Rychle jsem se prodrala tunelem a zamířila jsem k Louce léčitelek, kde mě jen tak nemohli najít. Každou chvíli jsem se ohlížela. Chudák Hnědofousek, ten to musel pěkně schytat. Ale co, stejně by ho Modřínová chcipačka podezřívala.
Zastavila jsem se a nadechla se. Něco tu nehrálo. Znovu jsem zavětřila a tentokrát jsem už věděla, co. Zvuk tlapek běžících koček se postupně přibližoval a já jsem zpanikařila. Otočila jsem se přímo k nim a krev mi hrůzou ztuhla v žilách. Skupina koček- v čele s Modřínovou hvězdou- byla asi tak dvacet liščích délek přede mnou. Modřínová hvězda vydávala rozkazy a já jsem se podívala nahoru na noční oblohu. Svit měsíce mi dopadal na mou srst- ať se stane cokoli, Hvězdný klan na mě dohlíží. Hvězdný klane, prosím, zachraň mě. Nechci mít tak krátký život... prosím.
Sklonila jsem hlavu a znovu jsem se na ně podívala. Byli ještě blíž než jsem si myslela. Tentokrát byl slyšet jejich řev.
„Za ní! Nenechte ji utéct!“ řvala Modřínová. Otočila jsem se a rychle jsem upalovala do husté trávy. Naposledy jsem se na ně ohlédla, ušklébla jsem se a skočila jsem do vysokorostoucích trav. Na chvíli jsem se ztratila, ale pak jsem zase našla cestu k řece- ano, tam jsem měla namířeno. Slyšela jsem za sebou kroky a drsné hlasy koček. A pak... jsem zakopla...Skutálela jsem se dolů, dolů na vlhké místo plné kamenů. Pomalu jsem se zvedla a ohlédla jsem se na travnatou plochu. Už jsem nic neslyšela, asi to vzdali. Na tváři se mi objevil ďábelský úsměv- jsem pryč, pryč z JEJICH klanu a zároveň jsem u řeky. Už se mi nechtělo nazývat Modřínový klan svým, protože teď jsem vyhnankyně. Nic víc. Jen hloupá kočka, která prozradí vše... I to, co nemá. Ale konec. Teď už to rozebírat nesmím. Stalo se, stalo. Už to nemůžu ovlivnit. Nadechla jsem se a došla jsem blíž k řece. Měla jsem k ní namířeno proto, že jsem se chtěla seznámit s toulavými kočkami- jen ty mi mohou pomoct ve zničení Modřínového klanu. Ano, tak jsem se rozhodla. Zlost ve mně přebila naději na lepší život. Podívala jsem se na svůj odraz ve vodě- na tu kočku, která se koukala také na mě. Nepoznávala jsem se.
„Tohle nemůžu být já.“ zašeptala jsem a odvrátila jsem pohled. Pak jsem toho ale nechala a došla jsem ke kamennému mostu, který tu dvounožci vybudovali, ale stejnak po něm zřídkakdy chodili. Tiše jsem poděkovala Hvězdnému klanu a pokračovala ve své cestě za toulavými kočkami. Nikam jinam bych jít nemohla. Kdo ví? Možná u nich najdu nový domov.

Tak a další kapitola je na světě! Snad se vám líbila. Tak ahuuuj! 🐱🐱🐱