Téměř se za to styděl, ale když se po nekonečných týdnech, měsících, ba rocích strachu, probleskujícího mezi klidnými vodami každodenního života severočeského městečka jako mince na dně řeky, válka přiblížila na dohled, Ondřejovi se ulevilo. Jako by z něj tím spadlo všechno svírající a pochybující: bude válka.

Bylo to, jako kdyby se celou dobu svého dospívání snažil balancovat na okraji propasti: nejtěžší byl první krok, potom následoval jen osvobozující pád, dlouhý pád, který jako by nikdy nekončil. Stačilo se jen nedívat dolů, jen se nechat strhávat gravitací, nechat se přitahovat vstříc strašlivému dopadu. Svým způsobem to bylo osvobozující, konečně se tomu poddat, naprosto se odevzdat šílenství.

Jako naschvál bylo na začátku konce všeho nádherné počasí; skoro jako by se vysmívalo utrpení, které obklopovalo jako kokon. Vzduch byl dusný, plný květin a svěží trávy, jež pučela svižným tempem, jako by se snažila během několika dní a týdnů vynahradit měsíce, kdy ležela ladem pod vrstvami tlejícího listí.

Všude bylo spousta barev a nahé kůže: dívky si nabíraly sukně, pečlivě praly zástěrky, do vlasů si zaplétaly pestrobarevné květiny. Ale ať dělaly, co dělaly, nejkrásnější z nich byla jako vždycky Anežka Honzů, přestože to vypadalo, jako by se ani nesnažila. Tělo jí docela dospělo, zaoblilo se na těch správných místech, což jen podtrhoval zúžený pas, tenký tak, že byl široký jako krk jejího otce. Ale přesto... přesto byly její oči, měkké a zářivé pod korunou ze žlutých kvítků zlatice, smutné.

Její všudypřítomné neštěstí, které vyplňovalo celé údolí, ji činilo ještě krásnější. Kdyby byla jen zatoužila, zvedla oči a zamrkala dlouhými řasami, mohla by uvolněné místo po Ondřejovi zaplnit kýmkoliv by chtěla. A ona mrkala a nenápadně se dívala skrze řasy, ale jen na Ondřeje, který se na ni nedíval.

Pečlivě se jí snažil vyhýbat, kamkoliv šel, ale v malém městečku v údolí, jako byl Železný Brod, to nikdy nedokázal úplně. Vždycky, když ji míjel na ulici, zdvořile se dotkl okraje čepice, ale oči upíral na druhou stranu, někam za její pravé rameno, oblé a svěšené jako vadnoucí květina. Když slyšel její hlas, jak mu pevně, ale přesto teskně přeje dobrý den, něco v jeho hrudi zabolelo jako zanícená rána.

Po všech těch dlouhých měsících zmatku a nejistoty se jí do očí poprvé podíval až když to mělo být naposledy: ve stínu rozkvetlých třešní, jabloní a bříz se konala každoroční mariánská pobožnost, na níž před dávnými lety, skoro tak dávno, že to v něm zůstávalo jen jako mlhavá vzpomínka, pamatovaná spíše smysly a pocity než skutečnými výjevy, propadl v beznadějnou lásku k Panně Marii. Nedivil se, že Anežčina obliba pro květen značně vybledla, ale jako katolička poslušně následovala dav k Božím mukám.

Ondřej hromadné bohoslužby nesnášel, nikdy se nedokázal správně uvolnit; přestože mu to běžně nevadilo, protože netrpěl žádnou náboženskou zaníceností, jeho vztah k Marii byl natolik intimní, že si nedokázal představit, že by ho sdílel ještě před někým jiným. Navečer, když město tonulo ve tmě, přicházel ke své oblíbené soše na náměstí, kde pod rouškou anonymity pokládal na kašnu trs květin.

Tentokrát tam na něj čekala, zpola skrytá ve stínu. Všiml si její siluety až ve chvíli, kdy se otočil zpátky, aby se tiše vrátil domů; neviděl její oči, ale cítil slzy v nich, její třesoucí se rty a chvějící se ramena, když před ním utíkala.

Nechal ji odejít, stejně jako tehdy na Štědrý večer, protože netušil, co by měl dělat; tušil, že kdyby udělal cokoliv jiného, jen by to zhoršil. Václavovi ani otci se s tím nesvěřil, i když uvažoval nad tím, že by neměl dál odkládat ten poslední strašlivý rozhovor, k němuž velice brzo bude muset dojít.

