IX.

Nějakým způsobem se nám povedlo usnout. Možná to bylo tím, že jsme opravdu byli na okamžik v bezpečí a teple. Po tom všem, alespoň na pár hodin. Nebo to možná bylo tím, že se den proměnil v noc. V dlouhou, předlouhou severskou noc. Polární noc. Alespoň pokud jsem správně počítala.

Pohlédla jsem na Niila. Ležel vedle mě, ale na rozdíl ode mě ještě spal. A chrápal, ale když mě to nevzbudilo, tak mi to nevadilo. Netušila jsem, nakolik má ještě přehled o čase, ale hádala jsem, že ho ta tma nepotěší, ať to dnes čekal nebo ne. Vzápětí se mi vybavilo to, co se stalo, než jsme usnuli. Do očí se mi znovu tlačily slzy. O to více jsem se naštvala, protože jsem mu nejenže řekla věci, které nevěděly ani děti, ale rozplakala jsem se před ním. A nejhorší na tom všem bylo, že jsme se drželi za ruce. A ještě k tomu v podstatě přede všemi. U nás by mě prohlásili za neslušnou, i kdybychom byli spolu. V našem případě by mě úplně odepsali.

Věděla jsem, že si toho ani nikdo kromě nás nevšiml a že Niilo tímto způsobem musel držet moc dívek na to, aby to pro něj něco znamenalo. Ale přičetlo se to k tomu, co se doposud stalo a nějakým způsobem se to muselo dostat na povrch. Jenže nemělo. Musela jsem být silná, a on byl ten poslední, kterému jsem měla ukázat svou slabost. Nic se ale už nedalo dělat. Jen předstírat, že se nic nestalo. Obrátila jsem se na druhý bok a pohlédla na děti. Pastýř byl pryč.

„Dobré ráno," popřál mi Taneli. Pokusila jsem se na něj usmát a odpovědět mu stejně mile. Pak jsem si uvědomila, že ještě někdo chybí.

„Kde je Satu?" zeptala jsem se.

Jari pokrčil rameny. „Vyběhla ven. Mirjo, už půjdeme?" Znovu jsem se podívala na Niila. Nechtělo se mi ho budit z tak tvrdého spánku, ale nakonec jsem do něj přece jen trochu strčila. Zavrtěl se, ale nic více. Chystala jsem se na něj hlasitě promluvit, když v té chvíli se ozvaly kroky a někdo rozepnul stan. Byl to ten pastýř, ale netvářil se stejně přívětivě jako předtím. Z očí mu sršely blesky, snad zářivější než jeho baterka, která alespoň trochu prosvítila šero, které venku panovalo.

„Vylez!" přikázal mi. Podívala jsem se na děti.

„Počkejte tady," zašeptala jsem a doufala, že nevycítí, jak jsem vystrašená. Co se stalo? Čím jsme ho naštvali? Raději jsem se neptala a následovala ho. Po chvíli se zastavil a ukázal před sebe. Seděla tam Satu. Ale něco nebylo v pořádku. Kolem krku měla tlustý provaz, jehož druhý konec byl pevně uchycený pod vrstvou sněhu. Měla zarudlý čumák. A červená se rozprostírala i všude okolo. A nejen červená. Také chlupy, vlna a střeva. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co to znamená. Nedokázala jsem se na Satu znovu podívat.

„Co mi k tomu řekneš?" ozval se pastýř a hrubě mi zvedl bradu, abych se mu dívala do ocelově šedých očí. Začala jsem se třást, možná strachem, možná zimou, protože jsem na sobě měla jen ty nejspodnější vrstvy oblečení. Otevřela jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo.

„Ten pes je můj," slyšela jsem za sebou povědomý hlas. „Ona za nic nemůže." Niilo mě zezadu objal. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale nedokázala jsem se ani hnout. Začal mě oblévat studený pot.

„Tvůj pes," pravil pastýř pohrdavě. „Tvůj pes mi roztrhal kozu. Máš štěstí, že jsem ho nezastřelil." Niilo mě na chvíli pustil a začal fenu zbavovat provazu. Pastýř na něj nedůvěřivě hleděl.

