V.

Ležérně se opíral o strom a sledoval mě, jak se snažím najít ještě nějaké jídlo, když nic neulovili. Snažil se mi pomoct, ale stejně o tom nic nevěděl. Normální člověk by asi v takové chvíli něco řekl, ale on zarytě mlčel a čekal, až se rozpovídám já. Popravdě, nebyla jsem na něj naštvaná. Ano, nedonesl žádnou kořist. Kdyby to byl mladý muž od nás, hanba by ho určitě neminula. Ale Niilo od nás nebyl. Protože my jsme vlastně už ani neexistovali.

Tak či tak, mé pocity souvisely s něčím, co ho ani nemohlo napadnout, že mě to rozruší. Ale rozrušilo. Hodně. Byla jsem odhodlaná mu to říct, věděla jsem dokonce, jak na to zareaguje a že se tím vůbec nic nezmění, ale přesto jsem si nemohla pomoct. Nelíbila se mi ta myšlenka. Chápala jsem, že on by asi upřednostnil, kdybych to na něj vybalila najednou, ale chtěla jsem mu dokázat, jak moc věci každý bereme jinak, aby lépe pochopil, proč mi na tom tak záleží.

„Můj dědeček hodně cestoval pod hory," začala jsem. Neunikl mi jeho tichý povzdech.

„A pointa toho je jaká, prosím? Mirjo, je mi zima, můžeme mluvit k věci? Moc tě prosím." Vůbec mě nenapadlo, že by mohl mrznout, ale když jsem se na něj podívala pořádně, všimla jsem si, že si o sebe tře ruce a snaží se instinktivně svým postojem udržet co nejvíce tepla.

„Chtěla jsem ti to říct bez dětí, aby do toho nikdo nevstupoval." Trochu se pousmál.

„Nevadilo by mi to před nimi, jsou fajn. Akorát Katta se mě bojí." Potěšilo mě, že má vážně rád alespoň je.

„Neber si to osobně, pořád jsi pro ní cizinec. Není tak otevřená jako kluci. Ale abych se vrátila k tématu, necháš mě chvilku mluvit, prosím? Je to takové dost složité a potřebuju ti předtím něco dokázat." Pokrčil rameny. „Zkrátka a dobře, dědeček říkával, že tam dole. myslím u vás, nebylo nic, co by mu připomínalo náš domov, až na moře. Podívej se nahoru, dneska to jde krásně vidět."

Vzhlédl k obloze poseté miliony světel, některých tak blízkých, že dovedly svou část oblohy ozářit jako lucerna, jiné vzdálené tisíce hvězdných mil. Mezi souhvězdími jasně prosvítalo rameno naší galaxie. Nořila jsem se hlouběji a hlouběji a noční temnota mě po chvíli utopila. Musela jsem potřást hlavou, abych se od toho odtrhla.

„Myslel hlavně polární oblohu. Prostě, úplně stejným způsobem tě to sebe vtáhne, je stejně nekonečná, stejně nádherná. Ale můžu být i stejně tak nebezpečná, když se v ní utopíš příliš. A planety jsou podle něj jako živočichové – migrují po svých předem daných trasách a nepřestanou, dokud neuhynou. Velká ryba sežere tu malou, stejně jako velká hvězda pohltí malou planetu. Mluvil o vesmíru jako o nebeském moři."

„Zajímavé," připustil. Zdálo se ale, že nad tím ani nepřemýšlí.

„Rozumíš tomu?" zeptala jsem se.

„Jo, akorát mi to připadá takové... přehnané. Promiň, tohle moc nemusím."

„Jasně, a to je právě ono. Když to on vyprávěl nám, všichni jsme z toho tehdy byli tak unešení, že jsme ani pořádně nemohli spát. Jasně, že to řekl líp, já nejsem vyprávěčka. Ale stejně."

„Jsme jiní. To přece víme, Mirjo," pronesl a tvářil se docela nechápavě.

„Jasně. Spíš jsem ti chtěla ukázat, že prostě nemůžeš přemýšlet o tom, co ti teď řeknu, podle sebe."

„Rozumím. Je to kvůli tomu ledu nebo tomu, že jsme nic nenašli, nebo ti Jari řekl, že ani nepoznám stopy?"

