XV.

S plným žaludkem se hned pokračovalo lépe. Přestože bylo vlastně všechno stejně hrozné jako předtím, přestože začalo být pod Medvědí horou chladno i mně, přestože jsem věděla, že dlouho nepotkáme žádný úkryt a počasí nebylo nejpřívětivější, nějakým způsobem jsem se cítila dobře.

Ohlédla jsem se na Niila. V jízdě na sobovi se zlepšoval, a to navzdory stále zraněné noze. Nechtěla jsem mu to říkat, ale možná už nikdy nebude moct normálně chodit. Možná to sám věděl. Kdybych mu to připomněla, možná by to už nenesl tak dobře jako doposud. Když si všiml, že se na něj dívám, usmál se. Pokusila jsem se o to samé. Možná bych mu přece jen neměla tak lhát.

Potřeboval to, to bylo bez debat. A pochybovala jsem, že to pozná, a i kdyby, nepřipustí si, že to zčásti jen hraji. Na druhou stranu, nebylo to prostě správné. Jistěže jsem mu nechtěla říct, že to tak necítím, ale asi bych měla trochu ubrat. Ovšem za předpokladu, že to nehrál i on. Ta možnost tady pořád byla a myšlenka na ni se mi docela zamlouvala. Bylo by to jednodušší.

„Nelíbí se mi to tady," prohlásila najednou Katta. Všichni ostatní jsme na sebe znepokojeně pohlédli. Ona takové věci nikdy neprohlašovala bezdůvodně. Pohlédla jsem na oblohu. Ano, sice foukal silný vítr a hvězd přikryly mraky, ale nevypadalo to na další bouři nebo něco takového.

„Proč se ti to nelíbí?" zeptala jsem se.

„Já nevím," odpověděla tak tiše, že jsem ji téměř neslyšela. „Ta hora je taková... já nevím." Sklopila hlavu. Znovu jsem zachytila Niilův pohled. Přejela jsem k němu.

„Mělo by nás to znepokojovat?" zeptal se. Zuby mu drkotaly zimou. Podívala jsem se na Medvědí horu. Pravda byla, že v té temnotě působila celkem strašidelně, jako by nás chtěla nabodnout na svůj špičatý rozeklaný vrchol.

„Nejspíše ne," odvětila jsem. „Vypadá to tady prostě hodně děsivě."

„Na tom něco bude," přisvědčil, ale stále hleděl na vrchol.

„Dívej se radši před sebe, nebo z toho soba spadneš," doporučila jsem mu a zařadila se zpátky vedle Katty.

Ještě chvíli jsem na její slova musela myslet, ale pak mi došlo, že ona musí prostě být tak vyděšená, že se bojí úplně všeho. Bylo mi jí docela líto. Možná jí kvůli Niilovi připadalo, že jsme všichni proti ní. 

Než jsem o tom stihla více přemýšlet, náhle se ozval nějaký hluk. Nejprve jen slabě, ale pak zesílil. Přicházelo to z vrchu. Podívala jsem se směrem k hoře, ale přes temnotu jsem nic nepoznávala. Všimla jsem si ale, že to zastavilo i ostatní. Jari na Medvědí horu posvítil pochodní. Konečně jsem pochopila, co to způsobuje. Malé kamínky se sunuly ze svahu.

„Ale ne," zaúpěla jsem. „Musíme rychle pryč!" Pobídli jsme neklidné soby, aby se vzdálili od hory. Zůstávali jsme u ní, protože tam tolik nefoukalo. Život byl ovšem přednější.

„Mirjo!" slyšela jsem někde za sebou hlas pilota.

„Nekřič tolik," sykla jsem.

„Když já mám pocit, že mě neslyšíš," prohlásil o něco tišeji.

„Možná, ale ta lavina tě slyší až moc dobře." Neodpověděl okamžitě, až po chvíli.

„Takže je to lavina."

