XXI.

Snažila jsem se chovat, že přesně vím, co dělám, ale pravda byla, že se mi chtělo plakat. Dokud jsem neusnula, všechno se zdálo v pořádku, ale teď nebylo. Nemělo by mi vadit, že je pryč. Ano, vycházeli jsme spolu dobře a věděl i věci, které nikdo jiný, ale přesto jsme se stále setkali jen kvůli nehodě. Kdokoli na našem místě by se k sobě choval úplně stejně. Jenže mně to vadilo. Přesněji řečeno dohánělo mě to k šílenství.

Sice jsem předstírala, že vím, kde teď je, že za ním jdeme, ale nevěděla jsem, jestli mi to vůbec někdo věří. Jari určitě ne. Už když jsem to oznámila, nesouhlasně vrtěl hlavou. Pochopitelně. Proč by Niilo někam šel, jen abychom ho pak následovali? To jsme přece rovnou mohli jít společně. Nejstarší ze všech dětí mlčel jen proto, že jsem si položila prst na rty.

Doopravdy jsem ale vůbec netušila, co to pilota popadlo. Nevěděla jsem, jestli vyrazil ještě za dobrého počasí, ale každopádně to bylo nezodpovědné a vlastně i zbytečné, ať už byl venku pro cokoli. Ano, mohli jsme zůstat v jeskyni a čekat, jestli se nevrátí, ale to jsme dělali několik posledních hodin. Už mě to přestávalo bavit. Problémem bylo, že mě vůbec nenapadlo, kam by mohl jít.

Ani po něm pochopitelně nezůstaly žádné stopy. Protože jsem nevěděla, co dělat, vydala jsem se podél skály. Když jsem ani na konci ní nic nenašla, nebyla jsem překvapená, ale pocit, že je něco špatně, ještě zesílil. Vůbec jsem nechápala, proč odešel. Sám přece nepřežije, a i kdyby, myslela jsem, že s námi chce být co nejdéle. Jediné vysvětlení bylo, že nás chtěl opustit, ještě než si k nám vytvoří ještě silnější pouto. Ale zaprvé jsme na to ještě byli moc daleko od Pelasta a zadruhé, teď už na to bylo docela pozdě.

Taneli mě zatahal za cíp kožešiny. Měla jsem chuť mu říct, ať mě nechá na pokoji, ale za nic nemohl. S předstíraným úsměvem jsem se k němu otočila. „Mirjo, on se nevrátí?"

Chtěla jsem dále hrát, že přesně vím, co dělám, ale když na mě zoufale hleděl, něco ve mně se zlomilo. Povzdechla jsem si. „To bych také ráda věděla." Sklonil hlavu. Objala jsem ho, ale on na to vůbec nereagoval. To bylo pochopitelné. Ode mě vždy objetí respektoval jen proto, že mě znal už od svého narození. Možná by mě ani jinak neměl rád. Jediný, koho si kdy doopravdy oblíbil, byl právě Niilo.

Taneli otevřel ústa. Nejspíš chtěl něco dalšího říct, ale náhle se ozvalo zvláštní hučení. Nedokázala jsem si ten zvuk k ničemu přiřadit. Katta se schovala za má záda. Neměla jsem jí to za zlé. Také bych se nejraději někam schovala. Jari a Taneli se ke zdroji toho zvuku naopak začali blížit.

„Pojďte zpět!" zakřičela jsem na ně trochu vyšším hlasem, než jsem měla v plánu. Taneli mě poslechl, ale Jari se jen zastavil. „Nevím, co to je! Vrať se!" řekla jsem mu. On však neodpověděl. Zvuk se začal blížit. Zpanikařila jsem a rozběhla se pryč. Obě mladší děti mě následovaly. Někde vzadu v mé hlavě zněl varovný hlas, že jsem tam nechala Jariho, ale nemohla jsem mu věnovat pozornost. Ať to bylo cokoli, musela jsem od toho dostat alespoň Taneliho a Kattu.

Dovolila jsem si zastavit, až když nás chránil malý svah. Přitiskla jsem se k němu zády a zhluboka oddechovala. Katta křečovitě popadla mou dlaň. Její stisk bolel, ale byla jsem za něj ráda. Dodával mi alespoň trochu síly.

„Co se děje?" ptala se mě na otázku, na kterou bych také ráda znala odpověď. Jen jsem zavrtěla hlavou. Dnešní den byl opravdu zvláštní, ničemu jsem nerozuměla.

„Jari tam zůstal," oznámil mi Taneli to, co už jsem věděla. Zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. Ani já jsem k tomu neměla daleko.

„On je prostě jen tvrdohlavý," odvětila jsem. „Za chvíli se vrátí."

„Niilo se také nevrátil," prohlásil s očima opřenýma na bělostný sníh.

„I on se vrátí," odvětila jsem, ale věděla jsem, že už mi nevěří ani on. Nevěděla jsem, co bych měla říct nebo udělat. Všechno bylo tak nepochopitelné.

