XVIII.

Svět kolem mě ještě více potemněl. Věděl jsem, že jestli zůstanu sám, je celkem pravděpodobné, že zemřu. Nevěděl jsem, jak bych se měl zachovat. Na malý okamžik mě napadlo, že Mirja přesně to chtěla. Třeba mi nevěřila stejně jako Katta, jen to lépe skrývala. Nechala mě přece jít jako jediného samotného. Pak jsem to ale zavrhl. I kdyby tomu tak bylo, nějak jsem odmítal uvěřit, že by byla tak bezcitná. Kromě toho, nejspíš netušila, že padá mlha. Nešla moc vidět.

Věděl jsem, že to, co jsme viděli předtím, nebyl jen kouř. Ten jsem přece poznal a tohle bylo jiné. Myslel jsem si ale, že oni to poznají lépe. Jak se ukázalo, měl jsem něco namítnout. Na druhou stranu, k čemu by to vedlo? Neposlouchali by mě.

Tušil jsem, že mi ještě zbývá nějaký čas, než to zhoustne natolik, že neuvidím ani na krok. Do té doby musím všechny najít. Alespoň že mi zbyl ten zatracený sob. I kdyby se mi podařilo vyrobit pochodeň, pochyboval jsem, že dokážu jet a zároveň ji držet, takže jsme postupovali naslepo. Doufal jsem, že mě ta sobí samice zavede díky přirozenému instinktu k dalším sobům. Také mě ale mohla zavést do nějakého hlubokého lesa. Nicméně, lepší nápad jsem neměl.

Jako by toho nebylo málo, noha se zase začala ozývat. Měl jsem za to, že bolí v těch nejnevhodnějších situacích. Od Mirji bylo sice hezké, že mi pomohla, jak nejlépe mohla, ale přesto jsem zatoužil po naší špičkové lékařské péči. A po teplém lůžku, kávě každé ráno, dostatku čerstvého jídla a po světle. K čertu s tím, stačily by mi klidně i žárovky, když se slunce nějakou dobu nedočkám, ale zkrátka jsem potřeboval něco, co by tu temnotu narušilo. No, také jsem si přál znovu pilotovat svůj milovaný dvouplošník.

Věděl jsem, že ani Mirja a děti takhle nežijí. Že v kmeni je to jiné. Celý den každý dělal práci, pro kterou se nejlépe hodil, a večer všichni usedli k hřejivému ohni, jedli vydatné jídlo, zpívali si, vyprávěli příběhy, tančili, rozsvěcovali dost světel na to, aby zahnali tu vtíravou tmu. Ale přesto jsem si připadal, že jsem tady jediný tak zoufale nepřipravený na tuhle cestu.

Mohl jsem sedět doma, u krbu. Možná už jsou dnes Vánoce, možná dokonce Nový rok, kdo ví. Slavil bych sice sám, nebo spíše se Satu, ale alespoň bych byl v bezpečí. A koneckonců, teď zrovna teď jsem byl vlastně také sám, takže by to bylo lepší po všech ohledech.

Potřásl jsem hlavou. Na domov, který možná poprvé v životě bude opravdu mým domovem, budu myslet, až když se nějakým způsobem dostaneme z téhle pustiny. Teď je nejdůležitější všechny najít. Kdybych jen věděl, jestli sobice jde alespoň trochu správně. Kdyby mě obklopovala jen tma, možná bych dokázal určit, kam zabočuje, ale v té mlze se mi všechny směry zdály stejné.

Najednou ze sebe Hilja vydala dlouhý, hlasitý zvuk. Znělo to jako mezi zaržáním a zavytím. Satu ztuhla, ale když jsem na ni podrážděně sykl, neochotně toho nechala. Doufal jsem, že sobice přivolává své stádo nebo něco podobného, že to neznamená, že je před námi obrovský vlk nebo něco takového. Když se nás hodnou chvíli nepokusilo nic sežrat, trochu jsem se uklidnil.

