Harryho oslepilo denní světlo, když v závěsu za Hagridem opustil Gringottovu banku. Všechno mu to připadalo jako vzdálený sen. Útržkovité vzpomínky na létající motocykl, léta galejí v Zobí ulici, bláznivý úprk s tetou a strýcem, který si nezadal s akční kriminálkou, již mohl tu a tam koutkem oka zahlédnout, zatímco příbuzným servíroval kanapky ke sledování seriálu.

A teď byl tady, na Příčné ulici, zahlcen dojmy, vůněmi, barvami a tvary, tak neznámými a přece tak povědomými.

Ten chlap, který ho sem přivedl, musel být obr. Harry mu sotva stačil, když pelášil v jeho patách, než se za nimi dav stihl zase zavřít.

„Tady koupíme tvůj stejnokroj", řekl najednou obr před jedním z krámů a postrčil Harryho dovnitř.

Harry se rozkoukával v šeru obchodu.

„Madam Malkinová, můžu vám tu chvíli nechat svýho svěřence? Tady je seznam, potřebujeme hábity a takový ty věci."

„Bez problémů, Hagride. Jen se nikde nezapomeňte. Dneska tu mám nával, tak ať chlapec nemusí čekat."

Rovnou začala Harrymu zkoušet nějaké hábity a pak ho posadila na jednu z čalouněných židlí, aby počkal, než bude oblečení upravené. Někdo už tam seděl. Chlapec Harrymu připomínal fretku, kterou viděl v zoo, tehdy při tom incidentu s hadem. Měl světlé, skoro bílé vlasy, a neustále těkal očima sem a tam, jako kdyby čekal, odkud přiletí pohlavek.

„Ahoj," řekl Harry.

„Ahoj, taky kupuješ věci do Bradavic? Čekám tu na matku, šla si vyzvednout omlazující lektvary."

Chvíli společensky plácali. Fretka se evidentně snažil na Harryho zapůsobit, ale moc to nefungovalo, protože Harry spotřeboval veškerou svou pozornost na to, aby zamaskoval, že prakticky neví, o čem je řeč. Konečně ho vysvobodil Hagrid.

„Ty se máš" řekl na rozloučenou fretka. „Když tě doprovází bradavický poskok, tak si můžeš chodit, kam chceš. Na mě tu dohlížejí rodiče. Je to jako vycházka z vězení."

Harry se na něj zamyšleně podíval. Myslel si, že rodiče ostatní děti rozmazlují, tak jako teta a strýc poskakují kolem Dudleyho, jeho bratrance. Že by to mohlo být i jinak ho dosud nikdy nenapadlo, a pocítil s fretkou určitou slabou spřízněnost. Zdálo se, že fretka je z bohaté rodiny, ale Harry dobře sám na své vlastní kůži poznal, že mít zdroje a využít je pro blaho dítěte není totéž. Možná je fretka nějaké týrané dítě? Každopádně teď to nevyřeší. Hagrid, kterého teď viděl poněkud realističtěji, když se dozvěděl, že je jakýmsi školním sluhou, mu přinesl zmrzlinu a ještě musejí pro hůlky a kdoví co dalšího. Tento den bude náročný.

Harry toho dne dostal ještě od Hagrida sovici sněžnou, prý jako dárek k narozeninám, Harry měl podezření, že je to hlavně poťouchlost vůči Dursleyovým, kteří měli v poslední době hrůzu z čehokoli, co se podobalo sově, a navštívil výrobce hůlek Olivandera.

Hagrid ho pak posadil na vlak zpátky do Kvikálkova i se všemi nákupy, a informoval ho, že se má prvního září dostavit k spěšnému vlaku do Bradavic. Harry si nemyslel, že bude jednoduché dostat se sám od Dursleyových na nádraží, a usoudil, že Hagrid není zrovna mistrem předvídavosti. Fretka měl evidentně pravdu - je to jen nějaký sluha, který vyřizuje agendu někoho chytřejšího. To nezměnilo Harryho sympatie k Hagridovi, ale vedlo to k tomu, že byl nyní obezřetnější ohledně všeho, co Hagrid prohlásil za hotovou pravdu.

Dursleyovi se překvapivě rozhodli incident s Hagridem nijak nekomentovat. V podstatě Harryho následující měsíc ignorovali. Nicméně byli ochotní ho prvního září vysadit na nádraží, pravděpodobně hlavně proto, aby ho s jeho výstředními zavazadly nezahlédl nikdo ze sousedů. Samozřejmě s výjimkou paní Figgové, která viděla vždycky všechno, a ostentativně se procházela po protější straně ulice, zatímco nakládali věci do kufru.

Harry byl vyloženě nervózní z toho, jak se strýc Vernon snažil nacpat do kufru klec s Hedvikou, Harryho sovicí, naležato. Nakonec ho uprosil, aby si mohl vzít zvíře do auta, s poukazem na to, že když je klec ve správné poloze a pták relativně v klidu, vznikne tím o dost méně nepořádku, a Harry teď bude pryč, takže to nebude moct uklidit.