Přestože věděl, že nedokáže odejít z Železného Brodu, aniž by Anežce nedal vysvětlení, protože ona byla jediná, komu h opravdu chtěl dát, i když byla zároveň jediná, kdo si ho nijak nezasloužil a možná po něm ani netoužila, neustále to odkládal a dál se jí vyhýbal, až do chvíle, kdy nebylo kam utéct. Nebál se jí sdělit, že odchází – věděl, že stejně jako on ví, že je to nevyhnutelné –, ale bál se pohledu na její tvář, protože věděl, že ať tak či tak, bude to naposledy.

Ondřej často míval problém s tím, že ve správnou chvíli nenacházel ta správná slova, ba někdy se i stávalo, že nenacházel vůbec žádná slova. Ale když došlo na poslední setkání s Anežkou, zjistil, že v životě jsou situace, kdy nejsou zapotřebí. Například když dívku, kterou miloval, najde v náručí jiného.

Jejich společná silueta se do sebe zaklesávala jako velký černý mrak, měkký a nadýchaný, ale pro Ondřeje temný a beznadějný. Necítil zlost, zášť, ani žárlivost: ne s překvapením zjistil, že necítí vůbec nic.

Když vycítila jeho pohled, v aleji mezi těmi rozkvetlými břízami, ucukla, až se jí kudrny tmavých vlasů zahoupaly kolem tváře způsobem, jaký si Ondřej často v duchu promítal. Často na ni vzpomínal; ne na chvíli, kdy se odtáhla z objetí jiného a zadívala se na něj jako divoké zvíře, které zírá do hlavně pušky, ne když se odtáhla od svého milence, aby otevřela rty, ty věčně pootevřené rty, aby něco řekla, ale myslel na ni, jak se smála, jak byla plná života, jak se červenala, když mu na jarmarku podávala to velké perníkové srdce. Myslel na ni tak často, že vzpomínky ztratily hořkost; zůstal jen med a mléko jejího těla a čistota jejího obrovského srdce.

Otci se s tím nesvěřil, ba ani Václavovi, který jeho funkci čím dál více zaplňoval, i když si ji nikdy ani koutkem duše neuzurpoval, přestože by na to měl ve svém nenaplněném, bezdětném životě právo. Podle svých vlastních slov nikdy s nikým nesoucítil, ale když viděl Ondřeje s prázdným pohledem, se kterým se toho večera rozkvetlých bříz vrátil, v jeho vlastních očích bylo cosi soucitu velice blízkého.

„Nemůžeš myslet jen na jednu ženskou, zbláznil by ses z toho," řekl mu o několik dní později, když bolest o něco málo ustoupila. „Mysli na to jak na zkušenost, kerá se nebude opakovat. Jako něco... něco, na co nikdy nezapomeneš. Bolí to, ale musíš z toho vysát jen to dobrý. To zůstane."

I když Václavova neohrabaná slova lidového filozofa nepřinášela moc útěchy, ne když to bylo natolik čerstvé, že Ondřej jejich moudrost nedokázal pochopit, ale něco dobrého na současné situaci přece jen bylo: nemohl si stěžovat, že by měl málo rozptylujících prvků. Vstával o hodinu dříve, cvičil o mnoho intenzivněji, studoval pečlivěji, pracoval tvrději. Ve volné chvíli poslouchal rádio a čekal na to velké bum.

A země se konečně zachvěla. Ondřej na okamžik ztratil pevnou půdu pod nohama, zažil intenzitu, hrůzný strach smíšený s extází z volného pádu. Konečně to bylo tady, trumpety zaječely, vlajky zavlály na modrém pozadí nebe.

Město se chvělo v žáru spravedlivého vzteku, v děsivém a hysterickém nadšení, které se prohnalo údolím jako požár. Německo přesunuje část vojenských jednotek na východ, na samou hranici s Československem. Trumpeta vyhrávala kvílivý zvuk, děsivou píseň posledního soudu: „Do zbraně! Do zbraně!"

