Po cestě přestalo pršet. Začínalo svítat, když došli k rozpadající se chatrči. Řeka se zde rozšiřovala a proud nebyl zdaleka tak silný.

„Můžeme si konečně odpočinout?" Hoseok zoufale pohlédl na Namjoona.

Ovšem Taehyung nedal nikomu příležitost k diskusi. „Já dál nejdu," ohlásil rezignovaně a doufal, že vevnitř najde oblečení, nebo alespoň teplou přikrývku.

„Nápodobně," přidal se Jungkook. Těšil se, až se pořádně vyspí.

Nenápadně tedy nahlédli okny dovnitř. Nikde nikdo.

Jin vzal za kliku. „Je zamčeno," oznámil ostatním. „Musíme dovnitř oknem," popadl proto ostrý kámen, kterým následně prohodil oknem. Sklo se roztříštilo a Hoseok, který nestačil zaregistrovat, co se Jin chystá udělat, šokem nadskočil.

„Co to děláš?" nechápal Jungkook. „Tamto je přece otevřený," ukázal prstem.

„Jen jsem potřeboval s něčím pořádně fláknout," vysvětlil Jin a otřel si ruce do kalhot. Následně vysadil Namjoona, který v ruce svíral nůž pro případnou sebeobranu, do již otevřeného okna, aby se vyhnul střepům.

Namjoon se dostal do obývacího pokoje. Zdálo se, že budovu nikdo již dlouho nenavštívil. Když došel ke dveřím, s údivem zjistil, že je v nich zasunutý klíč. Netušil totiž, že se tu ukrývali lidé jejich věku před Dozorci a nechali klíč v zámku, když se je snažili zdržet. Namjoon si jen pomyslel, že mají štěstí, a odemkl.

„Kde jsi vzal klíč?" zajímal se Jin, který mezitím již prolézal oknem.

„V zámku," pokrčil rameny Namjoon.

Když Jin seskočil z parapetu, po levé ruce viděl obraz zdejší krajiny a napravo Namjoona, jak listuje knihou ze skromné knihovny vedle nefunkční lampy. Staré parkety zakrýval zaprášený koberec s červenočernými ornamenty. Pod protějšími okny stál potrhaný gauč, nízký stolek a televize s prasknutým displejem.

Hoseok spatřil v prasklině kulku. „Myslíte, že je tu bezpečno?" přejel prsty po obrazovce. Potřeboval si odpočinout, ale zároveň se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, který v něm toto místo vyvolávalo.

Namjoon si povzdechl, protože též nepociťoval komfort, jaký si představoval. Nejen, že se zde kdykoliv mohl objevit někdo z Dozorců, ale zatuchlý vzduch v opuštěné budově v něm vyvolával velké obavy a nekalé předtuchy. Představoval si, co se zde nejspíš odehrálo, než dorazili, a i když se jednalo jen o výplody jeho fantazie, tuhla mu z nich krev v žilách. Avšak se to snažil nedat najevo. „Nezůstaneme tu dlouho," zaklapl knihu. „Jenom se podíváme po čistým oblečení a pokusíme se aspoň trochu vyspat." Odložil knihu zpět na polici. „A budeme držet hlídku. Klidně si běžte lehnout, budu sám strážit jako první," nabídl se, protože viděl, v jak bídném stavu se ostatní nacházejí. Zároveň ale taky proto, že si byl jistý, že sám nyní usnout nedokáže. Na to se mu hlavou honilo příliš mnoho myšlenek.

„Přidám se k tobě. Bude lepší, když budeme ve dvojicích," Jin vytáhl z kapsy navlhlou pistoli. „A asi bysme měli nechat ty zbraně uschnout," odložil svou na stůj. Ostatní jej napodobili a doufali, že je nebudou potřebovat.

„Jdeme omrknout druhý patro?" navrhl Tae a vyrazil nahoru po vrzajících, úzkých schodech.

Jin a Namjoon nepospíchali za ostatními. Prozkoumali prvně řádně obývací pokoj, kde narazili na dveře, za kterými se skrývala koupelna. Namjoon vyzkoušel, zda ve sprše a umyvadle teče voda. Zvuk kapek dopadajících na porcelán mu vykouzlil úsměv na tváři.

„Myslíš, že je pitná?" Jin ze dveří skepticky pozoroval tekoucí vodu.

Když se Namjoon obrátil za Jinovým hlasem, koutky úst mu opět klesly dolů.

„Co je?!" vyděsil se Jin při pohledu na jeho obličej. Prudce se otočil na zeď, na kterou Namjoon zíral. Byla potřísněná zaschlou krví. „Sakra! Vyděsil jsi mě," stěžoval si. „Myslel jsem, že slyšíš kroky nebo tak."

„Myslíš, že je dobrej nápad tu zůstávat?" Namjoon nepřestával pochybovat o předchozím rozhodnutí.

„Nemáme na výběr," konstatoval Jin, ale i on zneklidněl. „Potřebujeme přestávku. Především Jungkook, Hobi a Minji." Odmlčel se. „A navíc čekáme na Yoongiho." Odešel za ostatními, než Namjoon stihl cokoliv říct.

V druhém patře se rozprostírala potemnělá chodba, druhá koupelna a dva pokoje. Větší s manželskou postelí a menší, který připomínal dětský pokoj, se dvěma obyčejnými.

Tae otevřel skříň v rohu ložnice. „Koukejte," upozornil ostatní, „určitě si tu každej něco najde." Sám vytáhl bílé triko s krátkým rukávem a nápisem „Gucci", šedou mikinu s kapucí a stejnobarevné tepláky a odešel se převléct do koupelny, kde si zároveň pečlivě smyl krev z obličeje.

