Pomalu jsem otevřela oči. V nočním tichu jsem uslyšela jen zahoukání sovy. Rozhlédla jsem se a podívala jsem se přímo do páru zle vyhlížejících očí. Ihned jsem se vzpamatovala a zamrkala jsem očima. Nechtělo se mi tomu věřit. Chtěla jsem se ještě pořádně rozhlédnout, ale už bylo pozdě.
„Vítej, už jenom pár kroků a budeš u nás!“ zařval na mě drsný hlas pro mě velmi známého kocoura. Nemohla jsem si vzpomenout, komu patří. Potom vystoupil ze stínu stromů. Teprve teď jsem poznala kdo to je - můj zabitý bratr Zmiják. Co tady dělá?! A co tu dělám já? A.... co to říkal?!
„C- co tu dělá-m?“ zeptala jsem se ho, ale nedostalo se mi odpovědi. Byla jsem zmatená. Pořád na mě civěl a já jsem ztrácela trpělivost. A pak.... otevřel tlamu. Myslela jsem si, že odpoví, ale místo toho se mi začal ztrácet. Vykulil oči a byl pryč........Začala jsem zrychleně dýchat a málem jsem vyjekla strachy. Snažila jsem se otevřít oči, ale marně. Pak se mi to nakonec podařilo. Seděla jsem na osvícené mýtině. Všude kolem mě stály kočky, kočky z mého klanu. Jejich srst posetá hvězdami mi připomínala noční oblohu.
„Vítej Modronoc.“ promluvily jednohlasně.
„J- já jsem v H-hvězdném k-klanu? T-to mě někdo z-zabil?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kdo mě mohl zabít?
„Ne, nikdo tě nezabil, ale pokud tě někdo zabije, u nás nebudeš.“ promluvila ledovým hlasem stříbrná kočka, pohrdavě si odfrkla a odkráčela pryč. Nemohla jsem to pochopit. Jak to myslela? Nesouvisí to náhodou s mým bratrem? Nebo....... se mnou?
Okamžitě jsem zavřela oči. Už jsem nechtěla být tam u nich. Chtěla jsem být zpět v mém pelíšku. Chvíli jsem čekala a nakonec..... nakonec jsem se dočkala.
Opatrně jsem otevřela oči, zamžourala jsem, nasála všechny pachy a ucítila jsem to, co jsem chtěla cítit - vůni domova.
Vstala jsem a protáhla se. Vyšla jsem ven z doupěte, nadechla jsem se a sedla si. Všude kolem mě byla tma. Jen pár hvězd svítilo nad mnou. Pomalu jsem zavřela oči a zapřemýšlela jsem se. Proč? Proč se to stalo? Mohla jsem za to já nebo setkání s mým bratrem? Ne, já za to nemohu, rozhodně ne!  Přešla jsem k hromadě s úlovky. Určitě nebylo tak brzo, abych se nemohla najíst. Vzala jsem si z ní vránu a rozběhla se k mému oblíbenému místu - k trsu kopřiv rostoucích poblíž léčitelčina doupěte. Sedla jsem si a začala cupovat tu vránu. Ihned jsem pokrčila čumák, protože se v ní plazili červi a celá nesmírně smrděla. Odhodila jsem ji stranou do jednoho z keřů a doufala jsem, že ji nikdo neobjeví. Jak jsem v to vlastně mohla doufat?! Ani nevím. Vždyť ten smrad ucítí i dvounožci! Pak jsem se zastavila. Bylo to jen normální žrádlo nebo znamení od Hvězdného klanu? C-co když to znamenalo, že naše velitelka zemře? Nebo.....se změním k horšímu a...... A skončím někde, kde to neznám?! Ne! Ne a ne a ne! To si nesmím namlouvat! Ale.... co když...... Ne! Zase o tom přemýšlím! Začala jsem přešlapovat na místě. To bylo tak u mě vždycky, když jsem panikařila. Pomalu jsem se nadechla, pak zase vydechla a..... uklidnila jsem se. Rychle jsem vyšla z tunelu a podívala se na vycházející slunce. Byl to příjemný pohled, až do chvíle, než mě vyrušil slabý hlásek.
„Modronoooc! Modronoooc!“ zvolal tak hlasitě, že klidně mohl vzbudit celý tábor. Otočila jsem se a podívala se do jeho nadšených zelených očí.
„Co je Pepříku?! Co zas chceš?! Nemůžeš se ztišit?!“ sykla jsem na něj s rozzlobeným výrazem ve tváři.
„Ehm... no... promiň Modronoc, ale tohle ti musím říct. Bylo to vážně super!“
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se ho opatrně a ocasem jsem mu ukázala, kam má jít. Okamžitě mě poslechl.
„No...,“ začal nervózně a sklopil hlavu.„Vím, že bych to neměl dělat, ale prostě jsem tě musel sledovat až k lesu, kde....“
„Počkej, počkej, počkej, tím mi chceš říct, že jsi mě celou tu dobu sledoval?!“ obořila jsem se na něj a zaryla jsem drápy do země. Snad to neřekl velitelce, ale to asi ne, protože ta by za mnou hned přišla.
„Ano, sledoval jsem tě.“ kníkl a chvilku se hrabal packami v hlíně.
„A co jsi všechno viděl?!“
„No..... úplně vše. Od tvého zmizení z tábora až po zahrabání Bezinky. Promiň.“
„Ještě se mi neomlouvej, teď mi hlavně řekni, co jsi s těmi informacemi dělal a co ti na ten tvůj útěk řekl Šalvěj...“
„Šalvěj mi vynadal...A nikomu jsem neřekl to, co jsem viděl.“ zamumlal a podíval se mi do očí. Samozřejmě ho odrovnalo moje nadzvednuté obočí.
„A to ti to mám jako věřit? Učedníku?“  řekla jsem ledovým hlasem a odfrkla jsem si.
„Ano, máš.“ mňoukl a já jsem byla překvapená jeho odvážným jednáním. Nakonec by z něj mohlo něco být.
„Dobrá a dál?“
„Jak dál?“
„Vidím ti na očích, že mi ještě něco chceš říct. Tak mluv.“
„Já......... Můžu se k tobě p-přidat?“ zeptal se tentokrát nejistě. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem se rozhodla.
„Dobrá, ale nikomu ani muk. Uvidíme se po tvém tréninku na Louce léčitelek, tak se snaž.“ mňoukla jsem a Pepřík už utíkal do tábora. Chvíli jsem se za ním koukala, ale pak jsem toho nechala. Uvítala jsem přicházející hlídku a nastavila jsem svou tvář slunci. Dnes začínal den báječně.

Tak a další kapitola je na světě! Byla bych ráda, kdyby jste mi napsali do komentářů, co si myslíte o té vráně. Co asi znamenala? Snad se vám kapitola líbila! Tak ahuuuuuuuuj! 🐱🐱🐱