Ráno všechny probudilo rozsvícení světel jako kterýkoliv jiný den. Věděli, že mají ještě čas, než budou muset odejít na snídani. Až zablikání světel oznamovalo poslední možnost urychleného odchodu do jídelny, pokud nechtěli čelit trestu za pozdní příchod.

Namjoon seděl na snídani vedle Minji, která se mu stručně snažila vysvětlit, co má dělat. Ostatní se šťourali v jídle. Především Hoseok, protože v noci již několikrát zvracel a z pohledu na jídlo se mu navalovalo znovu.

„Tady máš," Jin před něj postavil skleničku s čajem. Hoseok na něj jen kývl, na víc se nezmohl. „S kým máš dneska trénink?" zeptal se najednou zděšeně Jin. Doufal, že k Hoseokovi přiřadili někoho, kdo ho bude šetřit.

„Se mnou," uklidnil ho Yoongi, rozhlédl se po jídelně a rychle přendal část Hoseokovy porce na svůj talíř. Jin a Jungkook po chvíli udělali totéž. Jungkook byl jeden z mála lidí, kterým nevadila prapodivná chuť jídel tady. Opakoval si, že musí hodně jíst, aby měl dost síly na útěk, a v podstatě jakémukoliv jídlu by dal přednost před hladověním. V tom s ním Yoongi nesouhlasil. Už několikrát ostatním narovinu přiznal, že kdyby Dozorci nekontrolovali, jestli všichni pravidelně jedí, tak by prostě chcípl hlady.

„Tak hodně štěstí," popřála Minji Namjoonovi při odchodu z jídelny.

„Drž se," poplácal Namjoona po rameni Jin.

„Neposer to," řekl Yoongi. „A hlavně se vrať v pořádku zpátky," dodal o něco tišeji, pomohl Hoseokovi vstát a společně zamířili k východu.

Namjoon seděl sám v jídelně ještě půl hodiny, dlaně se mu potily nervozitou, srdce mu bušilo jako o závod. Chvíli i uvažoval o tom, že se zvedne a uteče, ale nechtěl ostatní zklamat. Také netušil, jak by se zachoval Učitel, kdyby ho nenašel čekat v jídelně. Když k němu Učitel konečně přišel, pronesl jen: „Pojď," a tak ho Namjoon následoval k levým dveřím za výdejním pultem.

Učitel z přední kapsy kalhot vytáhl jakousi kartu, kterou přiložil ke čtečce na levé straně ode dveří, které se s tichým pípnutím otevřely. Jen co vešli dovnitř, dveře se ihned zavřely. Pokračovali rovně úzkou chodbou a při první příležitosti odbočili doprava, až došli k točitým schodům, kterými se dostali do patra nad jídelnou. Na levé straně u schodů se nacházely zavřené dveře, kolem nichž prošli, a postupovali opět rovně až na konec chodby. Cestou po pravé ruce Namjoon již pozoroval přes sklo prostory laboratoře. Na levé straně minuli ještě dvoje zavřené dveře.

Učitel otevřel dveře laboratoře stejným způsobem jako v jídelně. Místnost byla větší než v Namjoonových představách. U prosklené stěny byly vystaveny zkumavky s tekutinami nejrůznějších barev, naproti se nacházely přístroje, o kterých Namjoon jen tipoval, na co a jakým způsobem se používají. Uprostřed stály dva bílé stoly a na věšáku u dveří visely dva laboratorní pláště. Na chvíli se nechal unést a napadlo ho, že práce v laboratoři by nemusela přinášet takové utrpení, jaké si představoval.

Avšak za jiných okolností, připomněl si, když ho ze snění vytrhla Učitelova slova: „Klidně se tu porozhlédni. Zde můžeš vidět vitamíny," ukázal na zkumavky se zářivě oranžovou, růžovou, žlutou a fialovou barvou. Namjoon předpokládal, že se jedná pouze o vodu a barvivo, ale navenek se snažil nedát nic znát, a proto jen poslušně přikyvoval.

