Věnováno  smilingxqueen jednoduše za to, že jsi. 💙

Peter tiše sledoval z okna míjející krajinu. Město opustili už před dlouhou dobou, a teď silnici lemovaly jen zasněžené stromy. A čím více se oddalovali městu, tím více začal o tom všem pochybovat. Možná by se měli vrátit.

„Pane Starku, jste si jistý, že je to všechno v pořádku?" zeptal se ale oči od okna neodlepil.

„Kluku, kolikrát ti mám říkat, abys mě takhle neoslovoval? Vážně, jenom Tony je v pohodě. A neboj se, to já jsem tenhle plán vymyslel, takže všechno je více než v pořádku. May a Happy si užijí hezké svátky a my si také užijeme hezké svátky. A navíc, stále je tu někdo, koho musíš potkat," odpověděl a Peter si povzdechnul.

Byl rád, že May si někoho našla. A Happy byl více než fajn, takže to nebyl žádný problém. A jasně, těšil se, že stráví s Panem Starkem více času. Hlavně potom všem, čím si prošli. Ale pořád měl pocit, že se vnucuje do jejich domova. Vánoce jsou o rodině. A co byl on?

Peter si znova povzdechnul a svůj pohled stočil na muže vedle sebe. Použití kamenů nekonečna jej dost poznamenalo, ale mohou být vůbec vděční, že to přežil. Co je proti smrti pár jizev a mechanická ruka?

„Vážně s tou rukou můžete už řídit?" zeptal se a Tony se zasmál.

„Kdybych nemohl, neřídil bych. Rehabilitace a trénink dělají divy."

„Dobře."

„Ještě pár minut a budeme doma," řekl a Peter se znovu zahleděl z okna.

Doma.

Pro něj to domov byl, ale Peter nemá nejmenší tušení, kam jedou, nebo jak to tam vypadá. A stejně to od muže vedle něj znělo, jako by tam Peter už byl. Jako by to byl i jeho domov.

„Kolik asi?"

„Deset, maximálně patnáct. Pepper ti přichystala pokoj. Využívali jsme ho jako pokoj pro hosty, takže není nic extra, ale můžeš si ho zařídit, jak chceš. Mluvil jsem s May a souhlasí s tím, že kdykoliv budeš chtít, můžeš u nás strávit nějaký ten čas. Občas přijet na víkend, a tak," řekl Tony lehce nervozně a Peter se na něj překvapeně podíval.

„Nemusíte mi dávat pokoj ve vašem domě. Pokoj pro hosty je fajn," zamumlal, nevědíc, co s touto novou informací dělat.

„To opravdu nestojí za řeč. Chceme, abys se tam cítil jako doma, a ne jako nějaký host."

„To znamená hodně. Děkuju, Tony."

„Není za co, Petere, není za co," řekl se spokojeným výrazem na tváři Tony.

Poté konverzace mezi nimi utichla a Peter se vrátil ke sledování zasněžených stromů. Cesta opravdu mohla trvat několik minut, než Tony zaparkoval auto na příjezdové cestě u hezky vypadajícího srubu.

„A jsme tady," prohlásil s úsměvem Tony a vystoupil z auta. Peter ještě chvíli seděl na místě spolujezdce a snažil se to vše vstřebat, než také vystoupil z auta.

„Já si to vezmu!" vyhrkl, když si všiml, že Tony bral z kufru auta jeho tašku.

„Nesmysl," odporoval Tony.

„Nenecháte to být, že?" zeptal se rezignovaně.

„Ne, a když jsem říkal, abys mě oslovoval Tony, myslel jsem, že mi budeš i tykat. Vážně, kluku, vím, že nejsem nejmladší, ale nemusíš mi to připomínat vykáním," řekl lehce otráveně. Byl rád, že má Peter dobré vychování, ale co je moc, je moc.

„Pokusím se," zamumlal a Tony to bral jako malé vítězství.

„Dobře, teď už pojďme dovnitř, ať z nás nejsou rampouchy."

„Mluvte za sebe, já jsem se oblékl, na rozdíl od někoho," ušklíbl se Peter. Pravda byla, že Tony se moc teple neoblékl, ale neměl taky proč. Celou dobu byli prakticky v autě, kde měl topení, takže asi tak.

„Ha, jako by nebyla jen otázka času, než začneš modrat. Pavouci se neumí termoregulovat, pokud dobře vím."

„Tohle kolo jste vyhrál," řekl poraženě, a pak se konečně rozešli ke srubu. Peter si nějak nedovedl představit, že na tomhle místě Tony žije. Ale on Tonyho nikdy neznal příliš osobně a pak na pět let zmizel. A tohle byla jen další bolestivá upomínka toho, že zatím co on byl pryč, ti to zůstali dál žili svůj život.

„Mami! Jsou tady!" vypískl dívčí hlásek, hned jak se za nimi zavřely vchodové dveře a Peterovi ztuhla v žilách krev. Měl pocit, že mu nohy přirostly k zemi a musel párkrát zamrkat, aby sám sebe přesvědčil, že před ním opravdu stojí malá holčička.

