XXIV.

Stáli jsme před dveřmi od mého domu a já jsem se odhodlával zaklepat. Když jsem se podíval na Mirju, jen se na mě usmála. Těžko říct, jestli si uměla představit ten ohromný strach, který jsem cítil. Strach z toho, co tam uvnitř najdu. U Ainy se dala čekat jakákoli reakce, včetně toho, že dveře okamžitě zabouchne, jakmile se ukáže, že jsem to já. A nejspíš bych se odhodlával ještě dlouhé minuty, ale Mirja zaklepala za mě. Zavrtěl jsem nad ní hlavou. Nebyl jsem na rozhovor se svou sestrou připravený.

Když se dveře otevřely, trochu se mi zatočila hlava. Nevěděl jsem, co si myslet, co cítit. Bylo to úžasné a zároveň tak bolestivé, znovu ji vidět. Působila na mě tak trochu ztrhaně, přesně jako máma, ale možná jsem prostě přišel nevhod. Mirja mi pevně stiskla ruku. Chápal jsem, že by nejraději odešla, a o to jsem jí byl vděčnější, že je tady se mnou. Zrovna teď jsem ji nejvíce potřeboval.

„Ahoj," vypravil jsem ze sebe. Chvíli na mě jen hleděla, ale pak ke mně natáhla ruce. Sevřel jsem ji do náruče. Objímali jsme se dlouho, dost dlouho na to, aby začala plakat. Mně sice slzy netekly, ale hádal jsem, že se tomu nevyhnu. Na krátký okamžik jsem se cítil opravdu skvěle, že se zase vidíme. Na malý okamžik jsem věřil, že to je dobrý nápad.

Možná by ten okamžik trval déle, ale ode dveří se náhle ozval neznámý hlas. „Dej ty pracky pryč!" Pak se všechno událo až moc rychle. Aina vykřikla tak vysokým hlasem, jaký jsem u ní nikdy neslyšel a v tu samou chvíli do mě někdo strčil. Nejspíš by v tom i pokračoval, kdyby se Aina nepostavila mezi nás.

„Dost, Ukko!" vykřikla. Konečně jsem měl prostor si dotyčného prohlédnout. Nebyl z vesnice, nikdy předtím jsem ho neviděl. Něco mě napadlo, ale pevně jsem doufal, že se mi má domněnka nepotvrdí. „Tohle je jenom můj bratr!" Potvrdila se. Nedalo se říct, že by mě to nějak překvapilo, ale rozesmutnilo rozhodně. Pohlédl jsem na Mirju. Čekal jsem, že se bude tvářit jen zmateně, ale v jejím pohledu bylo něco, co jsem cítil i já. Jakýsi odpor. Musela podobné situace vidět i předtím a vědět, co za nimi stojí.

„Jasně," odfrkl si. „Uhni mi z cesty, Nikdo mi tě oblbovat nebude." Zavřel jsem oči. Věděl jsem, že Ukko nemusí být zlý člověk. Možná je jen po seveřanském způsobu impulzivní. Ale nějak jsem tomu nevěřil. Na to mi až moc připomínal některé jiné muže, kteří se k ženám nechovali právě nejlépe. Možná bych věřil tomu, že je jiný, kdybych vedle sebe neměl Mirju. Který normální člověk se oboří na kluka, který přijde s holkou, protože se bojí, že má něco společného s jeho přítelkyní? Vždyť to nedává smysl. Nejspíš chtěl jen vyvolat konflikt a to bylo něco, co jsem nikdy nechápal.

Navíc jsem měl více než podezření, že je to dokonce Ainin manžel. Docela jsem tomu i věřil. Jí nikdy nezáleželo na tom, aby někoho milovala a on miloval ji. Důležité bylo jen to, aby někoho měla a nedělala tak ostudu. Aby si našla někoho, kdo se nebude chovat jako Ukko, to by muselo být příliš velké štěstí. Koneckonců, měla to v genech.