„Toto jsou léky na vymazání paměti," postupovali podél skla dále do laboratoře. Namjoon poslouchal Učitele jen napůl, ve skutečnosti totiž hledal lék na uspání, jak mu poradila Minji. Nakonec si všiml, že se nachází až na konci pultu s domnělými léky. Když byl u konce pultu, znalecky pokýval hlavou a otočil se čelem k Učiteli, stojícímu u jednoho ze stolů ve středu místrosti, takže mohl za zády sebrat jednu krabičku s injekcí na uspání.

„Mohl bych se zeptat, k čemu slouží tento přístroj?" ukázal Namjoon prstem na zařízení naproti dveřím laboratoře. Učitel se otočil, aby se podíval, jaký přístroj má Namjoon na mysli. Přesně v to Namjoon doufal, bleskurychle vyndal injekční stříkačku z obalu a její obsah vpravil učiteli do těla. Dle Minjiných slov stačila opravdu malinká část tekutiny ve stříkačce, jelikož celý obsah dokázal člověka uspat minimálně na jednu noc. Namjoonovi nezbývalo nic jiného než věřit, že má Minji pravdu.

Učitel se sesunul k zemi a Namjoon si oddychl, i když věděl, že ještě nemá vyhráno. Injekci se zbývající tekutinou vložil zpět do obalu, který následně zasunul mezi ostatní léky stejného druhu. Začal se rozhlížet po laboratoři, otevíral nejrůznější šuplíky, ale nikde nenašel nic podstatného. Jen další údajné vitamíny a nepopsané papíry. Bál se, že někdo přijde a přistihne ho při činu, ale nemohl se přeci vrátit s prázdnou. Bez rozmyšlení popadl Učitelovu kartu povalující se na stole, otevřel dveře od laboratoře a vydal se k nejbližším dveřím na protější straně laboratoře. Jediné, co ho napadlo, bylo převléct se za Učitele, ale nechtěl ztrácet čas. Buď přistihnou mě, nebo najdou toho kteréna skoro nahýho a uspanýho v labině, takže by na mě stejně přišli, usoudil a po pípnutí odhodlaně vešel do dveří.

★ ★ ★

Mezitím, co Namjoon slídil v laboratoři, poslouchali kluci další nudou teorii. Jin a Yoongi dávali pozor na Hoseoka, Jungkook se snažil lépe poznat Jimina, jak navrhoval Namjoon, a Tae se občas též zapojil do jejich rozhovoru, spíš byl ale zabrán do vlastních myšlenek.

„Hele, je mi líto, že jsi tady skončil taky," řekl popravdě Jungkook Jiminovi, když seděli v učebně a čekali na příchod jednoho z Učitelů. Tae seděl před nimi a zaplétal nějaké dívce copánky.

„Ne, to je dobrý," odvětil Jimin. „Aspoň jsem tady s tebou. A Taehyungem... A ostatníma."

„To je fakt," uznal Jungkook, „taky jsem vděčnej za ostatní. Ale neříkej, že bys tu zůstal, kdybys měl možnost zdrhnout," nadzvedl tázavě obočí.

„Rozhodně bych neodešel bez tebe," vypadlo z Jimina bez přemýšlení. „Ehm... Teda bez vás... Neodešel bych bez vás šesti," opravil se a odvrátil pohled od Jungkooka, aby neviděl, že mu zčervenaly tváře.

„To jsme ti za ten den tolik přirostli k srdci?"

„No..." ty ano, chtěl odpovědět Jimin. S Jungkookem se cítil opravdu dobře, dodával mu pocit bezpečí. Nevěděl však, jak své pocity formulovat do slov, a zároveň nechtěl, aby mezi nimi došlo k nějakému nedorozumění, proto se jen s úsměvem znovu otočil na Jungkooka a pravil: „Mám takový pocit, že vždycky k lidem rychle přilnu."

„Já taky," otočil se na ně nečekaně Tae, „ale nepřijde mi, že by to bylo vzájemný," povzdechl si.

„Jak to?" zajímalo Jimina.

Tae chtěl promluvit, ale v tu chvíli do třídy vešel ráznými kroky Učitel, a tak se jen otočil dopředu a během hodiny seděl tiše jako pěna.