„Jasně, že jo. Co jiného by to bylo?" zavrčela jsem a přiměla soba k rychlejšímu kroku. Po chvíli snahy zrychlil také. Nechala jsem ho jet před sebou a počkala na děti. Chtěla jsem je mít na očích. Když kolem mě všichni sobi a dokonce i Satu proběhli, vydala jsem za nimi. Už jsme byli skoro v bezpečí.

Náhle jsem si připadala, jako bych na něčem plula. Někam jsem padala. Netušila jsem, kam, ale už jsem pod sebou necítila chlupaté tělo. Sotva jsem si uvědomila, že je něco špatně, svět se otočil. A znovu. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole. Snažila jsem se máchat rukama a nohama, ale připadalo mi, že to k ničemu nevede. A pak se to všechno zastavilo. Nastalo ticho. Naprosté ticho a tma.

Zmocňovala se mě panika, ale věděla jsem, že musím zůstat co nejvíce v klidu, abych zbytečně nespotřebovávala kyslík. Kyslík, který mohl každou chvíli dojít. Srdce se mi roztlouklo ještě divočeji. Ne, nebyla jsem člověk, který by měl zůstat pod lavinou. Já jsem se docela dobře dokázala vyděsit i sama, kdovíkolik stop sněhu nade mnou tomu opravdu nepřispívalo.

Ale stalo se to. Zavřela jsem oči. Musím se s tím nějak vypořádat. Začala jsem hrabat okolo sebe. Prostor se trochu zvětšoval, což mi dodávalo sílu. Konečně jsem se mohla trochu více nadechnout. Zkusila jsem odhrabat další kus. Po chvíli to však nešlo. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Alespoň že jsem nikde neztratila svou kožešinu. Zamotala jsem se do ní, jak nejpevněji to šlo. K ničemu to ale nevedlo. Mráz a strach se mi zavrtávaly hluboko pod kůži.

Byla jsem si jistá, že mě hledají. Jenže jsem si také byla vědoma toho, jak těžké je někoho pod vrstvou sněhu nalézt. Co bude s dětmi beze mě? Zavede je Niilo do bezpečí? Najdou beze mě nějaký kmen, který je k sobě přijme? Přenesou se přes mou smrt? Přenese se přes to Niilo? Zavrtěla jsem hlavou. Takhle nesmím přemýšlet. Ještě je tady naděje. Někde tam nahoře to ještě někdo nevzdal.

Pozorovala jsem bílý strop. Netrvalo dlouho a dokázala jsem ho i navzdory tmě vidět. Znala jsem každý jeho centimetr, každou nepatrnou rýhu a puklinku. Nebo to možná byla jen hra stínů? Kdyby to bylo za jiných okolností, řekla bych, že je to pod sněhem krásné. Možná i bylo. Sice to vypadalo jako hrobka, ale kde jinde by člověk měl zemřít? Alespoň nebudou mít práci se zakopáváním. Zavrtěla jsem hlavou nad těmi myšlenkami.

Ne. Nezemřu. Nesmím. Možná byla spousta věcí ztracených, ale opravdu byl v háji celý můj život? Ano, přišla jsem o hodně. Ale ne o vše. Zatím jsem dýchala. A můj křehký život nebyl jediné, co mi zbylo. Pořád tady byly tři děti, které mě zkrátka potřebovaly. Jsem ta jediná věc, která je drží dále od zoufalství. No, a pak tady byl ten zatracený pilot. Nešlo ani tak o to, že by to beze mě nezvládl, i když jsem o tom dost pochybovala. Možná by si přece jen nějak poradil. Ale chtěla jsem ho ještě vidět.

Pozastavila jsem se nad tou myšlenkou, která mi probleskla hlavou. Tady dole jsem to sama sobě nemohla popírat. Bylo pochopitelné, že jsem ještě chtěla vidět děti. Žili jsme spolu celou dobu, měli k sobě tak blízko. Ale jeho? Buďto byla ta lítost hodně silná, nebo jsem cítila ještě něco. Že bych ho přece jen měla ráda? Pousmála jsem se. Pokud ano, tak hodně zvláštním způsobem, protože mě rozčiloval nejen on, ale i mé myšlenky na něj.

