Ahoj lidičky, vím, vím moc jsem se s přidáváním nepolepšila, jenže prostě není čas. Nicméně, tohle je poslední co mám napsané, takže se pokusím co nejdříve napsat další stránky, abych vás neošidila, jak to vůbec vše dopadne. :)

Oblečená do pohodlných tepláků a tílka jsem si zalezla do koupelny a čistila si zuby. Při tom jsem se dívala do zrcadla. Přesněji řečeno...na odraz svého ramene, které mi už tři roky zdobila jizva od kousnutí Troye. Kdykoliv jsem ji viděla, viděla jsem i ten den, kdy se to stalo. Nenáviděla jsem se za to. Ale nemohla jsem si pomoct. Jak už jsem se jednou zmínila...bylo to prostě ve mně...hluboko uvnitř zakotvené. Nakonec jsem nad sebou protočila oči a opláchla kartáček, který jsem hned uklidila do zrcadla. Ještě jsem si vypláchla ústa a pak zrcadlo zavřela. Jenže jsem začala křičet. Hned za mnou stál Jason. Propaloval mě pohledem a já málem dostala z něho infarkt!!!

,,Kruci! To se nemůžeš ozvat?! Málem mě trefil šlak!'' křičela jsem na něho dotčeně. Mé srdce mi bušilo v krku šokem.

,,Nemůžu a co si tak protivná?'' pronesl nevzrušeně. Sakra! Ten kluk mě poslední dobu dopaluje a jak!

Podívala jsem se za sebe a zhluboka se nadechla. Pak jsem se znovu zadívala na svůj odraz. Oči jsem měla vytřeštěné v šoku. Musela jsem se opřít rukama o umyvadlo. Zhluboka jsem se znovu nadechla a pak se zase na sebe podívala. Co to bylo? Vzpomínka? To není možné. Doktor říkal, že není možnost, aby se mi paměť vrátila. Jason! Ty dva dole mluvili o Jasonovi. Pane bože!

Rychle jsem seběhla schody dolů. Pořád seděli na gauči a povídali si. Byla jsem zmatená. Musela jsem na vzduch. Vyběhla jsem ven na terasu. Slyšela jsem za sebou kroky. Věděla jsem, že jeden z nich šel za mnou. Musela jsem to rozdýchat. To nemůže být možné. Prostě nemůže. Lekla jsem se psa, který ke mně najednou přiběhl, div na mě nechtěl skočit.

,,Rocky sedni!'' zavelela jsem mu a on se posadil. Spokojeně vrtěl ocasem, při tom měl nakloněnou hlavu, jako by čekal, že ho pomazlím. A pak mi to došlo. Uvědomila jsem si, že jsem sama vešla do obýváku, sama našla koupelnu a sama věděla jméno toho psa!

,,Pane bože!'' rukama jsem si překryla pusu a podívala se ke dveřím. Stál v nich ten muž se ženou. Držel ji kolem ramen a ona měla ruku kolem jeho pasu. Oba se usmívali.

,,Věděli jsme, že si vzpomeneš, už jak si sama našla obývák.'' pověděla mi ta žena.

,,To ale nemůže být pravda. Vždyť si na nic nevzpomínám! Tak jak to, že to znám?'' zeptala jsem se polekaně. Žena ke mně přistoupila. Ruce položila na má ramena a pak mi dala stranou vlasy.

,,Já věděla, že jsi to ty. Už jak jsem otevřela dveře. Ta jizva to jen dokazuje. Jsi Isabella Kurtová. Jsi má neteř zlato. Vzpomínky ani nepotřebuješ. Tvé podvědomí to zná a to je další důkaz toho, kdo jsi.'' lehce mě objala. Já jí ale nebyla schopná objetí opětovat. Nemohla to být pravda.

,,Omlouvám se.'' odtáhla jsem se od ní a šla rovnou k autu. Slyšela jsem, jak jí ten muž řekl, aby mě nechala, když chtěla jít za mnou. Rychle jsem odjela pryč. Vrátila jsem se do motelu, kde jsem si lehla na postel. Sledovala jsem strop a snažila se ten rozhovor vstřebat.