★ ★ ★

Namjoon se ocitl v obdobné laboratoři, avšak v této panovala větší tma a do nosu jej praštil nepříjemný zápach. Zkumavky se zářícími tekutinami nebyly k nalezení. Místo nich objevil Namjoon léky pro podporu imunity a výživy nejrůznějších orgánů. Játra, ledviny, srdce,... četl v duchu označení sloupečků se zkumavkami. Co ho ale zarazilo nejvíce, byly zkumavky s nápisem N124WI02. Z toho, co se naučil v teorii, usoudil, že se jedná o pracovní název nově vznikajícího léku. Jednu z těchto zkumavek otevřel a opatrně přičichl k tekutině uvnitř. Hned se mu vybavila včerejší Hoseokova večeře. Informace do sebe začaly pomalu zapadat.

Najednou se skrz zeď ozval pronikavý výkřik. Namjoon se lekl, až mu zkumavka vypadla z ruky. Zkumavku stihl chytit těsně před dopadem na zem, avšak její obsah se vylil. Část dopadla i na jeho kalhoty. Naštěstí našel na stole kapesníky, takže nepořádek co nejrychleji uklidil, aby za sebou nezanechal žádné stopy. Ruce se mu klepaly, na okamžik měl pocit, že omdlí. Opřel se o stůl a zhluboka dýchal. Po pár vteřinách zaregistroval zkumavku s lékem na pomatení paměti. Popadl ho a vydal se zpět ke dveřím. Prázdnou zkumavku i špinavý kapesník schoval do přední kapsy kalhot.

Přes dveře neslyšel žádný hluk, a tak rychle pomocí karty proklouzl zpět do původní laboratoře, kde stále na zemi u stolu, na který položil kartu, ležel Učitel. Z pultu popadl obal s lékem na probuzení. Prvně otevřel zkumavku z vedlejší laboratoře, zacpal Učiteli nos, aby se neudusil, a tekutinu mu obezřetně nalil do úst. Zkumavku vložil do druhé přední kapsy kalhot. Nyní následovala pro Namjoona nejděsivější část celé akce. Bál se, že mu Minji nakukala úplnou hloupost, avšak již nebylo cesty zpět a jiné - lepší - řešení jej nenapadalo. Vzal proto stříkačku s lékem na probuzení a třesoucíma se rukama část látky vpravil Učiteli do levé ruky. Učitel se neprobral hned - přesně jak Minji popisovala -, takže měl čas stříkačku zabalit a vložit mezi stejné krabičky přesně jako tu předchozí. Dále už se jen modlil, aby jeho slovům Učitel uvěřil.

Učitel se začal pomalu probouzet, a tak na něj Namjoon vybalil dvě věty, které si v hlavě opakoval minimálně tisíckrát: „Pane, jste v pořádku? Upadl jste a praštil se hlavou do stolu, není vám nic?"

★ ★ ★

Ostatní věděli, že by se Namjoon měl vrátit během oběda, a tak netrpělivě vyčkávali, zda se objeví.

„A kam že to šel?" vyzvídal Jimin. Chtěl se dozvědět víc a stále uvažoval nad tím, jak klukům dokáže, že mu mohou důvěřovat.

„Do laboratoře jednoho Učitele," ozvala se za ním Minji a postavila se do čela stolu, aby na ni všichni viděli. Ona pozorovala velké hodiny na stěně. Jimin nepostřehl její příchod, a proto leknutím nadskočil, když uslyšel její hlas.

„Neměl by tu už být?" strachoval se Jungkook a rozhlížel se po jídelně. „Co když se mu něco stalo?" nyní už stál a otáčel se celým tělem, aby lépe viděl, až se za ním pár lidí včetně jednoho Dozorce otočilo.

„Sedni si," Jin ho popadl za ruku a stáhl jej zpět na místo. „Přitahuješ na sebe moc pozornosti."

„Co ty? Už je ti líp?" Minji odvrátila hlavu od tikajících hodin a pohlédla na Hoseoka, který se hlavou opíral o Yoongiho rameno, aby v hlavě zahnala děsivé představy o tom, co se asi odehrálo v laboratoři. Cítila se provinile za to, že Namjoonovi lhala o způsobu, jakým Učitele probudila, avšak se bála, co by si o ní pomyslel, kdyby mu prozradila pravdu.