Pak ten zvuk vydala znovu. Tentokrát se však ozvala i odpověď. Byla dost vzdálená, ale musel jsem zavýsknout. Hilja vyrazila tím směrem tak nečekaně, že jsem se na jejím hřbetě zakymácel. Ještě před několika dny, možná týdny, bych určitě spadl. O pár sekund později se ozvalo i další takové volání. Znělo to odjinud, což mě zmátlo, ale doufal jsem, že to znamená, že jsou oba sobi dost blízko na to, aby nás slyšeli.

Pak jsem i skrz mlhu zahlédl něco, co do této temné noci ani náhodou nepatřilo. Bylo to světlo, tak jasné, že mě na malý okamžik oslepilo. Pochodeň.

„Halo!" zakřičel jsem, když mi připadalo, že je ten člověk dost blízko na to, aby mě slyšeli.

„Niilo? Tady! Tady jsme!" slyšel jsem chlapecký hlas. Taneli? Ne. Tohle byl Jari. V mlze se zableskl oheň.

„Tady!" ozval se i Taneli a obě slabiky až legračně protáhl. Chtěl jsem mu odpovědět, ale v tom jsem je i zahlédl. Hilja taktak zabrzdila, jinak by do sebe sobi vrazili. Opatrně jsem seskočil, protože jsem chtěl kluky obejmout. Nikdy jsem nikoho neviděl raději. Taneli zareagoval téměř okamžitě. Přiběhl ke mě a pevně se na mě zavěsil.

„Jsem rád, že jsi v pořádku," prohlásil Jari. Usmál jsem se na něj, i když to stejně nemohl vidět. „Viděl jsi Mirju?"

„Ne. Ale Säde taky reagoval na to zavolání. Alespoň myslím, že to byl on," odvětil jsem.

„Jedeme za ním?" zeptal se. Jako bych to snad byl já, kdo o tom má rozhodovat.

„Samozřejmě," odpověděl jsem však a vyšplhal se zpět na hřbet sobice. Satu poslušně běžela za námi. Stále tady byla šance, že jí něco přepne v hlavě a na soby zaútočí, ale každou chvíli se zmenšovala. Navíc to teď bylo to poslední, co bych měl řešit.

Jari jel vepředu. Taneli si sedl ke mně. Možná to nebylo nejmoudřejší, ale nechtěl jsem nic namítat, když jsme ještě před chvíli byli ztracení. Na rozdíl ode mě starší s chlapců hravě zvládal i s pochodní. Nevěděl jsem, jestli se v té mlze nějakým způsobem orientuje, nebo také spoléhá na soby. Celou dobu jsme na Mirju i na Kattu volali. Nakonec Jari rychle zastavil a ohlédl se na mě. V očích osvětlovaných září ohně se mu zrcadlil zmatek smíšený se strachem.

„To je Säde," zašeptal. „Ale Mirja ani Katta tu nejsou."

„Ne," vydechl jsem.

„Niilo, najdeme že, že jo?" zeptal se mě Taneli. Když jsem neodpovídal, tu samou otázku položil Jarimu. Z jeho hlasu jsem usoudil, že nemá daleko k pláči. Nikdo z nás nebyl schopný mu odpovědět.

„Ta mlha houstne," prohlásil Jari. „Musíme se někam schovat, nebo se ztratíme. Mám pocit, že jsem tady někde viděl převis. Alespoň tam nebude tolik foukat."

Chtěl jsem namítnout, že nejprve musíme najít holky, ale věděl jsem, že si to dobře uvědomuje. Jenže bez Sädea jsme neměli šanci. Musíme počkat, až se noc vyjasní, pak možná budeme mít alespoň malou šanci. Nelíbilo se mi to, nechávat je kdovíkde, ale když se ztratíme všichni, moc jim nepomůžeme.

„Dobře," odvětil jsem proto. „Ale jak ten převis najdeš?"

„Je kousek odsud," prohlásil Jari.