„Zaplatím vám za ni," navrhl pilot poté. Protočila jsem oči. Jako by to peníze mohly plně vynahradit. Když Satu neumí hlídat, neměl by ji vůbec mít.

„To zaplatíš," odvětil pastýř. „A vypadneš. Okamžitě."

„Zajdu pro děti," špitla jsem a byla ráda, že se od nich můžu na chvíli vzdálit. Pastýř na mě pohlédl trochu přívětivěji. Dokonce se jemně usmál a přikývl. Slyšela jsem Niila, jak se omlouvá. Také měl proč.

„Co se stalo?" zeptala se Katta a vykulila na mě své obrovské oči.

„Musíme jít," odvětila jsem a začala sbírat věci. „Satu zakousla jednu kozu a to toho pastýře asi moc nepotěšilo." Děti na mě trochu nechápavě hleděly, ale nakonec se jaly mi pomoct.

„Je Niilo v pořádku?" zeptal se mě po chvíli Taneli. Zhluboka jsem se nadechla, abych na něj nebyla hnusná. Neuvědomoval si, jakého parchanta si oblíbil.

„Myslím, že jo." Naneštěstí. Když jsme si vzali všechny věci, oblékli se a vylezli ven, tak se mi to potvrdilo. Stál vedle pastýře a nejspíš na nás čekal.

„Jdeme," procedila jsem skrz zuby a pohlédla na vousatého muže. „Ještě jednou se vám omlouváme." Trochu se pousmál.

„Šťastnou cestu." Usmíval se i na děti, když se s ním loučily. Na Niila po celou dobu ani nezavadil pohledem. Začala jsem pátrat po něčem, co by mi mohlo pomoct.

„Co hledáš, Mirjo?" zeptal se mě pilot. Nejspíš poznal, že jsem naštvaná, protože to říkal opatrně.

„Chci vyrobit pochodeň," vysvětlila jsem. Hlas se mi třásl. Vytáhl ze svého batohu šál.

„Namotej to na klacek, já to pak zapálím." Nic jsem nenamítala. Zvládla bych to sice i bez jeho pomoci, ale neměla jsem sílu mu odporovat. Když oheň vzplál, natáhl ke mně ruku. Zavrtěla jsem hlavou.

„Já to ponesu," zavrčela jsem. „Ty se starej o to, ať se udržíš." Kulhal mnohem méně, ale přece jen. Jak jsem si ale všimla, na soba nenasedl. Byl moc tvrdohlavý.

„Já jsem nechtěl tu pochodeň," pravil tiše. Sklopil pohled. Jak mi po pár vteřinách došlo, k mé dlani.

„Ne, Niilo," hlesla jsem a doufala, že se nebude opakovat to, co před tím pastýřem. Jen přikývl.

„Měla by ses taky někdy svést. Musíš být unavená. Pořád jenom necháváš nás, ale jak jsi mi tehdy řekla, mrtvá budeš k ničemu. A teď můžeš."

Tentokrát jsem novou vlnu vzteku už nedokázala potlačit. Nechtěla jsem, ať se o mně stará, ať se zajímá o věci, do kterých mu nic není. „Zatímco tebe by škoda nebyla," vyprskla jsem. „A tvého psa taky ne!" Děti na mě nechápavě pohlédly. Možná jsem na něj neměla křičet před nimi, ale nemohla jsem si pomoct. „To bylo pořád samé Satu je hodná, Satu ti neublíží, a teď jsi naštval toho pastýře! Došlo ti vůbec, že mohl zastřelit nejen ji, ale i nás?! A vůbec, co mělo znamenat to objímání? Domluvili jsme se – já respektuju tebe a ty mě! Jenže ne, jednou jsem ti zkusila důvěřovat a ty si myslíš... co si vlastně myslíš? A navíc..."

„Mirjo," přerušil mě. „Já..."

„A ještě mi skáčeš do řeči! Měla jsem tě nechat u toho tvého blbého letadla, když jsi spadl. A..."

„Mirjo," přerušil mě důrazněji. „Satu je hodná. Tobě by nic neudělala. Kozy jsou pro ní něco jiného než lidi. A nestalo se mi to poprvé, tomu pastýři jsem zaplatil, je to v pohodě." Mluvil klidně, ale vyčítavě. „Jsi příšerně náladová. V jedné chvilce mi brečíš na rameni, jak jsi ztracená a v druhé tady po mě křičíš kvůli ničemu."

