Ano a je to tu! Konečně jsem pohnula s psaním, tak dávám novou kapitolku ;)

O rok později

Mateřskou dovolenou jsem si užívala všemi doušky. Milovala jsem svého syna. Každý den mi dával jen radost do života. Před dvěma týdny udělal své první krůčky a už pomalu začíná mluvit. S Avou jsem stále v kontaktu. Naše rodina se sjednotila. Dokonce s Mikaelou jsme spolu obnovili vztahy a jsou z nás nejlepší kamarádky. Nechali jsme ověřit i moji genetiku s Avou a jelikož se opravdu prokázalo, že jsem Isabella. Na matrice mi vrátili mé jméno. Ryan se s tím smířil, i když si na to nemohl zvyknout. Ale po tom co jsem vše zjistila, chtěla jsem své jméno zpět. Bylo mojí podstatou a jako Rose jsem si připadala cizí sama sobě. Začínala jsem se víc poznávat. Dokonce se mi vrátilo několik vzpomínek z dětství. Čím víc jsem trávila čas s rodinou, tím víc jsem si vzpomínala. Měla jsem z toho radost, jen Ryan byl čím dál víc neklidný. Jakoby ani nechtěl, abych si vzpomněla. Přestávali jsme si rozumět. Zřejmě první manželská krize. Nebo už druhá? Kdo ví. Rozhodně se mi Ryan oddaluje a já nevím proč. Dokonce jsem jednou zaslechla Jareda, jak mu řekl Troyi a on se na něho urval takovým způsobem, že mě děsil. Z klidného a milujícího chlapa se z něho stal nevrlý a podrážděný protiva, co se často po nocích opíjel. Odjela jsem proto zase k tetě Avě na pár dní, abych si pročistila hlavu.

,,Jdu na procházku s malým.'' pověděla jsem ve dveřích tetě a ona mi kývla s úsměvem, že slyšela. Akorát vařila oběd. Troye jsem vzala za ruku a pomalu jsme vyrazili, chodil krásně a hrozně ho to bavilo. Mikaela už stála na protějším chodníku.

,,Ahoj, tak jak je doma? Kluky si nechala spolu?'' usmála jsem se na ni.

,,Jsem ráda, že si můžu odpočinout od obou.'' pověděla mi pobaveně. Rozhodli jsme se, že si zajdeme na kafe. Zamířili jsme proto do centra a usadili se v kavárně. Malého jsem dala do dětského koutku.

,,Tak co Ryan Isabell?'' optala se hned na rovinu.

,,Nevím. Přijde mi jako cizí. Poslední dny je furt opilí a jenom křičí. Nevím, co s ním mám dělat. Co se mu začala vracet paměť, je k nepoznání.'' povzdychla jsem si a snažila se zaplašit slzy, které se mi draly do očí. Mikaela mě vzala za ruku.

,,To bude zase dobré, uvidíš. Proč nezajde třeba k psychologovi? Třeba by mu to pomohlo.'' snažila se mě utěšit. Ale já si tím už jistá nebyla. Nic na něho nepomáhalo...

,,Tam chodil, jenom se to zhoršilo. Myslím si, že mi tají něco hrozného. Proto nechce, abych si vzpomněla, jelikož pokaždé, když se mi vrátí nějaká vzpomínka, vidím hrůzu v jeho očích.'' ani jsem se na ni nedokázala podívat. Místo toho jsem pohled stočila k výloze a zadívala se na lidi venku. Mikaela si povzdychla, netušila, co mi na to říct. A já se jí ani nedivím.

,,Já ho znám!'' řekla jsem zamyšleně nahlas, když jsem spatřila muže, co mi připomínal herce??

,,Koho?'' zajímala se Mikaela a zadívala se mým směrem.

,,Tam. Ten tmavovlasý. Co je zač? Není to herec?'' ptala jsem se nahlas. Hned na to jsem ale upřela pozornost na Mikaelu, jelikož se začala dusit kávou.

,,Jsi v pohodě?'' starala jsem se, protože se hrozně rozkašlala, jak popadala dech od zaskočení.

,,Jo, budu ok.'' zachroptěla, jak ji to přešlo.

,,Vážně? Vypadáš jako bys viděla ducha.'' pověděla jsem jí a měřila si ji pohledem. Ozval se zvoneček, který visel nad dveřmi kavárny a dovnitř vešel muž. Ten co mi byl tak povědomý. Mikaela na něho zírala s pusou dokořán. Ona ho zná?

,,Ty ho znáš?'' udeřila jsem na ni, tak zavřela pusu a zadívala se na mě.

