Hangyeol přecházel po odlehlém pokoji. V ruce držel karty, které plánoval rozdat ostatním, a poklepával si jimi o nohu. Kde sakra jsou? Předpokládal, že on sám dorazí do pokoje jako poslední.

„Jste v pořádku? Neviděl vás někdo?" zajímal se hned, jak Namjoon rozrazil dveře a všichni vběhli dovnitř.

„Ne, neviděl. Jsme v pohodě," Minji odhodila lodičky. „Teda... V rámci mezí," dodala, když si prohlédla ostatní. I ona si nyní uvědomila, že bolest poraněného zápěstí zesílila.

„Fajn. Tady je oblečení," Han popadl jedno poskládané triko a kalhoty a podal je Yoongimu. „Dobrý?" zašeptal. Místo odpovědi ho Yoongi zatáhl do umývárny.

„Co to dělají?" Jin chtěl jít za nimi, ale Jimin mu zastoupil cestu a též mu podstrčil černé oblečení se slovy: „Jenom si potřebují něco ujasnit."

„Porušují druhý pravidlo," ani Nmajoonovi se toto počínání příliš nezamlouvalo. „A nemusím doufám dodávat, že Hangyeol je ten, kdo pravidla vymýšlel."

„Mohli byste mi místo dohadování někdo pomoct se zipem u šatů?" otázala se Minji se značnou dávkou rozčilení v hlase.

„Eh, jasně, promiň," Namjoon odhrnul Minji vlasy ze zad a neomaleně rozepl zip. Než se stačil otočit pro své oblečení, už před ním stála jen v kalhotkách. Za normálních okolností by nezapomněla všem připomenout, aby se otočili, ale momentálně se soustředila jen na útěk.

Namjoona v první vteřině napadlo vzít své sako a zakrýt provizorní clonou její obnažené tělo, ale pak mu to též došlo. Zdvořilosti si může nechat na jindy. Ostatně všichni byli zabráni do rozepínání knoflíků, stahování nohavic a rozvazování tkaniček.

Za zavřenými dveřmi se Hangyeol opíral o zeď. Pořád si v hlavě přehrával včerejší rozhovor.

„To je hezký, že Joon pozval Minji na Bál," rozplýval se večer před posledním Bálem, když ležel vedle Yoongiho. Nohama se opírali o zeď.

„Romantičtější by to bylo, kdyby jí předtím málem nevykloubil zápěstí," ušklíbl se Yoongi.

„Taky jsem tě měl tehdy pozvat," Hangyeol stočil hlavu na stranu, aby se na něj mohl podívat. Nejradši by v takových chvílích zastavil čas.

„Tak mě někam vezmi, až budeme venku," Yoongi udělal totéž. „Můžeš mi konečně ukázat nebe."

Přesně to mám v plánu, nedokázal Han dojetím vyslovit nahlas. Potřeboval se posadit, jelikož se mu do očí hrnuly slzy. Nedovedl se na něj dívat s pocitem, že jej zrazuje. Znovu a znovu. A proto se rozhodl povědět pravdu. Nebo aspoň kousek z ní. „Pamatuješ, jak jsem po minulým Bále tvrdil, že tu chci zůstat kvůli záchraně dalších lidi?"

„No... Proč?"

„Tehdy jsem ti lhal."

„Cože?" Yoongi se posadil naproti a zahleděl se mu do očí.

„Teda... Ne tak docela." Hangyeol nevěděl, kde začít. „Jasně, že bych rád pomohl i ostatním, ale hlavní důvod, proč jsem tu chtěl zůstat... Proč tu pořád chci zůstat... Je můj otec."

Yoongi na něj udiveně hleděl. „Cože?" opakoval.

„Ve skutečnosti jsem nikoho nepřepral, když mě odvedli. Uspali mě a po probuzení se nade mnou skláněl jeden z Učitelů. Nevymazal mi paměť, protože jsem jeho syn."

„To nemůžeš vědět," pochyboval Yoongi. „Co když ti lže?"

„Nelže," kroutil hlavou Hangyeol s posmutnělým výrazem. „Oni totiž uchovávají naše vzpomínky. Taky jsem mu prvně nevěřil, ale teď si to pamatuju dost jasně. Je to on. Nelže."

„Tak proč neodejde s náma?"

„Není to tak jednoduchý. Má tady rozpracovanej projekt." Hangyeol nedodával, že sám neví, o jaký projekt se jedná, a že existuje ještě další důvod.

Yoongi protočil oči. „Proč jsi mi to neřekl?"

„Já..." Han mu sevřel ruku do dlaní. „Nechtěl jsem tě tím zatěžovat. Asi jsem prostě..."

