Když probíhali potemnělou jídelnou, Taehyung zpozoroval malé zrcadlo, které viselo na zdi. V Pekle nikdy předtím zřetelně neviděl, jak vypadá, a proto se zastavil a přistoupil k zrcadlu blíž. I přes prasklinu v rohu a chabé osvětlení do něj Tae zaujatě hleděl. Vždy měl v hlavě představu o svém vzhledu, protože vnímal své tělo a zároveň si časem leccos vybavoval, ale představu zahalovaly jiné myšlenky a domněnky.

Sundal si kuklu. Kousek zrcadla se zamlžil kvůli Taehyungovu teplému dechu.

Přejel po skle prsty.

Plakal. Nedokázal pokračovat.

Jako by si až nyní uvědomil, do čeho se namočil. Dolehla na něj tíha celé situace. Posadil se a přitáhl si kolena k sobě. Opíral se o omítku a snažil se zklidnit svůj dech. Modlil se, aby se někdo vrátil.

★ ★ ★

Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, ukazoval Namjoon na ostatní. „Kurva," zaklel.

„Měl jsi ho hlídat!" obořil se Jungkook na Yoongiho a chytil se za hlavu.

„Vrátím se pro něj," ubezpečil ho Yoongi. Snažil se nedávat najevo, že panikaří.

„Půjdu s tebou," přidal se Namjoon bez rozmyšlení.

„Ne," zastavila jej Minji. „Půjdu já. Počkejte na nás u auta. Sejdeme se venku." Když si vzpomněla si na dohodu o Namjoonově přežití, kterou s ostatními tajně uzavřela, dodala ještě:  „Kdyby se něco pokazilo, jeďte bez nás." Zároveň chtěla pomoct i ostatním, a proto se rozhodla najít Taeho. Měla pocit, že jim to dluží, protože se tak trochu vetřela do jejich plánu. Než Namjoon stihl protestovat, už zmizeli za rohem, a tak na nějakou dobu přišel o dvě nejdůležitější osoby ve svém životě.

„Tak jdeme," Jin přiložil kartu ke čtečce a těžké kovové dveře se rozevřely. Poprvé po dvou letech se nadechl čerstvého vzduchu a pohlédl vzhůru. Na nebe. Na hvězdy.

Yoongi vytáhl z kapsy černou kravatu. Doufal, že Tae udělal to samé. Prohledával s Minji pokoje. Když několikrát narazili na Dozorce, přihlouplým tónem vysvětlovali, že si spletli pokoj a moc se omlouvají. Když poslouchal za dveřmi od dalšího pokoje, zda je bezpečné vstoupit, podíval se na Minji. „Asi bych se ti měl omluvit." Otevřel dveře. Nic.

„Cože?" Minji nahlédla do umývárny. Tae nikde.

„Promiň, jestli jsem někdy řekl něco, co tě ranilo. Byl jsem spíš naštvanej sám na sebe, ne na tebe." Pokračovali dále chodbou.

„Omluva se přijímá," rozrazila dveře. „Ale fakt sis to u mě posral, když jsi mě nazval kurvou," neodpustila si poznamenat.

„To..."

„Si nepamatuješ," vyřkla jeho myšlenky nahlas. „To mi došlo," ušklíbla se, když procházela dveřmi zpět na chodbu.

„Proč sis o tom se mnou nepromluvila?" zatáhl jí za roh, protože slyšel klapot bot.

„Protože byla větší sranda se s tebou hádat," opřela se o zeď a založila si ruce na prsou. „A dělání z mužů blbce je jedna z mých oblíbených aktivit, pokud sis nevšiml. Mimochodem," zkontrolovala chodbu, „taky bych se chtěla omluvit."

„To je dobrý. Taky jsem se k tobě choval hnusně, jsme si..." Zahnul k jídelně.

„Za tohle ne," skočila mu do řeči. „Teda... Za to nejspíš taky, ale hlavně za to, že jsem si po prvním Bále přála, aby se ti stalo něco vážnýho, když ti bylo špatně."

„Byla to jen myšlenka," nahlédl do posledního pokoje. „A nejspíš jsem si to i zasloužil," pokrčil rameny a vrátil se na chodbu.