„Prosím tě, Ukko," zašeptala tiše. Takhle jsem ji neznal. Její muž něco neslyšně zavrčel, ale nejspíš si nechal říct. Naštěstí. I kdybych se chtěl prát, moc jsem to neuměl. Ukko mě stále propaloval vražedným pohledem.

„Co vím," pronesl. „Tak bratra nemáš." Stále se díval na mě, ale jeho slova nejspíš patřila Aině.

„To není pravda," bránila se Aina. „On..."

„Vrátil jsem se po šesti letech," vložil jsem se do toho. „A upřímně, celkem chápu, proč o mně nikdy nemluvila. Já o ni taky ne." Přesměroval jsem pohled na Ainu. „A právě proto jsem přišel. Usmířit se, nějak to mezi náma urovnat."

„Není co urovnávat," odvětila. Čekal jsem, jestli k tomu dodá něco, co by mi prozradilo, jestli to myslí ve zlém, protože její výraz napovídal akorát tomu, jak jí to všechno mrzí, ale to neudělala. Polkl jsem.

„Můžeme si promluvit o samotě?"

Aina nejistě pohlédla na svého muže, který ji pevně objal kolem pasu. „On to taky může slyšet."

„Fajn," rezignoval jsem, i když se mi to ani náhodou nelíbila. Mirja mi nejistě sevřela ruku. Usmál jsem se na ni. Ukko nad námi bůhvíproč zavrtěl hlavou. Aina nás nicméně pozvala dovnitř a já jsem zůstal stát, zcela paralyzovaný, když zavřela dveře. Spousta věcí se změnila, ale stále to byl ten stejný dům. Vzpomínky mě zaplavily jako přílivová vlna a já jsem se v nich začal utápět.

„Sedni si," pobídla mě Aina a pokynula k velkému dřevěnému stolu. Stačilo zavřít oči a vrátil jsem se o mnoho let zpět, do dob, kdy jsme u něj seděli jako šťastná rodina, bez jakýchkoli větších sporů. Všechno bylo tehdy o tolik hezčí. Zhluboka jsem se nadechl a poslechl ji. Mirja se usadila vedle mě. Stále mě držela. Bez ní bych to nedokázal, být v našem domě.

Odkašlal jsem si. „Asi jsme nezačali zrovna nejlíp, co?"

„To nezačali," odvětila Aina, stejně nervózní jako já. Rozhlédl jsem se okolo sebe, abych nabral čas. Dům byl celý vánočně vyzdoben, v rohu, přesně tam, kde ho stavěla i máma, byl vánoční stromeček.

„Kdy jsou vlastně Vánoce?" zeptal jsem se.

„Ty nevíš, kdy jsou Vánoce?" opakoval Ukko nevěřícně.

„Ne, akorát zrovna tak nějak nevím, kolikátého je. Je to dlouhý příběh."

„Vánoce jsou dneska," odvětila Aina. Nevěřícně jsem na ni hleděl. Vysvětlovalo by to, proč tolik lidí vyšlo do ulic, protože tak to tady v ten den chodilo, ale stejně se mi tomu nechtělo věřit.

„Zajímavé," odvětil jsem. „Takže... vlastně jsme se ještě ani nepředstavili." Sebral jsem poslední zbytky sebeovládání a podal ruku Ukkovi. „Já jsem Niilo." Nedůvěřivě na mě pohlédl, ale pak si se mnou potřásl. „A tohle je Mirja." Hádal jsem, že si myslí, že jsme spolu, ale nechtěl jsem jim to vyvracet ani potvrzovat.

Když se všichni všem neznámým představili, nastalo rozpačité ticho. Mirja mi mou dlaň už úplně drtila, ale neměl jsem jí to za zlé.

„Takže ty pořád lítáš?" zeptala se mě má sestra. Přikývl jsem. Pohlédla na svého manžela. „Můj bratr je pilot." Je zvláštní, jakým způsobem to řekla. Tak nějak hrdě. Nechápal jsem to. Vždyť mě od toho celý život odrazovala. Ukko jen nezaujatě přikývl. „S jakým letadlem?"

