Když Hangyeol poprvé vypnul v Pekle proud, všude panoval zmatek a Dozorci pečlivě přepočítávali, zda nikdo nechybí, jen co se opět rozzářily žárovky. Nyní však výpadku proudu nevěnovali pozornost, protože to považovali za běžné.

Namjoon nervózně svíral Minjinu poraněnou ruku. Věděl, že Hangyeol za nedlouho odpojí i přívod elektřiny ke dveřím jako vždy, a proto se dal do pohybu. Ostatní táhl za sebou. Levou rukou nahmatal stěnu a blížil se ke svítící čtečce karet, když vtom přede dveřmi spatřil Dozorce.

Otočil se čelem k Minji. Chtěl působit nenápadně, ale cítil se, jako by jej sledoval celý sál. Dozorce si ho však ve tmě nevšiml, jelikož světlo čtečky nesahalo příliš daleko. Jen se ztratil ve dveřích.

„Proč stojíme?" zašeptal Taehyung Jiminovi do ucha. Ten jen pokrčil rameny, i když to Tae nemohl vidět.

Namjoonovi se chtělo zvracet, když vytahoval kartu ze saka. Nemohl se ubránit iracionálním představám. Bál se, že za dveřmi už číhá Dozorce a plán selže již na začátku.

„Na co čekáš?" Minji postrčila Namjoona ramenem do chodby poté, co se dveře otevřely, a vytrhla ho tak ze zamyšlení.

I zde položil dlaň na chladnou zeď a postupoval dál. Rovně a doprava, vybavoval si cestu do laboratoře, do které během roku ještě několikrát zavítal. Sice nezískal nové informace, ale opakovaně si prošel začátek trasy, což považoval za malou výhodu.

Snažili se našlapovat co nejjemněji. Především Minji se pokoušela cupitat pouze po špičkách, aby se chodbou nerozléhalo klapání podpatků. Těšila se, až si boty vymění.

Namjoon zaúpěl, když narazil břichem do kovového zábradlí a Minji do něj, protože nestihla zastavit.

„Promiň," omlouvala se polohlasně.

On nic neříkal a poslepu položil nohu na první schod. V dalším patře přiložil kartu k nejbližší čtečce a přidal do kroku. Přestože i ostatní cestu znali, doléhala na něj tíha zodpovědnosti, protože stál v čele vytvořeného řetězce.

Mířili rovně a doleva, jak se to učili. Namjoon čekal, že za nedlouho narazí na další schody, jenže ucítil, jak mu Minji zaryla nehet do hřbetu ruky. Jednalo se o signál. Někdo slyšel kroky.

Karta mu málem vypadla z ruky, když ji třesoucí se přikládal k nejbližší čtečce u dveří, do kterých ostatní zatáhl. Modlil se, aby neznámá osoba neměla v úmyslu navštěvovat stejnou místnost. Kroky naštěstí mířili po chodbě dál.

„Sakra," vydechl Namjoon, když chtěli odejít. „Ty dveře nejdou otevřít," jelikož ani do nich již neproudila elektřina, a tak museli počkat, než někdo nahodí pojistky. Jenže touto dobou už se měli převlékat.

„Do prdele," ulevil si Jin. „Co když nás někdo uvidí?"

„Budeme utíkat," rozhodla Minji a zula se.

„Nic jinýho nám nezbývá," prohodil Namjoon. Nechtěl znít pesimisticky, ale zároveň nerad dával lidem plané naděje.

Během čekání rozpojili své ruce z pevného sevření. Jimin si otřel upocené dlaně do kalhot. Cítil brnění v konečcích prstů. Bylo mu na omdlení, a proto řekl: „Mohli byste něco vyprávět?" Chtěl odvrátit svou mysl od úzkostných pocitů.

„Je ti blbě?" Jungkook z jeho hlasu poznal, že se něco děje.

„Jo, trochu," přiznal Jimin. „Prostě něco říkejte. Cokoliv."

Jungkook opět nahmatal jeho ruku a začal vyprávět první příhodu, na kterou si vzpomněl. „Na druhým bále – to jsi tu ještě nebyl – jsme se dost opili. Nevím, jak k tomu došlo, ale v jednu chvíli jsme tancovali na stolech a Namjoon vzal do ruky jednu prázdnou mísu a..."

„To tě napadlo zrovna tohle?" přerušil ho Namjoon a zaklonil hlavu. Musel se nad tou vzpomínkou pousmát.

„No a? Je to vtipný," Jungkook cítil, jak napětí v Jiminově sevření povoluje. „Prostě vzal tu mísu a prohlašoval, že je to vodní štít." To už se smáli všichni. „A pak se za náma vyškrábal ještě Tae a říkal ‚Jo, kámo, to si piš, že je'. Už si nepamatuju, co se dělo potom, asi nás seřvali Dozorci..."