„Trochu," odpověděl Hoseok. Oběd na rozdíl od snídaně dokázal sníst, i když ho to stálo hodně přemáhání. Avšak hned poté, co opustil jídelnu, zamířil k nejbližším záchodům, jelikož se mu opět přitížilo.

„Třeba ti Joon přinese lék," napadlo Taeho s rozzářenýma očima.

„Kéž by," povzdechla si Minji. Úzkostlivě si pohrávala se svými vlasy a postupně pohledem zkoumala jednoho po druhém, dokud se nezastavila u Yoongiho. „Proč jste si ráno rozdělili jeho jídlo?" ukázala na Hoseoka. „Je to nebezpečný."

„Wow," uchechtl se Yoongi, „ty máš fakt oči všude."

„A ty máš hubu plnou keců," opáčila. „Kdyby to udělal kdokoliv jinej, už by..." chtěla pokračovat, ale vtom se otevřely dveře za výdejním pultem a z nich vyšel Namjoon. „Hele!" Jungkook na něj ukázal prstem, až málem vrazil svůj ukazováček Jinovi do nosu. Namjoon zamířil rovnou k pultu pro tác s jídlem a následně za ostatními ke stolu. Nohy se mu ještě třásly, a tak po cestě málem narazil do rohu stolu, kolem kterého procházel.

„Čau," pozdravil je, když dorazil ke stolu. Chvíli postával vedle Minji, která by ho nejradši pevně objala a už nikdy nepustila, s tácem v rukou. Bál se, že mu z kapes vypadnou zkumavky nebo kapesník.

Něž kdokoliv stačil cokoliv říct, Minji se chopila slova: „Co ti sakra trvalo tak dlouhou? Víš, jakej jsme měli strach?"

„Vy jste se báli? Co mám sakra říkat já?" práskl s tácem o stůl Namjoon.

„Přežil jsi to, tak si nestěžuj," pohodila vlasy a otočila se k odchodu, ale ještě stihla Namjoonovi pošeptat: „Díky, že jsi se v pořádku vrátil," a pak se vytratila jako obvykle.

Jen, co jim Minji zmizela z dohledu, Jungkook se zvedl a objal Namjoona místo ní. Namjoon to nečekal, tak se jen nechal nejmladším mačkat, ruce mu vlály podél těla.

„Myslel jsem, že se ti něco stalo," Jungkookův hlas se chvěl. V očích se mu leskly slzy.

„Jak můžeš vidět, je mi fajn," Namjoon ho od sebe lehce odstrčil a pohladil ho po paži. Rád by Jungkooka utěšil lépe, ale potřeboval se prvně sám pořádně uklidnit.

Když se oba usadili, Namjoon vydechl: „Po večeři vám všechno řeknu."

„To asi nepůjde," namítl Jin. „Dneska přece..."

„No jo vlastně," došlo Namjoonovi dříve, než Jin dořekl, co měl na mysli, „já jsem na to úplně zapomněl."

„Co se bude dít dneska po večeři?" nechápal Jimin.

Tae mu již chtěl vše vysvětlit, ale Namjoon naznal, že bude lepší Jimina neděsit předem, a proto Taemu zacpal pusu rukou a pronesl: „Něco, co ti asi nebude úplně příjemný. Radši se nech překvapit, jenom by tě ta představa zbytečně stresovala."

„Ne, ne, chci to vědět!" Naléhal Jimin. Chtěl se na večer psychicky připravit, ne do toho skočit rovnýma nohama.

„Tak fajn, ale pamatuj, že tě Namjoon varoval," pokrčil rameny Yoongi. „Řekněte mu to někdo," vyzval pak ostatní, protože už jen z představy večerních aktivit mu bylo trapně.

Když Tae tedy vysvětlil, o co se jedná, Jimin jen nevěřícně vytřeštil oči. Jako by to tady nebylo zvrhlý už tak dost, pomyslel si.

„Do prdele, to je dneska?!" narovnal se prudce Hoseok, kterému se mezitím povedlo na moment usnout, takže začal znovu vnímat až pár posledních vět a teprve teď si uvědomil jejich skutečný význam. Nemohl se dočkat, až si po večeři bude moct lehnout do měkké postele a konečně si řádně odpočine, avšak mu nyní došlo, že odpočinek bude muset ještě chvíli počkat.