„Se zásobním dvouplošníkem," odvětil jsem. „A miluju to, pořád to miluju." Odmlčel jsem se. O svém životě bych mohl mluvit hodiny, ale nebyla ta správná chvíle. Rozhodl jsem se říct jen jeden detail. „Víš, že mám teď psa?"

„Vážně?" zeptala se nadšeně. Vždy chtěla psa, ale máma nám to zakázala.

„Huskyho," přisvědčil jsem. „Jmenuje se Satu. Teď tady není, ale rád bych ti ji ukázal." Byla s dětmi, ale Ainu to očividně stejně potěšilo, i když ji nemohla vidět. „A co mi povíš ty?"

Aina sklopila zrak. Pochopil jsem to. Přestože já jsem měl tisíce zajímavých historek, ona mohla mluvit jen o tom, jak žije svůj nalinkovaný život. Přesto, jak jsem si uvědomil, jsem jí neopovrhoval jako kdysi. Spíše mi jí bylo líto.

„Dost řečí," prohlásila poté. „Proč jsi vlastně přišel?"

Povzdechl jsem si. „Protože jsem zjistil, že jsem si tě hrozně málo vážil a že mi na tobě pořád záleží." Možná jsem jí svým způsobem lhal, ale v té chvíli jsem tomu věřil i já sám.

Aina sklonila hlavu, ale já jsem přesto zahlédl slzy v jejích očích. „Mně na tobě taky." Krátce se odmlčela. „Ale za ty roky jsem asi tak nějak pochopila, proč jsi musel odejít."

„A já jsem pochopil, proč jsi musela zůstat," odpověděl jsem a pokusil se usmát.

Náhle se zvedla. „Zajdu pro něco k jídlu." Chvíli jsem ještě zůstal s Mirjou a bohužel i s Ukkem a povídal si s nimi, aby to nebylo nápadné, ale nakonec jsem se pod záminkou, že jdu na toaletu, nechal o samotě. Potřeboval jsem s Ainou mluvit v soukromí. Tajně jsem se proplížil do kuchyně.

„Promiň za to, co se stalo..." začala šeptem. Zvedl jsem ruku.

„To nic. S Ukkem jsme si asi moc nesedli."

„Je to blbec," pousmála se. Takovou reakci jsem nečekal. „Ale to ty taky."

„Na tom asi něco bude," odvětil jsem. Nechápavě na mě hleděla. „Měl jsem hodně příležitostí, jak si dokázat, že jsem blbec."

„Tohle mě u tebe celkem překvapuje."

„Já vím. Ale hodně věcí, hlavně za poslední dobu, se strašně změnilo."

„Jasně," hlesla. „Ale víš co? Pořád jsi zůstal stejně... stejně šílený."

„Proč?" zasmál jsem se.

„Pořád lítáš, tolik let. Pořídíš si psa, přestože se skoro neumíš postarat ani o sebe. A jako navrch si nenajdeš normální holku, ale nějakou z hor."

„Jestli to bereš takhle, je toho víc. Všechno bych ti tu mohl vysvětlovat hodiny, ale nemyslím si, že to je teď důležité." Pevně kolem mě ovinula paže.

„Jsem stejně strašně ráda, že ses vrátil."

„Tak vřelé přivítání jsem upřímně nečekal."

„Popravdě, když jsem tě viděla ve dveřích, měla jsem chuť tě zabít. Ale stejně se mi po tobě stýskalo." To mi už vehnalo slzy do očí vážně. Rychle jsem zamrkal, abych je zahnal. Musel jsem změnit téma.

„Promiň, že se o to zajímám zrovna teď, ale pamatuješ si ještě... pamatuješ si ještě na tátu?"

Aina se ode mě o kousek odtáhla. „Já jsem věděla, že jsi nepřišel jenom proto, že ti chybím."