„O tom posledním ani nevím, ale nezáleží na tom. Ty je nemusíš poznat. A ohledně těch zbývajících dvou věcí – ten led byla blbost, ale jediný, koho jsi fakt ohrožoval, jsi byl ty sám. Kluci už musí vědět, co si dovolí a co ne, a když udělají chybu, ponesou za ni zodpovědnost."

„To je celkem kruté, ale asi nutné, že?"

„Musí se naučit přežít, ne spoléhat na druhé. Ale nemysli si, že se o ně nebojím."

„Já vím, poznal jsem to na tobě." Uznala jsem, že asi úplně neumím skrývat své emoce a to, co se odehrává v mém nitru.

„A to, že jste nic nenašli – zase, kluci mohli také něco chytit. A já vlastně taktéž. A navíc, lov se prostě občas nevydaří. Jen jsem se na maso těšila, protože ani nám se poslední dobou nic ulovit nepovedlo. Někdy je prostě takové období."

„Třeba se to povede zítra."

„Možná. Jde prostě o ty soby."

„Nebyla jsi moc nadšená, že jsem ti je dovedl." Potřásla jsem hlavou.

„Ale byla, to mi věř!" Přiložila jsem si ruku na srdce, abych to podtrhla. „Jenže je taková tradice, a to v celých horách, že když něco ztratíš, je to toho, kdo to našel." Skousla jsem si spodní ret. „Vím, že si myslíš, že na tebe se to nevztahuje, ale bohužel to není pravda. Jsi tady a to stačí. Taky chápu, že si nechceš ty soby přivlastnit, ale mám z toho takový nepříjemný pocit, protože..."

„Zadrž. Ale ty soby chytili kluci."

„Na tom nesejde. Ty jsi nejstarší a máš tím pádem vlastně nejvyšší postavení, takže jsi vůdce lovecké výpravy. A ty jsi navrhl, ať tam vůbec jdete. Nezáleží na tom, kdo je ve výsledku chytil."

„Nejsem vůdce, oni jsou zkušenější," namítl.

„Ale jsi nejstarší. Zkušenost je až na druhém místě. Teda, možná se na to bere ohled, ale to bychom se museli domluvit předem. Takže ti i náleží největší kus masa a tak. Kdybyste teda něco ulovili."

Trochu se pousmál. „Já tohle nechci. A ty to nemusíš řešit. Jsme tady sami, proč řešíš nějaká vaše pravidla?"

„Protože neodhodím starý život jenom proto, že jsme se teď ztratili."

„Já jsem to udělal, dochází ti to vůbec?" Jeho hlas v sobě nenesl jedinou stopu po vzteku, ale podle jeho tváře jsem poznala, že to jen skrývá. „Vykašlal jsem se na svoje povinnosti ještě předtím, než jsme se zřítili."

„Říkal jsi, že máš čas," namítla jsem, jak nejtišeji jsem dokázala.

„To jsem měl, dva dny. Ale dostal bych prémii, kdybych to zboží doručil dřív. Tím tě neobviňuju, udělal jsem to dobrovolně, ale byl bych rád, kdybys mě netahala do věcí, které se mnou nemají nic společného. Já do hor nepatřím, nebudu se řídit jejich pravidly. Nikdy. Takže ti sobi jsou tví a dětí, a i kdyby nebyli, tak ti je dávám jako dárek. Stejně mi k ničemu nejsou. To je, jako bych ti vnucoval letadlo."

„Nevím, jestli ti to můžu věřit. To je vlastně celý problém. Nedůvěřuju ti," přiznala jsem.

„A nechceš to alespoň zkusit?"

„Nesmím," usmála jsem se skoro zoufale, protože mi došlo, jak jsou ty nepsané zákony v kontrastu k jeho světu legrační. „Ale asi máš pravdu – teď je prostě jiná situace. Budu se to snažit nějak vyvážit, ta pravidla a to, aby to bylo pro tebe únosné."

„A já se budu snažit tě pochopit," odvětil. Chvíli jsme jen mlčky stáli naproti sobě. Pak jsem se odhodlala k jedné otázce, od které jsem ale stejně znala odpověď.

„Kluci ti asi řekli, proč jsme tady, že jo?" Zaváhal, což mi stačilo.

„Proč si to myslíš?" zeptal se s nejistotou.

„Protože oni neudrží tajemství."

„Ptal jsem se jich," přiznal. Možná si myslel, že se na ně zlobím.

„Rozumím, to je asi v pohodě. Ale víš, já se nemám koho zeptat, a tak tu otázku pokládám tobě – proč jsi nás vůbec vzal?"