Minji zavřela dveře a přidala do kroku, aby mu stačila. Chtěla promluvit, ale Yoongi najednou zastavil a zahleděl se doprava. Došla za ním. Vydechla úlevou. Spatřila traumatizovaného Taeho v rohu místnosti. Yoongi si sundal masku, a tak udělala totéž, i když se tím vystavovali většímu nebezpečí.

„Hej," Yoongi si dřepl k Taehyungovi a schoval kravatu. „Co se stalo?" sevřel mu dlaně do svých.

Tae nemohl mluvit. Jen vrtěl hlavou.

„Musíme jít," zavelela Minji. „Hned," pomohla Yoongimu zvednout Taeho. Měla nepříjemný pocit v žaludku. Cítila hlasité údery svého srdce, jako by šly slyšet na míle daleko. Přála si zmizet. Být neviditelná. Protože její intuice se nepletla.

Než si stihli nasadit masky, vynořil se z poza rohu Dozorce, který po Hangyeolovi kdysi vyžadoval, aby potrestal Yoongiho, a v ruce svíral pistoli.

„Zdrhejte!" vytřeštila oči Minji, když spatřila Dozorce, který se ihned vydal za nimi.

„Doleva!" navigoval Yoongi Taeho, který utíkal jako první. Slyšeli výstřely a řev rozjíveného Dozorce. „Sem!" Yoongi otevřel dveře od jednoho z pokojů. Vzpomněl si na systém větracích šachet, který propojuje celou konstrukci. „Pomožte mi!" Přirazili jednu postel ke dveřím, aby je zatarasili.

„Co chceš dělat?" Vyhrkla Minji vyděšeně. Bála se, že se ven nikdy nepodívá.

Místo odpovědi ji Yoongi zvedl do vzduchu k víku od větrací šachty. „Otevři to!" poručil.

Minji otevřela poklop a nechala se vysadit do úzké šachty. Začala se bezhlavě plazit pryč. Yoongi pomohl Taemu vlézt dovnitř. Dozorce narazil do dveří. Když zjistil, že se nedají otevřít, párkrát je prostřelil. Větrací šachta se naštěstí nacházela více napravo. Yoongi pod ni postavil noční stolek a odrazil se od něj. Přitáhl se nahoru a pomyslel si, že usilovné trénování se vyplatilo.

„Kam mám odbočit?!" křičela Minji zepředu.

„To je jedno! Hlavně hodně zatáčej!" ozval se Yoongi, kterému se nelíbila představa Dozorce, jak po něm střílí. Chtěl mu zmizet z dohledu.

Dozorce se mezitím prodral do pokoje a též vlezl do šachty. Snažil se řídit podle ozvěn hlasů. Ty se ovšem v šachtě všelijak rozléhaly, takže postupoval nejistě a ne příliš rychle. Navíc jej vyšší svalnatá postava omezovala v pohybu.

Minji naposledy náhodně zabočila a rozrazila víko, které měla před sebou. Nemyslela na to, že dopadne na tvrdou zem. Díky adrenalinu v žilách si ani neuvědomila, že dopadla na poraněnou ruku. Tae a Yoongi jí následovali.

„Pomůžeš mi to zavřít?" Yoongi se otočil na Minji, která přikývla. Opět ji nadzvedl, aby mohla víko zaklopit. Poodstoupili od otvoru, aby na ně Dozorce nedohlédl, kdyby se mu povedlo dorazit na stejné místo. Až teď se pořádně rozhlédli po místnosti, ve které se ocitli. Neměli sebemenší ponětí o tom, že právě neúmyslně objevili místnost, kterou musel Hangyeol procházet, aby vypl proud, a ze které mu běhal mráz po zádech. I přes všechen strach zde však Hangyeol schoval Dozorce, kterým vzali oblečení, jelikož si byl jist, že sem nikdo jen tak nevkročí. A netušili, že zároveň objevili projekt Hanova otce.

Prostor byl větší než jídelna a tréninková místnost dohromady. Utíkali mezi obřími oválnými nádobami s kovovým podstavcem, aby se schovali. Dorazili ke kádím, které vyplňovala neznámá, průzračně zelená tekutina.