To je dítě, pomyslel si.

Oni mají dítě.

Jak sakra nevěděl, že mají dítě?

„Morgan, tohle je-" začal Tony, ale byl přerušen.

„Petey!" vykřikla nadšeně a s jiskřičkami v očích na něj s napětím hleděla. Měla stejné oči jako Tony. A věděla, kdo je. Jak mohla vědět, kdo je?

„A-hoj," zachraptěl Peter, když se aspoň trochu vzpamatoval.

„Jsi tady! Nemůžu uvěřit tomu, že jsi tady!" znovu vypískla a Peter se zašklebil. Vysoké tóny mu nedělaly moc dobře.

„Morgan, musíš se trochu ztišit," řekl něžně Tony, který si všiml Peterova výrazu.

„Omlouvám se, zapomněla jsem na tvé vylepšené smysly," zamumlala omluvně a Peter jí věnoval další překvapený pohled. Věděla, kdo je.

„To je v pořádku," řekl a pak si konečně všiml, co má na sobě. Modro-červenou mikinu s pavoučím symbolem na hrudi. S jeho pavoučím symbolem.

Co se tady sakra děje?

„Petere! Jsem ráda, že jsi se s námi rozhodl trávit svátky," přivítala jej Pepper, která se u nich konečně také objevila.

„Rád vás vidím," řekl bez oslovení, neb nevěděl, jestli má zůstat u slečny Pottsové, nebo přejít na paní Starkovou. Natáhl k ní ruku, aby se pozdravili, ale ona si jej za ni přitáhla do objetí a přesto, že byl Peter v šoku, což nebylo nic nového v poslední době, neprotestoval.

„Proč se nejdeš trochu zabydlet, než bude večeře?" navrhla a on je přikývl.

„Ukážu ti tvůj pokoj. Je hned vedle toho mého," řekla nadšeně Morgan a než stihl Peter reagovat, už ho tahala za ruku nahoru po schodech.

Druhého dne se Peter probudil v brzkých ranních hodinách, což jej vůbec nepřekvapilo. Spánek nebyl jeho nejlepší přítel po kameni duše. A noční můry o tom, jak Tony nepřežil použití kamenů nekonečna tomu také příliš nepomáhaly. Hodiny na nočním stolku ukazovaly půl páté ráno, když se probudil a věděl, že už neusne. Chvíli jen tupě zíral do stropu, a pak si vzal ze stolku mobil a strčil si do uší sluchátka, pustil si koledy a brouzdal po sociálních sítích. O půl šesté ho z postele vyhnal prázdný žaludek, a tak vstal a připravil se na svůj den. Do kuchyně se nakonec dostal až v šest, což nebylo tak hrozné.

„Petere, dobré ráno," pozdravila jej Pepper, která byla uprostřed procesu pečení cukroví. Spí tahle žena vůbec někdy?

„Dobré ráno," pozdravil a znovu vynechal oslovení.

„Prosím, vezmi si v lednici, co budeš chtít," řekla a on přikývl, i když nebyl příliš nadšený. Přece se jim nebude hrabat v lednici!

„Mohu jogurt?" zeptal se, když chtě nechtě lednici otevřel.

„Jistě, minimálně dva," řekla s úsměvem a kdo byl Peter, aby jí protestoval? Sám moc dobře věděl, že jeden jogurt ho nenaplní.

„Takže, mám menší otázku."

„Ptej se," pobídla jej.

„Jak vám mám říkat?"

„Oh, prosím, říkej mi Pepper a hlavně mi tykej."

„Dobře," souhlasil Peter. „Mohu mít ještě jednu otázku?"

„Samozřejmě."

„Jak se máte?" zeptal se a tentokrát to byla ona, kdo byl v šoku.

„Co tím myslíš?"

„Jen jak se máte. Potom všem..."

„Víš, že jsi první, kdo se mě na to zeptal? Všichni se jen ptali na Tonyho. Bylo to těžké, ale teď se mám dobře. Koneckonců mám u sebe rodinu, živou a zdravou. Co víc si přát?"

„Jsem rád, že se máte dobře."

„Děkuji," řekla a on ji věnoval úsměv. Nemusela říkat za co děkuje. On to věděl.

„Nepřidáš se ke mně až dojíš? A nemysli si, že jsem si nevšimla, že mi stále vykáš."

„S radostí. S May jsme vždy pekli cukroví, i když většinou jsme vše spálili," řekl a nahnul se, aby viděl, jaký druh peče. A poznámku o vykání úspěšně ignoroval.

„V tom případě na tobě nechám zdobení," zasmála se a on ji úsměv opětoval.

„To jsou pavouci?" zeptal se zmateně, když si všiml, že mezi vánočními motivy je i pár perníkových pavouků.

„Ach, ano. Morgan na nich trvala. Víš, Tony chtěl uchovat tvou památku, a tak o tobě Morgan vyprávěl. A ona si tě rychle oblíbila. Stejně jako Tony, nebo já," vysvětlila a Peter ucítil v očích slzy.

