XVII.

Možná jsem se s ním měla hádat déle, ale něco mi říkalo, že bych ho stejně nepřesvědčila, že je ten návrh naprostá šílenost. Pochybuji, že by tam nakonec vážně šel sám, ale mohli by si ho všimnout.  Navíc měl asi přece jen pravdu. Měli bychom se podívat, s kým máme tu čest, kdyby to náhodou přece jen byla záchrana, i když jsem o tom silně pochybovala. Nicméně, pořád jsem nechápala, jak vůbec mohl tu věc s dětmi vyslovit nahlas. V jednom momentě jsem si dokonce přála, aby si prošel tím samým.

Když jsme dorazili skoro k nim, zastavila jsem se. Pilot na mě zmateně pohlédl.

„Proč stojíme?" zašeptal.

Otočila jsem se na Kattu. „Zvládneš to?" Byla to jen řečnická otázka, nečekala jsem jinou odpověď než přikývnutí. Poté se ztratila v temnotě. Kdybych netušila, že tam někde je, nejenže bych ji neviděla, ale ani jinak nepoznala její přítomnost. Byla tichá a splynula s okolím. Zachytila jsem Niilův pohled.

„Ona je nenápadná."

„Nevěděl jsem, že ji pošleš tam, kde nevíš, co je."

„Je to výborná průzkumnice, je nejmenší šance, že ji odhalí. Určitě menší než u mě nebo u kluků. Věř mi, znám naše schopnosti,," pokrčila jsem rameny a považovala tu věc za ukončenou.

„Nemám z toho dobrý pocit." Nechápala jsem ho. Připadal mi jako někdo úplně jiný. Jako by to vůbec nebyl muž, který mě vysvobodil z laviny. Ten by takové pesimistické věci jen tak neprohlašoval. Jari mu položil dlaň na rameno, což bylo ještě zvláštnější, ale přičítala jsem to tomu, že mu viděl na rozdíl ode mě do tváře. Já jsem jeho pocity odhadovala jen pomocí pilotova chování. Povzdechla jsem si.

„Niilo, o co jde?"

„Já nevím," odpověděl. „Nějak se mi nelíbí, že jestli se něco stane, tak tomu odsud nezabráníme. Nesnáším, když nemám věci pod kontrolou a za poslední dobu je jich nějak moc." Pohlédl vzhůru.

„Proto tak nemáš rád tu tmu?" napadlo mě, když malý oblak přikryl hvězdu, kterou jsem zrovna pozorovala.

„Jo, to s tím taky souvisí. Nemůžeme jít přece jenom o trochu blíž?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Už tady je to celkem riskantní. A už buď zticha."

„Když jsi upovídaná, tak jsi příjemnější," neodpustil si. Nereagovala jsem na něj, jen tiše vyčkávala. Nešlo o to, že bychom neměli mluvit, protože už jsme to stejně udělali, ale o to, že jsem chtěla mít všechny smysly v plné pohotovosti. Niilo ten klid prokládaný jen jejich hlasy a písněmi nepřerušoval. Litovala jsem, že jim nerozumím, ale znělo to jako nějaká oslava.

Přivinula jsem k sobě Taneliho, jen těžko říct, jestli to bylo kvůli tomu, abych uklidnila jeho nebo sebe. Dolehl na mě zvláštní pocit tísně. Zrovna teď jsem si přála být kdekoli, jen ne právě mezi těmi stromy. Celou tu cestu jsem předpokládala, že to dokážeme. Že se všechny naše problémy jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší. Ale v tu chvíli jsem neviděla žádné světlo v temnotě. Dolehlo to na mě jako ten mrak, který překryl hvězdu. Jako by mlha zakryla jediný maják, díky kterému jsem ještě neztratila cestu v nekonečném moři.

Nechápala jsem, proč to na mě dolehlo zrovna teď. Obvykle takové pocity přicházely těsně před spaním, nebo když jsme zrovna neměli co na práci. Jenže teď jsem se měla bát, teď jsem měla být v napětí. Já jsem ale dokázala cítit jen beznaděj.

Kolébala jsem Taneliho ve své náruči a přemýšlela, jestli si zrovna teď Niilo připadá stejně. On naději mohl mít. On se ještě mohl vrátit domů. Na druhou stranu, jak mi tehdy řekl u pastýře ve stanu, všechno pro něj bylo hrozně cizí a nic nechápal. Úvahy, kdo z nás je na tom teď vlastně hůře, byly deprimující a neměly smysl, ale já jsem se jim stejně nedokázala ubránit.

Pohlédla jsem na pilota. Nevěděla jsem, co chci vlastně říct, ale věděla jsem, že něco musím. To napětí ve mně vzrůstalo a já jsem ho chtěla vyhnat slovy. Většinou to pomáhalo, a nesešlo na tom, o čem ta slova byla. Tentokrát jsem se k tomu ovšem nedostala. Někdo do mě totiž vrazil.

„Katto!" oslovila jsem dívenku a nedokázala skrýt překvapení.

