Taehyung šel nervózně ze schodů.

V tu samou chvíli Hangyeol setřel krev z Yoongiho tváře. „Co se stalo?" zeptal se.

„Nic," odpověděl Taehyung, když mu Jimin položil stejnou otázku a ruku na ramena. „Kde ses tu vzal?"

„Vypadal jsi smutně, tak jsem šel za tebou," vysvětlil Jimin.

„To jsi nemusel."

„Ale to přátelé dělají," řekl Jimin. „Můžeš mi říct, pokud tě něco trápí."

„Když to je těžký," vykrucoval se Tae a zatočil doleva, čímž nechtěně setřásl Jiminovu ruku.

„Jak to?" Jimin ho následoval.

„Prostě..." Tae otevřel dveře od prázdného pokoje a podržel je Jiminovi. „Se bojím, že mě tu nechají," dořekl potichu, když zavřel dveře a usedl na postel naproti nim.

„To by přece neudělali," byl si jistý Jimin. Uvelebil se na vedlejší posteli a rukou přejížděl po studené stěně místnosti.

„Ale jo, udělali," trval na svém Tae. „Vím, že se scházejí beze mě. Jen mi řekli, že jednoho dne utečeme. Ať prý počkám, až promyslej detaily," po tvářích mu tekly slzy. „Víš, mně nevadí tady být. Jo, sice jsou věci, co se mi nelíbí, ale nemám se tu vyloženě špatně... Ale kdyby kluci utekli, chci jít s nima, i kdyby to místo bylo milionkrát horší."

„A seš si jistej, že chtějí zdrhnout?" zarazil se Jimin. „Promiň, bude to znít hnusně, ale co když se ti jen snaží nakukat, že utečete, protože chtějí, abys věřil, že venku je něco lepšího? Aby ses tolik netrápil, chápeš?"

„To mě nenapadlo," Taehyung si utíral vlhké tváře. „Ty si myslíš, že venku nic není?"

„Upřímně? Nemám ponětí, ale pokud je tohle vážně peklo, jak někteří tvrdí, tak nahoře na nás musí čekat nebe, nemýlím-li se..."

„To je na delší vyprávění," odpověděl unaveně Yoongi o několik pokojů dál.

„Udělal ti to někdo z Dozorců za to, že jsi vzal Hoseokovi jídlo?" strachoval se Hangyeol a odhodil masku, kterou nosili všichni Dozorci, Učitelé i Trenéři na hlavě, kamsi na noční stolek. Nadzvedl Yoongimu triko s nápisem 022.21. Na jeho břichu spatřil modřinu.

„Ne, nech..." toho chtěl doříct Yoongi, když stáhnul Hangyeolovy ruce zpět podél jejich těl a propletl své prsty s jeho, ale Hangyeol ho přerušil: „Už to nedělej," naléhal, „máš štěstí, že jsem dneska měl na váš stůl nejlepší výhled zrovna já."

„Spíš máme štěstí, že ještě nikdo nepřišel na to, že se tady scházíme," poznamenal Yoongi. Nebo jsme blbci a nepřišli jsme na to, zněla druhá možnost, kterou si však nechal pro sebe. „Radši bych to schytal v jídelně než tady s tebou. Nechci, aby se ti něco stalo," vzhlédl, takže se nyní opírali čelem jeden o druhého.

„To je milý, ale potřebuju, abys byl použitelnej, až odsud budeš zdrhat, tak na sebe dávej pozor," řekl Han, jemně Yoongiho políbil a přitáhl si ho za pas blíž k sobě.

Yoongi si opřel ruce o jeho hrudník, což mu umožnilo Hangyeola lehce popostrčit k okraji postele, která se nacházela za jeho zády. Povalil ho do sedu na měkkou matraci a sedl si mu obkročmo do klína. Vášnivě jej líbal. Han ho převalil pod sebe. Cítil Yoongiho pravou ruku ve svých vlasech a levou na břiše, směřující k rozkroku.

„Počkej," Han ho chytil za předloktí.

Yoongi otevřel oči. „Promiň," položil ruce vedle své hlavy. „Děje se něco?"

„Ne, já..." Han se posadil a poškrábal se na hlavě. „Ne, že bych to nechtěl..." vysvětloval rozpačitě. „Jen ti potřebuju něco říct."

Yoongi ležel na posteli a nezaujatým „hm" pobídl svého přítele, aby mu sdělil, co má na srdci.