„Kvůli ničemu," zopakovala jsem a nechala ve svém hlase zaznít ironii. „Lituju, že jsem ti vůbec tehdy na letišti podala ruku. A co hůř, já jsem tě objala! Já jsem..."

„Počkej, prosím tě," zašeptal. „Máš pravdu. Objala jsi mě. V čem je problém?"

Povzdechla jsem si. „V tom, že tohle bylo jiné. Bylo to z radosti, z vděku. Ty jsi mě objal z jiného důvodu."

„Objal jsem tě, protože jsem tě chtěl uklidnit. Nechápala jsi, co po tobě ten chlápek chce. Byla jsi vyděšená. A mezi náma, Mirjo, kdybys to fakt nechtěla, tak bys mi to prostě řekla, nebo bys mě odstrčila." Ignorovala jsem druhou část jeho proslovu a soustředila se jen na začátek.

„A tohle je špatně," vysvětlila jsem už trochu méně naštvaná. „Podívej, já nevím, jestli to pochopíš, ale prostě, dokázal jsi, že ti na mě záleží. Já jsem tě objala jako neznámého cizince, který mi pomohl. Ty mě jako holku, která... "

„Která co?"

Zhluboka jsem se nadechla. „Která pro tebe něco znamená."

„No," usmál se. „Nebudu to popírat. Ale taky vím, že je to vzájemné."

„Promiň, Niilo. Není." Nevím, jak to myslel, ale nemohla jsem ho nechat držet se falešných nadějí.

„Ale je. Mirjo, podívej. Jsem ti tady úplně k ničemu, spíš to komplikuju. A ty jsi měla úžasnou šanci. Ten pastýř se zlobil na mě, ne na tebe. Třeba by tě u sebe nějakou dobu nechal, možná by ti dokonce pomohl líp než já. Ale ty jsi šla se mnou." Chtěla jsem něco namítnout, ale nemohla jsem na nic přijít. Sice mě ani nenapadlo, že bych tam mohla zůstat, ale kdyby ano, mohla bych mu to udělat. Představa, jak tohle všechno podstupuje sám, by mi nedovolila klidně spát.

„Je to jenom tím, že jsme spolu pořád," prohlásila jsem nakonec.

„Já vím," odvětil k mému překvapení. „Kdyby se nestalo to, co se stalo, lezla bys mi na nervy tak moc, že bych s tebou nevydržel ani pět minut."

„Vidím to stejně," usmála jsem se.

„Dobře. Mirjo, podívej. Já doufám, že jsem to s objímáním pochopil. Můžete někoho objímat, ale ne z osobních důvodů. Jenže ty to tak nechceš."

„Jestli si myslíš, že ti teď nabídnu kdovíco..."

„Proboha, to mě ani nenapadlo!" Nevěřila jsem mu, ale poslouchala jsem dále. „Budu to respektovat, jenom když to bude tvoje rozhodnutí, ne nějaké pitomé pravidlo. A stejně jsme to už dělali. Pamatuješ, když Jari řekl... no, že se ti líbím? Tak jsem tě taky objímal ze soucitu a nic jsi nenamítala."

„A jak to poznáš?" ušklíbla jsem se. „A tehdy to byla jiná situace."

„Nebyla jiná, ale to je jedno," začal od konce. „Začínám se v tom zamotávat. No, prostě, Mirjo, dobře, s tím objetím jsem to přehnal, omlouvám se. A možná i to držení se za ruce bylo moc." Podíval se na Jariho. Možná stejně jako já věděl, že děti na nás celou dobu zírají a hltají každé slovo. „A že to v žádném případě neznamená... vždyť víš co. Ale už nejsme cizinci."

„To jde vidět. Všiml sis, že jsi teď mluvil asi tak desetkrát víc než já?" podotkla jsem, stále s úsměvem.

„Jak jsi to dokázala, to nevím," hlesl. „Mirjo, co bys řekla tomu, kdybychom si teď prozradili to, co tak tajíme? Než si to rozmyslíme."