„Oni... vi-viděli mě!" zakoktala. Na nic jsem nečekala. Popadla jsem jí za ruku a rychle doběhla k sobovi. Ostatní nás následovali. Katta si sedla za mě a Taneli za Jariho. Bylo štěstí, že obě mladší děti nevážily skoro nic. Pobídla jsem zvíře k nejrychlejšímu tempu, jaké bylo možné, a uháněli jsme daleko od kouře.

„Rozdělíme se!" zakřičela jsem. „My vpravo, Niilo rovně a Jari a Tanelim vlevo!" Nepochybovala jsem o tom, že se zase setkáme. Přece jen, ostatní sobi půjdou za Sädeem, na kterém jsem seděla já. Najdou ho. Šlo jen o to, aby někoho z nás nedostali. Když se rozdělíme, zmateme je.

Na nic jsem se Katty neptala. Vítr mi hučel v uších, takže bych stejně neslyšela odpověď. Navíc nezáleželo na tom, jak ji viděli. Stalo se to. Hlavní bylo utéct nebo se někam schovat. Věděla jsem, že nás přestanou pronásledovat. Že nás chtějí pravděpodobně jen vyhnat ze svého teritoria. Jenže za jak dlouho to vzdají?

Rychle jsme míjely stromy, splývaly v jednu obrovskou šedou šmouhu.  Oblévalo mě horko a zároveň mi byla hrozná zima. To nebylo dobré. Někde v dálce jsem slyšela hlasy a dusot. Naštěstí jsme si drželi dostatečný rozestup, ale Säde zpomaloval. Byl silný, ale běžet se dvěma lidmi bylo těžké i pro něj. Musely jsme se někde ukrýt.

Naštěstí se po pár metrech objevilo houští. Doufala jsem, že dále poběží po sobích stopách a my unikneme jiným směrem. Zpomalila jsem a kývla ke křoví. Katta hbitě seskočila a než jsem se nadála, už jsem ji neviděla. O něco méně tiše a elegantně jsem se schovala vedle ní. Sněhem jsem zamaskovala naše stopy. Bílá pokrývka naštěstí nebyla pravidelná, možná díky hroudám padajícím dolů ze stromů, jinak bych musela vymyslet něco jiného. Säde byl očividně vyplašený, protože běžel dále. Zajímalo by mě, jak pak najdeme pilota a ostatní děti, ale to vyřešíme později.

„Tak co se stalo?" zeptala jsem se dívenky, zatímco se kroky přibližovaly.

Nahlas polkla a popotáhla. „Promiň, Mirjo."

Objala jsem ji. „Nemáš se za co omlouvat. Povyprávěj mi to."

„Probíhal tam zrovna nějaký rituál. Obětovávali nějakou kozu." Přikývla jsem. Nevím, jak by to bral Niilo, ale pro mě to bylo docela normální. „Nepoznala jsem je, ale myslím, že to jsou takoví ti, u kterých ještě nebyl nikdo zezdola."

„Aha, jasně," vydechla jsem. Chápala jsem, jak to poznala. Když se střetly dvě kultury, vždy se našly nějaké znaky, které to dokazovaly, a tady obzvlášť, protože na tak malém území, na jakém se rozprostíraly kmeny, to prostě šlo vidět. Nebyl to problém jen v tom, že by tím pádem asi moc dobře nepřijali Niila. Nevěřili by nám, i kdyby se nám nějak opravdu povedlo dokázat, že nejsme nepřátelé.

„Promiň, Mirjo," vyrušila mě Katta s přemýšlení. „Měli hlídky, a když jsem se šla blíž, jeden na mě ukázal."

„To nic. Hlavní je, že ses odtamtud dostala v pořádku." Už neodpověděla, kroky se totiž přiblížili příliš.

„Ty sobí stopy slábnou!" vykřikl někdo. Mluvil jazykem stejným jako většina horských kmenů, ovšem u každého se mírně lišil, proto jsem mu porozuměla jen taktak „Slezli. Někde tu musí být!" Zatočila se mi hlava a srdce mi začalo bít jako splašené.

„Jo, ale to by tu byly i jejich stopy, kdyby běželi dál po svých, pako. Asi je za chvilku zase objevíme o pár metrů dál. Jedeme," odvětil někdo jiný a pokračovali v cestě. Oddechla jsem si. Druhý muž něco nespokojeně mumlal, ale nejspíš toho prvního poslouchal, což bylo naše obrovské štěstí. Začali se vzdalovat. Katta se chtěla zvednout.

„Ještě ne," zasyčela jsem. „Nemusí to být jediná skupinka, co jde tímhle směrem." Přikývla a zavrtěla se, aby si udělala větší pohodlí.

„Mirjo?" oslovila mě po chvíli.

„Copak?"

Přitulila se ke mně. „Proč tam Niilo chtěl jít?"