Tae se lekl, když viděl, jak se v kapalině bezvládně vznáší lidské tělo. Všichni váhavě přistoupili o krok blíž.

Minji spatřila obličej jako první a vyjekla, čímž napověděla Dozorci v šachtě, kde hledat. Zacpala si pusu dlaní.

„Co to sakra je?" Tae ustoupil.

„To jsou..?" načal Yoongi znepokojeně.

„Klony," doplnila jej Minji. Pozorovala tělo, jenž vypadalo přesně jako Jungkook. Oči mělo zavřené, vlasy se mu vlnily všemi směry a z nosu mu pravidelně vycházely bublinky. Zdálo se, že může v nálevu dýchat.

Z šachty se ozvalo zaskřípání, a tak se zděšeně rozběhli dál. Po cestě si Tae všiml, že některé nádoby s kapalinou neobsahují žádný klon, a proto ho napadlo jediné, když dorazili na konec místnosti a nenacházeli východ. „Svlíkněte se."

„Proč?" vyhrkla Minji zároveň s Yoongiho: „Cože?"

„Schováme se do prázdných nádob," vysvětloval Taehyung překotně, zatímco shazoval propocené svršky. „Nepozná, jestli jsme to my, nebo naše klony."

Oblečení schovali do jedné ze skříní u stěny. Na vymýšlení lepší skrýše neměli čas. Naštěstí neotevřeli skříně, ve kterých se váleli uspaní Dozorci.

Nazí běželi k prázdným nádobám. Každý trochu jiným směrem. Kovový podstavec jim umožnil vyšvihnout se na horní okraj skla a spustit se do tekutiny.

Kov Taehyunga studil na chodidlech, avšak kapalina jej příjemně hřála. Na dotek připomínala sliz. Zadržel dech, zavřel oči a ponořil se. Bál se otevřít oči. Co kdyby jej zrovna prozkoumával Dozorce?

Postupně mu začínal docházet kyslík. Snažil se vydržet ještě chvíli, dokud se nenadechl. Překvapilo ho, že se mu dýchá dobře. Nejradši by tu zůstal.

Dozorce mezitím seskočil dolů z šachty. Též tajnou laboratoř navštívil poprvé. Ostatním Dozorcům by to nepřiznal, ale vzal nohy na ramena hned, jak spatřil prvních pár klonů. Přisunul si pod otvor stůl a vydal se zpět. Nehodlal je ale nechat uniknout tak snadno, a proto se rozhodl udělat to, co uměl nejlépe – napráskat je.

Tae si užíval povznášející lázeň. Neřešil, že za pár okamžiků by vše mohlo být jinak. Nechal se unést vírem pozitivních myšlenek. Zapomněl na čas a prostor, ve kterém se nacházel, dokud Yoongi nezaťukal na sklo. Jen se ošil a lebedil dál. Náhle ucítil, jak jej cosi táhne nahoru. Snažil se vzdorovat, ale marně. Vynořil hlavu a otevřel oči. Spatřil před sebou Yoongiho, kterému z vlasů stékala zelená barva.

Tae se zhluboka nadechl. „Taky jsi to cítil?"

„Jako co?" Yoongi seskočil dolů.

„Tu pohodu. Klid." Taehyung uchváceně lezl ven.

„Jo," Minji došla za nimi a podala Taemu oblečení. Odvrátila pohled stranou a pokoušela se vyždímat své vlasy. „Ale teď bysme měli vypadnout. Někde tu musí být dveře." Neplánovala se plazit šachtou, protože neznala cestu a zbytečně by se zdržovali.

Utíkala k jedné ze stěn, které zatím neprozkoumali. Našla jen místnost s pojistkami. Vzpomněla si na Hangyeola. Musel chodit tudy. Proč jim nic neprozradil?

Zkusila protější stěnu. Všimla si dveří až pochvíli, protože se zdí splývaly. Vedle dveří stály kýble s vodou, které dobře znala. Na každém bylo pohozené triko. Patrně to, jež nechávali v tréninkové místnosti. Sklonila se nad vodu a nakrčila nos. Chlupy stále plavaly vevnitř.