„Napravuju staré chyby. Tebe pokousal vlk?" oplatil mi otázku.

„Takže víš i tohle," povzdechla jsem si. „Nejde o to, že mě pokousal. Ale přímo před mýma očima smečka zabila asi sedm lidí. Všichni pro mě byli jako bratři a sestry a někteří ještě něco víc." S obrovským úsilím jsem potlačila slzy. „Někdy ti řeknu i podrobnosti, co se vlastně tehdy přesně stalo, ale není mi moc dobře, když na to pomyslím. A teď ty – jaké chyby?"

Povzdechl si. „Byl jsem sobecký parchant, který si myslel, že mu patří celý svět a ostatní lidi vlastně nepotřebuje, dokud se mu nehodí. Takže se teď snažím pomáhat lidem."

„Zní to dost neuvěřitelně," podotkla jsem.

„Já vím. Jestli mi dáš chvilku... těžko se o tom mluví, protože jsem se s tím moc nevyrovnal."

„Nemusíš o tom mluvit dneska. No, mám poslední otázku – umíš sedět na sobovi?" změnila jsem téma. On se však zamračil.

„To nevím, ale kdysi jsem jel na oslech a párkrát dokonce i na koních."

„To by mělo stačit. Nemusíš ho nutně řídit, stačí, když se udržíš," pokývla jsem. Netvářil se moc nadšeně. „Budeme rychlejší." Zamračil se.

„Tím pádem už nestačí prostě někam jít. Musíme si přesně určit cíl."

„To bude dost těžké," uvědomila jsem si. „Jestli nás mají vzít do nějakého kmene, nebudou mít pochopení pro to, že se bratříčkuju s cizincem. A taky pochybuju, že by k tobě byli milí. Asi by tě spíš zabili, podle toho, koho bychom potkali."

„Přece už jsme se domluvili, že se vrátíme do civilizace. Do Pelasta? Já vím, že chceš do kmene, ale ve městě tě nikdo nezabije. Seženu si letadlo a hodím tě pak tam, kde jenom budeš chtít. Něco pro tebe najdeme."

„Vážně?" nevěřila jsem svým uším.

„Je to asi jediná možnost, abychom byli oba šťastní, ne?"

„Asi jo," uznala jsem. „Ale ani se soby to nemáme jisté. Víš, vlastně... dost možná vážně zemřeme."

„Já vím," překvapil mě. „Ale musíme to alespoň zkusit. A teď už pojď, prosím. Chci se zahřát." Přikývla jsem na souhlas. Pomalu jsme se vrátili zpět k ohni.

„Mir," oslovil mě Jari hned, když nás spatřil. „Vezmu si první hlídku." S úsměvem jsem přikývla.

„Jsi hodný. Probuď mě, až měsíc dosáhne svého vrcholu." Přikývl a posadil se k oni. Začala jsem hledat jehličí, abych si na něm ustlala. Niilo mě beze slova napodobil. Pak ukázal na spacáky.

„Ty nebo děti by si mohli jeden vzít."

Já jsem byla zvyklá spát venku jen s kožešinou, ale napadlo mě, že Katta a Taneli by to uvítali." A skutečně, zdálo se, že se jim nová přikrývka zamlouvala. Zavrtala jsem se do své kožešiny.

„Fakt ti nebude zima?" zajímal se Niilo. „To, abys umrzla, je to poslední, co potřebujeme."

„Jari a Katta by všechny ty soby dokázali vést také," usmála jsem se a snažila najít polohu, ve které mi bude pod kožešinou nejtepleji a nejpohodlněji zároveň. Pohlédla jsem na děti. Jari na mě zvesela zamával. Bylo to zvláštní, ale noční hlídky mu nevadily, měl je dokonce rád. Možná proto, že mohl jen tak dumat a odpočívat. Ostatní se usmívali, z čehož jsem usoudila, že jim je pod tím spacákem dobře.

„Přece jen bych byl raději, kdybys to přežila," podotkl Niilo.

„Jsem v pořádku." Jeho starostlivost mě překvapovala. Co za tím bylo? Sledovala jsem jeho oči. Byly podivuhodně smutné. „Jsem na to zvyklá. A stejně vím, jak vy berete cokoli, co bys pro mě mohl udělat." Zaváhal, nejspíš nad tím, jak jsem to myslela.