„Vypadá to, že jsem venku našel lidi, který by vás u sebe mohli schovat," spustil. „Už jen stačí najít pojistky." Mluvil s neskrývaným nadšením, avšak Yoongiho zarazilo: „Vás? Ty snad nejdeš s náma?" podepřel se lokty a nevěřícně na něj hleděl.

„No, napadlo mě, že pokud všechno půjde podle plánu a dobře to dopadne, mohl bych pak pomoct dalším lidem dostat se ven," Hangyeol předstíral, že svým slovům věří.

„To je sračka!" vyřkl Yoongi v návalu emocí to první, co mu vyvstalo na mysli, a prudce se posadil. „Je nemožný je všechny zachránit! Sám jsi říkal, že Dozorci každej den hledají a dovážejí další lidi. Dřív, nebo později by tě stejně chytli."

„Ale..."

„A víš přece, že bez tebe a ostatních neodejdu!" nedal mu příležitost promluvit a zoufale ho chytil za ruku. „Hele... Třeba jednoho dne najdeme způsob jak ostatním pomoct, jenže přesně proto musíme zůstat naživu. Pokud utečeme, bude tu ještě míň bezpečno, určitě budou všechny víc kontrolovat," snažil se jej přesvědčit.

„Jo, asi máš pravdu," pokýval hlavou Hangyeol a opřel se zády o zeď. Chvíli bylo ticho. „Jakej je ten novej týpek?" raději změnil téma.

„V pohodě," zněla odpověď. „Hádám, že kluci ho budou chtít vzít s sebou."

„Ty ne?"

„Ale jo, akorát jsme slíbili ještě Minji, že ji vezmeme s sebou, a je mi jasný, že sehnat oblečení Dozorců nebude lehký, takže..."

„Minji?" podivil se pobaveně Hangyeol.

„Drž hubu," Yoongi ho mírně šťouchl do ramene v předstíraném naštvání, avšak se nemohl ubránit úsměvu.

„Však já nic neříkám," bránil se Hangyeol se smíchem, sebral masku a neochotně se vyhrabal z postele.

Yoongi sledoval, jak si masku přetahuje přes hlavu. „Pokud je tvůj plán téměř hotovej, měl bych o něm říct ostatním?" zeptal se vážně.

„No..." Hangyeol váhal.

„Neudělám to, jestli si to nepřeješ," ujistil ho pohotově Yoongi.

„Vlastně je to dobrej nápad," uznal Han. „Aspoň budete mít dost času na nastudování mapy."

„Fajn," přikývl Yoongi, i když mu to nedávalo smysl. Plán přeci zněl „utečeme během příštího Bálu". Poslední Bál se odehrál nedávno, z čehož usuzoval, že na zapamatování cesty mají téměř rok. Snažil se nepředstavovat si, jak rozsáhlá a spletitá údajná mapa je.

★ ★ ★

Po večeři se nemohli sejít, aby si vyslechli Namjoonův plán, jelikož byli všichni odvedeni do dvou velkých tréninkových místností podle pohlaví. Uvnitř se seřadili do deseti řad. Před každým na zemi ležel kýbl s vodou a holítko.

Jimin přejížděl pohledem po ostatních a chvíli jen zaraženě koukal okolo, dokud se nerozhodl napodobit počínání ostatních lidí. Zvedl tedy holítko, namočil ho do vody a začal si jím přejíždět po obličeji. Kdyby ho Taehyung, který stál vedle něj, neupozornil, že kousek vynechal, chodil by následující dny s vousy nad pravým koutkem úst.

„Jak jste vůbec věděli, že se tohle bude dít zrovna dneska?" zeptal se Jimin, když máčel holítko ve vodě.

„Poznáš to ráno podle červenýho papírku nalepenýho na nástěnce," objasnil Tae a sundal si triko.

Jimin se rozhlédl. Ostatní dělali totéž, a tak i jeho triko dopadlo na zem. Holení obličeje a podpaží neshledával nijak nepříjemným. Představa, že by se tu kluci promenádovali s dlouhým plnovousem mu dokonce přišla lehce úsměvná. Jeho pobavení však vyprchalo v momentě, kdy si ostatní začali sundávat kalhoty a spodní prádlo. Tae sice u oběda popisoval, co se bude dít, ale až teď si Jimin uvědomil, jak moc znechuceně se cítí. Bohužel již pochopil, že nemá na výběr, a tak odhodil i zbytek oblečení na zem. Cítil se poníženě, i když věděl, že se na něj ve skutečnosti nikdo nedívá.

