Za zvuků svých podpatků Hermiona procházela prázdným náměstím. V mokrém chodníku se odrážely její rudé lodičky. Trochu přidala do kroku a skryla bradu pod polodlouhý kabát. Ruce si dala do kapes, aby se ohřála. Chladný vítr jí cuchal natočené vlasy.

Když potkala cizího muže, řekl jakousi nevhodnou a nemístnou poznámku. Nereagovala. Ani neměla čas. Jindy by se dohadovala a dožadovala omluvy. Nyní jí to bylo skutečně jedno. Ohlédla se, měla za sebou dobrých dvacet minut rychlé chůze. Nechtěla si brát taxíka ani se přemisťovat, přišlo jí to zbytečné a potřebovala se projít na vzduchu. Soustředila se na svou chůzi, takže si neuvědomovala, za jak dlouho dojde ke svému cíli. Překvapoval ji každý krok,který učinila. Zahla za roh ulice, znovu se rozhlédla a vešla do starého domu.

Potemnělá chodba byla nasáklá vlhkostí. Hermiona za sebou zavřela a rozsvítila dost pochybnou zářivku. Vyšla po schodech do třetího patra a zastavila se u dveří. Vydýchala se, upravila si vlasy a zaklepala. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo jemné šramocení a dveře se, bez jediného zavrzání, otevřely. Beze slova vešla dovnitř. Už věděla, že se nemá vyzouvat. Následovala Draca. Ani na ni nepohlédl. Teprve v místnosti s knihovnou se k ní otočil čelem a pomohl jí z kabátu. Zatímco ho věšel, Hermiona si stoupla k oknu. Pohlédla na temné město prochladlé deštěm. Ulicemi se vznášela jemná pára, už jen jak na to koukala jí byla zima. Ale v tomto bytě bylo vždy teplo. Vonělo to tam po koření, nejspíš indickém. Ve vitríně byly knihy, mnoho knih. Jeden gauč a křeslo. Tři svíčky s vůní kávy, míchalo se to s kořením a tvořilo to pro nos neobvyklý zážitek. Aniž by si to Hermiona uvědomovala, vždy se tam nadechovala víc než normálně. Hltala tu vůni, tu atmosféru. Draco přejel rukou po Hermionině páteři. Přitiskl se k ní zezadu, zavřela oči. Položil své dlaně na její ruce a vedl je po jejím těle. Zvláštní pocit, když řídil její doteky.

Lehla si na bok, zády k Dracovi, zatímco on hleděl do stropu, který byl zbytečně vysoko. Aspoň Draco si to vždy myslel. Pár minut bylo ticho, pomalu usnul. Počkala, až se jeho dech zpravidelní a otočila se k němu. Při každém výdechu se jeho oční víčka jemně zatřásla a řasy vytvořily skoro nepovšimnutelný stín. Hermiona natočila hlavu na stranu, aby na něj lépe viděla. Na tohle se pokaždé těšila. Na těch pár hodin, kdy bude moct být v Dracově přítomnosti a pozorovat, jak spí. Natáhla se a chytila ho za ruku, automaticky ji stiskl. Krátce se pousmála. Uvažovala nad tím, jestli jejich soužití bylo vždy tak tiché. Vlastně se musela dlouho rozvzpomínat, kdy si něco řekli. Jako by nikdy neslyšela jeho hlas, jen ve své hlavě. Jejich rozmluvy nikdy nebyly o slovech, ale v pohledech. Navzájem si totiž slovy celé roky jen a pouze ubližovali.

Všechno to totiž začalo jediným pohledem. Seděla tehdy v kavárně a četla si, Draco procházel kolem vitríny s koláčky a náhodou na sebe pohlédli. Stále šel, ale celou tu cestu od ní neodtrhl oči. Nedokázala ani mrknout, pootevřela svá ústa. Ani nedopila kafe, zaplatila a vyběhla ven. Bála se, že odešel, ale Draco stál na druhé straně ulice a pozoroval ji. Přešla silnici a stoupla si půl metru od něj, koukali se na sebe a mlčeli. Podal jí ruku na znamení omluvy, potřásla si s ním na znamení odpuštění.