,,Ah, ááááh!'' začala křičet bolestí. Stisk zubů jsem zesílil, při čemž ona křičela ještě víc. Cítil jsem, jak se zuby dostaly přes kůži a v ústech jsem měl chuť její krve. Zatnula všechny své svaly, ale nevšímal jsem si toho. Chtěl jsem, aby trpěla. Ale zapřela se do mě vší silou a já spadl z postele. Okamžitě se chytila za ránu, kterou jsem jí způsobil. Na tváři mi pohrával úsměv, ten pocit uspokojení, přesto ne dostatečného uspokojení, se mi rozléval do celého těla.

,,Kreténe, jsi normální?'' zařvala na mě vztekle a pak se podívala na svou ruku. Měla ji od krve.

,,Copak se ti to nelíbilo? To máš za ten přeražený nos!'' zasmál jsem se pobaveně. Hned na to jsem se zvedl z podlahy a šel k ní. Rychle vystřelila z postele a postavila se na druhou stranu pokoje, co nejdál ode mě. Její reakce mě pobavila.

,,Seš magor!'' zavrčela nevrle a držela se za ránu, kterou jsem jí udělal ve žlábku mezi ramenem a krkem. Viděl jsem, že i jen pouhé pohnutí hlavy jí bolelo. Usmál jsem se na ni s širokým úsměvem.

,,Ještě jsme neskončili. Vezmu si, co mi náleží. Šéf pořád nevěří, že budeš povolná, takže teď patříš jen mě.'' mluvil jsem klidně. Neměl jsem ale v úmyslu se s ní mazlit. Chtěl jsem, aby trpěla tak jako nikdy.

,,Jak jsem řekla, nikdy nebudu tvoje!'' zopakovala mi to, co už několikrát a dost sebevědomě. Vraždila mě pohledem, ale já jí to oplatil stejným výrazem. Nelíbil se mi její náhlý vzdor.

Zprudka jsem se posadil a popadl dech. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ujistil, že to byl jen sen! Dýchal jsem zrychleně. Tep jsem měl jako bych běžel o závod. Zadíval jsem se na postýlku, kde malý pořád spal. Rukou jsem si otřel zpocené čelo. Musel jsem se posadit do předklonu a obličej zabořit do dlaní. Zhluboka jsem dýchal, abych se uklidnil. Ten sen!! To nemohla být pravda. Viděl jsem Rose v živých barvách a tu její jizvu na krku. Zničeně jsem si povzdechl. Přece jsem jí to nemohl udělat já?

Popadala mě panika. Chtěl jsem utéct od všeho pryč. Ale nemohl jsem. Byl jsem na pokraji zhroucení, proto jsem raději zavolal bráchu, aby přijel. Jenom on mi byl schopný pomoci.

Rose

Vyšla jsem ven z motelu a vydala se na adresu té holky. Jela jsem autem a dívala se kolem sebe. Ta krajina mi byla povědomá. Jako bych zažívala deja vu. Ten pocit mě sužoval, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Důležité bylo, abych zjistila, kdo na té adrese bydlí a jestli mi zodpoví mé otázky. Ale taky proč by měl že?

Zastavila jsem u příjezdové cesty a vyšla ven z auta. Dům byl veliký, ale krásný. Bylo vidět, že si už něco prožil, ale to mu dodávalo na kráse, i přes tu patrnou zchátralost. Měla jsem z toho smíšené pocity. Strach i radost. Bylo to pro mě neznámé a přesto jsem se cítila, jako bych se vracela domů.

Odhodlaně jsem přistoupila ke dveřím a stiskla zvonek. Melodie se roznesla po celém domě. Pro jistotu jsem ustoupila o krok dozadu. Netrpělivě jsem čekala, jestli někdo otevře a hrála si se snubním prstýnkem. Při tom jsem se kousala do rtu, ale když jsem uviděla stín, jak se někdo blíží ke dveřím, zhoupl se mi žaludek nevolností. Dveře otevřela žena v pokročilém věku. Typovala jsem jí tak 48 let. Jak mě spatřila, vypadala, jako by ještě zestárla. Zírala na mě s úžasem s očima dokořán.

,,Avo, zlato kdo je to?'' ozval se v domě mužský hlas a chvilku na to, se za ní objevil muž. Přistoupil až k ní a zíral na mě jako ona. Na tváři měl ale ošklivou jizvu, jako by se popálil.

,,To není možné.'' zamumlal si pro sebe. Už se to nedalo a já musela něco říct.

,,Ehm, nezlobte se, že ruším...'' začala jsem, ale ani jsem to nestačila doříct. Ta žena se mi vrhla kolem krku a silně mě objala.

,,Nemůžu tomu uvěřit. Ty žiješ!'' pošeptala a ještě víc stisk zesílila, jako by se chtěla přesvědčit, že nezmizím. Nepatrně jsem ji odstrčila, abych ji neurazila.

,,Omlouvám se, ale já vás neznám.'' řekla jsem jí a oba se zamračili.

,,Víte, hledám tady Isabellu Kurtovou.'' pověděla jsem jim, čímž vypadali ještě víc zaskočeně.

,,O čem to mluvíš Bell?'' zeptal se mě muž nechápavě.

,,Bell? Ale ne, ne, promiňte, nepředstavila jsem se. Já jsem Rosalie Simmonsová, teda vlastně už Abbottová.'' lehce jsem se pousmála a strčila si vlasy za ucho. Oba na mě němě zírali, ale nakonec se ta žena rozhodla promluvit.