Nemohl jsem to popřít. „Ale není to tak, že jsem přišel jenom kvůli tomu, že bych něco chtěl. Jenom..."

„Já vím. A i kdyby, u tebe už jsem si na to zvykla," odvětila. Usmál jsem se. „A co jsi s tátou chtěl?"

„Jestli... jestli byl stejný jako Ukko."

Aina se zamyslela. „Proč si myslíš, že od něho máma raději utekla i s náma?"

„A proč..." začal jsem, ale pak jsem to spolkl.

„Proč jsem si teda vzala Ukka, když jsem věděla, jak to dopadne?" zeptala se. Přikývl jsem. „Protože jsem si naivně myslela, že to zvládnu líp. Že jsem jiná než máma."

Zhluboka jsem se nadechl. „Nikdy jsi nebyla."

„Teď už to vím." Něco takového jsem vůbec nečekal. Dokonce jsem tak nějak předpokládal, že jestli toto téma načneme, pohádáme se. Ale ona podle všeho nebyla slepá.

„Takže táta..." začal jsem znovu, ale ona mě přerušila.

„Chápu, že bys ho chtěl někdy poznat, je to tak?"

„Chtěl jsem, ale teď si tím nejsem vůbec jistý."

„Měl bys to alespoň zkusit. Ke mně se nikdy nechoval špatně, to jenom k mámě." Přesně jak Mirja tehdy předpokládala. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, proto jsem se rozhodl nad tím alespoň pro tento okamžik nepřemýšlet.

„Ale víš co, Aino?" začal jsem.

„Co?"

„Podle mě bychom se mohli udobřit, i když jsme každý jiný."

„Bráško," oslovila mě s úsměvem. „To jsme přece už udělali." Věnovala mi další objetí. Zrovna teď na ničem nezáleželo. Nebyl žádný Ukko nebo otec. Jen my dva a pokrevní pouto, které nepřetrhá čas ani rozdíly.

Když jsme se vrátili zpět do místnosti se stolem, mou dobrou náladu pozvedl ještě jeden malý detail. Mirja si nejspíš nějak vyprosila u Ukka, aby mohla na vánoční stromek přidat další ozdobu. Mou baňku, teď už vlastně její baňku. Náš malý společný kus nebeského moře.

I když jsem pro tento příběh obětovala hodně času i energie, doby, kdy jsem se měla učit, zanedbávala kvůli němu jiné příběhy, teď mi nějak chybí. Ale to je asi u dokončených příběhů normální. Jen bych chtěla, tentokrát krátce, protože nebudu jmenovat, chtěla poděkovat za přečtení. Vůbec jsem nečekala, že vás bude tolik, jste opravdu zlatí. Každý čtenář pro mě moc znamená, opravdu. Chtěla bych se tedy zeptat na pár otázek.

Ale předtím přece jen zmíním alespoň dva jména, a to Quentinwizard. Děkuji za všechny komentáře, dodávaly mi pocit, že ten příběh má smysl. A samozřejmě FantasyGirl3010, děkuji za všechny opravy překlepů. No, ale teď přejdeme na slíbené otázky. Nemusíte samozřejmě odpovídat na všechny, vlastně nemusíte odpovídat na žádnou, ale udělalo by mi to radost a poskytlo skvělou zpětnou vazbu.

1) Jak se vám příběh líbil jako celek?

2) Jak na vás působil? Co ve vás vyvolal za emoce?

3) Nejoblíbenější/ nejneoblíbenější postava?

4) Nejoblíbenější/ nejneoblíbenější scéna/ část příběhu?

5) Připadal vám příběh předvídatelný nebo nerealistický?

6) Máte pocit, že bych měla něco pro příště zlepšit?

7) Jak se vám to celkově četlo?

8) Chtěli byste někdy do budoucna (asi to nebude hned příští rok, ale člověk nikdy neví) další adventní kalendář?

A na závěr mi zbývá jen popřát krásné Vánoce!