryté tak hluboko, že připomínají jen černou jámu, Ondřeje vyděsila.

Mimoděk před tím pohledem ucukl a odvrátil se na stranu, aby se nemusel dívat na to čiré utrpení a potrestanou nechápavost, protože by ho to mohlo dohnat k šílenství. Žena se ještě snažila jeho pozornost přitáhnout, aby se ho mohla znovu němě zeptat, ale on se nedal zlákat tím bolestným zpěvem Sirény a dál se zarputile díval do země; jakmile ale kola prorachotila kolem něj, nedokázal déle odolávat tomu vzdálenému vábení a přece jen na okamžik zvedl pohled nahoru.

Nikoliv však na tu ženu, ale na vůz, naložený spoustou věcí; teprve při pohledu zezadu si všiml, že pod tím vším nábytkem je zpola ukrytá dlouhá bedna. Přestože neměla onen charakteristický tvar a barvu, Ondřej neměl pochyb o tom, co to ve skutečnosti je. Pach smrti se linul za vozem s tou tichou rodinou a doprovázel je, ale nepocházel z nich, jak si předtím myslel. Ten zápach vycházel z rakve, ze skutečné mrtvoly, tak mrtvé, jak jen člověk, který byl živý, může být.

Zvedl se mu žaludek. Ne kvůli mrtvému tělu nebo přítomnosti smrti – prožíval poslední chvíle svého dědečka z matčiny strany a při jeho pohřbu ho viděl, úhledně složeného v rakvi, která zvolna klesala na dno nedalekého hřbitova, umístěného na svahu pod bývalou šibenicí. Ne, Ondřej cítil nevolnost, skutečnou fyzickou nevolnost, z představy již studeného těla, které se veze společně s živými, kývá sebou ve své těsné posteli sem a tam a nespí, neustále se budí v temnotě a třese se zimou, protože na světě neexistuje oheň, který by zahřál mrtvého.

Pocit, že se dívá na něco špatného, co by tak nemělo být, byl skoro nesnesitelný. Ať to byl kdokoliv, měl by být pohřbený, aby jeho duše dospěla klidu, neměl by cestovat ještě s živými, protože se již nedokážou zbavit toho pachu, který na nich během cesty ulpí – zůstane s nimi jako otisk smůly.

První padavče, které na ně dopadlo v oblaku zkvašené šťávy a malých žlutých mušek, Ondřej viděl jen koutkem oka. Slyšel výkřik, uviděl matný lesk a potom ho zasáhl do nosu hrozný zápach hniloby, stékající v pramíncích po vyleštěné ploše širokého stolu, bezpečně upevněného konopnými provazy k bokům žebřiňáku.

Na několik dlouhých okamžiků se všechno ztlumilo, všichni se utišili jako by mohli slyšet, kdo to hodil, kdo dal tak nepokrytě najevo svůj názor, svou neutuchající zlobu a nenávist vůči těmto sedláckým, cizím lidem, kteří procházeli jejich městem dál na jih. Lidé se rozhlíželi, kroutili si krky, po očku šilhali na svého souseda, zčásti omluvně, zčásti odmítavě, zčásti obviňujícně.

Muž na kozlíku se zpola otočil, instinktivně nejprve pohlédl na svou manželku a děti a poté zkontroloval škody. Ve tváři se mu cukl unavený sval mezi koutkem levého oka a úst, ale měl dost síly na to, aby se znechuceně zašklebil. Sval opět povolil a jeho ruce s dlaněmi plnými mozolů, svižně práskly otěžemi koni po hřbetu a bocích. Vyčerpaný kůň na to zareagoval slabým odfrknutím a několika rychlejšími kroky, ale ihned poté se opět vrátil do svého klidného, rytmického tempa tažného koně.

Ať už první jablko mířilo kamkoliv, to druhé zasáhlo přesně – když ji trefilo do spánku, přesně na místě, kde se jí světlé vlasy stáčely za ucho, žena vykřikla poplašeně a mnohem výš, než by Ondřej čekal. Jedno dítě – obě byly zabalené do šátku a kabátku tak pevně, že se nedalo rozpoznat pohlaví – vykřiklo, když s ním matka prudce trhla. Dětský výkřik byl jako signál pro všeobecný zmatek.

Dav se definitivně roztrhl – lidé křičeli, čeština se mísila s němčinou a různým nářečím, které Ondřej nedokázal zařadit k nikomu, koho znal. Nepoznal, jestli křičí místní, nebo ti lidé na žebřiňáku, snažící se prodrat davem ven. Žena se chytila nohy židle, přiražené ke stolu a silou, kterou by v ní nikdo nehledal, vytáhla nahoru i obě své děti. Sama při té snaze skoro upadla, vydána napospas dupajícím nohám hysterických lidí, ječících tatáž slova v odlišných jazycích.

Na vůz se snesl déšť odpadků – shnilá jablka a brambory vystřídaly hroudy suché hlíny a květiny, jež byly brány i přes naříkavé protesty z podstavce u Masarykovy sochy; padaly dolů pomalu a lehce, skoro jako sněhové vločky. Rodina začala nepokrytě utíkat, ale lidé se kolem nich shlukovaly jako med, křičeli na ně, spílali jim, tahali je za šaty a snažili se je stáhnout dolů. K panice přispěla i část občanů, co se snažili vymanit a odejít pryč, tahajíc za sebou jako korály na šňůrách své příbuzné.

Ondřej zmateně stál na místě a nechal ostatní, aby se o něj otírali rukávy svých košil a bušili do něj rameny. Neschopný se pohnout nebo něco udělat, stál na místě jako socha a zíral do kamenného obličeje zesnulého bývalého prezidenta, jehož tvář vypadala ve stínu končícího dne velice zklamaně.