„Vážně?"

„Ano. To, že s námi trávíš svátky pro nás znamená opravdu hodně, Petere. Nezapomínej, že jsi rodina, ano?" řekla a laškovně mu rozcuchala vlasy.

Rodina.

Považovali jej za rodinu.

„Děkuju," řekl jen a ona mu věnovala úsměv.

„Petey! Tatínek vytáhl vánoční ozdoby a říkal, že letos máme na starost stromek! Můžeme ho ozdobit teď hned?" zeptala se prosebně malá Morgan, když vběhla za Peterem do kuchyně.

„Nepočká to ještě pár minut?"

„Petey!" zaúpěla Morgan, která chtěla jít zdobit stromeček. A to tak, že teď hned. Opravdu to byla Tonyho dcera.

„Klidně běž, já už to tady zvládnu," řekla s úsměvem Pepper, které Peter pomáhal s nádobím.

„Tak dobře," souhlasil a následoval natěšenou Morgan do obývacího pokoje.

„Já ozdobím dolní půlku a ty horní, ano?" navrhla Morgan, když došli ke stromu, ale znělo to spíše jako rozkaz. To zas zřejmě pochytila od Pepper, hádal Peter.

„Jak si přeješ, Mo," řekl a pak už se pustili do práce. Morgan požádala Friday, aby jim k tomu pustila koledy, a tak jim šla práce opravdu dobře od ruky. Pepper jim donesla horkou čokoládu s cukrovím a Peter si začínal myslet, že je opravdu doma. Ne, že by s tetou May doma nebyl, ale bylo hezké mít větší rodinu, než jen jednoho člověka.

„Opatrně! Tu jsem vyráběla sama," pokárala jej Morgan, když jednou málem upustil ozdobu.

„Opravdu? Musím říct, je to vážně mistrovské dílo," řekl uznale, čímž si vysloužil jen její zachichotání.

„Můžeš tuhle dát nahoru?" zeptala se, když už měli všechny ozdoby pověšené a zbývalo jim jen přidat řetěz a světélka. Peter na její žádost upevnil jeden konec řetězu nahoru a Morgan s ním pak chodila okolo stromku, dokud ho celý neobmotala. Stejný proces následoval se světélky.

„No, myslím, že jsme odvedli pořádný kus práce, Mo," poznamenal Peter hrdě, když skončili.

„Ale Petey, co hvězda?"

„Oh, jsem to ale trouba," řekl a plácl se do čela, čemuž se Morgan zasmála.

„Umístíš ji?"

„Bude mi ctí," odpověděl s úsměvem a vzal si od ní hvězdu, se kterou pak vylezl na strop a umístil ji na špičku stromu.

„Paráda!" zachichotala se Morgan, která byla nadšená, že spolu ozdobili stromek, ale i z toho, že Peter mohl lézt po zdech.

„Petere Benjamine Parkere! Okamžitě slez z toho stropu, než dostanu infarkt!" vyjekl Tony, který se rozhodl jít zkontrolovat  své děti.

„Omlouvám se," vyhrkl Peter a hned byl dole. Tony nad tím jen mávl rukou a svou pozornost přesunul na vánoční stromek.

„Skvělá práce, děcka," pochválil je.

„Děkujeme," řekla spokojeně Morgan.

„Tak stromek už máme, ale napsala si dopis Santovi?" zeptal se zvědavě Peter, když si všichni tři usadili na gauč a pustili se do cukroví, co jim zbylo.

„Psala jsem mu a asi jsem letos musela být opravdu hodná, neb jsem svůj dárek už dostala," řekla ledabyle a Tony jí věnoval překvapený pohled.

„A copak to je, mladá dámo?"

„Přece Petey!" řekla jako by to snad bylo dávno jasné. „Přála jsem si, aby se mi vrátil můj velký brácha a tady je!" vysvětlila a přitulila se k Peterovi.

„Oh." Bylo vše, co ze sebe Peter dostal. Byl si jistý, že kdyby se snažil říct něco dalšího, rozbrečel by se.

„A ty už jsi dopis napsal?" zeptal se ho Tony.

„Nepřerušuji něco?" zeptala se Pepper, která se posadila vedle Petera a na stůl položila tác se svačinou. Všimla si, že všichni tři byli nějak naměkko.

„Já už jsem vlastně také svůj dárek dostal," odpověděl Peter Tonymu a věnoval Morgan pusu do vlasů.

Posledních pár měsíců bylo hrozných. Tony se uzdravoval z bitvy a Peter musel vstřebat to, že propásl pět let života. Myslel si, že bude těžké najít si v novém světě své místo, ale pravda byla taková, že ho ani hledat nemusel.

Jeho místo bylo vždy tam, kde byl Tony. A Pepper s Morgan.

Jeho místo bylo tady.

„Šťastné a veselé Vánoce," popřál jim.

„Teď už po pěti letech konečně ano, Pete," řekl s úsměvem Tony.

Doufám, že se vám jednodílovka líbila! Budu ráda za vaše názory a přeji vám šťastné a veselé Vánoce! ♥️