Pohrávala si s maskou v rukou. Pocítila prudkou bolest v levém zápěstí, které po pádu řádně nateklo. „Tady jsou dveře!" křičela na kluky. Ovšem poté se dveře otevřely a dovnitř vešel Učitel. Minji jej poznala hned podle postavy. Nikdy by ji nenapadlo, že tento násilník je Hangyeolův otec.

„Ty svině," procedil Učitel skrz zuby, „jak ses sem dostala?!"

„Co to bylo?" šeptal Tae uprostřed místnosti. Yoongi si přiložil prst na pusu a potichu se vydal za dusotem bot. Tae šel za ním.

Minji neměla kam utéct. Zároveň však věděla, že ji Učitel jednoduše přepere, a tak se rozběhla. Popadla pravou rukou kýbl a praštila jím o sklo náhodné nádoby. Před Učitele se vylila lepivá a kluzká tekutina společně s vyvíjejícím se zárodkem. Dostihl ji až u prázdných kádí. Popadl ji za vlasy. Minji zaječela bolestí. Vláčel ji po podlaze k východu. Zarývala mu nehty do kůže, ale jeho stisk nepovoloval.

Tae a Yoongi to pozorovali z povzdálí. Yoongi si vzpomněl, že ve skříni, kam předtím naházeli oblečení, se nacházeli obaly s injekčními stříkačkami. Běžel zpět a popadl první, kterou viděl, aniž by tušil, co v ní je.

Tae mezitím utíkal Minji na pomoc. Především chtěl odlákat Učitelovu pozornost. „Nechte ji na pokoji!" z nepochopitelného důvodu k němu mluvil zdvořile, i když právě rval jeho kamarádce vlasy z hlavy. Vynořil se z boku a popadl ho za ruce. Z Jungkookova výcviku věděl, že by měl použít efektivnější chvat, ale neměl čas na rozmýšlení. Místo úderu do hlavy se zakousl do Učitelovy levé ruky. Na chvíli si i myslel, že mu kus masa zůstane v puse, kdyby se Učitel s bolestným řevem nevysmýkl.

Učitel ho odstrčil stranou tak, že se Taehyung praštil hlavou do kovového podstavce. Před očima se mu míhali hvězdičky.

„A to jsem ti chtěl pomoct," mumlal si Učitel pro sebe.

Yoongi se k němu připlížil zezadu a vpravil obsah stříkačky do jeho krku.

„Co to..?" Učitel se ohnal, ale zamotala se mu hlava. Pustil Minji a otočil se na Yoongiho. Vyvalil zrak, což Yoongi nemohl vyčíst přes masku na Učitelově obličeji. Hanův otec Yoongiho poznal. Přesně věděl, o koho se jedná. Nikdy ho neměl rád. Náhle se mu roztřásly končetiny. S žuchnutím dosedl na zem. Pokoušel se promluvit, ale dávil se.

„Co jsi mu to sakra dal?!" Minji vytrhla Yoongimu stříkačku z ruky. „Do prdele," rozběhla se ke skříni. Hledala protilátky, ale bylo pozdě. Učitel nedýchal, srdce mu nebilo.

Taehyung se i s bolestí hlavy posbíral ze země a pomalu došel k Yoongimu. Popadl ho za ramena a nasměroval ke dveřím. Postavil se před něj, ruce mu sklouzly na jeho paže. „Není to tvoje vina," díval se mu zpříma do očí, ale Yoongi ucukl pohledem. Taehyung v ten moment promlouval i k sobě samému.

Hangyeol pozoroval, jak se všichni na Bále dobře baví. Netušil, co dělají ostatní. Netušil, co dělá on sám, a tak nakonec vzal poloprázdnou flašku soju a procházel se s ní po chodbách. Pil. Došel do jídelny. Kopl do židle. Pil znovu. Svalil se na židli.

Spatřil Dozorce kráčejícího přímo k sobě. „B21.44, 022.21 a 020.157 utekli. Musíme vyhlásit poplach." Objasnil situaci a pokračoval dál. Nejspíš jen on si pamatoval jména, čísla i obličeje lidí v Pekle.

