Pohupovala nohou obutou v ošlapané tenisce a s každým kmitnutím nohy kopla do listí nafoukaného pod lavičku. Se zašustěním se rozlétlo, jen aby mezi proužky odpoledního světla dopadlo zpět na popraskaný asfalt chodníčku. Zapálil jsem si doutník a dál si prohlížel pomalu usychající vyšlapaný trávník. Vysoká, temně žlutá zeď táhnoucí se za mohutnými kmeny lip a kaštanů mě dokonale uklidňovala. Omítka se na ní místy olupovala a nesla i desítky vzkazů načmáraných zbrklou rukou, nakreslených s precizností kaligrafie nebo jen vyrytých ostrým kamenem. Za zdí se táhla Viničná ulice, z které se dalo kolem nemocnice proběhnout na Karlovo náměstí, nebo přes schody, které tolik milovali studenti medicíny, dolů na Albertov, nebo se vydat na druhou stranu a skončit na Pavláku. Byli jsme zavření v centru, v samotném srdci Prahy. Byl jsem té zdi vděčný, že mě oddělila od světa, skrouhla moji realitu na jeden pokojík, jídelnu, společenskou místnost a tuto neuvěřitelnou zahradu. Tam venku už žít nechci, nepatřím tam. Natáhl jsem horký vzduch do plic a slečna vedle mě se znechuceně zašklebila.
,,Blbost."
,,Co jako?" zeptal jsem se po chvíli, i když jsem se před půl hodinou, kdy si ke mně přisedla, usmyslel, že se s ní bavit nebudu, stejně jako s ostatními.
Žmoulala v prstech lem tenkého svetříku, zavrtěla se a znovu kopla do listí.
,,Že tam nepatříte." Ukázala prstem za zeď.
Ne, fakt jsem neměl otvírat pusu.
Otočila se na mě. Naoranžovělé světlo jí dopadalo na drobné pihy na lících. Zkoumavě si mě prohlížela unavenýma zelenýma očima.
,,Asi máte pravdu, pak bychom oba měli klid." Prohrábla si slámově blonďaté vlasy a stáhla je do velkého uzlu v týle.

No do pr...

,,Souhlasím. Dovedete si představit, jak je to otravné? Nechcete se radši zase věnovat pozorování té zdi?" Třela si spánky, jakoby ji rozbolela hlava.

Skvělé, jednoduše dokonalé.

Pokrčila rameny. ,,Co mám dělat? Nikdy jsem nic takového nechtěla, je to prokletí," zaúpěla a skryla si obličej v dlaních. Za chvíli se celá otřásala vzlyky, které se jí nedařilo tlumit.

,,Promiňte," zašeptala. Vylovila z kapsy u kalhot balení kapesníčků, jeden vytáhla a mohutně se vysmrkala. Kdyby mi jí nebylo líto, i bych se s chutí, po tak dlouhé době, zasmál. Troubila jako slon, ne jako slečna, co i s postelí vážila sotva padesát kilo.

,,Je to tak strašné?" zeptala se malým hláskem.

Neurčitě jsem pokývl hlavou a pokusil se usmát.

,,Jak to funguje?" zeptal jsem se nakonec.

,,Stačí být dostatečně blízko... řekla bych dva metry a je to v háji."

,,Proč jste si sem tedy přišla sednout?"

Ušetřila bys nás oba trápení, kdyby sis dřepla o pár metrů dál, klidně na trávník.

,,Dali mi léky... chtěla jsem vyzkoušet, jestli fungují. No, evidentně ne." zamračila se a zničehonic ke mně vztáhla ruku.

,,Hlavně na mě prosím nesa...!" Pozdě. Do prdele! Moc do prdele! Prudce jsem se zvedl do stoje a vyrazil tryskem po chodníčku co nejdál od pihaté slečny. Doběhl jsem do nejzažšího koutu zahrady, kam už nesvítilo slunce, mezi odkvétající tavolníky a tam si dovolil se zhroutit na vlhkou zem. Přitáhl jsem si nohy těsně k sobě a pevně je objal. Neměla na mě sahat. Neměla nejmenší právo. Místo na hřbetu ruky, kde se mě dotkla hebkými bříšky prstů, pálilo jako čerstvá opařenina. Bolestivě se mi svíral hrudník, snažil jsem se popadnout dech a přeprat paniku, která na mě útočila ze všech stran. Pevně jsem zavřel oči, ale jediné, co jsem viděl, bylo utrpení a bolest čekající na pihatou slečnu. Nepomohou, nebudou léčit, odvezou jí do armádního výzkumného zařízení a až za měsíc a tři dny přestane spolupracovat, provedou pitvu jejího zvláštně nastaveného mozku, jen proto, aby nenašli jedinou abnormalitu. Nic. Ve věku dvaceti osmi let, zcela normální, nezajímavý nález. Neposunou se o jediný milimetr blíž pravdě.

,,Co se vám proboha stalo?" přehlušil její vysoký hlas tok nepříjemných myšlenek.