„Když jsme kolem něho jeli, říkal, že se tam schováme, až vás najdeme," dodal Taneli.

Jari náhle seskočil ze soba.

„Proč jdeš po svých?" zeptal jsem se. Něco sebral ze země. Dlouhý klacek, jak jsem po chvíli spatřil. Nechápal jsem, kde ho vzal, když byl nejbližší pahýl stromu o několik metrů dále.

„Bojím se, že tu budou další díry, podobné jako ta, do které jsi spadl. Oni tady často bývají u skal a tak," vysvětlil. „Proto jsem si o kousek dál vzal ten klacek." Začal jím prozkoumávat zemi kolem sebe. Uznale jsem kývl a raději zastavil. Zatímco já jsem jen bezhlavě utíkal, on myslel dopředu. Ti kluci byli prostě skvělí.

„Už to máš?" zeptal se Taneli po chvíli.

Jari si dramaticky povzdechl. „Kdybych to měl, už bych asi něco řekl, ne?" Stále natočený k nám udělal ještě jeden krok. „Pojď mi pomoct, když si myslíš, že to jde tak snadno."

„já jsem se jenom ptal," namítl Taneli. Jari si odfrkl a ještě o kousek couvl, než se zase otočil správným směrem. Satu z nějakého důvodu varovně vyštěkla. O vteřinu později se ozval jeho výkřik a pochodeň zhasla. „Jari!" zakřičel Taneli zděšeně.

„Jsi v pořádku?" přidal jsem se. Odpověď se však neozývala. Zaplavil mě neblahý pocit. Seskočil jsem z Hilji a opatrně se přiblížil k místu, kde jsem ho viděl naposledy. Mlha houstla natolik, že když jsem před sebe natáhl ruku, neviděl jsem ji. Stále jsem se však mohl spolehnout na hmat. Podřepl jsem si a sáhl před sebe. Sníh. Opatrně jsem zvedl nohu a přenesl ji na to místo. Pak druhou. Když jsem se tentokrát chtěl dotknout země, nic tam nebylo.

„Ale ne," zaúpěl jsem. „Jari? Jari!" Volal jsem jeho jméno v naději, že nespadl tady. Nebo že to doopravdy není útes, ale jen nějaká prohlubeň. Že se o něco zachytil a budu ho moct vytáhnout nahoru. Žádná odpověď se ale neozývala. Otočil jsem se zpátky k Tanelimu. Koutkem oka jsem ale něco zachytil. Masu ještě černější než všechno kolem. Jedna taková se rozprostírala přede mnou, ale tahle byla výše. Převis.

Chlapec ke mně přiběhl. Než mohl také skončit tam dole, rukou jsem ho zastavil. „Kde je Jari?" zeptal se zoufale. Plakal. Nedokázal jsem mu odpovědět. Jak se ale zdálo, ani jsem nemusel. Začal vzlykat. Zavřel jsem oči, abych zatlačil vlastní slzy, ale nebylo to k ničemu platné. Toho kluka jsem měl moc rád.

Možná to přežil, možná na tebe čeká tam dole, snažil jsem sám sebe přesvědčit. Někde hluboko uvnitř jsem ale věděl, že si lžu. To by mi totiž odpověděl. Navíc, jestli o tom mluvil jako o útesu, nebylo pravděpodobné, že to přežil. Teprve když jsem si to slovo vybavil, mi došla celá krutá skutečnost. Opakem přežití bylo zemřít. Opakem života byla smrt. Bylo mu teprve třináct, tohle si nezasloužil.

S vypětím všech sil jsem Taneliho lehce poklepal po rameni. „Musíme se skrýt, nebo tady umrzneme. Myslím, že jsem viděl ten převis." Dost se mi třásl hlas. Doufal jsem, že si toho nevšiml, ale bylo to bláhové.

„Já nejdu," odpověděl. „Nikam nejdu."

„Taneli," snažil jsem se mu domluvit. „Tím, že umrzneš, mu nepomůžeš."