„Mohli bysme všechny matrace hodit někam na zem k sobě?" Minji si rozpustila mokré vlasy. „Nevím jak vy, ale já teď rozhodně nechci spát odděleně."

„Já taky ne," Jungkook se na ni obrátil s ustrašenýma očima.

„To zní fajn," souhlasil Jimin.

„Našli jste něco?" Jin nakoukl do pokoje.

„Jo," Jimin stáhl z postele špinavé prostěradlo. „Támhle je oblečení a dokonce máme na čem spát. Pomohl bys mi tuto matraci dostat vedle?"

„Proč?" Jin nakrčil obočí.

„Chceme spát pohromadě," objasnil Jungkook.

Jin přikývl a společně s Jiminem a Namjoonem seskupil matrace pod okno v dětském pokoji. Ostatní se mezitím převlékli.

„Taky jsem ti něco vybral," Jungkook podal Jiminovi hromádku oblečení.

„Koho pak máme vzbudit, až se budeme střídat?" zajímalo Namjoona. Sledoval, jak se k sobě tisknou pod peřinami. Hoseok ležel u stěny. Minji a Taehyung, který k sobě tiskl plyšového jednorožce, kterého předtím objevil na jedné z postelí, vedle něj. Na druhém konci se Jimin přitulil k Jungkookově nepochroumanému ramenu. Jeden by si pomyslel, že jsou v bezpečí, když spokojeně zabořili hlavy do měkkých polštářů a během několika minut již pobíhali v říši snů.

★ ★ ★

Po pádu auta do řeky unášel proud Yoongiho dál a dál od ostatních, dokud se v jednu chvíli nedotkl nohama dna. Neuvědomil si, že se dostal na opačný břeh než všichni ostatní, jelikož neviděl na krok. Cítil, jak se mu ruce a nohy zanořují do bláta, když na břehu vykašlával vodu.

Pokoušel se volat o pomoc. Vyřvával jména ostatních, jenže ani jeden zmiňovaný ho ve všem zmatku neslyšel. Nacházel se příliš daleko od auta a nebezpečně blízko Peklu.

Ve tmě nedokázal určit, kam by se měl vydat, a proto se rozhodl počkat na východ slunce. Klepal se zimou v promáčeném oblečení a každá uplynulá minuta mu připadala jako věčnost. Když dlouho nikdo nepřicházel, bál se, že se ostatním něco stalo. Snažil se nepřipouštět si, že existuje varianta, ve které pokračovali bez něj. Poslední, co momentálně potřeboval, bylo zůstat úplně sám. Pořád dokola si v hlavě přehrával přechozí události, až mu na promrzlé, namodralé rty začaly stékat slzy.

Vzpomněl si na Minji, jak říká, že si přála, aby se mu přihodilo něco špatného. On sám si nyní přál totéž. Byl by radši, kdyby někdo přišel a ukončil jeho trápení, než aby se musel utápět v žalu a strachu.

Obrátil hlavu ke hvězdám. Při pohledu na zářící tečky na obloze si vzpomněl na Hangyeola. Jak se zápalem v očích vykládá o plánu. Jak básní o nebi. Jak bezostyšně tančí na Bále. Yoongi si vybavil moment, kdy jej Han vystrčil ze dveří Pekla a zachránil mu tak život. Hrudník mu propichovala ostrá bolest. Byl by si začal rvát vlasy z hlavy, kdyby na druhé straně nezaregistroval paprsek světla.

Dva Dozorci prohledávali les, svítili si na cestu baterkami a postupně sestupovali k řece.

Yoongimu se zamotala hlava, když prudce vstal. Slepě se rozběhl do hustého lesa a doufal, že jej nikdo nezpozoroval. Kolena se mu podlamovala, do obličeje ho šlehaly tenké větvičky a několikrát zakopl o kořeny stromů.

Světla se blížila k řece, a tak neobratně vyšplhal na strom a schoval se v dostatečně husté koruně, se kterou v tmavém oblečení splynul. Opíral se zády o kmen a poslouchal dusot svého srdce.

„Hele," jeden z Dozorců posvítil na stopy na opačném břehu. „Někdo tam byl."

„Hm," druhý Dozorce se zamyslel. „Jsme kousek od hranic. Myslíš, že někdo zdrhl?" nezaujatě si pohrával s baterkou v ruce. Tou dobou ještě netušil, že se opravdu někdo pokouší utéct. Spíše tipoval, že někdo z řad Dozorců se pokouší o úprk.

„Je to možný. Musíme to nahlásit," obrátil se na něj první zatvrzele.

„Ať už to byl kdokoliv... Ty mu to ani trochu nepřeješ?" zamračil se jeho kolega. Když však místo odpovědi schytal výhružný, nevraživý pohled, raději se podřídil. „Fajn," zvedl ruce nad hlavu, jako by se vzdával. „Tak jo. Nahlásíme to," souhlasil. Nechtěl nikomu ubližovat, ale zároveň nechtěl, aby někdo ublížil jemu.

Yoongi sice neslyšel, co si ti dva řekli, ale oddechl si, jen co mu světla zmizela z dohledu. Mezitím, co se snažil zpomalit svůj dech, si vzpomněl na Hangyeolova poslední slova.

„Musíš najít nebe, pak budete v bezpečí," slyšel jasně jeho hlas. Pozoroval skrz listí měsíc, ale nenacházel odpověď na Hanovu hádanku.

„Cos tím sakra myslel?" mumlal si zoufale sám pro sebe. Koukám na nebe, ale v bezpečí rozhodně nejsem, pomyslel si trpce.

Po chvíli dumání se mu vyčerpáním zavřely oči.