Reakce na chladně pronesené vyhlášení „mimořádného opatření" československé armády proběhla městem jako blesk. Nádraží, malá stanice s nízkou ošklivou budovou a šikmou střechou postavenou nad sloupovým podloubím, byla plná lidí. Tiché vlaky supěly jako by do rytmu křiku a pokynů, ječeným na všechny strany: štěrkem vysypané cesty podél kolejí byly udusány, kovové zábradlí muselo být znovu natřeno, tak moc se vyleštilo těmi desítkami, stovkami rukou, které se ho chytaly.

Železný Brod, spojovací uzel mezi Turnovem a Prahou na jedné straně a Starou Pakou, Jaroměří a Pardubicemi na druhé, se stal kolonizačním městečkem, Mekkou mužů s jako vejce vejci podobnými výrazy, se kterými si hrdě klestili cestu davem, následováni jako antičtí héroové svými rodinami a sousedy, kteří nechtěli nic jiného, než je vidět, sáhnout si na jejich rukáv, dotknout se jejich nohavic.

V zoufalých, uplakaných třech dnech se udělalo málo práce: Ondřej už dávno zanevřel na práci na huti, takže se snadno nechal strhnout davem a následovaný postranním, orlím pohledem svého huťmistra běžel na nádraží, kde celé dny seděl na lavičce, když se mu to náhodou podařilo, nebo stál obtočený jako had kolem dříku sloupu. Stačilo mu pozorovat, nasávat tu atmosféru kovu, potu a slz.

Železnobrodsko bylo plné sklářů, průmyslníků, drobných sedláků a řemeslníků: i s všemi vesnicemi a okrsky kolem, které k Brodu přiléhaly, nebylo moc mladíků, kteří využili možnosti a absolvovali výcvik záložníka v armádě. Těch pár, kteří se k armádě přidali v posledních několika měsících či letech se většinou téměř nadobro usadili v městech, kde byla jejich jednotka, učili se životu ve velkoměstě, odkud se těžko vrací do města bez stabilně fungujícího nočního osvětlení.

Mladíků, statných či jen odvážných, kteří vyslechli volání svého státu, aby se hlásili na velitelství, nebylo být více než pár desítek, ale dav, který je vyprovázel skoro až do Staré Paky, nebo Turnova, kde je čekal další vlak, vydal za vlastní malou legii. Ondřej nebyl sám, kdo fascinovaně sledoval hemžení kolem; na rozdíl od chlapců, příliš mladých na to, aby byť jen uvažovali nad vojenskou službou, sledoval dění kolem s posvátnou úctou. I když se chlapci, sotva odrostlí krátkým kalhotám, vysmívali hysterickým dívkám, které běžely za vlakem skoro až do zatáčky, i oni uctivě ztichli, když se dav lidí v nečekaném tichu rozestoupil před legionáři.

Na mnohé z nich byl smutný pohled: prožitá zranění na nich zanechala stopy, své udělalo i pokračující stáří, nemilosrdně tlačící jejich kdysi silná ramena dolů. Někteří si udrželi vzhled vojáků, dokázali udržet záda rovná a čas od času si vzpomněli na dril, takže skoro mimoděk udělali několik kroků pochodu.

Přestože nikdo nezasalutoval, úctu vyjádřili značným ztišením okolního hluku. Každý natahoval krk, aby si je mohl lépe prohlédnout: Ondřej se vytáhl po sloupu výš, až mu špičky bot lenivě klouzaly dolů po patce, div nespadl na hlavu okolostojících lidí. Ostře si prohlížel každého z nich; mnoho poznal, přestože jen několik znal jménem. Naprosto neočekávaně se lidmi prohnal opovržlivý smích, ostrý jako šlehnutí bičem. Jen málokdo zakrýval znechucení a posměch.

Ondřej se ze svého výhodného místa rozhlédl do dálky, aby uviděl, co se stalo terčem tak všeobecného a jednotného nesouhlasu, když to spatřil tak jasně, že mu noha doopravdy podklouzla. Jen včasným instinktem se zachytil za kousek prohlubně ve sloupu a zůstal na něm viset jako netopýr.

Přeplněným nádražím si kulhavě, jak napadal na chybějící nohu, hnijící někde v Alpách, razil cestu svérázný pan Křepelka, železnobrodská figurka prodejce drogerie a obuvi na náměstí. Jeho bílý vous a chatrné tělo, chvějící se kašlem, nebylo něco, čemu se se někdo mohl s čistým svědomím smát, natožpak se tomu vysmívat, ale jeho pečlivě nažehlená rakouská uniforma byla jako červený hadr.