„Můžu za to," prohlásil a zvedl hlavu. Chtěl jsem se zeptat, jak to myslí, ale pak mi to došlo. Jari se kvůli němu otočil. Kvůli rozhovoru s ním couvl o ty dva osudné kroky. Ale stejně si to nemohl vyčítat.

„Nemohl jsi to vědět," namítl jsem.

„Ale mohl," trval si na svém. Nic dalšího k tomu neřekl, jen se rozplakal ještě více. Objal jsem ho a snažil se s tím nějak vyrovnat. Ale ani když jsem zhluboka dýchal, nedokázal jsem potlačit ten svíravý pocit.

Připadal jsem si přesně jako u matčiného hrobu. Jako bych za jeho smrt mohl i já, i když to nebyla pravda. Připadal jsem si, jako když jsem se asi před třemi lety dozvěděl, že mi ztroskotal kolega a nepřežil to. Jako bych mohl jeho smrti nějak zabránit, i když jsem vůbec nebyl na místě, ze kterého bych to mohl udělat. Taneli se musel cítit ještě hůře.

Přál jsem si, abych mu mohl pomoct. Věděl jsem, že mé objetí nic neznamená, že se jen snaží o to samé, o co já těmi hlubokými nádechy a výdechy. Myslím, že to stejně tak nezabíralo. Chtěl jsem sedět a litovat se, pustit další slzy. Ale věděl jsem, že to kvůli němu nemůžu udělat.

Vzal jsem chlapce do náruče. Nejprve se mi bránil, ale pak se mě pevně chytil. Za jiných okolností bych ho tak nevzal, nezatěžoval bych nohu, ale nyní mi to bylo jedno. Nějakým zázrakem jsme se dostali až pod převis. Bylo to jen pár metrů od díry, kterou jsme teď ani neviděli. Satu se se zakňučením stočila ke mně, jako by vycítila ten smutek. Dokonce i sobi se snažili dostat co nejblíže skalní stěně.

„Zhorší se to, že jo?" prohodil jsem. Taneli zvedl oči. Nedokázal se ani zeptat, co tím myslím. „To počasí." Přikývl, jako by na tom nezáleželo. Rozhodně to nebylo jedno, ale zrovna v tu chvíli jsem o tom nedokázal přemýšlet ani já. Marně jsem se na té situaci pokoušel najít něco pozitivního, ale nic jsem neviděl. Žádná hvězda neprozařovala žádné nebe, žádná tady nebyla, aby mi připomněla, že mířím domů. Světlo zmizelo i z mého promrzlého srdce.

Nevěděl jsem, jak o tom řeknu Mirje. Pak mě napadla depresivní myšlenka, že jí možná ani nebudu mít šanci něco říct, ale tu jsem hned zahnal. I když by to pro ni možná bylo lepší. Ztratila toho tolik a teď se měla dozvědět i o Jarim. Jari. Už teď mi chyběl. Věděl jsem, že on by tady něco pozitivního viděl, že on by mi nějaké světlo ukázal. Zvedl se vítr a začal se mi nepříjemně zavrtávat pod kůži. Možná tady přece jen umrzneme. Možná by to tak bylo nejlepší. Usnout a už se nikdy neprobudit.

Pak jsem ale potřásl hlavou. Ne. Slíbil jsem si, že je dostanu do bezpečí a to také udělám. A i když to byla naprostá šílenost, řekl jsem Tanelimu, ať zůstane uvnitř a sám se znovu vydal do mlhy. Když už nic, chtěl jsem vědět, co s tím klukem doopravdy je. Vrátil jsem se zpět k průrvě a pomocí zápalky zapálil jednu z největších větví, kterou jsem nahmatal.

„Jari!" zakřičel jsem do temnoty. Samozřejmě mi nikdo neodpověděl, ale já jsem to nedokázal vzdát. Nedokázal jsem to vzdát ani po několika minutách.