Ryan (Troy)

,,Však já nevím, co tak vyšiluješ Troyi. Dalo se čekat, že si vzpomeneš na to, cos provedl, když už sis vzpomněl na mě.'' řekl mi brácha jakoby nic a uvelebil se s malým v náručí na gauči. Nesnášel jsem to jméno...

,,Neříkej mi Troyi. Jsem Ryan, R-Y-A-N!'' zdůraznil jsem mu vztekle a pochodoval sem a tam po pokoji.

,,Vidíš, tohle je starý Troy, jak ho znám.'' pověděl malému a posadil si ho na klín. Hodil jsem na něho vražedný pohled. Jared mě tím začal rozčilovat.

,,No nekoukej tak. Neříkal jsi snad, že ses změnil?'' zeptal se káravě. Zoufale jsem se svalil do křesla. Sledoval bráchu s malým a myslel na Rose, jak se asi má. Už dva dny se mi neozvala a já měl o ni strach. Pak jsem si ale hned zase vybavil, jak jsem se k ní choval a co všechno jsem jí provedl. Stáhlo se mi hrdlo.

,,Jsem zoufalý brácha. Jak se na ni můžu dívat tak jako než se mi vrátila paměť? Ty nemáš ani tušení, co všechno jsem jí udělal. Nezasloužím si nic z toho, co teď s ní mám. Kdyby věděla, kdo jsem, nebyla by se mnou. Měla by ze mě hrůzu, stejně jak tomu bylo, než ztratila paměť. Vždyť to díky ní, jsem já ztratil paměť. To ona mě přetáhla pohrabáčem od krbu po hlavě. A to potom, co jsem zabil někoho, koho milovala!'' pověděl jsem mu, tak se na mě Jared zadíval. Chvíli přemýšlel, než mi něco řekl.

,,Hele bráško, jak se zdá, tak už nejsi tím, kým si býval. Začal jsi nový život, zcela od začátku. Proč tu minulost nehodíš za hlavu? Vždyť Isabella si to nepamatuje. Teda Rose vlastně. Vidí tě takového jaký jsi teď, ne jaký jsi byl.''

,,Ale co když si vzpomene jako já? Co když jí to někdo řekne?''

,,Ode mě se to určitě nedozví, už kvůli malému. Potřebuje oba rodiče. A když si vzpomene, tak se potom děj vůle boží.'' řekl mi upřímně a já si jen povzdechl. Vstal jsem z křesla a vzal si od něho malého. Zase se na mě díval těma svýma zelenýma očima a pousmál se. Vykouzlilo mi to úsměv. Tohle byl jeho první úsměv!

,,Troy se usmívá, dívej brácha. To je jeho první úsměv.'' řekl jsem mu nadšeně, tak rychle vyskočil na nohy a postavil se vedle mě. Jared se taky usmál a poplácal mě po rameni.

Rose (Isabell)

Rozhodla jsem se vše přijmout, tak jak to je. Vrátila jsem se k tomu domu a zazvonila. Během chvilky mi ta žena zase otevřela.

,,Fajn. Co když teda jsem Isabella. Co pak?'' zeptala jsem se a ona se usmála.

,,Já vím, že jsi Isabella zlatíčko. Vždycky se můžeš vrátit domů. A začít tady od začátku s lidmi, kteří tě mají rádi.''

,,Ale já mám svoji vlastní rodinu. Mám malého syna, který na mě čeká doma s mým manželem. Nemůžu se jen tak vrátit, abych našla sama sebe.''

,,Tak je můžeš kdykoliv přivést s sebou. Ale budu ráda, když se ještě den dva zdržíš. Tvé přátelé tě jistě rádi uvidí.''

,,Nejsem jistá, jestli zvládnu někoho dalšího vidět...'' poznamenala jsem sklesle. Necítila jsem se ve své kůži. Byla jsem zmatená a měla jsem strach. Ta žena na mě hleděla s pochopením a s láskou v očích, což jsem nemohla vstřebat. Nechtěla jsem. Bylo to na mě silné kafe. Co asi teď dělá Ryan s Troyem? Stýskalo se mi po těch dvou. Přišlo mi, že jsem od nich už věčnost...

