„Buďte zticha, už se probouzí," napomenul Taehyung ostatní v pokoji. Seděl na okraji postele a skláněl se nad chlapcem, kterého do jejich pokoje v noci přivezli Dozorci. Pro Taehyunga to bylo poprvé, co se v pokoji objevil někdo nový, takže se cítil nervózněji a napjatěji než ostatní.

První, co Jimin po probuzení spatřil, byl neznámý kluk, což ho vyděsilo, takže sebou cukl a nemotorně se posadil. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," omluvil se rychle Tae. Jimin nevěděl, co říct, jen pomateně hleděl na kluka na posteli a dalších pět, sedících na podlaze.

„Ehm... Vítej," prolomil jeden z nich trapné ticho. „Rád bych ti vysvětlil, kde ses to právě ocitl, ale bohužel nikdo z nás neví o nic víc než ty. Prostě jsme se jednoho dne probudili tady a jediný, na co jsme si mohli vzpomenout, bylo naše jméno. Já jsem Namjoon mimochodem. Ehm... Vzpomínáš si na svoje jméno?"

„Já..." Jimin na chvíli zaváhal, ale pak si vzpomněl na jméno: „Jimin. Jmenuju se Jimin."

„Já jsem Taehyung," vložil se do toho opět Tae. Doufal, že udělal dobrý první dojem, rád by si tu našel blízkého kamaráda. Lidé, se kterými se tu znal, na něj byli po většinu času milí, ale i přesto mu přišlo, že mu nikdo tak docela nerozumí.

Ostatní se postupně také představili. Jin a Hoseok působili kamarádsky, ovšem ne tolik jako Taehyung. Yoongi vypadal odtažitě, Jungkook roztomile a Namjoon jako někdo, koho by se měl držet, ať se děje cokoliv.

„Za chvilku je snídaně, tak na sebe předtím hoď tohle," ukázal Jin na poskládané tričko na nočním stolku. Až teď si Jimin uvědomil, že na sobě má jen kalhoty a boty. „A20.200?" četl nechápavě nápis na zadní straně trika.

„Jo, tohle..." řekl Namjoon a poškrábal se na hlavě. „Písmeno, nebo nula na začátku je tvoje krevní skupina. Číslo za tím je tvůj věk a číslo za tečkou je pořadí, ve kterým jsme se sem dostali."

„Jak to víš?" zeptal se Jimin nedůvěřivě.

„Neví, ale je pohodlnější tomu věřit než si domýšlet něco horšího," vysvětlil s úšklebkem Yoongi a opustil místnost.

„Neposlouchej ho, určitě je to tak, jak Namjoon říká," vychrlil Tae. Jeho hlas zněl trochu rozklepaně, jako by uklidňoval spíš sám sebe než Jimina.

„Moment! Kdo z vás má to číslo, určující pořadí, nejnižší?" Jimin nevěnoval Taemu přílišnou pozornost. Pokud on má číslo 200, tak někteří z nich už tu mohou být dost dlouho, proběhlo mu hlavou.

„Já," přihlásil se Namjoon. „Jsem dvanáctka," na chvíli se k Jiminovi otočil zády, aby poukázal na tučný nápis. „A trčím tu už dva roky, pokud ses chtěl zeptat na tohle."

„Takže víte, co je za den?" řekl Jimin jednu z mnoha dalších otázek, na jež se chtěl zeptat, s nadějí v hlase. V hlavě mu panoval zmatek.

„To bohužel nevíme," přiznal Hoseok, „ale jednou za dlouhou dobu dostaneme všichni trika s novými čísly. Mění se jen číslo, o kterým si myslíme, že prozrazuje náš věk. Samozřejmě to nevíme jistě, ale myslím, že většina z nás tomu věří."

Jimin by se vyptával dál, kdyby Jin nezavelel: „Tak pojďte, víte přece, co se stane, pokud přijdeme pozdě," a tak všichni vyrazili do jídelny. Jimin se po cestě chtěl zeptat, co se stane, pokud přijdou pozdě, avšak když vycházel z pokoje, někdo ho stáhl za paži zpět dovnitř.

„Hlavně Taehyung," řekl Jungkook, jako by něco vysvětloval.

„Co-Cože?" nechápal Jimin.

„Taehyung tomu věří. A taky spoustě dalších věcí. Vypadáš v pohodě, ale pokud jemu nebo někomu jinýmu, na kom mi záleží, něco uděláš, tak je s tebou konec," dořekl a vypařil se z pokoje stejně rychle jako jeho roztomilost. I když Jimina Jungkookův přednes lehce vyděsil, sám též nemohl tvrdit, že by zničehonic stoprocentně důvěřoval šesti naprostým cizincům, takže chápal Jungkookovo počínání a rychle se vydal za ním, protože vůbec netušil, kam jít.