Ummm, takže ahoj. Jo, dnes se rozhodnu někoho zabít, ale potřebuju si to ještě pořádně promyslet. To víte, žádná kočka přece nemůže někoho zabít jen tak, bez rozmyšlení. To by to pak nemuselo vůbec vyjít! Mohla by si vybrat špatnou kočku, která by ji zabila. Ale to já neudělám. Budu lepší. Takže to, co potřebuju, je za 1)........ najít si svou oběť. Za 2) dostat ji někam, kde nás nikdo neuvidí. Za 3) uklidit ji bez jakéhokoli kvílení. Za 4) odnést ji do tábora. Za 5) dělat že jsem z toho vyděšená. Ano, vím, geniální plán. Zvedla jsem se ze svého pelechu a došla jsem k hromadě s úlovky. Vybrala jsem si myš a pomalu jsem ji snědla. Zatím tu žádná kočka nebyla, takže jsem klidně mohla přemýšlet nad mým plánem. Ale nic už mě nenapadlo............
"Ahoj Modronoc!" mňoukl vesele nějaký známý hlas za mnou. Otočila jsem se a koho nevidím... Byl to Pepřík! Učedník, kterému se radši vyhýbám, byl zase tady! Moje noční můra se vrátila!
"Ehmmm, ahoj." vysoukala jsem ze sebe a snažila jsem se vypadat co nejlépe. Naštěstí se černý kocourek otočil a zmizel v učednickém doupěti.
Co vlastně dělal v lese? Doufám, že nehledal toho psa, který se objevil na Louce léčitelek. Proč léčitelek? Protože u nás v klanu je taková zvláštní tradice. Vždy máme jen léčitelky. Jej, jde Modřínka.
"Ahoj Modřínko!" pozdravila jsem ji.
"Ahoj Modronoc." pronesla skoro neslyšně a ploužila se k hromadě s úlovky. Dál jsem jí už nesledovala. Byla nějaká nesvá. Ale to je jedno. Teď si hlavně musím vybrat svou první oběť.....Takže... čím začnu? No... nejvíc mě štve Pepřík, ale ho bych se nemohla zbavit. Nic mi neudělal. Jenom na mě pořád čumí. Mohla bych zabít i velitelku, ale nevím, kolik má momentálně životů. Takže zabiju.... toho, kdo mi nějak ublížil, ale... nikoho takovýho neznám! Ale... když ho vyprovokuju, tak mi něco udělá. Ale ne... Nebudu riskovat. Vyberu si nejslabšího válečníka. No jasně! Přece Bezinka! Ta, která každý den loví v lese! Mohla bych říct, že se tam potuloval ten pes! Ale už vám nic nebudu říkat. Prostě..... budu jednat! Proč tady vlastně jen tak sedím, no?  Zvedla jsem se a opustila jsem bezpečí tábora. Pořádně jsem se nadechla a podívala se dolů. Byl krásný slunečný den, řeka se třpytila a hučela na míle daleko. Prostě takový den, jaký si představuju - krásný slunečný den a uvnitř tmavého lesa krvavá vražda! No, není to úžasný? Já jsem věděla, že tohle bude den jako stvořený pro krásnou a naplánovanou vraždu člena mého klanu!

Zastavila jsem se a vlezla jsem do křoví v lese. Čekala jsem, až se tu někde objeví Bezinka. Její pach tu byl, ale ona ne. No nic... Budu muset na ni zavolat! Přece jen to nebude dobrý den.
"Bezinko?" vykřikla jsem a sama jsem se lekla svého hlasu. Byl hluboký a vůbec mi nebyl podobný. Nic.
"Bezinko?! Jsi tu?" Zavolala jsem zvovu a tentokrát se mi podařilo změnit hlas.
"Ano? Co se děje? Modronoc, jsi to ty?" zeptal se Bezinčin hlas.
"Ano, to jsem já! Jen pojď sem! Potřebuju ti něco říct!" zvolala jsem.
"Už jdu!" mňoukla Bezinka a za chvilku byla u mě. Skoro mi jí bylo líto. Taková malá a bezbraná kočička a takhle musí skončit. No nic, jdu na to.
" Co se děje?" optala se mě a vykulila své modré oči.
"Rozluč se se světem." řekla jsem jí naprosto děsivým hlasem.
"C-cože?" vykřikla, ale už bylo pozdě. Držela jsem ji totiž pod krkem. Chvíli se jen tak zmítala a pak...... pak mi bezvládně ležela u nohou. Byla mrtvá. Užívala jsem si ten pocit. Myslela jsem si, že to nebude tak dobré, ale pak.... mi zachutnala krev. Krev kočky z mého klanu. Krev nejslabší kočky z klanu a zároveň krev obecně. Prostě mi zachutnalo vraždění. Myslím, že si to zopakuju ještě několikrát.
"Výborně. Tak tohle se mi povedlo. Zatím." špitla jsem a rozběhla jsem se pryč s Bezinkou v tlamě. Chvíli jí kapala krev z krku, pak ale přestala. No počkat... nemůžu ji odnést do tábora, když jsem ji kousla do krku! To pak poznají! Ne, takhle to neudělám. Zahrabu ji, pak se umyju, něco ulovím a vrátím se do tábora. Jakože se nic nestalo. Prostě normální den. Jo, to bude ono.

Rychle jsem zalezla do svého pelíšku a dělala, že spím. Měsíc byl už nejvýš a pořád byly slyšet zděšené hlasy. Co jsem udělala s Bezinkou? To, co jsem vám řekla. Takže jsem ji normálně zahrabala. Když jsem přišla do tábora, nikdo si mě nevšímal. Takže mě snad ani nikdo nebude považovat za vraha.
Pak už jsem usnula, protože tohle byl můj první namáhavý den.

Tak a první kapitola je na světě! Snad se vám líbila! Tak ahuuuj! 🐱🐱🐱