O pár dní později

Strávila jsem s Avou několik dní a viděla se i s ostatními. Vzpomínky se mi nevrátily, ale přesvědčila jsem se, že jsem našla samu sebe. Všichni ti lidi byli milý a hodný, jenže pořád pro mě byli cizí. Necítila jsem k nim žádné pouto. Omluvila jsem se Avě, že je načase se vrátit domů. Měla pochopení. Nechala mi na sebe kontakt, kdybych se rozhodla vrátit nebo kdybych cokoliv potřebovala.

Zaparkovala jsem auto v garáži. Vypnula světla a vytáhla klíčky ze zapalování. Klíče jsem hodila do tašky a položila si ji na klín. Zhluboka jsem se nadechla. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

,,To zvládneš.'' povzbudila jsem se pohledem do zpětného zrcátka. Pak jsem vystoupila a výtahem vyjela do našeho patra. Nervózně jsem odemkla a vešla do bytu. Z obýváku se ozývala televize. Bylo už večer, tak se bytem táhlo šero. Zastavila jsem se v obýváku. Ryan seděl v křesle s malým na hrudi a oba spali. Vypadali spokojeně. Pousmála jsem se. Kabelku jsem odložila na gauč a natáhla se pro malého, abych ho dala do postýlky. Tím pohybem jsem ale probudila Ryana. Zmateně zamžoural očima.

,,Rosalie, vrátila ses.'' okamžitě vstal z křesla, aby mi byl blíže, ale pak se zarazil. Jako by se bál na mě sáhnout. Udělat cokoliv. Držel si odstup. Z jeho pohledu jsem nedokázala nic vyčíst. Díval se na mě spíš s obavami.

,,Ano vrátila.'' odpověděla jsem mu, aniž bych musela. Nastala chvíle ticha. Dívali jsme si do očí. Rozmýšlela jsem se, jestli mu říct pravdu. Přiznat mu, co jsem zjistila. Jenže jsem se bála, že ho tím raním. Milovala jsem ho. Byl pro mě vším. Mé city byly hluboké a nedokázala jsem si bez něho život představit. Ale jsme oba takový, jací jsme? Není to jen lež, když si jen nepamatujeme naši podstatu? Kdo doopravdy jsme? Já už to zjistila, ale bylo mi to k ničemu bez vzpomínek. Ale byla jsem si jistá, že Ryanovi se vzpomínky pomalu vracely. To proto měl ty výkyvy nálad. Proto se změnil jeho pohled na mě. Už se na mě nedíval tak jako před tím.

,,Můžu mít otázku?'' řekla jsem nakonec, abych prolomila to tíživé ticho. Ryan kývl na souhlas.

,,Na co sis vzpomněl?''

,,Ty sis snad na něco vzpomněla?'' odpověděl otázkou, ale rozeznala jsem strach v jeho hlase. Zakroutila jsem hlavou. Bylo vidět, že se mu ulevilo. Zhluboka se nadechl a vydechl.

,,Ty mi neodpovíš na mou otázku?'' zeptala jsem se zklamaně. Ryan začal chodit sem a tam. Přemýšlel. Odnesla jsem mezi tím malého do pokoje a uložila ho. Když jsem se vrátila, tak se na mě zadíval.

,,Ne nevzpomněl jsem si na nic důležitého. Nic co by nás mělo trápit.'' pousmál se, ale i tak jsem poznala, že mi lže. Nechtěla jsem se hádat, proto jsem to nechala být.

,,Dobře.'' řekla jsem jen a vydala se do ložnice. Jak jsem kolem něho procházela, tak mě vzal za ruku, čímž mě přiměl zůstat v místnosti. S otázkou v očích jsem se na něho podívala.

,,Chyběla jsi mi a moc. Nerad bych tě ztratil. Ty i malej jste všechno, co mám a to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat.'' pousmála jsem se a přešla k němu. Pohladila jsem ho po tváři, při čemž zavřel oči. Vychutnával si ten dotek.

,,Taky jsi mi chyběl.'' přiznala jsem mu, tak se na mě zadíval. Pousmál se a přitáhl si mě do své náruče. Pevně mě objal.

,,Nemusíš mě držet tak pevně. Nikam ti neuteču.'' pověděla jsem mu pobaveně.

,,Ale co kdyby náhodou...'' větu nechal viset ve vzduchu a jemně mě políbil na rty. Zavřela jsem oči a polibek mu oplatila. Ahh, tohle mi tak moc chybělo...