Při společném tréninku se mu točila hlava, místy se třásl zimou, místy ze sebe měl sto chutí hystericky strhat veškeré oblečení kvůli horečce. Nohy se mu motaly jedna přes druhou, cítil, jako by mu kůže stékala z těla až na zem, kde tvořila nejrůznější zaoblené obrazce. Těžce padl na všechny čtyři, zdálo se mu, že vidí své oko, jak se kutálí po zemi. Snažil se ho chytit do dlaně, dokud jej někdo nepopadl a silou nepovalil tak, že nyní ležel na zádech. Civěl na dvě rozmazané šmouhy před sebou, které se postupně spojily v jednu zaostřenější.

„A21.86," skláněl se nad ním Dohwan. „Dlouho jsme se neviděli," tvrdil se škodolibým úsměvem. Hoseok natahoval levou ruku k jeho obličeji, považoval Dohwana za další výplod své fantazie. Ten ale popadl Hoseokovo zápěstí svou pravou rukou, kterou následně pevně stiskl. Hoseokovy se do očí okamžitě nahrnuly slzy.

„Pusť mě," žadonil téměř neslyšně. „Prosím."

„Ani ve snu," ušklíbl se Dohwan a uchopil Hoseoka za bradu. Několikrát zakýval s jeho hlavou ze strany na stranu. „Měl bys víc zabrat, pokud nechceš, abych tě vodrovnal dřív než Dozorci," pronesl opovržlivě a plivnul Hoseokovi do tváře.

„Hej! Nešahej na něj!" Přiběhl za nimi Yoongi, který konečně v davu našel Hoseoka, se kterým měl v plánu se během párového tréninku flákat. Nyní však popadl Dohwana za vlasy a škubnul s ním tak, že jej povalil na zem.

„Au!" zařval Dohwan. Yoongi ho kopnutím odvalil dále od Hoseoka.

„Vypadni," poručil Yoongi. Hoseok si mezitím utíral obličej do propoceného trika.

Dohwan se se smíchem postavil na nohy. „A co když ne?" shlížel na Yoongiho, jelikož byl o hlavu vyšší. „Fakt by mě zajímalo, co mi zrovna ty uděláš," podivil se a strčil do Yoongiho, což ho donutilo udělat tři kroky dozadu. Bohužel se mu podařilo zakopnout o Hoseokovy nohy a nemotorně upadnout. Do hajzlu, zaklel Yoongi v duchu. Dohwan k němu došel dvěma dlouhými kroky a vrazil mu pěstí do nosu. Yoongi se schoulil do klubíčka a dlaněmi si zakryl krvácející nos.

„Příště si uvědom, s kým máš tu čest, ktreténe! Už by ti konečně mohlo dojít, kam patříš!" Zaburácel naposledy Dohwan, kopl Yoongiho do břicha a nechal tam oba ležet. Yoongi se s bolestí posadil a sledoval vzdalující se nápis na Dohwanovu triku a klidně pronesl: „Když mně se zdá, že zrovna my dva jsme na tom úplně stejně."

Odešli z tréninkové místnosti hned, jak jim to Dozorci umožnili, a zamířili do pokoje. Nikdo jiný tam nebyl, proto Hoseok využil chvíli klidu a zahrabal se v posteli do deky. Yoongi si v úmývárně snažil smýt veškerou krev z těla. Přestože nad umyvadlem, ani kdekoliv jinde v prostorách, kde se nacházeli, neviselo zrcadlo, vedl si obstojně. Nejznatelnější skvrna zůstala na tmavém roláku. Poté, co byl hotov, se převlékl a v tichosti opustil pokoj. Vydal se doprava a mířil po chodbě pořád rovně, dokud nedošel na její konec a nezahl doleva. Pokračoval k nejvzdálenějšímu pokoji, před kterým se zastavil a rozhlédl, aby zjistil, zda ho nikdo nesleduje. Když se ujistil, že je vzduch čistý, vzal za kliku a nenápadně vplul do pokoje.