Do nemocnice nás vzal Will autem. Tam už si mě převzali doktoři, ale můžu vám říct, že jsem během hodiny dostala takové bolesti, že jsem myslela, že pojdu. Ke všemu jsem byla zpocená jako prase. Připadalo mi to jako věčnost, než mě vzali na porodní sál, kam šel samozřejmě i Ryan. Bez něho bych jinak neodrodila!

,,Lásko, všechno bude ok, jenom to vydrž, ano? Hezky zhluboka dýchej. Nádech a výdech.'' říkal mi naprosto v klidu Ryan, ale já toho měla dost. Všichni mi tu říkali, co mám, nebo nemám dělat! Chtěla bych vidět je rodit!

,,Lásko, já tě zabiju, až to bude za mnou! Zkus si rodit sám! Ach bože, jak já tě nenávidím.'' skuhrala jsem na pokraji svých sil a už nemohla.

,,Buďte v klidu, tohle říká každá.'' ujistil ho ještě doktor, což mě ještě víc naštvalo. Hned na to zase chtěl, abych tlačila, tak jsem radši poslechla. Už jsem to chtěla mít za sebou.

Z pohledu Ryana

Držel jsem Rose za ruku a snažil se ji uklidnit. Moc mi to ale nešlo, protože na mě byla naštvaná. Přišlo mi, že je naštvaná na všechny, jenže to co mi řekla...změnilo vše od základů.

,,Ty svině! Zabiju tě! Rozumíš Troyi? Já tě zabiju!'' křičel mi v hlavě její hlas. Ke všemu mě hrozně rozbolela. Přestal jsem vnímat, co se děje kolem mě a zavřel na chvilku oči. V hlavě mi běhaly různé obrazy situací, kde byla hlavně Rose, ale říkal jsem jí Isabella. Jako poslední bylo, když mě přetáhla nějakou železnou tyčí po hlavě. Musel jsem pryč. Už jsem to na tom porodním sále nemohl vydržet.

Rychle jsem odtamtud vyběhl a utíkal rovnou na záchody, kde jsem si opláchl studenou vodou obličej. Chvilku na to se ve dveřích objevila vyděšená Abby.

,,Co se děje?'' naléhala na mě, tak jsem se na ni podíval.

,,Nic, Rose je v pořádku, jenom se mi udělalo zle. Běž zase za kluky, potřebuju být chvilku sám.''

,,Ehm, no dobrá. Kdyby něco, tak řekni.'' kývl jsem jí na souhlas a ona zase odešla. Vypadala ale dost zmateně...

,,Sakra prober se chlape!'' okřikl jsem se, když jsem se na sebe díval do zrcadla. Ten pohled na svůj odraz mě ubíjel. Neviděl jsem v tom sebe, ale Troye. Ty oči...ty oči byly najednou strašidelné. Plné ohavností. Nemohl jsem se už na sebe dál dívat. Radši jsem ze záchodů vyšel na chodbu. Zpoza rohu jsem se zadíval na Willa s Abby a Trish. Max už asi odešel domu, nebo šel pro kafe. V tu chvíli mi došlo, že jsem Rose nechal samotnou. Býval bych se tam vrátil a byl při narození našeho dítěte, ale nemohl jsem. Rose jsem měl před očima jako Isabellu. Nešlo se toho zbavit. Bylo to, jako by mi to někdo vytetoval přímo do mozku. Musel jsem pryč. Potřeboval jsem se napít něčeho hodně silného, proto jsem se nenápadně zdekoval a zmizel v rušných nočních ulicích New Yorku.

Zapadl jsem do prvního baru, který mi padl do oka. A když říkám zapadl, myslím to doslovně. Ta tíha mé minulosti mě položila na kolena. Už jsem dál nemohl. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem dříve dělal. Byl jsem si na 100% jist, že to tak bylo. Jako by vám někdo přemítl celý život v podobě filmu. Všechny krásné chvíle, k mé smůle ale převažovaly jen ty špatné, ohavné až odporné. V baru jsem utíkal okamžitě na záchody, abych se mohl vyzvracet. Šlo to ze mě samo.

Několikrát jsem si potom vypláchl pusu a opláchl obličej vodou. Zhluboka jsem se nadechl a šel si sednout k baru. Tam jsem si nechal nalít vodku, kterou jsem do sebe hodil několikrát za sebou. Potřeboval jsem se uvolnit, zapomenout na svoji minulost...

Z pohledu Rose

Jakmile Ryan odešel pryč, začala jsem se o něho strachovat. Doktor mě ale ujišťoval, že je to normální. Málo který chlap prý u porodu vydrží a že nesmím přestat tlačit. Nechtěla jsem ho poslechnout, ale nic jiného mi nezbylo. Zatlačila jsem z posledních sil a místností se roznesl dětský pláč. V tu chvíli jsem pocítila úlevu se štěstím. Byla jsem tak ráda, že je to za mnou, až jsem se z toho rozbrečela. Mrzelo mě, že tam se mnou Ryan nezůstal...