Rodina se nijak zvlášť nezajímala, jestli se Harry dostane k vlaku, neboť pospíchali s Dudleym na chirurgii kvůli nějaké kosmetické banalitě.

Harry se tedy ocitl sám na nádraží a bloumal po perónu. Nástupiště devět a tři čtvrtě nemělo smysl hledat, evidentně šlo buď o překlep, nebo o nějakou anomálii, a tak se zařídil způsobem, který zná dobře každý sociofob - pozoroval cvrkot a rozhlížel se, na koho by se nalepil.

Zanedlouho zahlédl dost podivnou mnohočlennou rodinu, která vedla podivné řeči, a jal se ji sledovat. Brzy si ho všimli, oslovili ho, a začlenili ho do svých řad stejně přirozeně, jako mravenci akceptují modráska. Když se konečně dostal na své nástupiště, považovali ho za jednoho z nich a dělili se s ním o svačinu.

Tak se přirozeně stalo, že Harry seděl ve vlaku v kupé s jedním s Weasleyů, Ronem, a poslouchal jeho nesouvislé stížnosti na starší bratry, zlé kouzelníky a přeplněnou domácnost. Než vlak dojel na konec cesty, Harry si udělal obrázek, že bydlet se zanedbávajícími rodiči může být stejně vyčerpávající, jako bydlet s rodiči přehnaně náročnými - mimoděk si vzpomněl na fretku, copak asi dělá, je někde ve vlaku? - a že všude je chleba o dvou kůrkách.

Občas se někdo nalepil na dveře kupé a „nenápadně" je pozoroval, a tak Harry využil kličku od kupé, kterou před časem štípnul Dudleymu, a kupé zamknul. Otevřel jen v momentě, kdy na chodbě zahlédl skákat žábu, aby ji rychle strčil do kapsy a zase se zamkli. Dovodil si, že se nejspíš jedná o mazlíčka někoho ze spolužáků, a takové zvíře může mít nějaký obchodní nebo vyjednávací potenciál, kdoví, kdy se může hodit.

Vlak zastavil na konečné, a chlapci se pokoušeli vystoupit ven, zavaleni zavazadly. Na perónu Harry zahlédl kluka, o hlavu většího než byl sám, jak brečí na rameni rozcuchané čarodějky. Ta ho utěšovala se slovy, že „ještě se nestalo, aby obojživelník zmizel beze stopy, to by bylo porušení zákona o zachování energie".

Za chvíli zahlédl i fretku s nějakými dvěma většími kluky. Chvíli vyhodnocoval, jestli jeho bodyguardi dávají spíš pozor na něj, aby neškodil, podobně jako Rona hlídala starší dvojčata, a nebo jestli se jedná spíš o fretkovy poskoky. Nemohl se rozhodnout, tak to prozatím nechal plavat. Pozorováním a vyhodnocováním se ještě nikdy nic nepokazilo.

Za chvíli se objevil Hagrid a nasměroval je ke člunům. Harry využil toho, že se ocitl ve člunu s Nevillem, tak se jmenoval kluk kterému utekla žába, a malou čarodějnicí, a vyměnil žábu jménem Trevor za pár neocenitelných informací o poměrech v kouzelnické společnosti. Kluk, šťastný z návratu ropuchy, se rozpovídal, a ukázalo se, že je bezednou pokladnicí znalostí, které by dítě vychované v kouzelnické společnosti mělo mít v malíku. Rozcuchaná čarodějnice uraženě mlčela a dělala si zápisky, aby mohla všechny zaslechnuté drby porovnat s obsahem bradavické knihovny, jen co se do ní dostane.

Než se dostali přes jezero, sešeřilo se. Impozantní silueta bradavického hradu se odrážela na jezerní hladině a lákala i odrazovala. Rozsvícená světla ve všech, i těch nejmenších oknech, prozrazovala, že většina studentů i profesorů je dávno na místě, a čeká se jen na nováčky.

Po břehu zbýval ještě kus cesty a konečně Hagrid zabušil na vrata, která se otevřela, a jakási čarodějnice s kočičíma očima je vedla do malého sálu, kde, jak jim oznámila, je čekalo rozřazování do studijních kolejí.

V nastalém rumraji se k Harrymu přitočil fretka: „Zaslechl jsem, že s Weasleyovými přijel ten Harry Potter, to jsi ty?"

„Logicky. Vypadám snad jako Weasley?"

„Já jsem Draco Malfoy. Kdyby ses potřeboval zorientovat, s důvěrou se obrať. Moje rodina má určitý vliv, můžu ti dát pár užitečných tipů, na co si dát pozor."

„Díky, rád přijímám. Přátel není nikdy dost."

„Tak první rada - dej si pozor na zrzavce. Jsou to vtěrky. Možná to nevíš, ale tvoje rodina má zvuk. Nenech se jimi oblbnout, máš na víc."

„Díky, kámo. Doufám, že se ještě uvidíme."