Stále se nic nedělo. Kolik mohlo uběhnout času? Připadalo mi to jako celá věčnost. Šance na přežití pod lavinou se každou sekundou zmenšovala, to nám vtloukali do hlavy odmalička. Nemohli mě tady nechat. I kdyby Niilo přece jen plánoval nějakou zradu, i když to bylo absurdní, děti by to nedovolily. Chtěla jsem se otočit, ale nebylo tady dost místa. Po tváři mi stekla slza. Ne. Nebudu plakat. Slzu ovšem následovaly další a další a já jsem se je po chvíli ani nesnažila zastavit. Pod sněhem bylo čím dál dusněji a mé plíce zoufale prosily o čerstvý vzduch.

Pak jsem náhle ucítila něco, jak mě bodá do břicha. Znovu a znovu. Podívala jsem se nahoru. Zdálo se, že to prostupuje vším tím sněhem nade mnou. Usmála jsem se a zatahala za ten kus dřeva, abych jim dala najevo, že jsem opravdu tady. Našli mě. Ještě byla šance, že se dostanu nahoru. Pak někdo tu dlouhou tyč vytáhl. Na několik okamžiků jsem zase byla sama. Pak se na mě ovšem sesypalo pár sněhových vloček a strop nade mnou nepatrně zesvětlal. Natáhla jsem tam nahoru ruku. Kupodivu prošla. Mých konečků prstů se dotkly jiné. Patřily Kattě, to jsem poznala. Na žádný jiný pohyb jsem už neměla sílu a ani to nešlo, ale vrstva sněhu nade mnou se každým okamžikem zmenšovala. Mohla jsem se stále více hýbat.

Začala jsem hrabat směrem vzhůru, v naději, že se nějak dostanu ven. Tahali mě za ruku. Dodávalo mi to sílu, protože jsem věděla, že tam jsou se mnou. Pak se náhle svět nade mnou rozjasnil a já jsem místo temnoty zahlédla hvězdu. Ihned ji přikryl mrak, ale byla tam. Zhluboka jsem se nadechla. Kdy naposledy byl vzduch tak čerstvý?

„Mirjo!," zavolal Jari a hodil ke mně provaz. Chytila jsem se ho a omotala si ho kolem paží. Ani jsem nedokázala pořádně vnímat, jak mě vytahují ven a jak mě objímají. Všichni čtyři. Všichni to přežili. Až po chvíli mi došlo, že stále pláču. Odtáhla jsem se od Taneliho, který se mě zrovna držel jako klíště, a hřbetem ruky si slané kapky setřela. K ničemu to nevedlo.

„Mirjo," zašeptal Taneli. „Meri..." Nedopověděl to, ale věděla jsem, co má na mysli. Jen si vybral nejméně vhodnou chvíli. Proud slz ještě zesílil.

„Co se s ní stalo?" podařilo se mi ze sebe vypravit.

„Bylo pro ní moc pozdě," pronesl někdo za mými zády. Natočila jsem se k pilotovi. „Vysvětlím ti to, ale ne teď." Nedokázala jsem už plakat více. Netušila jsem, jestli jsem smutná nebo šťastná. Nevěděla jsem vůbec nic. Cítila jsem se přesně jako při pádu do té laviny – neuvěřitelně zmatená. Niilo k sobě do náruče přivinul mě a zároveň i Taneliho. Pak jsem zahlédla i Satu. Nerozhodně poposedávala u mých nohou. Natáhla jsem k ní ruku.

„Pojď sem, holka," zašeptala jsem. Niilo se lehce odtáhl a pozvedl obočí. Popravdě, bylo mi jedno, že je to pes a že bych se ji měla bát. Já jsem žádný strach cítit nedokázala. Potřebovala jsem jen ještě větší společnost. Fena se mi přitulila k nohám. Konečně jsem se začínala trochu uklidňovat. Dokonce se mi i povedlo zastavit pláč. Niilo mi přes ramena přehodil spacák. Usmála jsem se na něj.