,,Proč jste přede mnou utekl? Omlouvám se, jestli to bylo přes čáru, že jsem se vás dotkla." Svěsila smutně ramena a dál na mě zírala.

Boty. Má puntíkaté boty. Snažil jsem se stočit vlastní mysl jinam, pryč z pekelné jámy. Ale nešlo to. Duše mi překypovala bolestí, a tahle ženská odklopila víko a pustila znovu moje démony na svět. Důvod, proč jsem se zde schovával a s nikým nemluvil.

Dva nové potůčky slz si našly svoji cestu přes mírně opuchlé tváře. Zatínala zuby i pěsti, mračila se, začala se chvět a následně se svezla na kolena přede mnou.

,,Mrzí mě to." zašeptala. ,,Tolik bolesti..."

Neuměl jsem svoje myšlenky sám v sobě skrýt, nedovedl je potlačit, jednou propuštěné z okovů poletovaly mojí hlavou jako roj divokých včel. Přelévaly se, proplétaly se, ale pořád do kola opakovaly jedinou hlavní notu: jsem vinen. Jen a jen já.

Začalo to před pěti měsíci. Přijel jsem domů po služební cestě, vyšťavený, vypsychařený z kolony na dálnici, která hrozila, že v ní strávím mládí, povařený, protože mi během jízdy v autě odešla klimatizace. Hned za dveřmi jsem odhodil tašku a chytil do rukou naši malou berušku, sluníčko, radost mého života, dvouletou Andělku. Přitiskla se ke mně vší silou, která ji byla nadělena, nosík zabořený do mého krku, lechtala mě krátkým culíčkem a pištěla táta, táta pšijel, táta je doma. Zamotala se mi hlava, udělalo zle od žaludku, sedl jsem si i s dcerou na zem, abych na ni neupadl nebo ji nepustil. Viděl jsem, jak padá z houpačky u mojí mamky na zahradě, jak jí krev z rozbité hlavinky špiní a slepuje blonďaté vlásky, jak pláče. Měli jsme tam jet o víkendu, nejeli. Poprvé jsem zasáhl někomu vědomě do osudu. Místo toho přijela mamka k nám. Mamku i Andělku srazilo u dětského hřiště otáčející se auto. Andělka zemřela na rozpáleném asfaltu v kaluži vlastní krve.

Moje nejúžasnější žena Kristýnka bojovala jako lvice, snažila se, ale zármutek byl silnější než ona. I přes pomoc psychologa a solidní hladinu léků, jednoho horkého večera mě políbila a já ucítil odhodlání skončit, plánovala si napustit si vanu a zkusit si podřezat žíly. Koupání jsem jí rozmluvil, jen proto, aby druhý den dopoledne skočila z okna. Kdybych nezasáhl podruhé, nemusel jsem teď být na světě sám. A skrývat se mezi keři u vysoké zdi psychiatrické léčebny. Nikomu jsem se jediným slůvkem nezmínil o svém daru. Vyhýbal jsem se doteků ostatních lidí, nechtěl jsem o nich nic vědět, nechtěl jsem znovu nahlédnout do křišťálové koule. Jenže, na rozdíl od Kristýnky, jsem byl slaboch, neměl jsem sílu ukončit svoji bídnou existenci.

Nemusel jsem říct jediné slovo, slečna jen sledovala vodopád mých myšlenek.

A pak se začala chechtat, hystericky se smát. Zaklonila hlavu a ten děsivý smích otřásal celým jejím tělem. Vypadala jako samotný ďábel. A asi i byla. Podívala se na mě a vycenila zuby.

,,Děkuji pěkně, pane Konstantinove. Neuměli se vám dostat na kobylku, nevěděli jak na to, ani drogy nepomohly. Stačila jsem já." Zvedla se na nohy a dál se na mě neupřímně culila.

,,Jste blázen. Zabijí vás." Naprázdno jsem polkl.

,,Ne. Slíbili mi, že mě zbaví těch hlasů. Zase uslyším jen svoje vlastní myšlenky."

,,Budou vás týrat v laboratoři jako pokusné zvíře a pak vám rozkrájí mozek na plátky," zachrčel jsem.

,,Nevěřím." Oprášila si kolena.

Můžu vám ukázat, co jsem viděl, když jste se mě dotkla. I když jsem se zařekl, že už to nikdy neudělám. Nemám právo zasahovat jinému člověku do budoucnosti.

Zavrtěla hlavou.

,,Utečte," řekl jsem potichu.

,,Aby mě hned za branou srazila tramvaj? Ne, s díky odmítám. Osudu člověk neuteče."

To máte pravdu. Na brzkou shledanou.

Zamávala mi přes rameno.

Soustředil jsem se na úžasný výhled pohupujících se ženských boků, který se mi naskytl. Přejel jsem pohledem dlouhé nohy i prameny vlasů povlávající v mírném zářijovém větříku. Byla krásná.

Doběhl jsem ji rychlým tempem, lehce natočila hlavu mým směrem s nepatrně udiveným výrazem, ale lupnutí vlastního krku již neslyšela.

Někdy je potřeba osudu napovědět.