,,Rose? Jaké mu dáte jméno?'' usmíval se na mě doktor, když mi malého dával do náruče. S radostí jsem si ho převzala a zkoumala jeho malinkatý prstíčky.

,,Ať přijde Ryan, bez něho mu jméno nedám, ještě jsme se totiž nerozhodli, jaké mu dáme.'' odbyla jsem ho, tak odešel na chodbu. Já jsem zatím sledovala malého a ty jeho dokonale tmavě hnědé oči, kterými si mě prohlížel.

,,Je mi líto Rose. Vašeho muže nemůžeme najít. To jméno ale potřebujeme. Musíte se rozhodnout sama.'' oznámil mi po chvilce, když se vrátil. Tím mě opravdu překvapil. Zírala jsem na něho dost zaraženě.

,,Jak to myslíte, že ho nemůžete najít? Copak se mu snad něco stalo?''

,,Ne, Vaši přátelé říkali, že odešel, ale neví kam.''

,,Fajn, dejte mi chvilku. Musím si to jméno promyslet.''

,,Dobře.'' souhlasil soucitně, ale malého mi zase vzali.

Další den

Během dopoledne se za mnou stavila Abby s Trishou a taky Will s Maxem. Sice jsem ty dva znala den, ale byli moc příjemní a milí. Byla jsem ráda, že aspoň oni čtyři byli za mnou. Ryan se totiž od porodu stále neukázal. A možná to bylo i dobře, protože až ho uvidím, vlastnoručně ho zabiju! Mám na něho pořádnou ťafku!

,,Hele a Ryan se pořád neozval?'' zeptal se mě opatrně Will. Všimla jsem si, jak do něho Max trochu drcnul a ještě na něho dělal ksicht.

,,Ne. Nebo vy snad něco víte?'' optala jsem se rozhořčeně. Holky se na mě dívaly soucitně. Tím mi už vůbec nepomohli.

,,Taky nic.''

,,Skvělé. Fakt. Nebude vám vadit, když už půjdete? Chci být sama.'' optala jsem se jich a při tom se snažila zadržet slzy. Chtělo se mi brečet. A taky nejsem hloupá, vím, že to na mě poznali. Možná proto radši souhlasili a dali se na odchod. Než ale odešli, ještě se ujišťovali, jestli nemají pro jistotu zůstat. Vymluvila jsem jim to...

Lehla jsem si na bok zády ke dveřím a nechala volný průchod slzám. Nechtěla jsem to v sobě držet, protože bych si tím vůbec nepomohla. K mé smůle, se ale vrátili.

,,Říkala jsem vám, abyste mě nechali.'' otočila jsem se ke dveřím a k mému překvapení tam stál Ryan. Ve věcech, které měl včera a celkově vypadal neupraveně, jako by propařil celou noc.

,,Ahoj.'' pozdravil mě chabě. Udělal krok k mé posteli, ale když viděl můj pohled, zastavil se. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy a posadila se.

,,Rose, já vím, že včerejšek se nedá omluvit...''

,,To máš teda pravdu, že nedá! Tak proč si vůbec přišel? Co? Zřejmě jsem ti já a Troy totálně u prdele! Tak co tu chceš v tomhle stavu? To ses vožral jak doga a ani se nepřevlékl?!'' křičela jsem na něho, protože mi ruply nervy.

,,Troy? Tys mu dala jméno Troy?'' zeptal se mě pobouřeně, tak jsem se na něho zamračila.

,,Jo. Tys tu nebyl, abychom vybrali jméno, tak jsem si vybrala sama! Máš s tim snad problém?'' prskala jsem na něho rozzuřeně. Na prsou jsem si založila ruce a na tváři držela povýšený výraz. Dokonce jsem si všimla, jak zatnul pěsti. I rty semknul do úzké linky, ale nakonec se uvolnil.

,,Chápu. Naštval jsem tě, tak si mi to musela oplatit. Víc říkat ani nemusíš.''

,,To máš pravdu. Ale řekni mi jedno, co teď s námi bude? Budeš takovejhle pořád? Budeš na mě i na našeho syna kašlat? Nebo co? Protože já už si s tebou nevím rady Ryane. Dovádíš mě k šílenství a to nejsme svoji ani rok!''

,,Já nevim Rose. Neumim omluvit svoje chování. Tohle nemůžeš ani pochopit. Miluju tě, i našeho syna...jenže se věci zkomplikovaly. Promiň.'' řekl mi smutně se slzami v očích, jenže mě tím neobměkčil. Ne po včerejšku. Na to jsem byla až moc naštvaná.

,,Běž prosim tě domu a dej se do kupy. Přijď až zítra.'' řekla jsem mu klidná, ale přesto na mě poznal, že v sobě dusím vztek. Viděla jsem to na něm. A on radši poslechl a odešel.