„Díky," podařilo se mi vypravit. „Jak... jak jste vůbec unikli?"

„Stihli jsme se dostat pryč z jejího dosahu. Taky bys to stihla, kdybys nikoho nepouštěla před sebe," vysvětlil. Moc mi to nemyslelo, takže jsem tu odpověď sotva zaregistrovala. Nedokázala jsem nad ní přemýšlet. Jen jsem přikývla. Z nějakého důvodu mě objal ještě pevněji.

„Měli bychom pokračovat," pravila jsem nakonec a pokusila se zvednout. Podlomila se mi kolena, ale snažila jsem se to nedat najevo.

„Neodpočineme si raději?" navrhl Jari nesměle. Zavrtěla jsem hlavou.

„Tohle byla malá lavina. Může přijít větší. Kolem Medvědí hory není bezpečno. Bude lepší, když to projdeme ještě dneska." Zvedla jsem se.

„Ty jsi neuvěřitelná," ušklíbl se Niilo. Chtěla jsem najít Meri, než jsem si uvědomila, že ji nemám. Bolestivě mě bodlo u srdce. Věděla jsem, že až si to naplno uvědomím, možná to neunesu. Byla jsem proto za tu otupělost vlastně ráda. Niilo si zřejmě něčeho všiml, protože ke mně doklopýtal a znovu mě objal.

„Pěšky nepůjdeš." Neměla jsem sílu mu odporovat. Ne úplně. Něco jsem si však odpustit nemohla.

„Ty taky ne," namítla jsem. Ušklíbl se. Zase jsme při tom skončili. Jari nás nejspíš slyšel, protože k nám přistoupil.

„Půjdu já," prohlásil pevně. Jindy bych možná něco namítala, ale přikývla jsem. Bude to tak nejlogičtější. Posadila jsem se na Sädea, protože jsem ho z nás všech dokázala nejlépe řídit. Slíbila jsem si, že sem pustím Jariho, jak nejrychleji to jen půjde. Za mnou se rozproudil hovor, ale dokud mě někdo přímo neoslovil, slova proplouvala kolem mě jako vánek, kterému jsem nevěnovala pozornost. Než jsem se ale stihla čímkoli zaobírat ve svých myšlenkách, přidružil se ke mně totiž pilot.

„Vidím, že už umíš jezdit," prohlásila jsem. Znělo to trochu přiškrceně.

„Musel jsem se to naučit. Trávíme na těch sobech docela dost času," pousmál se.

„Jasně. A co vlastně potřebuješ?"

„Nic. Akorát mě napadlo, že bys možná nechtěla být sama."

„Chtěla jsem," odpověděla jsem. Jen přikývl a chystal se zpomalit. „Ale už nechci."

„Jsi fakt v pořádku? Nezranila ses nebo tak?"

„Ne," odvětila jsem. „Byla jsem jenom trochu vyděšená, to je všechno."

„To je jasné," odpověděl a zase mlčel.

„Díky, že ses zeptal," řekla jsem nakonec. Pouze přikývl. „A Niilo?"

„No?" pobídl mě, když jsem se nemohla odhodlat k tomu, abych to vážně prohlásila. Zhluboka jsem se nadechla.

„Mám tě ráda. Moc ráda. Vážně." V tu chvíli jsem to myslela doopravdy.

„Já tebe taky, ale ty to víš," odpověděl a široce se na mě usmál.

„Dávej pozor na cestu," popíchla jsem ho, když na mě už několik vteřin hleděl. „Jedno dobrodružství dneska stačilo, nemusíš spadnout do další díry."

„Nechci o tebe přijít," dodal. Zarazila jsem se. Mohl to říct jen tak, protože to znělo hezky, ale co když to mělo nějaký smysl? Co když měl z nějakého důvodu pocit, že je tato možnost více než reálnou?