Byla skoro ve stejném stavu jako on sám; jindy by možná vzbuzovala soucit a zdráhavou úctu, jakou si zasluhoval už jen za ten hrdý, skoro až tvrdohlavý výraz, s jakým se belhal kupředu, ale to by se s ní nemohl ukazovat na veřejnosti ve chvíli, kdy republika volala své muže do zbraně.

Lidé jako by zapomněli na tu jeho druhou nohu, která skončila rozdrcená pod tělem koně, když táhli do předem prohrané bitvy. Stačila jen ta pronikavá modř, modrá jako sytá jarní obloha, aby se v lidech kypěla krev.

Bylo podivně dojemné sledovat legionáře, kteří kráčeli do vlaků se zdviženými hlavami, ne hrdě nebo nadmutě jako ti jednadvacetiletí mladíci, kterých se jako jediných odvod týkal. Bylo to jako se dívat na stárnoucí válečné koně, co jsou svým majitelům jen pro to, aby je nesli na vojenských přehlídkách. Vědomi si své slábnoucí síly zvedali kolena nahoru a dívali se odevzdaně a prostě na ty, kteří je nahradí.

Ondřej se v náhlém popudu, hnán něčím hlubším a skutečnějším než byl soucit nebo snad vděčnost, sklouzl ze sloupu, až na něm zanechal tmavé stopy bláta a prudce, prudčeji než zamýšlel, dopadl na dlážděnou zem. Než se stačil prodrat davem ke starému Křepelkovi, tomu bláznu v rakouské uniformě, někdo ho popadl za rameno.

Nedostatek dříve tak běžného tělesného kontaktu a osamocené cvičení v okolních lesích Ondřeje zanechalo popudlivého vůči lidskému doteku. Trhl sebou tak prudce, až mu za krkem zapraskalo, do kůže se mu nahrnula horká krev, která pálila jako oheň, ale přesto se mu podařilo koutkem oka zahlédnout postavu, která jeho rameno nepouštěla: držela se ho jako kdyby byl poslední záchrana.

Ondřej se tak necítil, ale než se stačil té ruce vysmeknout, otočil se a zachytil oči, které k ní patřily. Modře ocelové, chladné a odtažité, s vráskami v koutcích. Ty oči by poznal naprosto všude, i kdyby viděl jen je v naprosté tmě; znal ten charakteristický způsob, jak se od nich odráželo sebemenší světlo.

„Stačí mi jen chvíle," zaprosil Rudolf, než se Ondřej stačil vzpamatovat, že ho vidí natolik zblízka. Vytušil, že mu je jeho přítomnost nepříjemná a nechal svou ruku sklouznout dolů, bezpečně daleko. Nejprve si chtěl dlouhé prsty s obdélníkovitými lůžky nehtů zaháknout za kšandy, ale v polovině pohybu se zarazil a volně si ji opřel o kovové zábradlí, které je od sebe oddělovalo. „Jen dvě minuty."

Byly doby, a nebylo to tak dávno, jak se to Ondřejovi zdálo, kdy by mu byl ochotný dát život. Když se mlčky díval na jeho nervózní výraz, co skrýval pod maskou ledabylosti, jak se to naučil již od dob jejich mládí, zauvažoval nad tím, jestli ty doby nejsou natolik čerstvé, že by se byl nebyl postavil mezi něj a smrt.

Rudolf v něm četl jako v knize, ale tentokrát měl nalistovanou špatnou stránku: „Můžeš mi jednu vrazit, jestli chceš," nabídl velkoryse, se stínem dávného humoru, který spolu sdíleli. Nevytušil, že ta rána nebolela natolik jako zklamání, které sebou nesla; Ondřej by do sebesilnější rány nedokázal vložit bolest, co mu svírala srdce, když viděl, jak se od něj jeho nejlepší přítel odvrací.

Ale teď tu byl, sotva několik centimetrů od něj a žádal, ba prosil, aby mu Ondřej věnoval několik minut svého času. Jako by se celý koncept jejich přátelství, za němého souhlasu obou stran již od začátku nastavený tak, že to Ondřej je ten, kdo se vždy více či méně nápadně doprošoval. A teď tu stál, Rudolf, jeho starší a kdysi nesrovnatelně silnější přítel, mlčenlivý Němec s árijskými rysy, a prosil ho. Neexistoval žádný způsob, jak by mohl Ondřeji ublížit natolik, aby ho v tuhle chvíli momentální slabosti odmítl.