Chtěla jsem ho za ten návrh napomenout, protože to bylo přitažené za vlasy, ale pak mě napadlo, že už mě kvůli tomu viděl plakat. Kromě toho, nejspíš to navrhl, protože mi chtěl ukázat, že svá slova myslí vážně. Ponořila jsem se do vzpomínek a tak, jak se mi znovu zjevovaly obrazy, jsem mu je popisovala.

Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám. Vzala jsem klacek a rozběhla se k obrovské šelmě. Byla o tolik mohutnější, rychlejší, silnější, hbitější než já, a kdo ví, co všechno ještě. Věděla jsem to, moc dobře jsem to věděla. Ale mé tělo bylo jako smyslů zbavené. Nedokázala jsem ho zastavit.

Nemohla už jsem vydržet ten strašlivý křik, to volání o pomoc. Volal mě. Nemohla jsem ztratit dalšího. Přímo před mýma očima probodli někoho, s kým jsem měla strávit celý život. Nebyla jsem smutná. Nemohla jsem. Cítila jsem jen strach, zmatek a obrovskou prázdnotu. Napřáhla jsem klacek, ale věděla jsem, že je pozdě. Viděla jsem to znovu, znovu tady byla ta spousta krve a tělo neschopné života. Šelma mu prokousla hrdlo.

S výkřikem jsem ji praštila po hlavě. Možná byla mrtvá, možná omdlela. Bylo mi to jedno. I kdyby mě pokousala, nezáleželo na tom. Stejně už to udělala jedna před ní. Rameno mi ještě teď pulzovalo bolestí. Vrhla jsem se k chlapci. Chvíli na mě hleděl těma velkýma hnědýma očima, stejnýma, jaké měl i jeho otec. Můj partner. Můj muž. Pak chlapci spadla hlava na bok. Nedokázala jsem vůbec pojmout to, že mi právě zemřel syn. Nedokázala jsem se na něj dále dívat. Přes slzy jsem nic neviděla, ale na tom nesešlo. Musela jsem zachránit to jediné, co mi ještě zbylo.

Běžela jsem do úkrytu. Když jsem spatřila Taneliho, o kterého jsem se v posledních letech starala, skoro jako by to bylo mé další dítě, který se zdál být v pořádku, prudce jsem ho objala.

„Taneli," zašeptala jsem. „Ty žiješ."

„Mirjo, já se bojím," zaúpěl. „Je jich hrozně moc."

„Já vím. Tahle bitva je prohraná. I náčelník je mrtvý, všichni jsou mrtví. Musíme odsud." Pohlédla jsem na ostatní dvě děti, které jsem tady skryla. Nebyly o nic méně zoufalé. „Všichni." Věděla jsem, jak je náš útěk riskantní, ale bylo mi to jedno. Buďto nás zabijí teď, nebo se předtím ještě pár minut budeme třást strachy. Utíkali jsme přes rudé pole, které kdysi bylo bělostné a nikdo z nás se neodvážil ohlédnout se a znovu spatřit ta jatka.

„Předtím ses ptal, jestli mám děti," prohlásila jsem. „Tady máš odpověď. O mé dceři nic nevím, ale moc nevěřím tomu, že přežila. Měla jsem svého syna zachránit. Měla jsem tam být dřív." Niilo hodnou chvíli nic neříkal, jen upíral své šedomodré oči do těch mých. Z jeho výrazu jsem stále nedokázala číst.

„Neumím si představit, jak ti musí být," prohlásil nakonec tichým, konejšivým hlasem.

„A proto bych ráda dodržovala ty naše tradice." Rozhodla jsem se k němu být naprosto upřímná. „Niilo, já nepopírám, že jsou možná za těchhle okolností hloupé. Ale je to jedna z mála věcí, co mě vrací do doby, než nás ten jiný kmen napadl a začal vraždit."

„Dobře," hlesl. „Můžeme to zkusit. Ty tradice jsou pro tebe asi něco jako pro mě ta baňka, ne?" Přikývla jsem. Dalo by se to přirovnat. „A mimochodem, tu smrt si vůbec nevyčítej. Nemůžeš za to."

„Můžu, ale to je jedno. Mohla bych teda znát tvůj příběh?" Poznala jsem, že se mu do toho moc nechce, ale nakonec přece jen začal vyprávět.