„Dřív nebo později na to stejně přijde. Neboj, prošel jsem si kurzem přežití, tam tě učí nějaké základní věci. I když to tak asi nevypadá. Můžu tě ujistit, že na nic víc nemyslím."

„Jasně, a po tom samém kurzu, jak říkáš, neumíš ani poznat stopy," odvětila jsem a otočila se na druhý bok. Šum větru ve větvích a zvuky zvířat mě téměř ukolébaly ke spánku. Když jsem zaslechla své jméno, až po hodné chvíli mi došlo, že to není ve snu. Obrátila jsem se k pilotovi.

„Co to je za zvuk?" zeptal se mě. Chtěla jsem se na něj obořit, že mě vzbudil, ale zněl docela vyděšeně. Jeho to nejspíš neutěšovalo, právě naopak. Zaposlouchala jsem se do zvláštního hučení, které přecházelo skoro až v pískání.

„To je vítr. Vím, že to zní děsivě, ale přes den je to tady taky. Ale to ti tak nepřijde, když je světlo."

„Jasně, ale já myslím takové to křupání."

„V noci se probouzí spousta zvířat. Jsme u lesa, co bys chtěl?"

„Ale tohle je blízko," namítl. „Poslouchej – teď!"

„Možná se ti to jenom zdá." Sotva jsem to však dořekla, uslyšela jsem to také. Hodně blízko. Pohlédla jsem na Jariho, ale ten dál nerušeně upíral oči do plamenů. Pomalu jsem se zvedla. Poté jsem spatřila siluetu.

„Vlk!" vyhrkla jsem. Na okamžik se mi zatmělo před očima a srdce bušilo tak silně, že to to zvíře muselo slyšet. Niilo zamžoural do temnoty. Pak se začal smát. Nechápavě jsem na něj pohlédla. „Co ti na tom připadá směšného?" sykla jsem.

„To je jen Satu," vysvětlil. „Pojď sem, holka!" zavolal. „Ty jsi nás ale vyděsila." Pak se podíval na mě. „To je už podruhé, co tě vylekal můj pes." Fena přiběhla a on ji začal drbat. Snažila jsem se se nenápadně vzdálit. Věděla jsem, že se chovám bláznivě, ale srdce mi tak prudce bušit nepřestalo. Stále jsem se jí bála, i když se odůvodnitelný strach změnil v naprosto iracionální. „Neutíkej, Mirjo," všiml si toho Niilo.

„Není to nic proti tobě ani jí," omluvila jsem se. Jeho pohled byl však nekompromisní.

„Pojď sem a dotkni se jí."

„Zbláznil ses?" vyhrkla jsem.

„Někdy strach překonáš tak, že se mu vystavíš. No tak. Jenom jednou."

„Nemůžu," zašeptala jsem. „A vůbec, proč se o mně najednou tak zajímáš?"

„Protože tě potřebuju," nesnažil se lhát. „Ale daleko se nedostaneme, když se budeš bát mého psa. Není to vlk, je to pes. A ani vlci nejsou zlí. Většinou akorát brání svý území. To, že tamti na vás zaútočili z jiného důvodu, neznamená, že jsou takoví všichni."

„Já vím. Určitě se taky něčeho bojíš, ne?"

„To teď není důležité. Víš co? Jestli se jí dotkneš, tak ti zítra řeknu, proč jsem vám pomohl, dobře?" Nechápala jsem, jak poznal, že mě to zajímá tak moc, že jsem nad jeho nabídkou vážně přemýšlela. Nejprve jsem si řekla, že to nedokážu, ale pak, v náhlém návalu odvahy, jsem to opravdu udělala. Bylo to jako skočit do ledového jezera – nejprve si člověk myslí, že to v žádném případě nedokáže, a pak je ve vodě, ani neví jak.

Mé konečky prstů ucítily jemnou, ještě neslepenou srst. Satu můj dotek možná ani nezaregistrovala, ale spatřila jsem ve světle hvězd a luny Niilův úsměv. „Tak vidíš. Zítra ji pohladíš."

„Ne," hlesla jsem. Můj strach totiž vůbec nepolevil. Co kdyby najednou, zničehonic, vystartovala a kousla mě? I psi byli někdy nepředvídatelní.

„Ale ano. Došla jsi tím dotykem daleko, chceš to vzdát?" Neodpověděla jsem. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Znovu jsem si lehla a tentokrát doopravdy usnula.