Ještě jsme tam několik minut stáli. Netušila jsem, co by se stalo dále, kdyby se něco nezměnilo. Ozvaly se kroky. Chtěla jsem znovu utéct, ale v té chvíli jsem uslyšela Jariho.

„Tady je." Pak jsem ho i uviděla. Ale nebyl sám. Doprovázeli ho dva muži, kteří očividně nebyli z hor. Všichni jsme na sebe po moment jen hleděli. Jeden z nich se pak osmělil a zeptal se mě, jestli jsem v pořádku. Až teď jsem si všimla, že drží v rukou lékárničku. Možná nám přece jen nechtěl ublížit. Přikývla jsem.

„Proč jsi utíkala?" zeptal se mě. Otevřela jsem ústa, ale nedokázala odpovědět. I Jari protentokrát mlčel. Druhý muž se ušklíbl a udělal krok dopředu.

„Chci s tebou mluvit o samotě," prohlásil. Jeho hlas mi byl povědomý, ale muže jsem neznala. Zavrtěla jsem hlavou. Jari si odkašlal.

„On... měla bys s ním mluvit," doporučil mi. Nakonec jsem souhlasila, ale jen proto, že už jsem neměla sílu nikomu odporovat. A jestli mu věřil Jari, muselo na tom něco být. Muž ušel jen několik kroků a mávl na mě. Protože jsme stále byli v dohledu ostatních, vydala jsem se za ním. Druhý muž se pustil do rozhovoru s dětmi, tedy spíše jen s Jarim a Tanelim.

Já jsem však věnovala pozornost tomu, co mě sem vylákal. Trochu mě děsil, ale nezdálo se, že by mi chtěl ublížit. Usmál se na mě a natáhl ke mně ruku. „My dva se tak trochu známe, i když to vlastně nevíš. Jsem Veri."

„Mirja," zašeptala jsem a potřásla si s ním. V duchu jsem přemítala, proč by mi to jméno mělo něco říkat. Když mi to došlo, vykulila jsem oči. „Ty jsi... ty jsi byl na tom letišti."

Pousmál se. „Správně."

„Ale jak?" nechápala jsem. „Co tady děláš? Neměl bys tady být! Přece jsme tolik mil od dalšího letiště!" Nadechla jsem se, abych pokračovala, ale on té pauzy využil.

„Nějak tak reagoval i Niilo. Prosím tě, někdo vás musel zachránit."

„Ale to tě muselo stát hodně práce," namítla jsem.

Zasmál se. „Vy dva jste úplně stejní."

Teprve nyní jsem si uvědomila význam jeho slov. „Ty jsi mluvil s Niilem? Ty víš, kde je a proč odešel?"

„On neodešel," vysvětloval. „My jsme ho našli. Chtěl, abysme zachránili i vás, ale neměli jsme místo na skútru. A pak se zhoršilo počasí, tak jsme se tu dostali až teď."

„To znamená, že jsme... zachráněni?" nechápala jsem.

Veri se usmál. „Co jiného?" Věděla jsem, že bych měla být šťastná, ale cítila jsem spíše zmatek. Vůbec jsem tomu nevěřila. Možná proto, že zachráněni nebylo to správné slovo. Zachráněn byl jen Niilo. Pro mě to znamenalo další etapu na této nekonečné cestě nikam. „Tváříš se nějak divně. To nejsi ráda?"

„Jsem ráda," odpověděla jsem, ale sama věděla, že to zní nepřesvědčivě. Otočila jsem se k němu zády, ale mluvil dále.

„Niilo mi řekl, že jsem se minul povoláním."

„Hm," hlesla jsem pouze, ale doopravdy mě zajímalo, kam tím míří.

„Že jsem měl být psycholog. Takže mi to klidně řekni, jestli teda chceš."

„To bys nepochopil," hlesla jsem.

„Když myslíš," vzdal to až podivuhodně rychle. „Fakt nejsi zraněná nebo tak?"

„Nejsem," odvětila jsem.

„Dobře. V tom případě tě vezmeme na horskou chatu, dobře? Tebe i děcka. Skútrem to odtud není daleko. Je tam i Niilo."

„Ještě tady máme soby," namítla jsem.

„Soby?" pozvedl obočí. Neměla jsem sílu mu cokoli vysvětlovat, proto jsem jen přikývla. „Dobře. Tohle vyřešíme později, jo?"

„Můžu mít otázku?"

„Jasně."

„Proč tady není Niilo?"

„On chtěl, ale ti, co ho ošetřují, ho chtějí mít pořád pod dohledem nebo tak něco."

 Nenapadlo mě, co bych ještě řekla. Udělala jsem krok dopředu a Veriho prudce objala. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že to celé zorganizoval. Kvůli Niilovi.

Když jsme se vrátili k tomu muži s lékarničkou a dětem, jen jsem dělala to, co mi řekli. Nechtěla jsem mluvit, nechtěla jsem odporovat. Chtěla jsem jen alespoň na pár hodin, než budu muset znovu vyrazit na cestu, být v klidu a bezpečí. A ještě naposledy vidět Niila, když jsme se teď měli rozloučit.