„Do toho kmene?" Přikývla. „Protože doufal, že se tím zachráníme, nebo alespoň my čtyři. Já myslím... myslím, že už chce prostě klid, že už to nějak nezvládá." Já také ne, ale na mě to šlo vidět. On se snažil být statečný, ale možná se cítil také tak hrozně unaveně a ztraceně. „Proč se ptáš?"

„Já se bojím, že... že je s nima nebo tak něco." Popravdě, taková věc mě ani nenapadla.

„To ne," odvětila jsem a pokusila se usmát. Až pak mi došlo, že to stejně neuvidí. „Já mu věřím."

„Já ne," odpověděla a přitulila se ke mně ještě blíže.

„Já vím. Ale i kdyby měl jiné cíle, už jsem ti přece říkala, že vám by neublížil." Olízla jsem si rty. „Když jsi šla na průzkum, bál se o tebe."

„Fakt?"

„Fakt. Zkusíš mu dát šanci?"

„Tak dobře," hlesla, ale nezdálo se, že by z toho měla radost. Přitiskla jsem ji k sobě ještě pevněji. Věděla jsem, že ho podezřívá bezdůvodně, ale způsobila tím, že mě znepokojoval také. Chtěla jsem mu věřit, ale prostě to nešlo. Možná to byl ostatně i ten důvod, proč jsem ho nedokázala mít ráda tak, jako on očividně nás.

Čekali jsme ještě hodnou chvíli. Stále se mi nezdálo, že by uplynulo dost času. Katta už byla nervózní, ale já jsem nechtěla riskovat. Nakonec jsem to ovšem přece jen vzdala a vylezla z houští. Mladší dívka mě napodobila. Rozhlédla jsem se kolem. Přesně jak jsem čekala, nikdo tady nebyl. Bohužel ani kluci a sobi ne.

„Půjdeme je hledat?" zeptala se Katta.

Chtěla jsem souhlasit, ale pak jsem si uvědomila, že to možná není úplně nejlepší nápad. „Když zůstaneme, najdou nás. Na druhou stranu, můžou mít úplně stejnou myšlenku a takhle se můžeme minout. Stačí jít jen trochu jinou cestou."

„Jari za náma určitě půjde," prohlásila.

„A Taneli bude chtít zůstat," doplnila jsem. „Co by udělal Niilo?"

Byla to řečnická otázka, a také že mi neodpověděla. Myslela jsem si, že o pilotovi vím všechno, ale to, že jsem nedokázala odhadnout jeho reakci, mě docela děsilo. Vlastně se mi to ještě nikdy nestalo. Nebylo divu. Nikdy jsem se více nebavila s lidmi, kteří nebyli od nás, a ty jsem znala celý život. S těmi mimo náš kmen jsem občas prohodila pár slov, ale nebyla jsem ta, která by se o ně měla zajímat.

Přemýšlela jsem, jestli byl spíše muž činu, nebo to nechával na ostatních. Došlo mi ale, že jsme se nikdy v podobné situaci neocitli, takže jsem to neměla s čím porovnat. Katta mě ovšem překvapila se svým dalším prohlášením.

„Niilo je pilot. Je určitě zvyklý vést."

„Správně," nadchla jsem se pro její myšlenku. Pak jsem si ovšem uvědomila, že je tady jedno ale. „Jenže může spoléhat na to, že my půjdeme za ním." Povzdechla jsem si. „A my půjdeme. Budu doufat, že se přece jen nemineme." Přikývla a vydali jsme se po vlastních stopách nazpět. Někde vzadu v hlavě mi pulzovala myšlenka, že jsme zase ztratili soby, ale zrovna v tu chvíli bylo důležitější najít zbytek lidské části naší skupiny.

Pohlédla jsem na oblohu, aby mi hvězdy dodaly sílu, ale žádné jsem nespatřila. Ne, že by je zahalily mraky, ty jsem totiž také neviděla. A neviděla jsem ani ty nejvzdálenější stromy. Nejprve jsem to přičítala tomu, že je tma, ale pak jsem něco zahlédla. Kouř. Znovu. Nebo to nebyl kouř? Vzpomněla jsem si na svůj rozhovor s pilotem o tom, jak se liší od kouře. Že by měl Niilo přece jen také pravdu?

Byla to mlha. Teprve padala, ale jestli v ní ztratíme orientaci, je všechno ztracené. Na druhou stranu, než se rozptýlí, může to trvat i několik hodin. V tu chvíli jsem se začala opravdu bát. O sebe, o děti, o pilota. Mlhy v horách nebyly nic příjemného, jít se v nich nedalo. Schovat jsme se neměli kam a při sezení a čekání venku v té příšerné zimě jsme hodně riskovaly, hlavně když to bylo tak blízko nepřátelského kmene. Konečně jsem pochopila Niila, když říkal, že nesnáší, když situaci nemá pod kontrolou. Zrovna teď jsem vůbec nevěděla, co bych měla dělat, jestli první najít zbytek skupinky, lepší úkryt než houští, nebo prostě počkat tady. Na druhou stranu, alespoň to možná vzdají i naši pronásledovatelé, což na tom ostatně byla jediná dobrá věc.