,,Omlouváme se. Vypadáte přesně jako moje neteř Isabella.''

,,Právě proto jsem tady. Víte, před čtyřmi lety jsem měla nehodu a ztratila paměť. A nedávno jsem objevila ty články Isabelly i s její fotografií a vypadá jako já. Myslela jsem, že když zjistím, kde bydlela, že získám nějaké odpovědi.'' pověděla jsem jim upřímně. Oba se na sebe podívali s úsměvem a pak se zadívali na mě. Dívali se na mě jako by právě nalezli ztracenou dceru.

,,Ovšem. Nechceš jít dál? Rádi ti odpovíme na tvé otázky.'' pověděla mi mile a ustoupili stranou, abych mohla vejít.

,,Moc ráda.'' usmála jsem se na ně a vešla dovnitř. Zastavila jsem se uprostřed chodby. Sledovala jsem na zdech fotografie té rodiny a dívky, co vypadala jako já.

,,Posadíme se v obýváku ano?'' řekla za mnou, tak jsem kývla a šla hned do obýváku, aniž by mě nasměrovala. Usadila jsem se do křesla vedle gauče, kam se usadil ten muž a ona šla udělat kávu. Byli jsme mlčky a já všechno kolem sebe vstřebávala. Bylo mi to tak povědomé, ale přesto to bylo cizí. Zadívala jsem se na toho muže. Jizva se mu táhla od čela až k lícní kosti na levé straně. Zřejmě mu nevadilo, že si ho tak prohlížím, protože se jen lehce usmál. Pohledem jsem sjela na jeho propletené ruce. Levou ruku měl také zjizvenou.

,,Omlouvám se, že tak zírám.'' řekla jsem nakonec, když ta žena přinesla kávu. Oba se usmáli a usedla vedle muže.

,,To nic. Tak, na co ti můžeme odpovědět?'' zajímala se vřele. Chvíli jsem je sledovala a přemýšlela, na co se ptát. Jenže, najednou jsem nevěděla na co se ptát.

,,Ehm, já vlastně ani nevím.'' přiznala jsem jim, ale nic si z toho nedělali.

,,To nevadí. Můžeme ti říct něco o Bell, jestli chceš.'' řekl ten muž. Kývla jsem na souhlas. Oba se na mě zase usmáli a začali mi vyprávět.

Seděla jsem uvelebená v křesílku a poslouchala je, jak se krásně doplňovali ve vyprávění o Belle. Při tom jsem si upíjela kávu, dokud žádná už nezbyla. Hrnek jsem odložila na stůl a zase se dívala na ty dva. Vyprávěli mi celý její život. Když se pak najednou zarazili a nevěděli, jestli mohou pokračovat. Zadívali se na sebe dlouze a muž pokynul, že může pokračovat. Žena se na mě zadívala s lítostivým pohledem.

,,Víš, když měla Bell 20. narozeniny, rozhodla se cestovat. Odešla do New Yorku a poznala dva kluky, ale byli zapleteni se špatnými lidmi a Bell se po roce vrátila domů a řekla nám, co si vše protrpěla. Ty lidi jí hodně ublížili a trpěla nočními můrami a lekala se každého stínu. Prošla si hodně těžkým obdobím, než se dala trochu do pořádku, ale jizva na krku jí to pokaždé připomněla, tak to nebylo pro ni lehké.'' při zmínce jizvy jsem si rukou zajela pod vlasy a přejela si po jizvě mezi ramenem a krkem. Že by jen shoda náhod?

,,Měla se dokonce vdávat, za jednoho kluka co při té cestě potkala. Jmenoval se Jason. Musím přiznat, že to byl opravdu hodný a milý kluk, jen znal špatné lidi, ale nakonec ani ta svatba nebyla. Bell utekla za tím druhým. Jmenoval se Logan a tehdy se zase dostala do potíží, do kterých ji zatáhl. Toho kluka jsem neměla možnost moc poznat, ale bylo vidět, že ji miluje, jenže to nestačilo, aby vše zvládli. Jeli jsme pro ni až do Londýna, ale tehdy jsme měli nehodu. Tobby vyvázl s popáleninami a já s pár jizvami, ale zemřel při tom další pár. Do dnes nechápu, co přesně se stalo, ale když jsme se v nemocnici probrali, po Bell nebylo ani památky. Jako by se vypařila. Nikdy jsme už o ní neslyšeli a v novinách zjistili, že Jason i Logan zemřeli. Nevěřili jsme tomu, že by to přežila taky, dokud jsme tě dnes neuviděli stát u dveří.'' pověděla mi s nadějí v hlase. Při tom svírala ruku Tobbyho a on jí to opětoval. Zírala jsem na ně a pořád ruku držela na jizvě.

,,Ehm, mohla bych si odskočit?'' zeptala jsem se a oni kývli. Vydala jsem se na toaletu v patře a zavřela za sebou dveře. Zastavila jsem se u umyvadla před zrcadlem. Dívala jsem se na svůj odraz. Modré oči, delší hnědé vlasy. Uchopila jsem vlasy do rukou a dala si je na stranu, abych viděla na svoji jizvu. Byla přesně mezi krkem a ramenem ve žlábku. Vypadala jako od kousnutí. Prstem jsem ji obkreslila.