„Asi se teď cítíš hrozně," odtušil Tae, „ale časem už to budeš brát jako další část pobytu tady."

„Snad máš pravdu," povzdechl si Jimin.

„Vím, že tohle je fakt debilní, ale na druhou stranu nás jednou za čas ostříhají, pokud chceme," vykládal Tae, jak kdyby to mělo Jimina ohromit. Ten se jen nepřestával podivovat nad dalšími podivnými informacemi, které se právě dozvěděl.

O pár řad dál Yoongi zvažoval, jestli se nemá na místě podřezat. Podřezání si žil holítkem v tréninkové místnosti představovalo totiž poslední způsob, jakým zde teoreticky lze spáchat sebevraždu. Nebyl by první a nejspíš ani poslední, kdo se o to pokusil, avšak vždy došel k závěru, že zemřít obklopen bandou zvědavých týpků, z toho některých nahých, je příliš nedůstojné.

Proto i dnes s největším sebezapřením udělal, co se po něm vyžadovalo, přetrpěl pocity znechucení a svižně se oblékl. Jen triko nechal válet se vedle kýblu, protože to Dozorci požadovali. Zamířil k východu. Už téměř procházel dveřmi, když vtom se začaly ozývat nabroušené hlasy z místa, kde stáli Tae a Jimin. Yoongi se otočil, aby se mohl jít podívat, co se děje. To už ale jeden z Dozorců vláčel Jimina ven z místnosti.

První, kdo přiběhl za Taehyungem, byl Jin. „Co se sakra stalo?" vychrlil.

„No, já..." Tae nemohl mluvit. Celá předchozí událost ho rozrušila, takže se mu klepaly ruce a těžko se mu dýchalo. Jen na sebe nedbale hodil tepláky a utekl pryč.

Jin se ho nesnažil zastavit. Jako opařený totiž hleděl na Jiminovo mokré oblečení vedle převráceného kýblu.

Dozorce surově vláčel Jimina chodbou. Jednou rukou ho táhl za paži, druhou držel jeho vlasy, se kterými škubl, když se Jimin snažil vymanit z pevného sevření. Sešli dolů po schodech a zahli doleva. Zastavili před černými dveřmi, o jejichž existenci se Jimin dozvěděl až nyní.

Jimin cítil, jak stisk na jeho ruce povolil, protože Dozorce lovil v zadní kapse kalhot klíč. Poté, co otevřel dveře, naposledy prudce zaklonil Jiminovu hlavu dozadu a strčil ho do prázdné místnosti. Jimin narazil levým ramenem do zdi a upadl na zem. Dveře se zabouchly dřív, než se stačil vzpamatovat.

Zůstal sedět na zemi a čekal, až ho přestane bolet hlava a krk. V místnosti panovala úplná tma. Dveře přesně naléhaly na zem a stěny, takže ani z chodby nepronikaly do komory paprsky světla. Místnost byla malinká. Když Jimin roztáhl ruce, téměř okamžitě narazil ještě s pokrčenými lokty o zeď. Také zjistil, že nedokáže napnout nohy.

Zprvu naivně doufal, že pro něj někdo brzy přijde, avšak zanedlouho pochopil, že ho nikdo jen tak nevysvobodí. Snažil se usnout, ale stále se převaloval kvůli nedostatku prostoru. Pokoušel se nepřipouštět si, jak moc ho tma děsí, ale po určité době už to začínalo být nesnesitelné. Propukl v usedavý pláč. Téměř nemohl dýchat. Zdálo se mu, že na něj padají neviditelné stěny. Bušil na dveře, tahal za kliku, zoufale tloukl hlavou o zeď, řval ze všech sil, aby si ho někdo všiml, ale nic nezabíralo.

Jelikož Jiminovo oblečení zůstalov tréninkové místnosti, zima postupně prostupovala celým jeho tělem. Schoulil se do klubíčka a dýchal do svých promrzlých dlaní. Netušil, jak dlouhou  dobu reálně strávil zavřený v ponuré místnosti. Hodiny? Dny? Nebo snad týdny?Jediné, co věděl, bylo, že mu to připadalo jako věčnost.