V doupěti Modřínové chcipačky jsem začala pochodovat sem tam. Hnědofousek na mě jen tak civěl, vůbec nebyl přísný...A to mě nejvíc mátlo.
„Ty... Modronoc?“ zeptal se.
„No? Co zase chceš? Chceš abych někoho zabila?! Nebo chceš abych zabila TEBE?“ zavrčela jsem na něj a okamžitě jsem si sedla.
„Ne, to jsem nechtěl. Já... Jen jsem se tě chtěl zeptat, proč jsi to udělala...“ zašeptal.
„Co proč jsem udělala? Myslíš to, že jsem šla do doupěte Modřínové hvězdy bez jakýchkoliv nadávek?!“ Pcheee, má, co chtěl.
„N-ne... Proč jsi zabila Bezinku? Vždyť ti nic neudělala. “
Ten hloupý kocour už mi lezl fakt na nervy. Nechápu, proč ho to zajímá a nechápu, proč se ještě nerozzlobil, když jsem na něj tak řvala... Grrr.
„Co ti je do toho?!“
„Modronoc, j-já t-tě m-,“
„Ty mě nenávidíš?! Tak to mě nepřekvapuje.“
„Ne, já tě miluju...“ šeptl a sklonil hlavu. Chvíli jsem na něj zírala, pak jsem potřepala hlavou a nadechla jsem se. Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč zrovna on? Nikdy jsem si nevšimla, že by mě nějak extra pozoroval.
„C-cože?“ řekla jsem nevěřícně.
„Ano, vím, že jsem to nikdy nedal na sobě znát, ale je to tak.“ Zvedl hlavu, protože uslyšel ten samý zvuk jako já; do velitelčina doupěte někdo vešel.
„Hmmm, moc pěkný rozhovor. Máme tu ještě nějaké zrádce?“ pronesl ze stínů hlas Modřínové hvězdy, ještě před tím, než si Modřínová hvězda sedla mezi nás. To si jako myslí, že Hnědofousek taky zabíjel? Ne, takhle to nenechám.
„Pchee, tenhle, že by někoho někdy zabil?!“ zařvala jsem a rychle jsem na Hnědofouska mrkla. Ten se jen pousmál.
„Hm, zdá se, že ne.“ zavrčela potichu Modřínová a zamračila se na mě. Zdálo se, že si něco promýšlí.
„Tak co s tebou uděláme?“ zeptala se spíš sama sebe po chvíli mlčení. Najednou ve mně hrklo. Měla jsem příležitost konečně utéct! Navíc byla už skoro noc, takže by mě neviděli. Vrhla jsem na Hnědofouska prosebný pohled. Ten jen kývl hlavou, jako by mi rozuměl. Začala jsem se připravovat na útěk. Ne, nebyla jsem zbabělá, jen jsem chtěla ušetřit životy těch nevinných koček. Postavila jsem se, trošku se protáhla a rychle jsem vyrazila pryč... Proběhla jsem kolem Hnědofouska, který mezitím bavil velitelku a namířila jsem si to k východu z tábora. Nikoho jsem cestou nepotkala, jen Modřínová naštvaně vřískala a nadávala na Hnědofouska. A já jsem jim utekla...

Tak a další kapitola je na světě! Snad se vám líbila! Tak ahuuuuj! 🐱🐱🐱