Projíždět zimní krajinou na skútru bylo zvláštní. Především mě ohromovala ta rychlost. Zároveň to ale bylo svým způsobem krásné. Všechny problémy se v ten okamžik rozplynuly, staly se jen mrazivým větrem. Nevnímala jsem alespoň na okamžik nic než jízdu.

Když jsme dorazili k chatě, přestala jsem se bát. Když se ke mně nahrnuli lidé, aby mi pomohli, dokázala jsem jim odpovědět, jako bych je znala celý život. Jediný, koho jsem ale chtěla doopravdy vidět, byl Niilo. Veri to nejspíš věděl, protože mě přes všechny záchranáře rychle dostal a zavedl do malé místnosti, ze které už přes dveře sálalo teplo. Zůstal stát venku a kývl na mě. Pobídla jsem děti a vešla dovnitř.

Zdrojem tepla byl kamenný krb. Došla jsem až k němu a na křesle jsem pod několika přikrývkami spatřila pilota. U nohou mu ležela jeho věrná fena. Když mě viděl, pokusil se vstát, ale byl tak zachumlaný, že se mu to hned nepovedlo. Pak mu to úplně znemožnil Taneli, protože na něj skočil.

„Niilo!" zaradoval se a pověsil se na něj. Pilot se zasmál a počechral mu vlasy. Pak se k němu přivinul i Jari. Musela jsem se tomu zasmát.

„Jsem tak rád, že jsme v pořádku," hlesl. „Že vás zase vidím." Když ho kluci konečně pustili, objala jsem ho i já. Třásl se. Nejspíše se stále nemohl zahřát. Katta stála bokem, ale usmívala se.

„Říkal jsi, že tě nikdo hledat nebude," připomněla jsem mu.

„To říkal," pousmál se.

„A Veri..."

„Já vím. Měla jsi tehdy pravdu. Přece jenom existuje někdo, komu na mě vždycky záleželo. Já jsem to akorát neviděl."

„Budeš se s ním bavit i dále?"

„Jasně že jo. Stejně mu musím tohle všechno nějak vrátit." Chvíli jsme mlčeli.

„Niilo," pronesla jsem jeho jméno po pár momentech. „Mohla jsem hned odejít, když teď vím, že jsi v bezpečí. Ale chtěla jsem se s tebou ještě rozloučit." Všichni čtyři na mě hleděli jako na blázna.

„Rozloučit?" zopakoval nakonec Taneli. „My někam zase jdeme?"

„Ano, Taneli. Jdeme," vydechla jsem. Nešlo mi to na jazyk, ale věděla jsem, že je to nutné.

„A kdy se vrátíme?" zeptal se.

„Vrátíme kam?"

„K Niilovi," odpověděl. Zavřela jsem oči. Nevím, jak bych mu odpověděla, ale Jari to řekl za mě.

„Ona se nechce vrátit už nikdy," řekl Tanelimu. „Ale Mirjo, prosím! Já chci, abychom zůstali s Niilem." Myslela jsem si, že zrovna on má dost rozumu na to, aby pochopil celou skutečnost.

„Nejde to. Naše životy jsou moc rozdílné," odvětila jsem. Chtěla jsem se obrátit a opustit místnost. Katta však začala nahlas plakat.

„Ale ne," zašeptala jsem si víceméně pro sebe. „Vždyť ty ho nemáš ráda."

„To není pravda," popotáhla. „A já nechci zpátky do hor. Nikdo nás nevezme. Nikdo." Věděla jsem, co má na mysli. Žádný kmen nás nebude chtít. Zmátla mě ta první věta, ale pravda byla, že poslední dobou spolu vycházeli mnohem lépe.

„No tak, Mirjo," vložil se do toho pilot. „Říkala jsi..."

„Nic z toho, co jsem ti v horách řekla, neplatí. Toto je jediná možnost."

„Nemusí být," hlesl a natáhl ke mně ruku. „Mirjo, já tě mám moc rád. Vás všechny."

„Na tom nezáleží."

„Ale záleží. Nechci, aby vám něco hrozilo. Kromě toho, jsem si jistý, že budeme minimálně dobří kamarádi i pod horama."

„Já si tím tak jistá nejsem."

„Alespoň to zkus. Odejít můžeš kdykoli, jak už jsem říkal. Prosím, Mirjo." Nechtěla jsem souhlasit, ale nedokázala jsem říct ne před dětmi. I když jsem nevěděla, jestli toho nebudu litovat, přikývla jsem. „Nerozmyslíš si to, že ne?" usmál se pilot.

„Ne," odpověděla jsem a i když jsem cítila zvláštní úzkost, zároveň se mi po těle rozlilo příjemné teplo. Možná to nebylo nejlepší rozhodnutí, ale zrovna v ten moment jsem si chtěla prodloužit ten pocit bezpečí a radosti. Zrovna v ten moment jsem ničeho nelitovala.