„Tak proč mi to říkáš teď?!" Yoongi vyvlékl ruku ze sevření a prošel se po místnosti. „Do prdele, zítra máme odejít a ty mi teď říkáš, že tu chceš zůstat?!"

„Nenutím tě tu zůstávat se mnou," pronesl Hangyeol téměř neslyšně.

„Však já tě taky nenutím utýct se mnou! Já jenom..." Yoongi se zarazil.

„Co?" chtěl vědět Hangyeol a přistoupil k němu blíž.

Já jenom nechápu, proč jsi neupřednostnil mě. „Jenom jsem myslel, že si říkáme všechno." Vyčetl mu Yoongi a opustil pokoj. Došel do společného pokoje, kde spatřil Jungkooka. Stál otočený zády, a tak Yoongi mohl číst nápis AB18.102 na jeho triku.

Zabouchl za sebou dveře od umývárny a sesunul se po zdi na zem. Po tvářích mu tekly slzy. Posledních pár dnů odpočítával, kolik jich ještě stráví v Pekle. Najednou mu vše přišlo zbytečné. Chtěl být s ním. Zároveň nechtěl opouštět ostatní, až budou venku. Nenáviděl tohle místo. Momentálně nenáviděl Hangyeola za to, co mu právě řekl. A především nenáviděl sám sebe, protože nevěděl, co má udělat.

Nyní si sundal kravatu a sako a rozepínal si košili. „Jo," reagoval na Hanovu otázku. „Pokud jsi v pohodě i ty," nadzvedl tázavě obočí.

Hangyeol přikyvoval a sledoval, jak si svléká kalhoty. Nehodlal se loučit, proto raději mlčel. Ve skrytu duše si přál, aby Yoongi zůstal s ním. Bylo to naivní a sobecké přání, ale nedokázal se mu ubránit.

Ostatně Yoongi cítil totéž. Na rozdíl od svého přítele ale sebral odvahu a řekl: „Chápu to."

„Hm?" Hangyeol vzhlédl zpět k jeho obličeji.

„Chápu, že chceš zůstat se svým otcem," objasnil Yoongi potichu, aby ho ve vedlejší místnosti neslyšeli. Mezitím se nasoukal do přidělených, až příliš širokých kalhot. „A proto nejspíš pochopíš, proč chci odejít s nima... Jsou pro mě jako bratři."

„Budu tě navštěvovat," nabídl Hangyeol. „Vás všechny."

Yoongi si zastrčil triko za okraj kalhot a přistoupil blíž. „Slibuješ?"

„Slibuju," usmál se Hangyeol a přitáhl ho k sobě do polibku. „Ty jsi pil?" zamračil se, když mu na rtech ulpěla hořká chuť alkoholu.

„Možná," zamumlal Yoongi a přitlačil ho ke stěně.

„Seš nepoučitelnej," smál se Hangyeol mezi polibky.

„A ty zase zatraceně sexy," zašeptal mu Yoongi do ucha. Sebral kravatu ze země, přešel do pokoje a popadl poslední boty, které ležely na zemi.

Jin bedlivě pozoroval Hangyeola postávajícího ve dveřích. Nikdy si k němu nevybudoval řádnou důvěru, ale věřil Yoongimu, a proto útěk považoval za správné rozhodnutí. „Dáš nám ty karty?" vytrhl Hana ze zamyšlení.

„Jasně, tady," Hangyeol postupně rozdal karty, které stále svíral v dlani. „Jaký máte kravaty?" snažil se zapamatovat si barvy vázanek, které před něj ostatní nastavili.

Minji urvala kousek tylu ze svých šatů. „Já použiju toto," ukázala.

Kravaty a tyl sloužily jako poznávací znamení. Neplánovali se rozdělovat, ale kdyby se někdo ztratil, vytáhli by všichni z kapes kus látky, díky kterému by se vzájemně poznali i se zahalenými tvářemi. Jak Hangyeol na jedné ze schůzek vysvětloval, Dozorci během Bálu často nosili nejrůznější oblečení tam a zpět, takže by na domnělých Dozorcích neshledávali nic neobvyklého.

„Dobře. Mimochodem," Han vyndal z kapsy gumičku, „tohle je pro tebe." Podal ji Minji, a tak si svázala vlasy do nízkého drdolu.

„Jsou ti, kterým krademe oblečení, dobře schovaní?" obával se Tae, jenž během převlékání nenápadně přemístil zkumavku do jedné z kapes na kalhotách.

„Přesně podle plánu," mrknul na něj Han.

„Fajn," kývl Namjoon. „Pokračujeme?"