Hangyeol málem upustil láhev na zem. Seznam čísel, která si pamatoval on, zahrnoval čísla lidí, kterým chtěl pomoct, a číslo A24.22. Poslední číslo, které nosil na triku. Vstal a chvíli poklepával prsty o stůl. Prošel se tam a zpět, protože potřeboval přemýšlet. Šel zkontrolovat východ. Když nikoho nenašel, vykoukl ven. Auto ještě neodjelo, což znamená, že ještě nevyšli ven. Nebo jsou mrtví, napadlo ho, ale hned tu myšlenku zahnal.

A pak mu to došlo. Laboratoř, která není na mapě a kterou od vypnutí proudu nekontroloval. Vešel ve chvíli, kdy Tae téměř šeptem říkal: „Pojď. Musíme jít," a něžně vzal Yoongiho za ruku.

„Co tady děláte? Co se stalo? Jste všichni v pořádku?" Hangyeol si sundal masku. Jeho pohled se střetl s Yoongiho utrápeným.

Tae se na něj s leknutím otočil. „Ehm... Jo, jen se to trochu zkomplikovalo," vydechl.

Han zpozoroval Učitele. Podle postavy odtušil, že se setkali s jeho otcem, ale potřeboval se přesvědčit. Strhl mu masku. Učitel měl u pusy pěnu a popraskané žilky ve vystrašených očích. Hangyeol si k němu klekl a pohladil ho po tváři. Tae nechápal, co se děje.

„On... byl tvůj otec?" zeptal se Yoongi třesoucím se hlasem. Snažil se potlačit slzy, ale moc se mu to nedařilo. Hangyeolovo mlčení bral jako souhlas.

Minji se vrátila, avšak bez léku, který by mohl Učiteli pomoci, i kdyby přiběhla včas. V žádné ze skříní nic nenašla. Jen pár spících Dozorců ve spodním prádle, což ze všeho, co ten den zažila, považovala za nejméně děsivé. Nyní se zarazila nad Yoongiho otázkou. Nesebrala ale odvahu na položení vlastních dotazů.

„Jak se to stalo?" chtěl vědět Han se slzami v očích.

„Byla to nehoda," chopila se slova Minji. „Chtěl nám ublížit a..." Zarazila se. Když viděla Yoongiho pohled, kterým jí dával najevo, že si Hangyeol zaslouží znát pravdu, pokračovala a převyprávěla, co se stalo.

Hangyeol si stoupl a zadíval se na Yoongiho, který hleděl do země. Hangyeol pocítil vlnu vzteku, kterou však vzápětí vystřídal smutek a strach. Tušil, že se z Pekla živý nedostane, a proto se jen vrátil ke dveřím utajované laboratoře a prohlásil: „Musíte vypadnout. Hledají vás."

Hangyeol utíkal jako první a vedl ostatní. Všude se hemžili Dozorci bez masek. Zbývalo vyběhnout schody a proběhnout chodbou. Jenže jeden z Dozorců je na schodech zastavil. „Sundejte si masky," nařídil.

Hangyeol mu vrazil pěstí do nosu a povalil jej na zem. „Běžte!" křičel na ostatní.

Tae a Minji utíkali. Yoongi váhal. „Nejdeš s náma?" Už tě tu přece nic nedrží.

„Nemůžu," Han shodil Dozorce ze schodů. „Ty dveře se kódují zevnitř." A přesně proto potřeboval svého otce. Měl jim pomoct.

„Existuje vůbec něco, o čem jsi nelhal?!" řval Yoongi, když běželi chodbou.

„O tom," přiložil Han kartu ke čtečce, „že ti chci pomoct."

Dozorce válející se pod schody mezitím hlásil: „Běželi k východu! Běželi k východu!"

Han se snažil vybavit kódování dveří, které několikrát tajně sledoval. „Musíš najít nebe, pak budete v bezpečí," pokračoval.

„Cože?!" Yoongimu prolétla kulka kolem hlavy.

„Hlavně musíš přejít přes most." Neměli čas, a proto Hangyeol vší silou vystrčil Yoongiho ze dveří. „Promiň," řekl a zmáčkl poslední potřebné tlačítko na displeji.