Přední řady dětí se ztišily, jak začal klobouk vyvolávat žáky a rozřazovat je do kolejí.

„Doufám, že budeš v Nebelvíru, já tam budu určitě, celá moje rodina tam je. Tvoji rodiče tam byli taky, říkal mi to táta," šeptal mu Ron.

„Příslušnost ke kolejím se dědí?" zeptal se se zájmem Harry.

„Nevím přesně, jak to funguje, ale většina lidí je zděšených, že by byli v jiných kolejích, než jejich rodiče. Třeba támhle Malfoy - ukázal na fretku - kdyby ho neposlali do Zmijozelu, jeho otec by ho nejspíš vydědil."

Harry už si stihnul všimnout, že Ron má tendenci přehánět a nepozná sarkasmus, takže vzal tuto informaci v potaz, ale nepřikládal jí příliš velký význam.

Rozcuchaná čarodějka skončila v Nebelvíru.

„To je proto" šeptal mu Ron, „že její rodiče nejsou kouzelníci. Kdyby byli, určitě by ji klobouk zařadil do Havraspáru. Všiml sis, jak nesnáší, když něco neví?"

„Nebelvír je pro děti z nekouzelnických rodin?"

„Ne tak úplně. Je pro ty, kdo mají odvahu porušovat pravidla. Děti z rodin nekouzelníků je porušují většinou proto, že je neznají. V Nebelvíru nejsou tak nápadní."

„Koukej, Neville jde taky do Nebelvíru. Jak to? Ten přece určitě nevyrostl mezi nekouzelníky."

„To máš pravdu, Harry. Jenže Nevilla vychovala babička, která je tak trochu, no, mešuge. Vsadím se, že je trochu divnej."

„A proč je v Nebelvíru vaše rodina?"

„No, my jsme potomci Godrika Nebelvíra. Aspoň mamka to říká. Jsme ti praví odvážní, víš?"

„Tak to mi spadl kámen ze srdce. Kdo je teď na řadě?"

Draco Malfoy se snažil ze všech svých jedenáctiletých sil udržet si pokerovou masku. Jeho otec mu dal jasný úkol - přiblížit se k Potterovi a spřátelit se s ním.

„Ten kluk se nejspíš nebude umět chovat, vychovali ho mudlové. Ale brzy bude mít vliv, o kterém ještě neví. Využij toho, Draco!"

Dracovi to šrotovalo v hlavě. Bylo jasné, že Potter se minimálně celý první ročník bude bavit prakticky výhradně se svými kolejními kolegy. Jestli se s ním má spřátelit, musí být ve stejné koleji. Potter nezná pravidla, takže nejspíš bude v Nebelvíru. Jenomže taky je potomek důležitých rodin. Může se stát cokoli. Teď to chce hlavně myslet.

„Paní profesorko, mohl bych si odskočit?"

„Teď, pane Malfoyi? No dobrá, pojďte se mnou, najdeme nějakého prefekta, aby vás doprovodil. A vraťte se co nejrychleji. U vás bude rozřazování nejspíš jen formalita, ale i tak si pospěšte."

„Tak určitě," pomyslel si Draco a v duchu se zašklebil. Tohle se musí promyslet.

Ohlédl se, aby odhadl počet žáků ve frontě před Potterem. Nemůže nic riskovat. Musí se nechat zařadit až po něm.

„Tak koho to tu máme?" zeptal se klobouk, když přistál na Harryho hlavě. K Harryho smůle se rozřazování protáhlo, a tak v momentě, kdy si mohl konečně sednout, a široká krempa klobouku mu zakryla oči, upadl do krátkého mikrospánku, ve kterém se mu motalo páté přes deváté. Zdálo se mu, že se klobouk nemůže rozhodnout, a že se ho dokonce ptá, kam by se chtěl nechat zařadit.

Otevřely se dveře, jak se Draco vrátil do místnosti. Chladný průvan probral Harryho, který sebou škubnul.

„Usnout při rozřazování je drzost par excelence," zachechtal se klobouk, když si Harry uvědomil, kde je. „V Nebelvíru bude mezi svými" zahlásil pak klobouk nahlas a vyvolal hned opozdilce.

„Kde jsi se zdržel, Malfoyi? Vsadím se, že máš něco za lubem."

„Prosím, zařaď mě k Potterovi do koleje. Bude potřebovat průvodce."

„Dobročinnost, Malfoyi? No tak dobrá. Buď Nebelvír. Ty to budeš vysvětlovat doma."

Klobouk pak rozřadil další žáky včetně Rona.

Ukázalo se, že navzdory pomluvám, reálným klíčem k rozřazování byla sociální zdatnost pro Zmijozel, zodpovědnost a loyalita pro Mrzimor, mentální obdařenost pro Havraspár, a Nebelvír byl určen pro inkluzi handicapovaných a těch, kteří pocházeli z vyloučeného prostředí. Ale kromě profesora Snapea se nikdo nikdy neodvážil jim to tajemství prozradit.

Ale o tom zase někdy příště.