Mohl by ho stokrát praštit, srazit ho na zem a nechat své soukmenovce s bílými podkolenkami, aby do něj kopali; mohl by mu před očima zastřelit milovaného psa; mohl by se stát zločincem, ale Ondřej by ho davem neprojevujícím zájem následoval se stejným sebevražedným šílenstvím, s jakým můra vlétá k ohni.

„Myslel jsem si, že tě tu už nenajdu," poznamenal Rudolf, když společně, bok po boku, kráčeli ulicí pod Vápenkou. Byl o polovinu hlavy vyšší než Ondřej, přestože díky jeho cvičení nebyl rozdíl mezi jejich tělesnou konstitucí natolik znatelný. „Předpokládal jsem, že nasedneš na první vlak do Prahy, hned po hlášení." Mluvil rozvážně, každé slovo, pilně naučené se strojovou dikcí, se zcela znatelným přízvukem, zvažoval.

Ondřej nevěděl, co na to říct: Rudolf na něm musel vidět, že nad tím přemýšlel, na to ho až moc dobře znal. Sice to neřekl, ale Ondřej vytušil, že šel na jistotu, že věděl, že zůstal ve městě, protože mu chybí ona potřebná odvaha. Na jednu stranu ho těšilo, že si Rudolf pamatoval na jeho zvyky, že ho zná až příliš dobře, ale na tu druhou ho rozčilovalo, že to věděl. Na okamžik, na jeden hořící okamžik ve svém nitru se zatoužil obrátit, naskočit na vlak jen tak, jen v kabátě a s plochou čepicí, kterou měl na sobě. I kdyby jen proto, aby vyvedl z míry všechny ty, co si nemysleli, že by to udělal.

Rudolf se náhle zastavil tak prudce, že Ondřej udělal několik dalších kroků než se zastavil a obrátil se k němu. „Měl bys jet," prohlásil náhle s očima lesklýma něčím, co nedokázal rozeznat. „Měl bys jet hned – odjet do Prahy nebo do Königgrätz... do Hradce Králové. Stejně to jednou uděláš. Proč ne teď?"

„Teď?" zopakoval Ondřej zmateně. Slyšet vlastní myšlenky vyslovené nahlas a hlasem tak rozumným, jaký měl Rudolf, bylo přímo elektrizující. Proč ne? Rudolf měl pravdu: ať teď nebo jindy, stejně jednou odjede. Dnes je den stejně dobrý jako všechny ostatní. S Anežkou se už loučit nemusel, smířil se s tím, že její tmavé oči pro něj budou žít už jen v jeho uloupených vzpomínkách. „Ale co táta? Moji rodiče?"

„Copak to neočekávají?" opáčil rozumně. „Počítají dny, kdy se probudí a nenajdou tě ve tvé posteli. Odjet by bylo jako ulehčit jim trápení, konečně skončit tohle bezvětří, do kterého jsi je dostal. Odjeď, Ondřeji," zopakoval úpěnlivě, až se Ondřej vyděsil, že se ho zase dotkne, že ho popadne za ramena a zatřese s ním.

Měl dojem jako by bylo naprosto životně důležité, aby odjel, jako by mu tu hrozilo nějaké nebezpečí. Zachvátilo ho příšerné tušení – v Rudolfovi se hnulo svědomí a snaží se ho odtud dostat dříve, než proběhne další útok henleinovců. Nebo snad aby mu zabránil, aby se do toho míchal jako předtím. Možná skutečně upřímně lituje, že ho jeho přátelé ze Sudetendeutsche Partei donutili svého přítele z mládí zesměšnit a pokořit vlastní rukou. Jako by bahno na jejich botách nestačilo.

Zalila ho vlna vzteku a zklamaného studu. Už se na něj chystal obořit, že nehodlá utíkat z boje, aby se zapojil do jiného, když se Rudolf sípavě nadechl: teprve teď, když se Ondřej zadíval do jeho obličeje pořádně, zpozoroval, že má pod okem modřinu a že hodně zhubl. Zdálo se, že by potřeboval utéct spíš on. Jeho další slova, která Ondřeje vyděsila a hrozivě vzrušila zároveň, to potvrdila: „Odjeďme spolu, Ondro."