„Fakt si to nepamatuješ, nebo jenom nechceš před Jiminem přiznat, že jsi z toho stolu slítl?" smál se Jin.

„Cože? Jak se to stalo?" zajímal se Jimin, který se popadal za břicho.

„Prostě jsem zakopl," Jungkook si pád opravdu téměř nevybavoval.

„Ne, ne," namítal Taehyung, „chtěl jsi udělat stage dive."

Avšak Hoseok přišel s další teorií: „Já jsem myslel, že sis neuvědomil, že pod stolem nejsou schody a prostě jsi stoupl do prázdna."

„Já jsem měl za to, že jsem do tebe omylem strčil mísou," utrousil Namjoon. „Promiň," omluvil se za nehodu, kterou nejspíš nezpůsobil.

„Hajzle," pronesl ironicky Jungkook.

„Tak kvůli tomu máš jizvu na tváři?" uvědomila si Minji a kroutila hlavou. „Povídalo se, že tě uhodil Dohwan."

„Haha, ne," zasmál se Jungkook. „Může za to stůl."

„Nebo Namjoon a vodní štít," doplnil Yoongi.

„Ty jsi na těch stolech ale nebyl," zamyslel se Tae. „Nebo jo?"

„Eh, ne," potvrdil Yoongi. „Šel jsem za Hangyeolem."

„Aspoň někdo není sexuálně frustrovanej," konstatovala Minji.

„My jsme ne..."

„Nemusíš to popírat," přerušila ho, „přeju vám to." I když se v místnosti rozprostírala naprostá tma, dokázal si Yoongi živě představit, jak na něj Minji jedním okem mrká a šibalsky se usmívá, jak to měla ve zvyku.

Ještě chvíli mlčky postávali, dokud se nerozsvítila světla. Zakrývali si rukama oči, než si na jas zvykli.

„Připraveni?" Namjoonovi se opět sevřel žaludek.

Ostatní přikývli, jen Tae se zvědavě skláněl nad neznámými, rozloženými spisy. „Počkejte. Podívejte." Ukazoval na dokumenty válející se po stole. Rychle pročítal informace na papíře. Jméno, věk, krevní skupina, číslo,... Zjistil, že pravděpodobně objevil identifikační kartu dívky, které kdysi zaplétal copánky před vyučováním.

„Co děláš?" popadl ho Jin za rameno. „Musíme jít!"

Taehyung se ale vysmýkl a začal listovat jednou z mnoha zásuvek vedle stolu. „Já vím, ale... Někde tu musí být i něco o nás." Narazil na Hoseokovu složku, a tak ji rychle vysunul. „Ha! Copak vás ani trochu neláká podívat se, co se tu o vás píše?" To už u něj Hoseok stál a vytrhl mu slohu z ruky.

„No tak," naléhal Jin. „Na tohle nemáme čas."

Jungkook mezitím otevřel náhodnou zásuvku a užasle vydechl: „Myslím, že víc by vás mohlo zajímat tohle," vůbec Jina nevnímal.

„Co to je?" Tae přešel za Jungkookem a vytáhl jednu zkumavku.

„Pokud to dobře chápu," Jungkook sledoval, jak Tae tekutinu přelévá ze strany na stranu, „jsou to naše vzpomínky."

„To není možný!" namítl Namjoon. „Nechte toho a pojďte."

Tae vrátil lahvičku na původní místo, ale nenápadně se rozhlížel po té, která ukrývala jeho minulost. Všichni už se chystali odejít, jen Hoseok se ani nehnul. Bezradně odložil svůj záznam.

„Děje se něco?" Yoongi mu položil ruku na rameno.

„Pamatuješ si A23.87?" otočil se na něj Hoseok.

Namjoonovi se zamotala hlava. Nemyslel si, že o ní ještě někdy uslyší. Už delší dobu ji nevídal ve snech, avšak najednou nemohl vytěsnit představu křehké, nevinné dívky, jak mizí za kovovými dveřmi. Naposledy se za ním otočila a on tam pouze seděl. Nic neudělal a nikdy si to neodpustil. Cítil se, jako by ji zabil.

„Jiwoo?" Yoongi nechápavě nakrčil obočí.

Hoseok přikývl. „Tady se píše, že byla moje sestra."

Yoongi nenacházel vhodná slova. Možná jen... „Moc mě to mrzí."

„To je dobrý," Hoseok slohu zavřel a schoval, ale měl na krajíčku. „Ani jsme se spolu moc nebavili."

Během jejich krátkého rozhovoru se Taemu povedlo ukrást zkumavku, jelikož si ho nikdo nevšímal. Avšak nesáhl po svých vzpomínkách. To Hoseokovo mládí nyní dřímalo v Taeho kapse.