„Hej ty! Vstávej! Slyšíš?!“ zařval mi do ucha rozzlobený hlas kocoura. Já jsem jen pootevřela jedno oko, pak druhé. Pomalu jsem se protáhla a zívla si. Kocoura jsem si nevšímala, protože jsem ho chtěla rozzlobit. Navíc... Kdo si počká, ten se dočká.
„Co je? Hoří?“ mňoukla jsem a poprvé jsem se na něj podívala. Jeho šedá srst se krásně leskla a celkově mě hodně zaujaly jeho světle zelené oči. Klidně bych na něj civěla celou věčnost.
„Ne, ale brzo zhoříš ty, když se tak necháš opékat na slunci!“ odsekl a přimhouřil oči.
„Já? A kdopak ti to nakecal? Sám Hvězdný klan?!“ obořila jsem se na něj.
„Zřejmě už hoříš celá.“ pronesl a změřil si mě pohledem.
„Hele, hleď si svýho!“
„Tohle je moje, takže běž pryč. “ řekl ledovým hlasem.
„Bla bla blaaaa.“ Prošla jsem kolem něj, ale okamžitě jsem se zastavila.
„Proč tu ten pelíšek vlastně je?“ zeptala jsem se. Kocour se ke mně otočil.
„To snad nemyslíš vážně?! To není pelíšek, ale hromada s úlovky!“
„C- cože?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť jsem měla jídlo přímo před nosem! „ A jak s-“ Nedořekla jsem svou otázku, protože mi zakručelo v břiše.
„Vidím, že má slečinka hlad... Tak se pojď najíst. Přece tě nenechám zemřít hlady.“ mňoukl a odkryl tlapkou hromádku mechu. Chvíli tam něco hledal, pak vytáhl dva tučné hraboše a hromádku zakryl. Jednoho- toho lepšího- mi položil k nohám.
„Pojď za mnou.“ Pousmál se, vzal hraboše do tlamičky a zamířil k jednomu z doupat dvounožců. Já udělala to samé. Přece jen to nemůže být tak špatný kocour.

„Takže, jak se jmenuješ?“ zeptal se mě hned po tom, co jsme došli na krásný slunný kopec, kde se to hemžilo kořistí. Hned jsem se pustila do hraboše.
„Modronoc. A... Ty?“
„Já? Asi by ses mi smála.“ mňoukl a sklonil hlavu, aby si taky z hraboše něco ukousl.
„Ne, neboj.“ ujistila jsem ho a povzbudivě jsem na něj kývla.
„Uhh, no dobře. Jmenuju se... Packa.“
„Packa?! Vždyť to je mazlíčkovské jméno!“ vybuchla jsem. Nechtělo se mi tomu věřit. Takový drzý kocour a že by byl... Mazlíček?!
„Já jsem mazlíček. Teda... Ne úplně. Mám mazlíčkovskou krev, ale jsem toulavý kocour.“ vysvětlil mi a já jsem si ho změřila pohledem.
„Opravdu? Mazlíčci většinou mazlíčky zůstanou. Coo... Co se stalo?“ Moje zvědavost je prostě taková- nikdy nevím, kdy se rozhodne, se na něco zeptat.
„Hele, nech si ty svý otázky a radši už běž pryč!“ zařval rozzlobeně a já jsem se až lekla.
„Co jsem ti udělala? Jen jsem se tě zeptala... Nic víc!“ šeptla jsem, rychle jsem zhltla hraboše a pomalu jsem se otáčela k odchodu.
„Ne, počkej!“ zavolal na mě a já jsem se opět otočila. „Nechtěl jsem... Nechtěl jsem se na tebe takhle rozzlobit. T-to není tvoje chyba, ale moje...“ přiznal a podíval se mi pevně do očí. „Víš, už jsem nechtěl být mazlíčkem kvůli mému otci... To on mě pořád ponižoval... nikdy m-“
„Počkej. To mi chceš říct, že tvůj otec tě neměl rád... Jen tak?“
„Ne, on... Byl původně z Modřínového klanu. Ale pak ho vyhnala velitelka, protože... Zabil zástupkyni. A tak... Našel mou matku- Oříšku. Ano, tak se jmenovala.“ řekl a rozhlédl se kolem. „Pojď rychle sem. Blíží se k nám Drozd.“ oznámil naléhavě a já ho poslechla- co mohlo být na Drozdovi tak zvláštního, že se ho bál i Packa? Opravdu, hnědý mourek se k nám blížil a mě probodával pohledem.
„Co ta tu dělá?!“ křikl, když byl v dostatečné blízkosti.
„Uklidni se, otče. Tohle je moje kamarádka Modronoc. Určitě ráda zabíjí, protože ji vyhnali z Modřínového klanu.“ mňoukl a ukázal na mě ocasem. T-tohle je jeho o-otec?! On je pořád naživu? Hmm, nevypadá zrovna nejhůř. Počkat... Jak Packa může vědět, že jsem z Modřínového klanu?!
„Dobrá.“ řekl ledovým hlasem a změřil si mě pohledem. „Trošku si ji vyzkoušíme, pokud u nás bude chtít zůstat.“
„Ráda se k vám přidám.“ oznámila jsem a hrdě jsem se napřímila. Packa jen na Drozda koukal a nikdo nic neřekl.
„Otče, to není spravedlivé. Vždy, když najdu někoho já, ty ho potřebuješ zkoušet... Ale když někoho najde Pěnkava, ty ji pochválíš. To mi nemůžeš alespoň jednou věřit?!“ vybuchl. Drozd jen mlčel a přeskakoval pohledem z jeho na mě a pořád to dělal znovu a znovu a znovu... Dokud...