,,Ne.'' zalhala mi, poznala jsem to. Její lež jsem ignorovala a toho muže si prohlédla blíže. Zkoumala jsem jeho chůzi, to jakým stylem držel postoj těla, jeho mírný pokřivený úsměv, když si objednával. Ten hlas! Ten hlas byl jako pohlazení pro moji duši. Jako záplata na všechny strasti. Jako by mi byl důvěrně známý. Nedokázala jsem se na něho přestat dívat, ani ve chvíli, kdy se otočil k odchodu a pohledem přejel náš stůl. V tu chvíli ale jako by ho zamrazilo a zadíval se na mě. Stál na místě s kávou v ruce a zíral na mě, tak jako já na něho. Stačil jediný pohled do jeho očí a nic kolem mě neexistovalo. Vybavila jsem si jeho smích.

,,Ehm, mno já vám asi nechám chvilku pro sebe. Uvidíme se večer nebo zítra, nebo prostě jen zavolej, ok?'' promluvila na mě Mikaela a začala se zvedat. Ten chlap došel k našemu stolu. S Mikaelou si vyměnili pohledy a ona se dala na odchod.

,,Počkat! To mě tu jen tak necháš?'' vyjekla jsem na ni, jelikož mě přepadla úzkost. Jenom se na mě omluvně podívala a zmizela. Zůstala jsem sedět na svém místě a zírala na toho chlapa.

,,Můžu?'' zeptal se a ukázal na židli. Nejistě jsem kývla. Ruce jsem si schovala pod stůl a dlaně si otřela do džínů, jak se mi začaly potit nervozitou. Pohledem jsem zkontrolovala dětský koutek.

,,Ehm, asi ani nevím kde začít. Moc rád tě vidím Isabell.'' řekl nejistě, tak jsem se na něho zase zadívala.

,,Jak to, že znáte mé jméno?'' optala jsem se hned, ale on nejistě stáhl obočí.

,,Jak to myslíš? Ty se na mě nepamatuješ?''

,,Ne. Trpím amnézií.'' přiznala jsem mu. Vypadal, že se mu trochu ulevilo.

,,Aha. Tak pro začátek. Já jsem Logan.'' podal mi ruku a pousmál se. Přijala jsem ji.

,,Logan.'' řekla jsem jeho jméno. Bylo mi to cizí, ale jako bych ho znala roky, když si nic nepamatuju.

,,Jo. Byli jsme mno, jak bych to řekl, přátelé...'' řekl rozpačitě. Hledal správná slova, ale jen co to řekl, věděla jsem, že to bylo víc než přátelství.

,,Chodili jsme spolu?'' zeptala jsem se na rovinu. Zarazil se.

,,Tak ano nebo ne?''

,,Řekni co si pamatuješ Bell?'' zeptal se místo odpovědi.

,,Ne. Proč bych měla, neznám tě.'' odporovala jsem. Uchechtl se.

,,Jsem snad k smíchu?'' zajímala jsem se, ale on se uchechtl znovu.

,,Ne, ne to vůbec. Já jen, že jsi pořád stále stejně tvrdohlavá a to jsem na tobě miloval.'' pověděl mi s úsměvem. Na to jsem neměla co říct. Jen jsem si ho zkoumala pohledem.

,,Omlouvám se, ale musím jít.'' řekla jsem nakonec a rychle na sebe hodila věci. Logan se postavil a čekal.

,,Mohu tě doprovodit?'' zeptal se, ale k tomu jsem neměla co říct. Ani jsem nevěděla co od něho čekat.

,,Troyi, pojď, jdeme domů.'' zavolala jsem na malého a on hned se smíchem přiběhl a tak jsem ho oblékla. Logan se na nás díval se zájmem.

,,Tvůj syn?''

,,Ano.'' přiznala jsem a dala se na odchod. On nás ale hned dohnal a šel vedle mě.

,,Omlouvám se Bell, ale musím se zeptat. Proč zrovna jméno Troy?'' zajímal se dál.

,,A proč ne?'' nechápala jsem.

,,Ty si vážně na nic nevzpomínáš.'' přiznal nakonec.

,,To není pravda. Pomalu se mi vrací vzpomínky. Dokonce jsem si vzpomněla na Jasona. To byla má první vzpomínka.''

,,Na Jasona? Je mi ho líto.'' řekl sklesle. Zastavila jsem v chůzi, malého jsem vzala do náruče.

,,Co je ti líto?''

,,To co se mu stalo. Vím jak moc jsi ho milovala.''

,,Co s ním je?'' nechápala jsem.

,,Asi by bylo lepší, aby ses za mnou stavila sama. Třeba večer? Všechno ti řeknu. Za většinu věcí jsem stejně zodpovědný já, tak by bylo fér ti vše vysvětlit.''

,,To nepřichází v úvahu. Neznám tě, jsi mi cizí.'' namítla jsem hned a dala se zase do chůze. Chtěla jsem být rychle doma, pryč z jeho dosahu.

,,Prober to s Mikaelou, ona ti vše řekne a pak uvidíš ano?'' zvolal za mnou, ale nic jsem neřekla.