„Běžte. Já se půjdu podívat, jestli si nikdo nevšiml, že jste zmizeli, a doženu vás." Ve skutečnosti šel Han hledat svého otce, který byl též součástí plánu, o čemž ostatní neměli sebemenší tušení.

Namjoon držel Minji za nezraněnou ruku a společně vedli zbytek nekonečnými chodbami. Několikrát váhali a párkrát se vraceli. Nedařilo se jim nalézt schody. Kráčeli rovně, když se naproti nim vynořila skupina alespoň deseti Dozorců.

Hodlali pokračovat dále chodbou, jenže jeden ze skutečných Dozorců se zeptal: „Taky jdete na směnu?"

„Eh, jo. Jdeme," vypadlo z Namjoona. Minji mu stiskla ruku na znamení, že to není dobrý nápad. Pohlédl jejím směrem, ale přes masku nešlo poznat, jak se tváří.

„Skvělý," pronesl jiný z Dozorců. „Minule nás bylo jenom osm. Sere mě, jak na to někteří kašlou."

Namjoon měl pocit, že jeho hlas již někdy slyšel. Nejspíš jeden z předchozích spolubydlících, pomyslel si. „Mně taky," snažil se působit přirozeně. Až nyní si uvědomil, že zatočili doleva, čímž sešli z naučené trasy.

Vešli do ponuré, zapáchající místnosti. Uprostřed se rozprostíral pás, který jeden z Dozorců uvedl do pohybu. Rozestoupili se okolo. Po pravé ruce měli nůž a bednu. Když do ní Taehyung nahlédl, málem se pozvracel. Pozoroval nejrůznější orgány obalené krví.

Napodobovali Dozorce, i když se jim ruce třásly a smrad hnijících orgánů jim proplouval celým tělem. Nožem je krájeli na co nejmenší kousky, které pokládali na pás, jenž vezl orgány do vedlejší místnosti.

„Ty vole," Dozorce stojící nejblíže u okénka, které propojovalo obě místnosti, znechuceně odhodil pár kusů žaludku na pás. „Představa, že jsme to taky museli žrát..."

„Cože?" ujelo Jiminovi.

„Huh? Ty seš tady novej nebo co?"

„Já... Jo. Ještě se tady úplně neorientuju," Jimin se nervózně zasmál.

„Ještě jsi neměl směnu vedle?" Dozorce se naklonil k otvoru ve zdi. Jimin vrtěl hlavou, proto pokračoval: „Vedle z tohoto," odhodil další kus žaludku, „vyrábíme kaši, kterou rozdáváme v jídelně."

Jimin mlčel, a tak se Jin zapojil do konverzace: „Je to hnus," ani nemusel předstírat nechuť, která mu momentálně proudila v žilách. „Jsem rád, že si nepamatuju, že jsem to kdy jedl," vymýšlel si.

„To nejspíš my všichni, co?" ušklíbl se Dozorce a ostatní přes zvuk skřípajícího pásu přitakali.

Hangyeol nenašel svého otce na smluveném místě. Jelikož si myslel, že nemá času nazbyt, vydal se zpět k východu, jenže zbytek party nikde. Trpělivě čekal, avšak o půlnoci se vraceli Dozorci z venkovních směn, tudíž bylo u východu rušno, a tak raději odešel. Nebyl si jistý, zda hledá ostatní, nebo Učitele.

Po hodině práce ostatní pokračovali v cestě, jakmile jim Dozorci zmizeli z dohledu. Na rukou i části oblečení jim utkvěla krev. Chtěli pryč. Už zde nevydrželi ani vteřinu navíc, a proto utíkali, i když zatím nebyli v ohrožení života.

Jungkook si všiml Jiminových rozklepaných rukou, a tak ho za jednu popadl. „Ještě kousek," položil mu ruku na záda, když utíkali po schodech nahoru. Proběhli jedním patrem, kde se nacházela jídelna pro Dozorce a další pokoje. Poslední schody brali po dvou, nebo třech. Po letech trápení dorazili k vysněnému východu.

Jenže Hangyeol nebyl k nalezení a Jin, který – stejně jako všichni ostatní – po předchozím zážitku nedokázal dále zadržovat své emoce, vyštěkl: „Kde do prdele je?!"

„Počkáme!" rozhodl Yoongi, protože předpokládal, že jim Hangyeol venku alespoň ukáže úkryt, i když se vrátí do Pekla. Sice znali cestu, ale venku bylo těžší se orientovat jen podle popisu.

„Nemůžeme čekat," Namjoon chytil Yoongiho za paži. „Mohlo se mu něco stát. Víš přece, co říkal, pokud..."

A přesně v tu chvíli to Jiminovi došlo. „Kde je Tae?!"